Poslanci nové vládní koalice zveřejnili v polovině prosince návrh novely stavebního zákona. Návrh to není obyčejný — naopak má řadu podivuhodných nej, o kterých stojí za to vědět víc. Ostatně je to zákon, který se netýká jen těch, kdo chtějí stavět nebo si novostavbu pořídit. Stavební zákon rozhoduje o prostředí, ve kterém žijeme každý den, a tím i o tom, nakolik budeme moci žít ve zdraví a bezpečí.

Stavební zákon patří do centra pozornosti snad v každém volebním období. Vláda pod vedením Andreje Babiše schválila de facto zcela nový zákon v červenci 2021. Připomeňme, že jej tehdy na vyžádání ministryně Dostálové napsala bez nároku na odměnu Hospodářská komora — tedy subjekt, který sdružuje mimo jiné podnikatele ve stavebnictví.

Fialova vláda zákon předělala, v parlamentu pro něj však hlasovali i všichni poslanci ANO a SPD. Opravdu spokojen s ním nebyl snad nikdo. Nebylo proto žádným překvapením, že hnutí ANO ústy Karla Havlíčka slibovalo již před volbami zákon znovu předělat.

ANO, poučeno tím, že takto důležitý zákon si nesmí nechat na konec volebního období, ohlásilo jeho změny hned po volbách. Kdo však čekal prostý návrat k verzi z roku 2021, hrubě se mýlil. Obsah poslaneckého návrhu je mnohem ambicióznější.

Osm set padesát stran ze soukromých zdrojů

Paragrafované znění včetně důvodové zprávy má celkem 850 stran a zahrnuje novelizaci jednačtyřiceti zákonů. Jde o složité a odborně náročné téma, bez jakýchkoli pochybností o práci pro nemalou skupinu vysoce kvalifikovaných lidí na mnoho stovek hodin — tedy v hodnotě milionů korun. Kdo všechnu tu práci vykonal a kdo ji zaplatil, se však v materiálu nedočteme.

Víme, že těch 850 stran nedávali dohromady ministerští úředníci za peníze daňových poplatníků. Jde o návrh poslanců, kteří do října 2025 byli buď v opozici, nebo poslanci vůbec nebyli. Nemusíte patřit k odborníkům na tvorbu zákonů, abyste věděli, že tu něco nehraje. Kdo a proč ze svého platil něco, co má normálně platit stát skrze své ministerské úředníky? Kdo a proč věnoval stovky hodin práce na zásah do jednačtyřiceti zákonů?

Jistě, poslanci mají podle Ústavy právo předkládat návrhy zákonů a taky toho využívají. Poslaneckou iniciativou například vznikl zákon o strategických investicích. Ten ale tvořili poslanci, kteří byli současně ministry, a obsah jejich takzvaných poslaneckých návrhů tvořili z velké části zaměstnanci ministerstev. I tak šlo o tunelování legislativního procesu. U návrhu stavebního zákona jsou ale podepsáni poslanci, kteří úkolovat ministerské úředníky či si u nich jinak objednávat práci prostě nemohli.

Ani jeden lobbista, ani jediný

Nejasnosti kolem toho, kdo a jak se podílí na přípravě zákonů, má pomoci rozptýlit zákon o regulaci lobbování. Ačkoli má v naší zemi lobbování pachuť šíbrovství a korupce, je to užitečná profese a plnohodnotná součást demokracie. Lobbing může probíhat eticky i neeticky, transparentně nebo netransparentně. Zákon má sloužit k posílení té etické a transparentní varianty.

Pointa je ta, že v rozporu se zákonem tento tisk žádné prohlášení o zapojení lobbistů nemá. Prostě ani jeden jediný lobbista do návrhu zákona nemluvil, nikdo nic nenavrhoval. V důvodové zprávě se píše, že obsah tisku vznikl montáží původního schváleného zákona z roku 2021 a vložením některých návrhů předchozí vlády, které nestihla sněmovna projednat.

Jenže to není celá pravda. V návrhu je řada důležitých opatření a změn, které nejsou z těchto zdrojů. Najít je všechny je samozřejmě obtížné — a i to byl záměr. Jen namátkou: změnit se má způsob územního plánování, definice památkové péče či přístup k soudní ochraně.

Bez připomínek, bez kontroly

Pokud se zákon připravuje standardně, předtím, než se dostane do parlamentu, připomínkují ho všechny resorty, kterých se věc týká. Vyjádřit se mohou také zástupci samospráv nebo profesních a zájmových organizací. Jejich připomínky zpracovatel zapracuje nebo nezapracuje, ale jsou na stole a lze se k nim kdykoli vrátit.

Než jde materiál do sněmovny, zkontroluje jej Legislativní rada vlády. Ta nemluví do politického obsahu, ale hlídá, aby nebyl návrh v nezamýšleném rozporu s jinými zákony, aby v něm nebyly hrubé formální chyby, nejasné pojmy — zkrátka aby držel pohromadě a dal se v praxi použít. Nic z toho velkolepý poslanecký návrh nemá.

Ještě mnohokrát uslyšíme, že tato privatizace legislativního procesu je nutnou daní za rychlost, kterou získáme velký skvělý zákon, jehož hlavním cílem je zjednodušit a zrychlit výstavbu, a tím zlevnit bydlení.

To ale není pravda. Státní aparát pořád neví, jak dlouho trvá vydat stavební povolení, protože délku povolování neměří. Státní aparát pořád neví, zda a jak je existující bytový fond využíván, protože to vědět nechce. Státní aparát je jen divákem v případě, kdy se developeři rozhodnou přestat stavět.

Takže ano, budeme mít nový stavební zákon. Psaný kdovíkým za kdovíčí peníze, bez řádného připomínkového řízení, bez kontroly od Legislativní rady vlády. Osm set padesát stran textu, který změní jednačtyřicet zákonů. A to vše pod záminkou, že konečně budeme rychle stavět.

Jenže otázka, komu to vlastně prospěje, je v tomhle případě naprosto zásadní. A pravdivou a úplnou odpověď možná nikdy nedostaneme.