Mezi politickým aktivismem a exekutivní politikou zeje propast. Je to smutné, ale je to tak. Překonat ji nedokáže každý. Nezáleží totiž jen na tom, jaký je, ale též, jak jej vnímá okolí. Připomíná nám to výběr prezidenta. Aktuálně ten americký, ovšem časem přijde i náš, český.

Sympatie, které Bernie Sanders budí mezi evropskými socialisty a sociálními demokraty, jsou přirozené a zasloužené. Konečně i někdo za oceánem zase hovoří o hájení práv těch nejslabších a potřebě pevného sociální systému, jehož součástí musí být kvalitní zdravotnictví dostupné všem, bez ohledu na výši konta.

Sanders má za sebou úctyhodnou dráhu humanisty a bojovníka za rasovou rovnoprávnost. Osvědčil se ale také coby starosta prosperujícího a soudržného města nebo coby respektovaný senátor. S náboženstvím to — k pobouření mnohých — nepřehání. Podobně jako český levicový přistěhovalec Erazim Kohák má zkušenost s léty prožitými ve srubu mimo civilizaci.

Už i v Deníku Referendum bylo napsáno, že na starém kontinentu by Sanders zapadl do hlavního levicového proudu — není proti soukromému vlastnictví a nebrání se ani vojenským zásahům v cizině. V USA je přesto za své názory pokládán za radikála, ačkoli skutečně krajní levice jej má za příliš měkkého. Bývá mu též vyčítáno, že kdejakého politického protivníka má za zkorumpovaného. To ostatně známe i u nás. „Všeci kradnú!“ vykřikuje zde vicepremiér a velkopodnikatel v jedné osobě.

Sanders je ale hlavně nositelem a šiřitelem ušlechtilé ideje, někdo by možná řekl snu, že může být lépe, spravedlivěji, svobodněji a solidárněji. Proto si zaslouží potlesk a uznání.

Pak je tu ale oříšek s kandidaturou do Bílého domu. Nemusí se nám to líbit, ale americký volič zpravidla volí středově — tu umírněné republikány, tu umírněné demokraty. Kdo se příliš vyhraní, má těžší startovní pozici. Odpovídá tomu i americká variace na většinový volební systém, v němž mají navrch uchazeči, o nichž lze mluvit jako o menším zlu.

Jsme ve fázi primárních voleb (respektive volebních shromáždění), jejichž úkolem je vygenerovat jednoho adepta z řad republikánů a jednoho z řad demokratů. Souboj v prvním táboře je zajímavý jako vždy. Už jen proto, že městští liberálové a venkovští konzervativci nejsou totéž. Světě div se, liberální část republikánů jde za Donaldem Trumpem, jenž ve své extravagantnosti připomíná mix Miloše Zemana, Petra Macha a Andreje Babiše. Do úst si nevidí, ale vydělávat peníze umí. Když nezíská nominaci on, bude to nejspíš některý z konzervativců podporovaných upjatou skupinou okolo Tea Party.

Těžko se zbavit dojmu, že profilem svého kandidáta budou republikáni ve střetu s demokraty handicapováni. Středový demokrat, v tomto případě demokratka - Hillary Clintonová - by měla automaticky navrch. Pokud si však demokraté vyberou Sanderse, utkají se vyhranění kandidáti a vše bude zamotané do poslední chvíle.

Sanders je nepopiratelným darem pro americkou politiku. Ale coby jeden ze dvou účastníků klíčového klání může být i darem danajským. Co je potom víc? Ideální kandidát, který prohraje, anebo uchazečka z hlavního proudu (kde občas demokrata od republikána nerozeznáte) s šancí na vítězství?

↗

Sanders je nepopiratelným darem pro americkou politiku. Ale coby jeden ze dvou účastníků klíčového klání může být i darem danajským. Foto Phil Roeder, flickr.com

Koho na Hrad?

Vraťme se ale z amerického výletu zpět domů. Otázka, koho vybrat v roce 2018 na Hrad, se sice může teď jevit ještě jako předčasná, ovšem ze stolu ji nesmetejme. Již dnes bychom měli vést strategickou úvahu podobnou té americké: Kdo má šanci být zvolen?

Ani u nás to nebude kandidát ideální, nýbrž nejsnáze průchozí. Zvlášť bude-li proti sobě mít Miloše Zemana, jehož popularita stoupla na pozadí migrační krize. Možná také půjde jen o to, uhrát proti Zemanovi co nejslušnější a nejvyrovnanější výsledek.

Při vší úctě k silným individualitám občanské pravice, profil většinového českého voliče k (relativnímu) úspěchu předurčuje kandidáta, který osloví levý střed a levici. Může jít o politika, akademika nebo aktivistu, který by s Milošem Zemanem držel krok ve výřečnosti a navrch přihodil i programové poselství.

Politici ochotou jít do bitvy nepřekypují. Kvůli Zemanovi i kvůli agendě, které se nyní věnují ve vládě či parlamentu. To se do sněmovních voleb asi nezmění — a to bude hodina dvanáctá, kdy vybírat kandidáta by působilo groteskně.

Vztah početné skupiny akademiků k sociální demokracii prošel na počátku migrační krize silnými turbulencemi.

Akcenty, s nimiž Bohuslav Sobotka přichází v období po 17. listopadu, jsou sice nadějné, ale nalomená důvěra se narovnává obtížně.

Zbývají občanští aktivisté — umanutí, odhodlaní, ale také namnoze kontroverzní. V prostředí ČSSD a do značné míry i KSČM mají solidní pověst zejména odboroví předáci, bývalí i současní. Kdyby se ale někomu přece jen podařilo přemluvit třeba Josefa Středulu, případně někoho srovnatelně ofenzivního, aby o prezidentské kandidatuře — a to už zanedlouho — uvažoval, šlo by pro něj vyjednat i podporu napravo od sociální demokracie?

Pochopili by lidskoprávní aktivisté hlásící se k odkazu Václava Havla, že lepší vyhlídky než Šimon Pánek nebo Michal Horáček by ve druhém kole měl lídr něčeho pro ně tak podivného, jako je organizace primárně hájící zájmy — a to i občanská a sociální práva - zaměstnanců?

Když pomineme v mnohém oprávněný názor Petra Uhla, že prezident, nota bene usazený v sídle českých králů, je v parlamentní demokracii vehikl přebytečný, nezbude nám, než zohledňovat, vyvažovat, počínat si kompromisnicky. Utěšovat, nebo naopak štvát nás může, že ve Spojených státech to nemají jinak. I tam cosi tuší o tom, že když si do čela státu nenajdou někoho, kdo co nejméně lidí štve, mohla by je po příliš bujarém pojetí prezidentského karnevalu potkat nepříjemná kocovina.

I když případné setkání prezidentů Trumpa a Zemana by svůj jistý zvrhlý půvab určitě mělo…