Jedním ze zásadních problémů širokého hnutí za sociální spravedlnost v jeho různých podobách je krize imaginace. Slovy filosofa Marka Fishera je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Není se čemu divit ve světle tragédií 20. století, kdy se pokusy o překonání kapitalismu často zvrhly tak, že pomyslná léčba měla pro pacienty horší dopady než samotné neduhy kapitalismu.

Otázka, jak si představit jiné společenské uspořádání než kapitalismus, provází levicové myšlení po desetiletí. Řada autorů se ji pokusila uchopit systematickým popisem alternativních ekonomických modelů. V posledních dvou dekádách vyšly česky například knihy Kybersocialismus Paula Cockshotta a Allina Cottrella, Parekon Michaela Alberta nebo slovensky Po kapitalismu: Ekonomická demokracie Davida Schweickarta.

Na konci roku 2025 vydalo nakladatelství Neklid další titul Janise Varufakise s názvem Jiné teď: depeše z alternativní přítomnosti. Tato kniha se však od výše uvedených prací zásadně liší. Nejde totiž o akademický rozbor ani o návrh ekonomického modelu, ale o poutavě vyprávěný politický sci-fi příběh, který propojuje politickou imaginaci, emoce a filosofickou reflexi.

Varufakis volí formu „archeologie budoucnosti“: místo aby budoucí společnost projektoval jako plán, nechává vypravěče ohlížet se zpět na naši současnost jako na minulost. Z perspektivy alternativní přítomnosti se dnešní kapitalismus jeví jako historická etapa, kterou lze zkoumat, popsat — a překonat.

Protože nechci připravit čtenáře o radost z poutavého příběhu, omezím se v tomto představení knihy především na popis korposyndikalismu — společenského uspořádání, které v alternativní realitě označované Varufakisem jako „Jiné teď“ nahradilo kapitalismus.

Trhy bez kapitalismu

Finanční krize roku 2008 představovala dosud největší krizi kapitalismu ve 21. století — a zároveň i největší příležitost k jeho nahrazení humánnějším uspořádáním. Místo zásadních změn se však vlády rozhodly zachraňovat banky a poskytnout jim miliardy dolarů — prostředky, které nikdy nebyly ochotné použít na snižování chudoby a nerovností.

Obyvatelé alternativní reality Jiného teď se však postavili na odpor. Prostřednictvím systematicky organizovaného globálního ekonomického bojkotu bank, finančních fondů a nadnárodních firem dostali globální kapitalismus na kolena. Vlády byly pro záchranu ekonomik nuceny přijmout zásadní změny, které nakonec vedly k vytvoření politicky i ekonomicky demokratické tržní společnosti.

Podstatu korposyndikalismu tvoří firmy vlastněné svými zaměstnanci. Každý jednotlivec při nástupu do zaměstnání získává podíl v podniku, který zajišťuje jeden hlas při rozhodování o jeho dalším rozvoji.

Firmy ze svých hrubých příjmů odvádějí pětiprocentní daň a zbytek využívají na fixní náklady, výzkum a vývoj, základní mzdy zaměstnanců a prémie. Základní mzdu dostávají všichni zaměstnanci stejně vysokou, prémie se liší — o jejich výši rozhoduje kolektiv na základě transparentního hodnocení podobného systému, jaký známe ze soutěže Eurovize.

Každý pracovník má 100 bodů, které může rozdělit mezi své kolegy podle jejich pracovních zásluh. Pokud někdo získá například 15 procent všech bodů, obdrží 15 procent prostředků určených na odměny. Transparentnost má zabránit vzájemnému bodovému zvýhodňování podle principu „jak ty mně, tak já tobě“.

Mzdy jsou vypláceny na osobní účty vedené u centrální banky. Každý občan má kromě běžného účtu ještě tři další. Prvním je účet „dědictví“, na nějž je každému po narození připsána stejně vysoká suma, která slouží jako základní kapitál do dospělosti. Aby nebyly tyto prostředky prošustrovány v mladické nerozvážnosti, je jejich čerpání vázáno na určitá pravidla.

Druhým je dividendový účet, na který centrální banka pravidelně připisuje prostředky podle věku občana. Prostřednictvím tohoto účtu získává každý člen podíl na celkové produktivitě společnosti a skrze něj se také realizuje sociální zabezpečení.

Většina peněz na obou těchto účtech pochází z pětiprocentního zdanění firemních zisků. Tento mechanismus umožňuje lidem věnovat se činnostem, které nejsou trhem přímo odměňovány, například péči o blízké. „Dědictví“ a „dividenda“ tak představují základ sociálních jistot obyvatel Jiného teď.

V Jiném teď byly odstraněny komerční banky jako prostředníci mezi střadateli úspor a věřiteli. Úspory obyvatel se hromadí na jejich třetím účtu zvaném „akumulace“. Občané mohou tyto prostředky půjčovat podnikům přímo nebo je poskytovat úvěrovým družstvům, která je za drobný poplatek dále alokují firmám podle jejich efektivity a rizikovosti projektů.

Veřejné banky a konec soukromého vlastnictví nemovitostí

Monetární politiku stále řídí centrální banky, které však nesmějí tisknout peníze. Celkové množství oběživa je transparentní. Centrální banky jsou řízeny občanským monetárním shromážděním, jehož členové jsou vybíráni losem.

Pokud dochází k nedostatečné přeměně úspor v investice, centrální banky snižují úrokové sazby na účtech občanů. V krizi může banka připsat peníze všem obyvatelům, aby podpořila poptávku a zaměstnanost. Při přehřátí ekonomiky naopak úroky zvyšuje. Vedle centrální měny existuje řada místních měn, které slouží k podpoře lokální ekonomiky.

V Jiném teď proběhla pozemková reforma, při níž byla správa pozemků svěřena pozemkovým úřadům příslušných krajů a okresů. Dosavadní vlastníci pozemků získali doživotní právo na bezplatný pronájem.

Pozemkové úřady rozdělily území na komerční a nekomerční zóny. Z nájmů z komerčních zón je financováno sociální bydlení i sociální podnikání. V komerčních zónách se podnikatelé a rezidenti účastní každoroční aukce nájmů, která zajišťuje, že byt či obchodní prostor využívají ti, kdo si jich nejvíce cení.

Mezinárodní pohyb zboží a lidí

Mezinárodní systém Jiného teď spravuje Mezinárodní měnový projekt, který nahradil Mezinárodní měnový fond. Mezinárodní měnový projekt vychází z Keynesových myšlenek o neutralizaci obchodních nerovnováh.

Tyto nerovnováhy způsobují, že země s dlouhodobým obchodním deficitem jsou nuceny půjčovat si stále více měny států, z nichž dovážejí. Vzniká tak strukturální závislost, která se může stát nástrojem ekonomické dominance rozvinutějších zemí nad slabšími ekonomikami. Právě méně vyspělé státy bývají chronickými nositeli deficitů, což jejich závislost dále prohlubuje.

V Jiném teď probíhá mezinárodní obchod prostřednictvím účetní jednotky zvané kosmos. Platby se sice provádějí v národních měnách, ale ty nelze přímo směňovat — nejprve je nutné je převést na kosmy. Kurz je stanovován denně prostřednictvím aukcí organizovaných Mezinárodním měnovým projektem.

Při dlouhodobých obchodních nerovnováhách jsou státy penalizovány a pokuty směřují do Mezinárodního fondu pro přerozdělování a rozvoj, který investuje v méně rozvinutých zemích. Z tohoto fondu se financuje i infrastruktura a bydlení migrantů.

O vízech nerozhodují státy, ale lokální komunity prostřednictvím výborů, aby rozhodnutí činili zástupci těch, jež zasáhnou. Lokální komunity tak podle svých potřeb rozhodují, kdo se stane jejich členem.

K penalizaci dochází také, když z nějaké země putuje příliš rychle a mnoho peněz, což hrozí destabilizovat slabší ekonomiky.

Abychom z Jiného teď vytvořili Naše nyní

Silnou stránkou Varufakisovy vize spravedlivější a demokratičtější společnosti je, že k její realizaci nejsou zapotřebí žádné nové zázračné technologie — vše potřebné již existuje. Nejde tedy o nedosažitelnou utopii. Vize přitom může oslovit nejen levicově, ale i pravicově orientované čtenáře díky tržním prvkům systému. Varufakis správně ukazuje, že kapitalismus a trhy nejsou synonyma — kapitalismus je pouze jeden z majetkových režimů, v nichž mohou trhy fungovat a které jejich fungování zároveň limitují.

Navíc je možné jednotlivé prvky Jiného teď aplikovat postupně. Varufakisovo politické sci-fi nabízí emancipačnímu hnutí inspiraci k praktickému jednání. Je pouze na nás, abychom z Jiného teď vytvořili Naše nyní.