Důvody, které mne ke vstupu — přesněji řečeno návratu — k Zeleným vedly, jsou zčásti osobní; proč by tedy měly zajímat ještě někoho dalšího? Má moje individuální rozhodnutí dostatečný obecný, společenský přesah na to, aby mělo smysl o něm psát?

Když ale budeme tyto roviny oddělovat, nejen že tím přispějeme k chápání politiky jako něčeho odtažitého, ale především budeme politice samotné špatně rozumět.

Zpět do devadesátek?

Zelené jsem opouštěl před sedmi lety, v době, kdy se rozhodlo o spolupráci s TOP 09 pro volby do Evropského parlamentu. „Topka“ byla přitom jednou ze stran vlády Petra Nečase, jejichž „politika škrtů“ mne po roce 2010 poprvé vyprovokovala k přímé občanské angažovanosti, a to v rámci široce levicové iniciativy ProAlt. Aktivita v ProAltu mi vytvořila politický kapitál, který jsem posléze využil právě ve Straně zelených. Spolupráce s TOP 09 v roce 2019 z tohoto hlediska kolidovala s mým politickým profilem a názorovou konzistencí.

To samo o sobě by asi k odchodu nestačilo, roli však sehrála i osobní situace — byl jsem v té době už druhým rokem na rodičovské dovolené, která následovala po období celkové pracovní a aktivistické vyhořelosti, a nebyl jsem schopen věnovat čas a energii téměř ničemu dalšímu, vyjma postupného návratu do „pracovního procesu“ při pokračujících rodičovských povinnostech. Veřejné aktivity šly „přes palubu“.

Ve straně jsem v důsledku toho byl už jen pasivním členem, a právě to byl nakonec rozhodující moment — kdybych si i za daných okolností dokázal udržet aktivitu a utvářet v rámci strany nějakou alternativu k aktuálnímu kurzu, byl by ten kurz pro mne paradoxně přijatelnější. Ale protože mi už žádné síly nezbyly a stal jsem se jen spolunositelem v té chvíli problematické značky, jedinou dostupnou odpovědí na vzniklý nesoulad se mi jevil odchod.

S ohledem na mou životní situaci to bylo správné rozhodnutí. Našel jsem — slovníkem současného HR managementu — rovnováhu mezi pracovním a osobním životem a díky přísně hlídanému času na odpočinek jsem se částečně zbavil letitých problémů s chronickou únavou — možná i proto, že jsem začal únavu chápat jako svého nejvěrnějšího, i když ne zrovna chtěného kamaráda.

Dokonce se mi poštěstilo dostat se na dvě literární rezidence. Těch pár týdnů se pak stalo jediným obdobím mého života, kdy jsem mohl „pochodovat podle svého vlastního bubeníka“. V poměru k mé téměř už půlstoleté existenci je to málo, vlastně jen takový prodloužený víkend, ale byl to transformativní zážitek. Mimo jiné jsem si pak naplno uvědomil, jak moc je schopnost být sám sebou — nebo jen najít sám sebe — vázána na společenské uspořádání, respektive na možnosti či privilegia, jež toto uspořádání skýtá.

V částečném úniku před vnějším světem jsem se ve volném čase nořil do studia raného středověku, což byl můj návyk z idylických gymnaziálních časů v „devadesátkách“. Právě do něj, v bezpečné vzdálenosti od příliš velkých úkolů dneška, jsem zasadil svůj román.

Před dneškem ale samozřejmě není úniku. Ve skutečnosti jsem celou dobu polemicky pošilhával po tom, jak na sousedním Slovensku se symbolikou „počátků našich národních dějin“ pracují antiliberální politici a intelektuálové, a když jsem si po sobě román přečetl, zjistil jsem, že je především o maskulinitě.

V té chvíli to pro mě ještě nebylo očividné politické téma. Za pár let se to ale mělo změnit.

Neznámé tváře

Nechci tu svoji trajektorii vylíčit jako příliš jednoznačnou. Reálné lidské příběhy jsou v něčem daleko triviálnější, v něčem mnohem komplikovanější. Proč se k politickému angažmá vracím právě teď, má vedle historického i ryze individuální kontext — dítě začíná odrůstat, už nepotřebuje stálý dohled a člověku se uvolnilo trochu času a energie k tomu dělat něco navíc.

Společenský kontext je ale přeci jen zásadní. Jsem introvert, doma se cítím na univerzitě, v lese nebo v muzeu, nemám rád zjednodušující hesla a k politickému angažmá netíhnu „od přirozenosti“. Radši bych věnoval čas psaní nebo historii. Zájem o politiku je v mém případě spíš odpovědí na úzkost z proměny světa, která se právě odehrává.

Trumpismus nepřišel zničehonic. Naopak, je to scénář, který mi v obecné rovině připadal poměrně pravděpodobný už v oněch časech Nečase, kdy pravicové vlády ve jménu konsolidace veřejných rozpočtů de facto usilovaly o socializaci nákladů na řešení kapitalistické krize z roku 2008. Místo k omezení moci oligarchie taková politika nutně vedla k jejímu posílení.

Tenkrát jsme tomu tak neříkali, ale už tenkrát šlo o MAGA. Heslo (Let’s) Make America Great Again totiž pochází z volební kampaně Ronalda Reagana. A příběh začíná přinejmenším právě s jeho nástupem, shodou okolností v době, kdy jsem se narodil. Několik let poté jsem se poprvé setkal se světovou politikou, když jednou večer státní televize místo slibovaného Fantomase zařadila setkání Reagana s Gorbačovem. Dodnes jim to nemohu zapomenout.

Kdo z těch dvou je padouch? Gorbačov je sice náš, ale fandovi filmů o Fantomasovi se ta jeho lebka jeví poněkud podezřelá. Naproti tomu Reagan trochu připomíná Jeana Maraise — ale co když i to je jenom maska?

Když už jim nemůžeme dát nic jiného…

Někdy v roce 1993 Bill Clinton, v jehož osobě se prezidentský úřad po třech republikánských obdobích vrátil do rukou demokratů, prohlásil před svými poradci: „Všichni si doufám uvědomujete, že všichni jsme eisenhowerovští republikáni. Jsme eisenhowerovští republikáni a bojujeme s reaganovskými republikány… Dáme jim [našim voličům] aspoň zdravotní péči, když už jim nemůžeme dát nic jiného.“ Clinton, pevně ukotvený v mocenských elitách, včetně jejich hédonistické kultury, tím deklaruje faktický konec levicové politiky, z které zbyl už jen zápas o záchrannou síť v podobě veřejného zdravotnictví — a i ten Clinton prohrál.

Nikdy jsem nebyl fanouškem amerických republikánů, můj poslední oblíbený prezident z této strany byl Abraham Lincoln. Je nicméně třeba vnímat rozdíly. Zatímco „eisenhowerský“ republikanismus respektuje New Deal jako rámec, jímž F. D. Roosevelt po velké hospodářské krizi spoutal americký kapitalismus a částečně mu vtiskl sociálně tržní ráz, reaganismus usiluje o rozbití této společenské smlouvy. Oslabuje daňové nástroje, jež brzdily přesun bohatství k hornímu „jednomu procentu“, omezuje investice do veřejných statků, a tím posiluje přirozený trend kapitalismu k oligarchizaci.

Demontáž třídního kompromisu mohla Reaganova administrativa provádět i díky politickému kapitálu, který získala odmítnutím společenské kritiky vzešlé z hnutí 60. let. Ta vzala vážně klíčový morální postulát studenoválečnické výchovy, totiž ztotožnění USA se svobodou a demokracií, a konfrontovala s ním rasovou totalitu amerického Jihu či autoritářské praktiky imperiálního prezidenství — například speciální vojenské operace mimo veřejnou kontrolu.

Kritický obraz Ameriky, jak ho přinášely například filmy Nového Hollywoodu (Taxikář, Apokalypsa a další), byl tak temný, že ho část americké společnosti neunesla. O tuto část populace se Reagan opřel a nabídl voličstvu útěšnou přetvářku konzervativních hodnot, ozářených starohollywoodskými úsměvy kabelové televize.

Cílené ignorování levicové kritiky amerického života v této kultuře někdy graduje až v povýšení ignorantství na ctnost, jež svým nositelům dává značnou míru mentální odolnosti, jak je to něžně parodováno v postavě Homera Simpsona). Svého vrcholu tato oslava idiotství později dosáhne v Donaldu Trumpovi, kde se ovšem zcela vymkne z rukou.

Pád komunismu v důsledku chronické vnitřní slabosti překryl fatální problémy americké demokracie mýtem o uzbrojení Sovětského svazu. Zrazování newdealovského dědictví tak mohlo s různými výkyvy pokračovat až k logickému vyústění v roce 2007, kdy krach na hypotéčním trhu, institucionálně obrněném proti veškerým kritickým otázkám, odstartoval novou hospodářskou krizi.

Bludné kruhy se roztočily ještě rychleji: sanace ztrát prostřednictvím veřejných rozpočtů posílila (zdánlivou) nutnost osekávat sociální stát a tím nevyhnutelně zhoršovat vyjednávací pozici pracujících vůči kapitálu.

Příslovečné jedno procento nejbohatších upevnilo svoji moc, přičemž ale nemohlo přehlédnout hněv, který socializace ztrát vyvolala. Riziko, že tento hněv povede k politickému tažení proti velkým majetkům, mohlo kdysi motivovat kapitál k hledání třídního kompromisu.

Dnes je ale společenská i politická opozice proti oligarchii tak slabá, a moc, o kterou by se superbohatí museli dělit, tak lákavě bezprecedentní, že je pro ně výhodnější jít proti demokracii — usilovat o její zrušení, nebo alespoň podmanění.

Tak jsme se dostali až do našich dnů.

Konec Východu

Tuto historickou odbočku jsem udělal proto, abych zdůraznil, že i když se bezprostředním impulzem k mé politické remobilizaci stal nástup mimořádně agresivní a třídně uvědomělé formy oligarchie, nevnímám tuto situaci jako náhlý historický zlom. Koncentrace pravicových částic dosáhla nových hodnot a mění atmosféru, nezačala však včera. Trumpismus není historická anomálie, je to reaganismus na steroidech.

Nic bychom si proto neměli přát méně než „návrat k normálu“. Pád komunismu v roce 1989 neznamenal konec normalizace, ale výměnu utahané, upatlané a ošuntělé normalizace husákovské za normalizaci reaganovskou, jež si částečně ochočila a částečně potlačila sociální impulzy 60. a 70. let. Klausovská mutace této ideologie je dnes ve své motoristické variantě nepostradatelnou silou nové vlády — nepostradatelnou v tom, že podniká extrémní kroky, na které by si Andrej Babiš vzhledem k umírněné povaze většiny svého voličstva netroufl.

Když se při shromážděních, jako jsou ta „chvilkařská“ na Letné (ano, také jsem se účastnil), vyvolávají duchové Devětaosmdesátého, ztrácí se v auře rituálů ambivalence onoho historického momentu. Je celkem jasné, nad čím se tenkrát zvítězilo — méně jasné je, čeho to bylo vítězství. Demokracie, nebo kapitalismu?

Samozřejmě obojího, ale každá z těch složek s sebou nesla jiné souvislosti. Z demokratického hlediska byla lidová vystoupení proti režimu projevem svébytnosti a svéprávnosti obyvatelstva (post)komunistických zemí, projevem jejich schopnosti vzít osud do vlastních rukou — přičemž není rozhodující, že režim byl tak jako tak zralý k pádu. Z hlediska neoliberální ideologie deregulovaného kapitalismu se titíž lidé jevili jako nositelé špatných ekonomických návyků, jako osoby do značné míry nesvéprávné, uvyklé přespříliš pečujícímu státu, čili jako obyvatelstvo, které je třeba převychovat podle vyspělejších vzorů, způsobem ne nepodobným kolonialismu.

Z demokratického hlediska bylo podstatné, čím jsou si lidé z obou stran železné opony podobní; z neoliberálního hlediska naopak záleželo především na rozdílu mezi nimi, který zakládá nadřazenost kapitalistického Západu nad (post)socialistickým Východem.

To, že se bývalý Východ otevřel volnotržnímu individualismu, podle kterého se každý má starat sám o sebe, současně oslabilo možnosti opozice vůči neoliberalismu na samotném Západě. Zhroucení systému založeného na státem řízeném hospodářství jako by potvrzovalo reaganistickou mantru, že stát není řešením, ale problémem. Levnější a méně vzdorovitá pracovní síla postkomunistických zemí pak pomohla již plně globalizovanému kapitálu utužit si svaly a tučnět konta pro další ideologické bitvy i ve svých domovských zemích.

Podstatný je pro mne v tomto momentu důraz vítězné pravice na individualismus jako základ svobody a racionality, zatímco kolektivismus, spojovaný s padlým režimem, získává punc něčeho iracionálního a svobodu ohrožujícího. Jako bychom byli tím svéprávnější, čím jsme jako jednotlivci izolovanější a jako společnost atomizovanější.

Částečnou protiváhu této tendence představuje role občanské společnosti, v českém prostředí vyzvedávaná především „havlovskou“ stranou ideologického spektra. Tato role však současně byla většinou vnímána jako nepolitická, tedy redukovaná na obecně prospěšné, servisní aktivity doplňující stát a trh bez toho, že by mohlo jít také o formu moci ve smyslu kapacity jednat, utvářet náš společný svět v souladu s vlastními idejemi.

Tato redukce se dnes vrací jako bumerang, když se vládní koalice snaží skrze nálepku „politická neziskovka“ zdiskreditovat občanský sektor, který nemá pod kontrolou.

Zápletka začíná

Návrat do politiky je v mém případě vlastně odpovědí na úzkost. Mohl bych ten příběh vystavět tak, že ve jménu spoluzodpovědnosti za společenský vývoj obětuji kus svého pohodlí, abych pomohl „zachránit demokracii“. Skutečnost je ale méně heroická. O svůj klid a pohodlí už jsem přišel. Je to jako s postupujícím chladem: vzít si druhý svetr nepomůže, je třeba zastavit mráz.

Jsme uzly v neustále se převazující síti. Naše schopnost udržet si rozumnou míru kontroly nad vlastními životy — naše svéprávnost — je podmíněna dostatečnou hustotou a výživností vláken v této síti. Vazby přitom sahají daleko za naše bezprostřední individuální potřeby a daleko za aktivity oficiálně započítané do ekonomické produkce — jdou až tam, kde pragmatická otázka „a k čemu to je?“ zní tak nepatřičně, že se odrazí zpátky a udělá velký otazník nad naší existencí: ano, k čemu to celé je?

Oligarchie usiluje o to potlačit horizontální své(po)moc existenčních a existenciálních sítí, ohradit jejich nekonečné louky a lesy, podřídit je své vertikální moci; udělat z nás disciplinované vlastence sloužící kapitálu, který sám žádnou opravdovou vlast nemá.

Proto ty neustálé útoky na média, jejich obviňování ze lži, proto ta snaha nahradit je vlastním „autentickým“ vysíláním, kde komunikace proudí jen jedním směrem a kde je údajná blízkost lidem jen zástěrkou monologičnosti.

Proto ta snaha oslabit kulturu, v níž inspirace může přijít ke každému a odevšad, nepodrobujíc se tyranii srozumitelnosti. Proto snaha oslabit ochranu přírody, popřít princip rezervace, který dovoluje rostlinám, živočichům i krajině jen tak být — což je ten nejhorší anarchismus, osvobozující prožitek od lidských účelů, jež dělají svět vlastnitelným, vypočitatelným a konečným.

Jistěže umění a příroda tu budou i bez zákonů, agentur a fondů. Jde ale o to, aby byly přístupné ve své co možná nejplnější podobě, v maximální inspirující kapacitě, a to pro všechny.

A jde také o tu zdánlivou zbytnost, která tyto sektory činí zranitelnějšími, protože se jim málokdy dostane masového zastání. Tam, kde se útočí na nejzranitelnější, útočí se na samotný princip pomoci a solidarity, protože se implicitně zpochybňuje vše, co není dost silné, aby si pomohlo samo.

Příznačný je proto i postoj k migraci. Ta nám připomíná, že stabilní domov je něco, co si poskytujeme navzájem. Naši sousedé se cítí bezpečněji, když vědí, že se mohou spolehnout na naši pomoc, a bezpečnost našich sousedů je podmínkou naší vlastní bezpečnosti. Rétorika, která z osob potřebujících pomoc dělá apokalyptickou hrozbu, míří opět na samotný princip lidské solidarity; ne náhodou diskredituje ty, kdo pomoc poskytují, protože to jsou oni, kdo bezmocným vrací kapacitu jednat.

Když jsem zjistil, že na hrozivé chvění ve vláknech, jež mne spojují s okolním světem, potřebuji reagovat zapojením do organizace, která takové chvění umí vstřebat lépe než jednotlivec, měl jsem se kam vrátit. V mezidobí, kdy jsem zůstával stranou, zůstalo naštěstí dost těch, kteří udrželi stranu ve hře. Mé vlastní ambice nejsou v této chvíli větší než právě tohle — pomoci udržet kontinuitu, pomoci pěstovat a rozšiřovat niku, do které lze vstoupit a pořádně se zaplést.