Mezi politickým aktivismem a exekutivní politikou zeje propast. Je to smutné, ale je to tak. Překonat ji nedokáže každý. Nezáleží totiž jen na tom, jaký je, ale též, jak jej vnímá okolí. Připomíná nám to výběr prezidenta. Aktuálně ten americký, ovšem časem přijde i náš, český.

Sympatie, které Bernie Sanders budí mezi evropskými socialisty a sociálními demokraty, jsou přirozené a zasloužené. Konečně i někdo za oceánem zase hovoří o hájení práv těch nejslabších a potřebě pevného sociální systému, jehož součástí musí být kvalitní zdravotnictví dostupné všem, bez ohledu na výši konta.

Sanders má za sebou úctyhodnou dráhu humanisty a bojovníka za rasovou rovnoprávnost. Osvědčil se ale také coby starosta prosperujícího a soudržného města nebo coby respektovaný senátor. S náboženstvím to — k pobouření mnohých — nepřehání. Podobně jako český levicový přistěhovalec Erazim Kohák má zkušenost s léty prožitými ve srubu mimo civilizaci.

Už i v Deníku Referendum bylo napsáno, že na starém kontinentu by Sanders zapadl do hlavního levicového proudu — není proti soukromému vlastnictví a nebrání se ani vojenským zásahům v cizině. V USA je přesto za své názory pokládán za radikála, ačkoli skutečně krajní levice jej má za příliš měkkého. Bývá mu též vyčítáno, že kdejakého politického protivníka má za zkorumpovaného. To ostatně známe i u nás. „Všeci kradnú!“ vykřikuje zde vicepremiér a velkopodnikatel v jedné osobě.

Sanders je ale hlavně nositelem a šiřitelem ušlechtilé ideje, někdo by možná řekl snu, že může být lépe, spravedlivěji, svobodněji a solidárněji. Proto si zaslouží potlesk a uznání.

Pak je tu ale oříšek s kandidaturou do Bílého domu. Nemusí se nám to líbit, ale americký volič zpravidla volí středově — tu umírněné republikány, tu umírněné demokraty. Kdo se příliš vyhraní, má těžší startovní pozici. Odpovídá tomu i americká variace na většinový volební systém, v němž mají navrch uchazeči, o nichž lze mluvit jako o menším zlu.