Předevčírem jsem se procházela městem a prohlížela si výlohy prodejen. Když jsem míjela jeden butik, zahlédla jsem mezi stohem oblečení ručně popsanou ceduli se slovy „PŘIJMEME POKLADNÍ“.

V tu chvíli jsem se zarazila.

„Proč pokladní? Nabírají jen ženy? Proč nepoužijí generické maskulinum a nenapíší ‚PŘIJMEME POKLADNÍHO‘? Ženám jsou určeny práce za pultem a mužům junior-senior managementy veřejných a neveřejných komunikací?! Co by se stalo, kdyby tam napsali o dvě písmenka víc?“

V tu ránu mi to došlo. Víc hlásek, víc písmen, víc inkoustu, víc papíru. Kdo by si chtěl přidělávat práci, že?

Occamova genderová břitva

Vždycky jsem žila v domnění, že rod mužský je v češtině takový základ. Zpěvák. Zpěvačka. Nakreslil. Nakreslila. Nakreslilo. Ženský i střední rod zaberou více místa, a proto užíváme, když už o nějakém člověku musíme obecně hovořit, mužský rod. Je to kratší.

I proto se stavím skepticky k užívání všech rodů najednou, protože pořád budou delší než jedno slovo („vědci a vědkyně zjistili, že zaměstnanci a zaměstnankyně ve zdravotnických profesích mají větší nedůvěru k lékařkám a lékařům než zaměstnanci a zaměstnankyně z jiných odvětví“). Existují způsoby, jak označit masu lidí, aniž by byl určen jejich gender, ty se ale vztahují právě jen na masy, nikoliv na jednotlivce.

Věta „V případě, že studentstvo získá při prvním opravném termínu stupeň F, má právo na komisionální zkoušku“ říká, že aby vznikl nějaké skupině nárok na komisionální zkoušku, musí tato skupina neuspět při prvním opravném termínu. Co když ale F nezíská celá skupina, nýbrž jen jednotlivec? Významový rozdíl je zde cítit.

Proto se podle mého názoru nedá vždy dobře použít, jelikož akcentuje kolektiv, ale už ne jedince. A my právě potřebujeme toho jedince, o kterém mluvíme, učinit co nejplastičtějším, abychom jím mohli vyjádřit všechna pohlaví a všechny gendery.

Někteří kreativní lidé přišli s tak zvanou gerundii, například se slovy „studující“, „pracující“ a podobně. Ruku na srdce, málokterý student je studující, obzvlášť v době, kdy má Ponorka otevřeno. Ale řekněme, že je to to nejneutrálnější, co jsme schopni nalézt.

A když už si myslíme, že jsme našli něco dostatečně efektivního a úsporného, objeví se první zádrhel. Posuďte sami:

studující — studující

studujícího — studující

studujícímu — studující

studujícího — studující

studující — studující

studujícím — studující

studujícím — studující

Na pravé straně je mužský rod, na levé straně ženský rod. Při používání slova „studující“ ve vlastních sděleních se musíme chtě nechtě rozhodnout, jaký rod tomuto slovu přiřkneme. Bude standardně mužský? Ale vždyť vidíme, že je skoro vždycky delší než jeho ženská varianta. Budeme tedy standardně mluvit o studujících v ženském rodě?

Tento problém se ale týká i dalších slovních druhů, konkrétně přídavných jmen. Zkuste si vyskloňovat mužské a ženské tvary. Což o to, uvádět ženský rod místo mužského je občasná strategie, jak nalákat někam ženy, pokud jsou málo zastoupeny.

Ale jak vyřešíme problém u sloves, jak jsem napsala výše? Ženský a střední rod jsou delší než mužský. Co kdybychom to nakombinovali? Potom by opravdu nebylo poznat, zdali se mluví o muži, o ženě nebo o někom dalším: „Mladá studující dorazil domů a byl rád, že už se ten den nebude muset učit. Místo učení se raději rozvalil na kanapi, podíval se na svůj chytrý telefon a zavolal jiné studující, která měl tu smůlu, že bydlel o stanici dál, a tak pravidelně dorážel v zimních měsících domů za tmy, z čehož nebyl nadšená.“

Jak sabotovat?

Stejně mi to zní divně a říkám si, že bych takhle vlastně mluvit nechtěla. Při psaní bych se v klidu mohla rozmýšlet nad slovy. Neměla bych ale hovořit a psát tak, abych neměla problém najít slova? Mám se kvůli ideji rovnosti ztrácet ve svém vlastním toku myšlenek?

Emilia Pardo Bazánová, španělská realistická spisovatelka, použila ve svém románu La Tribuna příklad nevzdělaných dělnic, které se rozhodnou politicky angažovat, aby ukázala, že nelze dát ženám práva, aniž by byly schopny je rozumně využívat. Je to samozřejmě velmi konzervativní myšlenka, se kterou se dá dlouze polemizovat. Je to ale hodno zamyšlení: proč se snažíme svůj svět přetvořit ke svému ideálu, aniž bychom byli schopni se v něm pohybovat?

Tak jsem už několikrát v životě narazila na několik problémů. Nemám ráda genderové dělení. Bylo by mi lépe, kdyby mě společnost nesoudila podle identity, kterou jsem si nevybrala a která mi byla druhými vybrána v době, kdy jsem ani neuměla mluvit. Na druhou stranu, právě proto, že jsem v tomto systému prožila celý svůj život, pochybuji, že bych se ze dne na den dokázala genderového vnímání zbavit.

Byli by se genderového pohledu schopni zbavit i ostatní? Mohu si samozřejmě říci, že nezapadám do nějakého dělení, případně se odmítám do něj jakkoliv zařadit. Jenomže dokud budu žít ve světě, ve kterém platí pravidla, že se někam zařadit musím, je jakákoliv moje sabotáž kontraproduktivní.

Pak by někdo mohl namítnout, že každá malá revoluce otevírá dveře nějaké větší. Možná budeme prostě muset zatnout zuby a obětovat se pro vyšší dobro. Třeba pro budoucího pokladního v neznámém olomouckém butiku.