Předevčírem jsem se procházela městem a prohlížela si výlohy prodejen. Když jsem míjela jeden butik, zahlédla jsem mezi stohem oblečení ručně popsanou ceduli se slovy „PŘIJMEME POKLADNÍ“.

V tu chvíli jsem se zarazila.

„Proč pokladní? Nabírají jen ženy? Proč nepoužijí generické maskulinum a nenapíší ‚PŘIJMEME POKLADNÍHO‘? Ženám jsou určeny práce za pultem a mužům junior-senior managementy veřejných a neveřejných komunikací?! Co by se stalo, kdyby tam napsali o dvě písmenka víc?“

V tu ránu mi to došlo. Víc hlásek, víc písmen, víc inkoustu, víc papíru. Kdo by si chtěl přidělávat práci, že?

Occamova genderová břitva

Vždycky jsem žila v domnění, že rod mužský je v češtině takový základ. Zpěvák. Zpěvačka. Nakreslil. Nakreslila. Nakreslilo. Ženský i střední rod zaberou více místa, a proto užíváme, když už o nějakém člověku musíme obecně hovořit, mužský rod. Je to kratší.

I proto se stavím skepticky k užívání všech rodů najednou, protože pořád budou delší než jedno slovo („vědci a vědkyně zjistili, že zaměstnanci a zaměstnankyně ve zdravotnických profesích mají větší nedůvěru k lékařkám a lékařům než zaměstnanci a zaměstnankyně z jiných odvětví“). Existují způsoby, jak označit masu lidí, aniž by byl určen jejich gender, ty se ale vztahují právě jen na masy, nikoliv na jednotlivce.

Věta „V případě, že studentstvo získá při prvním opravném termínu stupeň F, má právo na komisionální zkoušku“ říká, že aby vznikl nějaké skupině nárok na komisionální zkoušku, musí tato skupina neuspět při prvním opravném termínu. Co když ale F nezíská celá skupina, nýbrž jen jednotlivec? Významový rozdíl je zde cítit.