Zájmy lidí se nejlépe poznají na tématech sociálních a ekonomických. Letošním prázdninám dominoval příval zpravodajství o násilí ve světě a s tím servírovaných šovinistických emocí.

Dnes jako hlavní strašák slouží především každodenní mediální bombardování představou jakési neodvratné kulturní války s migranty. Upozaďují se tak témata domácí a především sociální. Přísnost na chudé je prostě rámována civilizační panikou jako disciplinačním faktorem.

Nevybíravý útok organizací jako například Hospodářské komory České republiky na odbory za jejich kampaň „konec levné práce“ ale ukazuje, co skutečně trápí velký kapitál. Češi prostě zatím vyrábějí levně a majitelé firem (z části ze zahraničí) draze prodávají.

Musí k daňovému a měnovému polštáři skutečně být i polštář mzdový, aby hlavní zaměstnavatelé mohli na dividendách vyvádět ze země tak velké miliardy? Vždy jsem byli země, která žila z práce a kvalifikovanosti svých lidí. Usnadňovat si konkurenci na trhu jejich deprivací je tedy zjevně zcela špatná strategie.

Podmínky důstojného života

Mzdy v zemi nyní začaly opět růst, ale dohánějí období předchozí stagnace od roku 2008. Za posledních osm let vzrostly reálné platy v přepočtu na eura nejméně v Evropě. Průměrná mzda dnes dosahuje 26,5 tisíce korun, mediánová 22,5 tisíce korun.

To je ve srovnáním s vyspělými zeměmi málo. Česká republika dosahuje osmdesáti procent ekonomické úrovně průměru Evropské unie, ve mzdách nejsme však ani na padesáti procentech.

Vysvětluje se to nižší produktivitou práce, jenže pokud bychom vycházeli z konečné ceny produkce, kterou u nás montujeme, tak na tom tak zle nejsme. Zjevně platíme daň za to, že jsme pouhou montovnou, nikoliv za to, že by naši pracovníci byly o méně pracovití.

Od 1. ledna 2017 by mělo dojít ke zvýšení minimální mzdy na jedenáct tisíc korun. To ale není ani čtyřicet procent průměrné mzdy. Tuto mzdu pobírá přes sto tisíc zaměstnanců. A i když minimální, pořád je to mzda. Měla by tedy umožnit pokrýt základní náklady na reprodukci pracovní síly, aniž by se člověk musel obracet s žádostí o sociální dávky na stát.

↗

Spravedlivé mzdy a důstojný život ve třetím věku jsou nepochybně bytostné zájmy lidí. Měla by jim tedy být ve veřejné debatě věnována náležitější pozornost. Repro DR 

Nelze se spokojit s tím, že větší minimální mzdu má oproti České republice nejen sousední Slovensko, ale dokonce i Turecko. Ani připravované navýšení nepomůže příjemcům minimální mzdy překonat hranici chudoby. Takový stav je dlouhodobě devastující.

Vláda se neumí dohodnout ani na takovém tématu, jakým je odchod lidí do důchodu. Jak je možné, že dokonce navzdory koaliční smlouvě nyní ANO mluví o odchodu do důchodu v dvaasedmdesáti letech, když většina zemí v EU má tuto hranici na pětašedesáti letech i menší? Děsit jednostrannou extrapolací stárnutí populace je demagogie.

Za půl století sice bude asi naše populace starší, ale také mzdy blíže vyspělé Evropě, a tedy i objem odvodů do systému bude objemnější. Větší platy prostě vydělají i na důstojnější penze.

V současnosti se platí na starobní důchod přibližně devět procent HDP. Je logické, že s postupným stárnutím populace musí tato částka narůstat. Jde ale o to, jakými kanály bude nezbytné sociální zajištění seniorů téci.

Snaha pravice je přenést podstatnou část tohoto břemene na soukromé kapitálové pojištění, levice považuje za solidárnější spoléhat na systém státních penzí, který samozřejmě předpokládá i výraznější přerozdělování.

Zafixovat věk odchodu do důchodu je potřebné. Současný stav je třiašedesát let, což je věk odchodu v zemích jako je například Francie či Německo. Vždy po čase je možné hranici po důkladných analýzách třeba i posunout. Ale musí pro to existovat podmínky.

Nechat současný stav „bez stropů“ je špatné řešení. Pokud se prodlužuje délka dožití, ještě to neznamená, že se prodlužuje věk dožití ve zdraví. Kvalita života v třetím věku bohužel neroste tak, abychom odchod do důchodu mohli dál prodlužovat.

Spravedlivé mzdy a důstojný život ve třetím věku jsou nepochybně bytostné zájmy lidí. Měla by jim tedy být ve veřejné debatě věnována náležitější pozornost. Je jen na nás, zda si místo toho necháme vnutit převahu témat zástupných.