Neveselá zpráva z výsledku voleb

Alena Zemančíková

Výsledky krajských voleb jednoznačně: politický vliv si lze koupit a nemusí se to dělat ani tajně nebo intrikami, moc bohatství a peněz je u nás tak velká, že nejlépe udělá ten, kdo to řekne rovnou.

Praha není kraj a tak jsme nevolili. V naší čtvrti ani senátora, takže jsem byla ušetřena přemíry předvolebních plakátů a hesel. Čeho jsem ušetřena nebyla, je polopostava Andreje Babiše všude, s jeho hesly a urážkami koaličních partnerů („ i když se kluci snaží“). V koalici se před volbami choval, jako by byl v opozici, a to, zdá se, je způsob, po jakém jako občané toužíme. Nejen ve vlastní vládě, i v Evropské unii místo spolupráce toužíme po konfrontaci, připadá nám, že tak se realizuje svoboda, jejíž jméno pořád ještě skloňujeme, i když na její místo se radikálně tlačí bezpečnost. Ovšem ani bezpečnosti konfrontace moc nesvědčí, měli bychom si občas připomenout.

Tak budeme mít ve vedení krajů a v Senátu seskupení, které se ztotožňuje s jediným člověkem.

Možná ale takové seskupení, jako je ANO, muselo vzniknout. Nejen proto, aby si jeho představitel a oligarcha pořídil za své peníze další úspěch a vliv, ale i třeba proto, že standardní politické strany prostě nedovedou oslovit důvěryhodné lidi a přizvat je na své kandidátky. Pěstují stranické trafiky a upřednostňují zájmy soukromých osob před veřejným zájmem i vlastním programem. Jsou obrácené do sebe. Seškrtání kandidátky Severočechů a jejich neúčast v krajských volbách svědčí o tom, že si, na rozdíl od Andreje Babiše, neumějí udělat pořádek a dospět ke shodě, dokonce se raději vzdají vlivu. Volební výsledek v Ústeckém kraji je obrovská a symbolická prohra české demokracie.

Sociální demokracie dodržela slovo a nepřeháněla to s výdaji na předvolební kampaň. Některé její kandidáty jsem kupodivu neviděla na žádných billboardech. Na výsledku voleb vidím, že je třeba se chvástat. Chvástání je povahová vada, rozumným lidem je i podezřelé a směšné — ale už jsme holt takoví, že u kandidátů politiky nám to imponuje (jakkoli se neosvědčuje).

Tentokrát se asi nebude demonstrovat před krajskými úřady proti obsazení míst radních komunistickými kandidáty jako před čtyřmi lety. A představitelé fašizujících stran budou nejspíš akceptováni bez odporu. Zpráva z výsledku voleb zní jednoznačně: politický vliv si lze koupit a nemusí se to dělat ani tajně nebo intrikami, moc bohatství a peněz je u nás tak velká, že nejlépe udělá ten, kdo to řekne rovnou. Cesta k úspěchu je také založena na tom, aby se budoucí politik sám distancoval od politiky — logický i praktický nesmysl nevadí. Tolik ponaučení.

Cesta k úspěchu je v dnešní politic založena mimo jiné na tom, aby se budoucí politik sám distancoval od politiky. Logický i praktický nesmysl nevadí. Foto anobudelip.cz

Divná místa

A teď o jiném. Poslední dobou často myslím na to, jak pro mě bývalo svátkem a tajemstvím, když jsem o prázdninách mohla být několik dní v Praze. Nejlepší byly prázdniny vánoční, protože to byla brzy tma a Praha se po setmění vyjímala magicky. Rodinný byt byl na levém břehu Vltavy, na Letné, takže na Malou Stranu se dalo doběhnout jen tak mimochodem. Později jsem na Malé Straně pracovala v dost nešťastném zaměstnání, ale i tehdy pro mě bylo velkou oporou její prostředí, cesty přes Karlův most do Klementina, zahrady, na kterých se tenkrát pracovalo, a většinou byly zavřené, ale stejně se tam dalo někudy vlézt.

Byla jsem tehdy v Praze napůl bezdomovec a malá Strana mi byla útulkem i útočištěm. K tomu patřila parní pekárna v Mostecké ulici, kořenářství U Salvátora i mléčný bar U Hradeb a lahůdkářství v témže objektu a také kino U Hradeb. Viděla jsem tam, pravda, nejotřesnější normalizační kousky, na které jsem se chodila dívat kvůli hercům, s nimiž jsem se kamarádila a oni jako studenti nebo nedávní absolventi v nich hráli naprosté čurdy vedle mistrů.

Pamatuji si na svůj nevěřícný úžas nad filmy jako Bouřlivé víno v tom kině (Janžurová, Menšík, Turzonovová, režie Vorlíček — hrůza). Otřesný dojem z biografu zahánělo horké mléko z mlíčňáku a houska, kterou člověk z Karlova mostu naházel rackům. Pořád jsem si někde četla, ve Vojanových sadech, na Kampě. Malostranská kavárna na mě byla i tenkrát drahá, ale tu a tam za mě třeba někdo to kafe zaplatil. Po roce 1989 jsem tam ovšem s nadšením chodila se svojí novou rodinou, seběhli jsme z Hradu po návštěvě některé výstavy a na Malé Straně bylo útulně.

Nedávno jsem navštívila akci Psát město, což neměla být akademická konference, jakkoli ji pořádaly akademické instituce, ale spíše moment setkání různých přístupů z teoretické i praktické oblasti. Program byl tedy tvořen jak odbornými příspěvky, tak prezentacemi projektů nebo panelovou diskuzí.

Po mnoha letech jsem se dostala znovu do kina U hradeb, které bylo jako kino prodáno a zrušeno v roce 2002, pak se tam chvíli odehrávala jistě naprosto otřesná černodivadelní produkce, přišla povodeň, chvíli se snad uvažovalo, že by v podzemním prostoru mohly být garáže — a nyní, v úplně posledních letech, se sem vracejí kulturně občanské aktivity, usilující o jeho oživení. Pozdvižení z naprosté zkázy.

Člověk ale nemůže nevidět, že objekt U Hradeb je architektonický komplex, kde dnes na místě mléčného baru a o něco luxusnější kombinace lahůdkářství s lehce středomořskou restaurací je McDonald. Ten celý areál od společnosti Bontonfilm kdysi koupil, takže tam zůstane, kam by chodil, ostatně zákazníků má dost. Milé lidské lokální centrum už tam tedy sotva bude.

Stejně bohužel je na místě Malostranské kavárny podobně globální podnik Starbucks. A v podloubí, kde je hospoda U Glaubiců a kde byl legendární Vašinkův Orfeus, později a dodneška divadlo Rubín, jsem jednou s jedním ukrajinským básníkem seděla v restauraci, kam prý chodila Marina Cvetajeva, ale větší pajzl s horším jídlem, nešikovnější obsluhou, krabicovitějším vínem, studenějším kafem a oschlejší palačinkou za nehoráznější ceny jsem nikdy v životě nenavštívila. Byla to předražená ruská hospoda pro cizince, fuj. Kdyby místo toho všeho, co je horší, bylo aspoň kino s dobrými filmy — ale ani to ne. Tam jsme to dopracovali na Malé Straně.

Někdy sním o tom, že chodím se svými vnuky po Praze podobně, jako moje teta, která měla zkoušky profesionálního průvodce, chodila se mnou — ale dostanu se vždycky k tomu, že bych jim pořád jen vykládala, jaké to tu bylo dřív. Jak tady bylo na určitém místě jen to jedno — ta jedna parní pekárna, ten jeden mléčný bar, kde si člověk natočil do hrnku horké mléko nebo kakao sám, ta jedna kavárna, z níž bylo vidět na náměstí (mé venkovské děti z místa bydliště kavárnu neznali a ani jejich děti ji neznají), ta jedna ovocná jídelna. Mám jim vyprávět, že tohle všechno už není? Když je všechno všude? Nejsem vyšinutá?

Dnes se bez pádného důvodu preventivně bráníme před možným vpádem a vlivem jiných kultur a životních způsobů a to, jak jsme bez odporu prodali sami sebe pod heslem „svaté“ privatizace, vytěsňujeme. Ale už tenkrát jsme se v hlavním městě své identity vzdali.

Mladí intelektuálové v kině U Hradeb, kde člověk může zažít ještě prostorové řešení sálu a vyčíst z obrazu aktuální zkázy jeho někdejší estetiku, vyzývají k tomu, abychom četli a psali město jinak. Plédují pro „divná místa“. Ano, ta mají půvab a poezii, ale pro člověka, který ta normální místa zná a hledá dobrodružství a alternativu.

Nejdivnější místo v Praze je její Královská cesta zakončená na Hradě bezpečnostními rámy.

    Diskuse
    JP
    October 10, 2016 v 16.36
    Paní Zemančíková, z Vašeho líčení jsem vyrozuměl, že jste nějaký čas pracovala v Klementinu. Směl bych se Vás zeptat, v kterém oddělení respektive pracovním zařazení, a v které době?
    JP
    October 10, 2016 v 17.07
    Praha stará a Praha nová
    "jak jsme bez odporu prodali sami sebe pod heslem 'svaté' privatizace"

    Dlouho, opravdu už hodně dlouho jsem nebyl ve svém rodném městě. Tedy v Praze. Ale - zrovna před nedávnem mě napadlo, že bych se tam mohl podívat alespoň virtuálně. Prostřednictvím Google-maps. Které - budiž vysvětleno pro snad méně zasvěcené - umožňují nejen orientační mapy daného místa, nýbrž - po patřičném přiblížení - je možno pohybovat se dejme tomu ulicemi města bezmála v přímém přenosu, jako by jimi pozorovatel procházel nebo projížděl sám.

    Napřed tedy návrat do míst původního bydliště. Svého času vyloženě periferie města, dnes už obklopená a sevřená dalšími prstenci panelové výstavby. Nicméně - celá čtvrť zůstala víceméně sama sebou, stojí zde stále ty samé domy (až na jeden ale nově natřené), stojí zde i stará škola (taktéž renovovaná); dokonce ze dvou prastarých tepláren, už před mnoha desetiletími vyřazených z provozu, tam stále ještě jedna stojí, nepoužívaná a nepotřebná, s povrchem nájezdní rampy prorostlým travou, ale stále stojící, jako pomník dětství a dávno zašlých časů. Dokonce i místní obchůdky jsou některé ještě na svém místě; i když přece jenom skočí do očí, že jedna místní samoobsluha, kam jsme si chodívali kupovat polárku, je náhle německá Norma. Ale celkem vzato - to místo je stále samo sebou, a těch několik nových budov či obchodů mu v zásadě neubírá na původnosti.

    Po tomto setkání s vlastní minulostí nyní procházka kolem Klementina, posledním působištěm před odchodem do emigrace, s odbočkou přes Staroměstské náměstí až k právnické fakultě, místem dalších vzpomínek. I tady, dá se říci, vše ještě na svém místě, těm starobylým budovám nějaký ten rok či desetiletí navíc není poznat.

    Až pak - cesta od náměstí Republiky k Můstku, a pak nahoru Václavským náměstím až ke Koni. A tady se rodilý Pražák náhle s úžasem, a vlastně vnitřním úděsem musí ptát: Kde je moje město? Kde je Praha - Praha česká, Praha starobylá, Praha historická? Kde je Praha českých králů? To jediné, co je na této cestě utrpení možno spatřit, jsou - exkluzivním zbožím přetékající výkladní skříně mezinárodních obchodních řetězců, jaké je možno v naprosto stejné sterilní blyštivosti najít v německém Mnichově či Berlíně nebo v anglickém Londýně či skotském Glasgowu nebo italské Sienně. A - příval reklam, které se už ani nesnaží předstírat nějakou českost, všechno je tu jenom pro turisty, nápisy jsou namnoze už jenom v angličtině, případně se někde pod nimi krčí ještě i nápis či název český. Nejotřesnější byl pohled na jakousi restauraci v jedné postranní uličce, která vábí tím, že je to "typická jihočeská jizba" (či něco takového) - ale tuto svou "typickou jihočeskost" hlásá a n g l i c k y, a teprve pod tím je k nalezení také p ř e k l a d do češtiny. Takovéto dvojjazyčné nápisy (s němčinou na prvním místě) tu byly naposled za protektorátu, dokonce ani Rusové neměli tu drzost něco takového zavést. To až Češi sami - ti naši světoví, pohostinní Češi si ve své nové svobodě zase zavedli dvojjazyčnost, kde vlastní mateřský jazyk se zcela dobrovolně odsouvá až na místo podřadné.

    Takovéto město - to už opravdu není Praha. To už je jenom prostitutka, která se vyfintila a opentlila v honu na movitého zákazníka platícího tvrdou měnou.

    Jestliže při pohledu na městskou čtvrť vlastního dětství a mládí bylo možno zakusit pocity přirozené nostalgie, pak při pohledu na zkomercionalizované centrum Prahy bylo možno už jenom konstatovat: tohle není město, ve kterém jsem žil a vyrůstal; a ani to už není město, ve kterém bych ještě žít chtěl.
    AZ
    October 10, 2016 v 17.10
    Vážený pane Poláčku, pracovala jsme na Malé Straně v Ledeburském paláci, kde byla tehdy knihovna Divadelního ústavu a vedení Katedry loutkářství DAMU. Byla jsem nejhorší sekretářkou, jakou tam kdy měli, bohužel. V té pro mě nejodporněšjší době let 1975 a 76.
    JP
    October 11, 2016 v 10.49
    Aha, tak to jsem špatně pochopil (zase jednou :-D) psaný text, měl jsem pocit že jste pracovala přímo v Klementinu, až po opětovném přečtení mi došlo že v textu stojí ne že Vy jste tam pracovala, nýbrž že "tam se pracovalo". Takže jsem se už začal domnívat, že jsem ve Vás snad měl nějaký čas kolegyni. Ale já jsem tam byl stejně v jinou dobu, o několik let později, na počátku osmdesátých let.

    Ale která z těchto dvou dob byla (ještě) odpornější než ta druhá bych si netroufal odhadovat, pro mě asi opravdu spíš ta druhá, v polovině sedmdesátých let bych ještě na emigraci nepomýšlel, ale na počátku let osmdesátých už jsem v ní spatřoval jediné východisko.
    PM
    October 11, 2016 v 12.20
    Tahle Praha
    "Prag lässt nicht los", schrieb Kafka als 19-Jähriger an sein Freund. Diese Mütterchen hat Krallen - da muss man sich fügen.
    An zwei Seiten müssten wir es anzünden, am Vyschehrad und am Hradschin, dann wäre es möglich, dass wir loskommen.
    Nejen Kafkovi se nepodařilo opustit město poznamenané dlouhou historií mizerně zahojených zranění.....bych dodal.
    JP
    October 11, 2016 v 13.01
    No když se to tak vezme, tak Kafka na tom byl vlastně opravdu ještě daleko hůře nežli svého času my: on totiž vůbec neměl k a m emigrovat.

    My jsme si alespoň ještě mohli vytvářet sny a iluze o tom, že je možno nalézt nějaký lepší svět - ať západně od našich hranic, ať revolučním aktem svržení prohnilé moci.

    Ale Kafka samozřejmě nemohl nevědět, že ta bytostná existenciální prázdnota (tehdejšího) světa nemá alternativu; že není místo na tomto světě kde by bylo možno nalézt skutečný exil. A tak není divu, že jediné řešení spatřoval v tom, toto odlidštěné a odcizené město prostě zapálit ze dvou stran...

    Což mi ovšem zase připomíná jeden výrok ctihodného pana Broučka, učiněný při jeho "novém epochálním výletě, tentokrát do 15. století": když totiž narazil - doslovně, fyzicky - na výstavbu středověké Prahy (ovšem nevěda ještě o svém skoku do minulosti), pak mudroval o slibech pražských radních o reformě pražského urbanismu: "Ano, reformovat by se mělo - ale jako to udělal Windischgrätz, ze čtyr stran děla a střílet tak dlouho, dokud nezůstane kámen na kameni!"

    (Zcela upřímně řečeno: poté co jsem spatřil to nové, "vylepšené" centrum Prahy, sotva bych se ubránil nemalým sympatiím pro toto řešení jak pana domácího Broučka, tak i rakouského císařského generála...)
    PM
    October 11, 2016 v 16.07
    Windischgrätze kanonáda
    byla jednou z extrajizev matičky nad stříbropěnnou, způsobených zlými cizáky.
    A potom ty říšské holínky na nádvoří, a potom ty kozácké koně na náplavce, a potom ty bruselské banány v hlavách, a potom.............
    Zcela upřímně není těžké neubránit se porozumění a jistým sympatiím způsobům a nnásledkům vzdoru různým epochám kanonád.
    Dnes globální munice....bych dodal.
    Kafka po emigraci bytostně toužil, jenže bytostně věděl, že emigrace za lepším světem je zbytečná, pokud člověk zůstane člověkem......někteří z nás si to musí ověřit.
    October 11, 2016 v 17.29
    Panu Petráskovi - Franz Kafka
    Kafka se nakonec od Prahy a od své rodiny původu odpoutal. Považoval to za největší úspěch svého života. Na konci toho svého krátkého života žil v Berlíně s Dorou Diamantovou, což byla zdá se jediná žena, se kterou byl šťastný a které nepsal dlouhé dopisy.
    PM
    October 12, 2016 v 12.22
    Neštěstí mého života vzešlo z dopisů ...
    poznamenává roku 1923 v Berlíně uprostřed mizérie a chaosu (Dora: "Stával hodiny ve frontách ne proto něco koupit, ale proto že si myslel že tam je jeho místo").
    Pokouší se zřeknout psaní, milovat Doru a život - snili spolu o emigraci do Palestiny, kde by založili restauraci, kde by se Dora stala kuchařkou a on by se stal číšníkem......ale jedné noci začal psát.
    Svou poslední povídku Der Bau, ve které se nachází úzce spjaté paranoia a štěstí v permanentním vyjímečném stavu....bych dodal.
    JP
    October 13, 2016 v 12.29
    Takže přece i Kafka měl své sny o nějakém "místě lepšího žití", na tu Palestinu jsem nepomyslel.

    Jeho předchozí odchod z Prahy do Berlína byl ovšem právě jenom osvobozením se od rodiny, nikoli od tlaků velkoměsta.
    PM
    October 13, 2016 v 14.24
    Manuální práce je mnohdy nejen pro zahrádkáře, ale
    i pro svérázným způsobem přemýšlející, blahodárný pokus o způsob lepšího žití.......jsem si povšiml.
    Mnohdy obdobně blahodárného efektu jako ta migrace...bych dodal.
    JP
    October 14, 2016 v 12.36
    Manuální práce má především ten velice blahodárný efekt, že je velice účinným prostředkem proti podlehnutí akademické fachidiocii.

    - Mimochodem, je to bezmála až vyloženě groteskním momentem dějin, že největší teoretik osvobozené práce, Karel Marx, nikdy v životě nepracoval.

    A jsem dodnes plně přesvědčen, že kdyby někdy ve svém životě opravdu (manuálně) pracoval, že by nikdy nemohl vytvořit svůj model komunismu, jakožto systému naprosto dobrovolné a altruistické práce všech ve prospěch - imaginárního - celku.

    A opravdu bych vůbec nijak nebyl vzdálen tomu, pro všechny kdo mají v úmyslu ve svém životě vytvářet nějaké obecně platné modely a teorie společnosti, aby pro všechny takové platila zákonem předepsaná povinnost alespoň několika let ryze manuálních prací. Je dosti dobře možné, že by se poté - řečeno se Švejkem, alespoň poněkud méně "blblo na kvadrát".
    JP
    October 14, 2016 v 12.38
    P.S. A vlastně bych tuto povinnost vlastní zkušenosti s manuální prací uložil i všem politikům. Z přesně téhož důvodu jako byl uveden výše; a navíc z toho důvodu, aby opravdu chápali postavení a problémy toho pracujícího lidu, kterému chtějí vládnout.
    PM
    October 14, 2016 v 16.58
    Kafka číšníkem
    Povinné zkoušky z ručních prací možná uchrání od nutkání, ba posedlosti vládnout slovu za účelem nastínit a vnucovat okolí, svou kontaminovanou vizi kontaminovaného světa.
    Kafka ale, toho byl příkladně uchráněn.
    Přestože neabsolvovat dvouletou učňovskou školu, považoval svou literární posedlost za společensky neúnosnou.
    Jenže nadruhéstraně - kdyby strávil život jako číšník v Palestině, tak by naše kontaminované znalosti kontaminace světa byly výrazně chudší.
    Kontaminovanější .... bych výstražně podotkl.
    MP
    October 15, 2016 v 11.50
    Pro JP
    Tak mi jde hlavou rozsáhlý seznam politiků z dvacátého století, kteří se po nějaký čas živili manuální prací ...a ani o Havlovi bych netvrdil, že jeho pojetí stádního občana a lidí z panelů by byl projevem zvýšené empatie vůči pracujícímu lidu vzbuzené zkušeností pivovarského dělníka. O komunistických věrchuškách nemluvě.
    JP
    October 15, 2016 v 13.54
    Seitenwechsel
    Totiž, pane Profante, j e n o m ta samotná zkušenost s manuální prací sama o sobě samozřejmě nestačí. A ani bych nechtěl apodikticky tvrdit, že je faktorem absolutně neopominutelným.

    Například takový Aristoteles sám také nikdy manuálně nepracoval; a přece nelze tvrdit, že by jeho analýzy společnosti byly nějak principiálně vzdálené od reality. Ono prostě nakonec vždycky přijde na kvalitu charakteru - a ducha - konkrétní osobnosti.

    Nicméně, i tak trvám na tom, že ta osobní zkušenost s tím "životem dole" je krajně prospěšná - jak pro myslitele, tak i pro politiky.

    -----------------------------------------

    Mimochodem, zrovna dneska v Süddeutsche Zeitung" vyšel opravdu velice zajímavý článek o iniciativě či programu "Seitenwechsel", výměna stran. Tento projekt vznikl ve Švýcarsku, a před 15 lety se dostal i do Německa a Bavorska.

    V rámci tohoto projektu "bílé límečky" - vedoucí pracovníci bank, spořitelen, koncernů, i ze středostavovského a správního sektoru alespoň pro jeden týden svléknou sako a kravatu a obléknou montérky či podobný mundúr, a jdou pracovat s bezdomovci, drogově závislými, s invalidy a s problémovými dětmi...

    Nemusí to tedy být čistě jen fyzická práce; ale právě tento "Seitenwechsel", tato zkušenost se zcela jiným prostředím, a především se zcela jinými lidskými osudy a lidskými perspektivami (a mnohdy právě: b e z perspektivami) bez jakýchkoli pochyb nemálo rozšiřuje horizont těchto manažerů, kteří mnohdy neznají žádný jiný svět nežli jednání se sobě rovnými v klimatizovaných konferenčních sálech.

    Tady je možno pouze říci: blahoslavení budiž ti, kteří si tento projekt vymysleli - a plné uznání těm, kteří jsou ochotni sestoupit z výšin svých manažerských postů, a ten "svět dole" si na vlastní kůži zakusit.
    JP
    October 15, 2016 v 14.01
    Co se toho Kafky týče, pane Petrasku: ten sice skutečně nepracoval jako "číšník v Palestině" - nicméně pracoval, jak známo, jako zaměstnanec v pojišťovně. A - on se přitom díval. Díval se na to, jaké vztahy zde panují - a jak ta pojišťovna se ke svým klientům, mnohdy neznalým jejich práv, chová jako jakási nadřazená, anonymní moc, zbavená jakéhokoli lidského citu, natožpak soucitu. Kteréžto zážitky a zkušenosti pak zřejmě byly zcela reálným zdrojem onoho zcela specifického Kafkova literárního stylu, jeho umělecké reflexe světa jakožto odcizené dehumanizované moci.
    JP
    October 15, 2016 v 14.13
    Ovšem, k tomu Aristotelovi je nutno ještě dodat: kdyby on sám byl nucen alespoň nějaký čas vykonávat fyzickou práci, pak by možná dokázal přece jenom poněkud výše docenit její hodnotu - a také by možná dospěl k poněkud jinému názoru na status respektive vůbec existenci otroctví.
    K té části článku paní Zemančíkové, která se týká Andreje Babiše::

    V týdnu mezi senátními volbami Andrej Babiš poskytl několik rozhovorů. Nejrozsáhlejší asi vyšel v sobotním Právu. Babiš byl v lehké euforii a mluvil zcela otevřeně.

    V tom rozhovoru -- mimo jiné -- říká, jaké by si představoval změny českého ústavního systému.

    Babiš chce změnit jednací řád Sněmovny, změnit postavení Legislativní rady vlády, změnit počet a strukturu ministerstev, změnit volební systém na absolutně většinový, zrušit Senát.................. to všechno tak, aby "vítěz (parlamentních voleb) by nejen bral vše, ale měl by také zodpovědnost a po čtyřech letech by občanům skládal účty."

    Do rukou vítěze voleb (myšleno svých rukou) by chtěl Babiš vložit většinu v parlamentu, všechna ministerstva, celou vládu a -- samozřejmě -- křeslo premiéra této země.

    Tak.

    Je to mocný a bohatý muž, pochybuji, že to nemyslí vážně.
    --------------------------------------------------

    Myslím, že bychom se měli ptát politiků hnutí ANO, jestli s tímto vážně souhlasí a chystají se pokud bude příležitost rozvalit české ústavní pořádky a vyvážení moci.

    A ČSSD by se měla zeptat těch svých voličů, kteří k Babišovi už přešli nebo se k tomu chystají, jestli si vážně myslí, že člověk, který říká tohle: "Za určitých podmínek být premiérem mohu, pokud si to lidé budou přát. Kdybych byl premiér, tak příští rok je vyrovnaný rozpočet a snižuje se dluh ..................", je jejich kůň.
    Aby se po těch 4 letech Babišova vysněného většinového vládnutí, ke kterému svým užitečným idiotstvím přispějí, nezjistilo, že se musí platit úplně za všechno a na běžný lid a malý byznys je přísnost jako svině, zatímco velkokapitál si zahalen obláčky dělá se státem neomezený byznys a nikoho tam nahoru už nepustí........
    JP
    October 16, 2016 v 9.56
    Hmmm... Aby "vítěz bral vše o poté by občanům skládal účty" - tak přesně takovýmto způsobem Adolf Hitler ve svém "Mein Kampf"u odůvodňoval své volání po vůdcovském principu...
    October 16, 2016 v 10.53
    Babiš je nyní jediný, kdo nabízí naději
    A já nechápu, proč už jej dávno představitelé tzv. "tradičních stran", které však odmítly tradice respektovat, dávno nepředběhly v návrzích, jak upravit a reformovat náš politický systém. I komunisté po 12 letech vládnutí přijali novou ústavu a provedli reformu veřejné správy.

    Babiš také říká, mimo jiné to, co ostatní politici neřeknou:

    " ...kraje jsou jen průtokáč peněz. Kdyby nebyly, tak by se nic nestalo. Jsou i brzdou - například plán územního rozvoje Jihomoravského kraje Hašek nebyl za osm let schopen udělat, proto ministr Ťok nemůže řešit vůbec dálnici Brno - Vídeň. A jsou historicky i semeništěm korupce a netransparentního hospodaření. ... Ale role krajů pro život obyčejného občana není de facto žádná. Spíš mu to komplikuje život. Často i ty peníze z MPSV, než dotečou do zařízení sociální péče, tak to trvá. Je to komplikovaná struktura, nemluvě o tom, že krajů je 14. Takže je tam strašně moc pozic, kde je možné upíchnout straníky, různé dceřiné společnosti, nemocnice atd. A kraje komplikují život i starostům obcí a měst."

    Škoda že Sobotka a Bělobrádek toto nemají odvahu říci.

    A tak se děje to, že jedinou naději na změnu nyní prezentuje Babiš. A zase zklame (jako před tím VV, TOP09, SZ, US, ČSSD a ODS). A takto to půjde dále jako stále opakující se vzorec zklamávání z politiky.
    PM
    October 16, 2016 v 11.31
    Poučení z dějin se furt nedostává globálně plošně
    Třeba tahle USpravice, která se z historie nepoučila, že společnosti trpící rozvrácenou ekonomikou následkem legalizované nenasytnosti financelity, nemůže nabídnout spásu nejbezohlednější oligarcha.
    Babišova hra na osvíceného oligarchu dokumentuje nepoučitelnost CZlevice, která se dopustila mesaliance s oligarchií........jsem si povšiml.
    + Další komentáře