Česká republika má konkurenční výhodu. Práce je u nás velmi levná. Nejviditelnějším příkladem je minimální mzda, která v České republice i po nedávných navýšeních stále patří k páté nejnižší v Evropské unii, a příliš si nepolepšíme, ani když do srovnání započteme rozdíly v kupní síle. To, že máme velmi nízkou úroveň mezd, je často opakovaný a notoricky známý fakt.

Tento týden jsme se dozvěděli, že Česká republika odmítá revizi evropské směrnice o vyslání pracovníků. Ta by měla lidem, které firmy posílají pracovat do zahraničí zajistit stejné mzdy, jako pobírají tamější zaměstnanci.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) uvedla, že nové členské státy Evropské unie, které mají mnohem nižší úroveň mezd, by přestaly být schopny platit vysílané pracovníky a ve výsledku by to vedlo k jejich vytlačení z trhů starých členských zemí. Podle ministryně by sice pracovníci měli v jedné zemi dostávat stejně zaplaceno, nyní však není reálné toho dosáhnout.

Michaela Marksová se obává, že když směrnici změníme, nové členské státy Evropské unie přijdou o svou konkurenční výhodu. Takový argument zní logicky a je podobný tomu, který se uvádí proti zvyšování hladiny mezd v celé České republice: když ji zvýšíme, uškodíme si, protože od nás odejdou firmy, které zde působí právě kvůli nízkým mzdám.

Argument, který ve snaze bojovat se zvyšováním minimální mzdy používá prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, je trochu jiný, přesto ale míří stejným směrem. Zvyšování minimální mzdy podle něho v konečném důsledku škodí zaměstnancům, protože čím větší náklady zaměstnavatelé na ně budou mít, tím méně jich zaměstnají.

Všechny uvedené důvody pro zachování nízkých mezd (pro pořádek dodejme, že ministryně Marksová je pro zvyšování minimální mzdy až na úroveň 40 % průměrné mzdy u nás) vychází z toho, že to jediné, co podléhá změně, je počet pracovních míst, vše ostatní je pevné a neměnné.

V České republice jsou nízké mzdy, proto se některým firmám vyplatí sem přicházet. V porovnání nákladů a výnosů, co se týče českých pracovníků, je to pro ně výhodné. Jiným firmám působícím u nás se zase rentuje své pracovníky vysílat do zemí, kde za práci dostávají o dost méně než jejich tamější kolegové, což by ona úprava evropské směrnice změnila a tím pádem by firmy, které pracovníky vysílají, přišly o svou konkurenční výhodu. A když se platy zvýší, pracovních příležitostí bude o to méně. Nic jiného se nezmění.

Stejně tak prezident hospodářské komory předpokládá, že mzdový fond je daný, takže v případě navýšení minimální mzdy není jiná možnost než propouštět. Opět jediné, co se stane, je, že ubude pracovních míst, žádná jiná změna nehrozí.

Nastal by konec světa? 

Zkusme si ale představit, co by se stalo, kdyby v České republice minimální mzda najednou nebyla 9900 jako dnes, ale třeba rovnou takových patnáct tisíc korun. V porovnání s Německem, kde se pohybuje kolem 39 tisíc korun, to pořád ještě není nic moc, ale z pohledu Vladimíra Dlouhého by to znamenalo zhroucení pracovního trhu a krach většiny zaměstnavatelů, fatální ránu, po které by už nenásledovalo nic dalšího, zkrátka konec světa.

Když ale budeme v naší fantazii pokračovat dál a zamyslíme se nad tím, co by se v takové situaci asi dělo, je jasné, že žádný konec světa by se nekonal, domácí zaměstnavatelé, ale také český stát a všechny subjekty zde působící by se s patnáctitisícovou minimální mzdou musely nějak vyrovnat.

Samozřejmě některé firmy by odešly, těm ostatním by nezbývalo nic jiného, než naše hospodářství transformovat z ekonomiky, která je založená z velké části právě na levné práci a láká na ni investory, na takovou, jež vyrábí a vymýšlí věci, které by nám na minimální mzdu oné výše vydělaly. Slovy českých odborářů z dodavatelů součástek a dílů dodavatelům konečných výrobců bychom se museli proměnit v samotné výrobce celých složitých systémů.

Řečeno příkladem, proč vyrábět umyvadla, když můžeme konstruovat kompletní chytré domy i se vším, co k tomu patří. A na domu lze vydělat více, než na umyvadle a proto i platy v takové ekonomice mohou být vyšší. Jistě minimální mzda u nás skokově na patnáct tisíc či více nenaroste, ale díky tomu také česká ekonomika nemusí absolvovat šok, který by Vladimír Dlouhý považoval za větší pohromu než sedm ran egyptských.

Minimální mzda může růst postupně a zaměstnavatelé tak mohou mít čas se přizpůsobit a český stát se může připravit, aby jim byl nápomocný. Místo, aby sem lákal firmy typu Amazonu, které si zde postaví své skladiště či překladiště, a předháněl se v nabízení výstavby infrastruktur a daňových výhod za možnost levně pracovat, by měl podporovat to, aby zde vznikaly firmy, které kromě umyvadel budou umět vyrábět i celé chytré domy. Času je na to dost. Kdyby se minimální mzda každý rok zvyšovala o pětistovku, na nominální úroveň té německé se dostaneme za padesát osm let.