Praha není kraj a tak jsme nevolili. V naší čtvrti ani senátora, takže jsem byla ušetřena přemíry předvolebních plakátů a hesel. Čeho jsem ušetřena nebyla, je polopostava Andreje Babiše všude, s jeho hesly a urážkami koaličních partnerů („ i když se kluci snaží“). V koalici se před volbami choval, jako by byl v opozici, a to, zdá se, je způsob, po jakém jako občané toužíme. Nejen ve vlastní vládě, i v Evropské unii místo spolupráce toužíme po konfrontaci, připadá nám, že tak se realizuje svoboda, jejíž jméno pořád ještě skloňujeme, i když na její místo se radikálně tlačí bezpečnost. Ovšem ani bezpečnosti konfrontace moc nesvědčí, měli bychom si občas připomenout.

Tak budeme mít ve vedení krajů a v Senátu seskupení, které se ztotožňuje s jediným člověkem.

Možná ale takové seskupení, jako je ANO, muselo vzniknout. Nejen proto, aby si jeho představitel a oligarcha pořídil za své peníze další úspěch a vliv, ale i třeba proto, že standardní politické strany prostě nedovedou oslovit důvěryhodné lidi a přizvat je na své kandidátky. Pěstují stranické trafiky a upřednostňují zájmy soukromých osob před veřejným zájmem i vlastním programem. Jsou obrácené do sebe. Seškrtání kandidátky Severočechů a jejich neúčast v krajských volbách svědčí o tom, že si, na rozdíl od Andreje Babiše, neumějí udělat pořádek a dospět ke shodě, dokonce se raději vzdají vlivu. Volební výsledek v Ústeckém kraji je obrovská a symbolická prohra české demokracie.

Sociální demokracie dodržela slovo a nepřeháněla to s výdaji na předvolební kampaň. Některé její kandidáty jsem kupodivu neviděla na žádných billboardech. Na výsledku voleb vidím, že je třeba se chvástat. Chvástání je povahová vada, rozumným lidem je i podezřelé a směšné — ale už jsme holt takoví, že u kandidátů politiky nám to imponuje (jakkoli se neosvědčuje).

Tentokrát se asi nebude demonstrovat před krajskými úřady proti obsazení míst radních komunistickými kandidáty jako před čtyřmi lety. A představitelé fašizujících stran budou nejspíš akceptováni bez odporu. Zpráva z výsledku voleb zní jednoznačně: politický vliv si lze koupit a nemusí se to dělat ani tajně nebo intrikami, moc bohatství a peněz je u nás tak velká, že nejlépe udělá ten, kdo to řekne rovnou. Cesta k úspěchu je také založena na tom, aby se budoucí politik sám distancoval od politiky — logický i praktický nesmysl nevadí. Tolik ponaučení.

↗

Cesta k úspěchu je v dnešní politic založena mimo jiné na tom, aby se budoucí politik sám distancoval od politiky. Logický i praktický nesmysl nevadí. Foto anobudelip.cz

Divná místa

A teď o jiném. Poslední dobou často myslím na to, jak pro mě bývalo svátkem a tajemstvím, když jsem o prázdninách mohla být několik dní v Praze. Nejlepší byly prázdniny vánoční, protože to byla brzy tma a Praha se po setmění vyjímala magicky. Rodinný byt byl na levém břehu Vltavy, na Letné, takže na Malou Stranu se dalo doběhnout jen tak mimochodem. Později jsem na Malé Straně pracovala v dost nešťastném zaměstnání, ale i tehdy pro mě bylo velkou oporou její prostředí, cesty přes Karlův most do Klementina, zahrady, na kterých se tenkrát pracovalo, a většinou byly zavřené, ale stejně se tam dalo někudy vlézt.

Byla jsem tehdy v Praze napůl bezdomovec a malá Strana mi byla útulkem i útočištěm. K tomu patřila parní pekárna v Mostecké ulici, kořenářství U Salvátora i mléčný bar U Hradeb a lahůdkářství v témže objektu a také kino U Hradeb. Viděla jsem tam, pravda, nejotřesnější normalizační kousky, na které jsem se chodila dívat kvůli hercům, s nimiž jsem se kamarádila a oni jako studenti nebo nedávní absolventi v nich hráli naprosté čurdy vedle mistrů.

Pamatuji si na svůj nevěřícný úžas nad filmy jako Bouřlivé víno v tom kině (Janžurová, Menšík, Turzonovová, režie Vorlíček — hrůza). Otřesný dojem z biografu zahánělo horké mléko z mlíčňáku a houska, kterou člověk z Karlova mostu naházel rackům. Pořád jsem si někde četla, ve Vojanových sadech, na Kampě. Malostranská kavárna na mě byla i tenkrát drahá, ale tu a tam za mě třeba někdo to kafe zaplatil. Po roce 1989 jsem tam ovšem s nadšením chodila se svojí novou rodinou, seběhli jsme z Hradu po návštěvě některé výstavy a na Malé Straně bylo útulně.

Nedávno jsem navštívila akci Psát město, což neměla být akademická konference, jakkoli ji pořádaly akademické instituce, ale spíše moment setkání různých přístupů z teoretické i praktické oblasti. Program byl tedy tvořen jak odbornými příspěvky, tak prezentacemi projektů nebo panelovou diskuzí.

Po mnoha letech jsem se dostala znovu do kina U hradeb, které bylo jako kino prodáno a zrušeno v roce 2002, pak se tam chvíli odehrávala jistě naprosto otřesná černodivadelní produkce, přišla povodeň, chvíli se snad uvažovalo, že by v podzemním prostoru mohly být garáže — a nyní, v úplně posledních letech, se sem vracejí kulturně občanské aktivity, usilující o jeho oživení. Pozdvižení z naprosté zkázy.

Člověk ale nemůže nevidět, že objekt U Hradeb je architektonický komplex, kde dnes na místě mléčného baru a o něco luxusnější kombinace lahůdkářství s lehce středomořskou restaurací je McDonald. Ten celý areál od společnosti Bontonfilm kdysi koupil, takže tam zůstane, kam by chodil, ostatně zákazníků má dost. Milé lidské lokální centrum už tam tedy sotva bude.

Stejně bohužel je na místě Malostranské kavárny podobně globální podnik Starbucks. A v podloubí, kde je hospoda U Glaubiců a kde byl legendární Vašinkův Orfeus, později a dodneška divadlo Rubín, jsem jednou s jedním ukrajinským básníkem seděla v restauraci, kam prý chodila Marina Cvetajeva, ale větší pajzl s horším jídlem, nešikovnější obsluhou, krabicovitějším vínem, studenějším kafem a oschlejší palačinkou za nehoráznější ceny jsem nikdy v životě nenavštívila. Byla to předražená ruská hospoda pro cizince, fuj. Kdyby místo toho všeho, co je horší, bylo aspoň kino s dobrými filmy — ale ani to ne. Tam jsme to dopracovali na Malé Straně.

Někdy sním o tom, že chodím se svými vnuky po Praze podobně, jako moje teta, která měla zkoušky profesionálního průvodce, chodila se mnou — ale dostanu se vždycky k tomu, že bych jim pořád jen vykládala, jaké to tu bylo dřív. Jak tady bylo na určitém místě jen to jedno — ta jedna parní pekárna, ten jeden mléčný bar, kde si člověk natočil do hrnku horké mléko nebo kakao sám, ta jedna kavárna, z níž bylo vidět na náměstí (mé venkovské děti z místa bydliště kavárnu neznali a ani jejich děti ji neznají), ta jedna ovocná jídelna. Mám jim vyprávět, že tohle všechno už není? Když je všechno všude? Nejsem vyšinutá?

Dnes se bez pádného důvodu preventivně bráníme před možným vpádem a vlivem jiných kultur a životních způsobů a to, jak jsme bez odporu prodali sami sebe pod heslem „svaté“ privatizace, vytěsňujeme. Ale už tenkrát jsme se v hlavním městě své identity vzdali.

Mladí intelektuálové v kině U Hradeb, kde člověk může zažít ještě prostorové řešení sálu a vyčíst z obrazu aktuální zkázy jeho někdejší estetiku, vyzývají k tomu, abychom četli a psali město jinak. Plédují pro „divná místa“. Ano, ta mají půvab a poezii, ale pro člověka, který ta normální místa zná a hledá dobrodružství a alternativu.

Nejdivnější místo v Praze je její Královská cesta zakončená na Hradě bezpečnostními rámy.