Připravovaná rozsáhlá novela stavebního zákona se velmi výrazně propíše také do zákona o státní památkové péči. Komu by tato zásadní legislativní úprava mohla prospět? Pokud by prošla v dnešní podobě po komplexním pozměňovacím návrhu, může se dost dobře stát, že nakonec vůbec nikomu — ani netrpělivým investorům ani přetíženým úředníkům a soudcům ani lokálním politikům, a už vůbec ne nám všem, občanům této země. Naopak — dopady na naše historické dědictví by mohly být fatální a nevratné.

Novela by totiž radikálně oslabila roli odborné složky památkové péče, Národního památkového ústavu. Ten by se v památkově chráněných územích již nemohl vyjadřovat k zásahům do staveb, které nejsou jednotlivou kulturní památkou, a to dokonce ani k plánovaným novostavbám, třeba i výškovým budovám uprostřed historických center měst.

A týkalo by se to i těch nejcennějších rezervací se statutem UNESCO — historického jádra Prahy, Českého Krumlova, Kutné Hory, Telče nebo Třebíče. Novela navíc předpokládá, že závazný a vymahatelný by nově nebyl ani názor výkonného památkářského orgánu, tedy odboru památkové péče obce s rozšířenou působností.

Veškeré rozhodování by mělo v budoucnu probíhat už jen na půdě nově zřízených centralizovaných stavebních úřadů přímo podřízených státu. Úředníkům, kteří jsou již dnes neúnosně zatíženi a stresováni legislativními zmatky a nezvládnutou digitalizací, by tak nově ještě měla přibýt náročná agenda památkové péče, pro niž by navíc ani neměli odpovídající kompetenci.

Oslabit a převzít

Novela je připravována narychlo a nestandardně, bez řádného připomínkového řízení. Obsahuje řadu nových, nejednoznačných a zneužitelných kritérií, která by od úředníků vyžadovala vysokou míru subjektivního posuzování — jak se dá objektivně vymezit, co je „architektonicky kvalitní kontrast doby“, co je „nejlepší využití kulturních památek a nemovitostí“ či co jsou, a co nejsou „současné potřeby lidí“? Otázky, které často nejsou jednoznačné ani mezi odborníky.

Novela tak může v důsledku vyznít silně kontraproduktivně — místo zkrácení povolovacího řízení naopak rozšíří prostor pro zpochybňování vydaných rozhodnutí, následné obstrukce a dlouhé soudní tahanice. Dostaneme se do nežádoucího stavu, kdy o podobě našich historických staveb, sídel a kulturní krajiny budou rozhodovat nikoli nezávislí odborníci, ale přetížené soudy s neúměrně dlouhými jednacími lhůtami.

Nepřekročitelnou pojistkou proti neregulované výstavbě v centrech našich měst až dosud byly územní plány. Novela stavebního zákona by však měla nově zavést zcela netransparentní možnost „odchylky od územního plánu“ — výjimky, kterou by schvalovala pouze rada obce za zavřenými dveřmi bez projednání s odbornými orgány a veřejností. Tato pro investory jistě lákavá příležitost by od politiků na radnicích a obecních úřadech vyžadovala zvýšenou odolnost proti očekávaným tlakům zejména velkých developerů.

Novela dále požaduje „přeprohlášení“ všech ochranných pásem kolem kulturních památek a památkových rezervací s termínem nejpozději do konce roku 2028. Vzhledem k tomu, kolik administrativních kroků a politické vůle by k tomu bylo zapotřebí, jednalo by se de facto o jejich odložené zrušení. Běžně by pak mohlo docházet k opakování dnešní tristní situace, kdy se těsně za hranicí historického jádra města tyčí panelové sídliště — nová developerská výstavba by mohla dále nevratně degradovat prostředí a panorama našich obcí, měst a krajiny.

Dalším záměrem novely je oslabit roli Národního památkového ústavu také na poli ochrany jednotlivých kulturních památek. Radikální zkrácení lhůty pro odborné vyjádření na pouhých deset dní místo dosavadních dvaceti by mělo platit i v případě právě národních kulturních památek.

Novela rovněž předpokládá výrazné omezení maximální doby záchranného archeologického výzkumu na pouhých šest měsíců a přenesení jeho financování z velké části na obce a kraje. To by zásadně zvýšilo riziko nevratného zničení nejstarších kořenů naší historie a státní rozpočet by to ročně zatížilo stamiliony korun navíc — dosud se totiž vše řeší dohodou mezi investorem stavby a archeologickým ústavem.

Na druhé straně novela vůbec neřeší tolik kritizovanou letitou bolest „dvoukolejnosti“ památkové péče. Právě naopak — ke dvěma stávajícím kolejím, odborné a výkonné, by se měla přidat ještě třetí, a to nově zřízené centralizované stavební úřady. Požadovaná jednotnost a přehlednost rozhodování v území by se tak ještě více zkomplikovala.

Ztráta identity

Prosazení navrhovaných změn památkového zákona by v důsledku znamenalo velmi nebezpečné oslabení památkové péče — stal by se z ní pouze formální institut bez možnosti věci reálně ovlivňovat. Přitom česká, moravská a slezská historická města dosud patří k těm nejlépe dochovaným v celé Evropě a turistický ruch každoročně přináší slušný zisk do naší státní pokladny. I za současných legislativních podmínek u nás navíc vzniká nemálo kvalitní moderní architektury, která je zároveň ohleduplná k historickému kontextu.

Pokud necitlivými zásahy narušíme autenticitu a ducha našich historických památek a měst, přijdeme nevratně a jednou provždy o historické dědictví, které je základem naší národní identity — toho, co se nám vybaví pod dnes tolik zneužívanými a vyprazdňovanými pojmy „domov“, „rodná zem“ nebo „vlast“.