Solidární i kritičtí. O islámu a uprchlících v Německu a Česku

Filip Outrata

Ve vztahu k uprchlíkům v kritické nouzi je na místě solidarita a pomoc, ve vztahu k extremistickým rysům islámu nesmlouvavost a otevřená kritičnost. Diskuse o těchto tématech by měla zahrnovat všechny názorové proudy.

Účastnil jsem se diskuse se skupinou převážně německých křesťanů v rámci mezinárodní ekumenické konference věnované odkazu Jana Husa a otázce pravdy. Téma této konkrétní debaty však nebylo historické, ale zcela aktuální: islám a evropská společnost, zkušenosti a možnosti dialogu, a také a především, co v tomto kontextu znamená zachovat věrnost pravdě.

Byla to velmi poučná diskuse. Mnozí z účastníků se již řadu let angažují v dialogu s muslimy, v pomoci uprchlíkům nebo třeba dnes v rámci hnutí Antipegida, bojujícího proti xenofobním názorům. A přece se nedal přeslechnout jistý podtón obav z budoucnosti i ze současnosti. Není to přece jen tak, že postoj co největší otevřenosti a tolerance k druhým může znamenat nebezpečí ztráty vlastní identity, rezignace na něco podstatného z vlastní tradice?

Osobní zkušenosti, se kterými se diskutující svěřili, byly různé, většina z nich pozitivní, ale některé i negativní a ještě po letech nepříjemné. Jedna z nich mluvila o pozvání skupiny muslimů na mezináboženské setkání do evangelického kostela. Návštěvníci se velmi vehementně začali dožadovat toho, aby byly z místnosti odstraněny kříže. Podle osobní vzpomínky pamětníka to vůbec nevypadalo, že muslimové byli v tom místě hosty.

Závěr této části diskuse byl ten, že přes veškeré temné stránky spojené se symbolem kříže v dějinách křesťanství (křižácké války, reconquistu a násilné obracení na víru) je pro křesťana v podobné situaci adekvátní reakcí neustoupit, symbolu kříže se nevzdat a trvat na tom, že skutečný dialog neznamená ani pro jednu ze stran kladení předběžných podmínek a vynucování si svého za každou cenu.

Závažnějšími tématy ovšem bylo šíření radikálního salafistického směru islámu nebo to, jak se adekvátně, pravdivě postavit k pronásledování křesťanů v muslimských zemích. K jejich krutým perzekucím nedochází pouze na územích ovládaných tak zvaným Islámským státem, ale již dlouhou dobu například také v Pákistánu. Mluvit pravdu, tedy otevřeně popisovat skutečnost, se tu jako úkol (nejen) pro křesťany přímo nabízí.

Otevřená kritika není xenofobie

Jihoafrický muslimský teolog a sociální aktivista Farid Esack, který část studií strávil v Pákistánu a hluboce ho ovlivnila situace tamní křesťanské menšiny, popisoval velmi znepokojivou zkušenost. Na křesťansko-muslimském setkání v britském Birminghamu přednášel jeden z přítomných muslimů o situaci muslimské menšiny v Británii a jeden z křesťanských účastníků paralelně k tomu o situaci křesťanské menšiny v Pákistánu.

Esacka udivilo, jak rozdílně reagovaly obě skupiny přítomných. Zatímco křesťané výtky muslimů ohledně jejich životních podmínek v Británii akceptovali, muslimové naopak kritiku nepřijímali. Když pak Esack do diskuse sám vstoupil a na základě vlastní zkušenosti upozornil na skutečně kritickou situaci mnoha křesťanů v Pákistánu, byl v očích ostatních muslimských účastníků rázem černou ovcí. Ano, jistě že je to pravda, uznal pak v soukromém hovoru jeden z pákistánských imámů, ale neměl jste to říkat před nimi.

Německo je uvyklé na konfrontaci s jinakostí. My na takovou zkušenost stále čekáme. Foto alaraby.co.uk

V dnešní situaci je ohledně islámu v Evropě a uprchlíků směřujících do Evropy důležité spojovat solidární a humanistický přístup s kritickou otevřeností. Nebýt důsledně kritičtí k těm — bohužel velmi silným — rysům současného islámu, které se vyznačují pocitem nadřazenosti nad všemi ostatními a předpokládají ovládnutí (různými způsoby) ostatních, by bylo zradou nejen na vlastní identitě, ale i na těch muslimech, kteří se tomu staví na odpor. Mnozí z nich za to zaplatili životem.

Zároveň je nepřijatelné neposkytnout pomoc těm, kteří ji opravdu naléhavě potřebují. Je možné, že po nějaké době či v následující generaci budou z uprchlíků, kteří u nás získají azyl, stoupenci džihádismu. Ale je stejně dobře možné, že z nich budou aktivní a odvážní bojovníci proti jakémukoli (nejen islámskému) extremismu. Co možné není — nechat je utopit v mořských vlnách.

V bublinách žijeme všichni

Při rozpravě s německými přáteli jsem si uvědomil, jak zásadně se úroveň diskuse o těchto věcech v Německu liší od diskuse české. Zatímco v České republice se převážně řeší obavy z něčeho, co ještě není a co z vlastní zkušenosti většina lidí nezná, v Německu se debatuje na základě mnohaletých vlastních zkušeností, pozitivních, negativních i neutrálních. Pro Němce je to, o čem se u nás s obavami, či bez nich, ale v každém případě spíše hypoteticky přou různé názorové skupiny, již realitou, jejíž zásadní parametry se nejspíš již nikdy nezmění.

Nyní Německo otevírá doširoka brány všem uprchlíkům ze Sýrie. To, že k takovému kroku mohlo dojít, je krom jiného výsledkem mnohaletého vyrovnávání se tváří v tvář se skutečnými příběhy a situacemi imigrantů, zkoušení sebe sama v situacích konfrontace s jinakostí. Silný odpor vůči imigrantům, zejména na východě Německa, kde mají s jinakostí podstatně kratší zkušenost, na celkovém postoji, zdá se, nemůže nic změnit.

Česká společnost je ovšem ve zcela jiné situaci. Není ale podle mě na místě vynášet příliš příkré soudy. Nelze dost dobře možné klást někomu za vinu, že se nedokázal dostatečně vyrovnat s odlišností a projevuje se nesnášenlivě a xenofobně, když dosud ani nedostal příležitost k tomu, aby se s nějakou odlišností setkal, učinil vlastní zkušenost a na základě ní pak teprve mohl uvažovat věcněji a realističtěji. To může znamenat i silně kriticky, ale se schopností rozlišování a bez paušálního démonizování.

Má proto podle mě smysl projevit určité pochopení pro ty, kdo mají strach z islámu a přistěhovalců a chtěli by v zájmu vlastní bezpečnosti, aby Česká republika pokud možno žádné běžence, zejména z muslimských zemí, nepřijímala. Pokud se tyto názory neprojevují nenávistně a násilně, jsou naprosto v pořádku a patří do veřejné debaty.

Uzavírat ty, kdo o těchto věcech mluví a snaží se tyto obavy a jejich potenciál svým způsobem pojmenovat, do jakýchsi bublin, jak to učinila Saša Uhlová v polemice s Petrou Hůlovou, není podle mne příliš šťastné. Nakonec — v bublině žijeme všichni, nikdo z nás nemá neomezený záběr, nesetkal se se všemi lidmi a nemá neomylný úsudek. Zkusme o těchto opravdu podstatných věcech ze svých bublin trpělivě (ale zároveň se zápalem) diskutovat.

    Diskuse (104 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 2, 2015 v 13.0
    Ano, nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak: západní společnost (jakožto celek) si za celou tu dobu existence občanské společnosti a občanské demokracie vypracovala jednu schopnost a vlastnost, která je v mnohých jiných částech světa ještě víceméně neznámou: totiž principiální vstřícnost a otevřenost vůči názorům toho druhého.

    Je to pochopení - a z něj pramenící životní postoj - že má vlastní pravda nemusí být absolutním měřítkem všech věcí; že i jiné názory, jiné pohledy mohou mít svou legitimitu. Západní společnost si vypracovala schopnost názorové tolerance, a schopnost sebekritiky.

    Obhajovat či vyviňovat v souvislosti se stávající vlnou xenofobie její nositele v českém prostředí s poukazem na to, že Češi prý ještě neměli dostatek příležitosti sžít se s cizími národy, je však sotva obhajitelný počin: Češi měli dostatek příležitosti ke kontaktu například s vietnamskou komunitou; ale této příležitosti povětšině využili jenom k pěstování vlastního pocitu nadřazenosti na těmi "rákosníky". A to samé ještě dříve ve vztahu k Slovákům ve společném státě, kteří oficiálně platili za rovnoprávný a "bratrský" národ, ale svůj pravý vztah k nim Češi manifestovali nekončícím produkováním hloupých, primitivních a urážlivých vtipů o Slovácích.

    Takže, neomlouvejme nacionalistické pocity nadřazenosti; ty jsou vždy a za jakýchkoli okolností projevem lidské hrubosti a omezenosti.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 2, 2015 v 13.13
    Vážený pane Poláčku,
    přece jen bych viděl rozdíl mezi menšinou sice v něčem trochu odlišnou (Slováci), ale zásadně kulturně blízkou, a menšinou muslimskou. Takto to srovnávat podle mě nemá moc smysl, mluvíme o trochu jiné formě jinakosti. Osobně bych nekladl na zcela stejnou rovinu ani vietnamskou menšinu dejme tomu s arabskými či pákistánskými menšinami v západoevropských státech.

    Nešlo mi ale o omlouvání nacionalistických pocitů nadřazenosti, ale obav - a ty v případě islámu skutečně považuji za opodstatněné, nebo přinejmenším jsem přesvědčen, že je spousta důvodů k obavám.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 2, 2015 v 14.54
    Já tomu nerozumím...
    A proto upřímně prosím o vysvětlení. Můžeme být "silně kritičtí", ale také "projevit porozumění" vůči lidem, kteří jsou nesnášenliví k "jinakosti", se "kterou neměli možnost se setkat."

    Není jen výmluvou to, že se čeští občané neměli možnost setkat s jinakostí? Slováci to nejsou. Dobře, ani já je nepovažuji za jiné, protože se pořád cítím jako Čechoslovák (i když je asi fakt, že určité rozdíly mezi maďarskými Slováky ze Silické planiny a obyvately podkrušnohoří bude). Ale co Romové? Ano jsou jiní jinak než Syřané či Afgánci, ale jinakost je ve své podstatě vždy jiná...

    Už léta tu s námi žijí Vietnamci, lidé ze zemí bývalého SSSR a zemí Východního bloku. Vztah k nim není rozhodně ideální.

    Myslím si, že chápat xenofobii a rasismus i v těch mírnějších formách, není těžké. Ale jak projevit porozumění? Znamená to třeba říkat: "já vím, že někteří Romové jsou hrozní, ale jinak jsou fajn?" O Vietnamcích třeba že neplatí dost na daních a o Ukrajincích, že jsou hluční a špinaví (jak už to na stavbách bývá).

    Pokud na to přistoupíme, dostáváme se do stejné škatule s těmi, kteří říkají: "nesnáším rasisty a barevný."

    Netkví náhodou skutečný problém dvou tisíc převážně muslimských potencionálních ŽADATELŮ O AZYL především v tom, že se kolem toho vytvořila mediální panika (ze které teď mainstream snaží couvat), jaká nemá v otázce migrace v ČR obdoby?

    A není to podobné s onou mediální zločinností Romů, zatímco s českými podvodníky a vrahy typu Krejčíř se jako Češi nechceme identifikovat?

    Jared Keller v souvislosti s vražděním v Charlestonu přesně popsal tuhle omluvnou rétoriku: "Když vraždí černoch, je to gangster, když vraždí muslim, je to terorista, když vraždí běloch, je to nešťastná událost, které se nedalo zabránit."

    A pak jednu poznámku, na kterou se snažíme upozorňovat i v našich kampaních. V tuhle chvíli, jde o humanitární krizi ve válečných oblastech. Poskytnout azyl je morální povinnost, ale také závazek. Dál bychom se pak měli snažit, aby se situace v krizových oblastech uklidnila, aby se tam uprchlíci mohli vrátit. Cílem je tedy především návrat co největšího počtu lidí do země původu, kde bude bezpečno a kde si s naší asistencí (rozvojovuo spoluprací) budou moci začít budovat svou důstojnou budoucnost v míru a bezpečí.
    LV
    Lenka Vytlačilová, metrolog
    September 2, 2015 v 17.38
    Lidé na Západě jsou tolerantnější, neb se tolik nebojí.
    Na Západě mají zkušenost, že se o důležitých věcech debatuje a nakonec se dosáhne - většinou - kompromis.

    Krajní/nesmyslné názory neprojdou. My máme naprosto jinou osobní zkušenost, neb bylo možno prosadit jakoukoliv pitomost, pokud ji chtělo centrum.
    (ne, soudruzi, polovodiče nebudeme vyrábět, počkáme si na celovodiče).

    A dnes to není lepší.
    Podívejte se, jak se prosadil nový občanský zákoník. Když se připravoval ten první z roku 1811, tak se to zkoušelo leta nejdříve v Haliči, co to udělá.
    Do dnes se v parlamentu prosazují důležité a zásadní změny právem silnějšího s minimální většinou hlasů, bez celospolečeské diskuse.

    Pokud Brit uvidí zelého, který chce prosadit zákon zakazující vytápět byty na více než 15 stupňů, nebude se plašit. Bude mít zkušeností podloženou důvěru, že tohle neprojde. Můžete toto říci o ČR?
    Jiří Kubička, psycholog
    September 2, 2015 v 22.34
    Bubliny
    Všichni žijeme každý ve své bublině, jejíž hranice nejsou zevnitř vidět, jistě. V té Vaší, pane Outrato, na jedné straně "nelze dost dobře možné klást někomu za vinu, že se nedokázal dostatečně vyrovnat s odlišností a projevuje se nesnášenlivě a xenofobně", na druhé straně ale lze klást za vinu Saše Uhhlové, že upozorňuje Petru Uhlovou na hranice její bubliny i když tak jistě nečiní "nenávistně a násilně".

    Ve Vaší bublině se věci jeví jako jinak důležité než v té mé.

    Ocituji jeden odstavec z článku, který jsem posílal do DR v pondělí:

    (uprchlíků) "je dnes ve světě asi 60 milionů a do Evropy směřuje jen jejích menší část (15-20%). Nedá se čekat, že se tato vlna zastaví před hranicemi Evropy a jejich problémy či problémy s nimi bude řešit jen Turecko, další země Středního Východu, Pákistán atd.. Ploty z žiletkového drátu je nezastaví, to by musely být na hranicích Evropy betonové zdi, kulomety a statisíce vojáků ochotných střílet do bezbranných lidí. Vzpomeňme si jaké nasazení vojenských sil a techniky bylo potřeba k zabránění migrace z Československa. Hranice Evropy jsou mnohem delší a tvoří je také nesmírně členité pobřeží Středozemního moře."

    Uprchlíci umírají mimo bublinu, ve které spolu diskutujeme, mimo bublinu České republiky a dokonce převážně mimo Evropu. Evropa se nemůže do žádné bubliny uzavřít a ty uprchlíky, kteří mají dle platných mezinárodních úmluv právo na asyl, přijímat prostě musí. Nemůže najednou říct "nám už se Ženevské konvence nehodí, protože uprchlíků je moc, ať všichni hezky zůstanou v Turecku, Libanonu atd". To, že jsou většinou muslimského vyznání a v něčích očích jsou to třeba potenciální džihádisti na tom vůbec nic nemění. To že se chcete uzavřít před okolním světem ještě neznamená, že svět nepřijde za vámi.

    Utrpení Petry Hůlové kvůli kritice od Saši Uhlové mi připadá dost bezvýznamné ve srovnání s utrpením lidí dusících se v chladícím voze a topících se na moři, tady opravdu moje empatie selhává.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 2, 2015 v 22.50
    Myslím si také, že to, do jaké míry se lidé opravdu bojí migrantů, se naprosto přeceňuje. Je to spíš konverzační téma. Za poslední roky jsem jako psycholog poznal jenom jednoho člověka, pro kterého to bylo skutečen osobně významné. Byl to člověk bez dostatečného kontaktu s běžně vnímanou realitou a migranty tmavé pleti se zabýval na úkor řešení svých skutečných životních problémů.

    Lidi se nebojí migrantů, pokud se bojí něčeho vnějšího, bojí se ztráty společenského postavení, exekuce, ztráty bydlení, neúspěchu dětí ve škole, to je to, čím lidé žijí. Islamofofobie či xenofobie jsou politické agendy. Nejsou to ani duševní choroby ani vážné existenciální starosti.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 2, 2015 v 23.34
    oprava
    v tom prvním komentáři mělo být "upozorňuje Petru Hůlovou" ne Petru Uhlovou. Ono to zní podobně.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 2, 2015 v 23.36
    Vážený pane Kubičko,
    opět přemýšlím, jestli posouvání významu toho, co jsem napsal, provádíte se záměrem mě vyprovokovat k další reakci, která rozvede dále něco, co považujete za nejasné nebo nedořečené. V každém případě opět musím reagovat.

    Pochopitelně že nemluvím (ani nesugeruji), že by se Petře Hůlové dělo od Saši Uhlové nějaké utrpení. Jde mi jen a pouze o to, zda je mluvení o nějakých bublinách, ve které žije Hůlová (a Uhlová, byť to není přímo řečeno, zřejmě ne) adekvátní a posouvá debatu někam rozumným směrem. Myslím, že moc ne. Tvrdit, že jaksi srovnávám "utrpení" Petry Hůlové a uprchlíků, mi pak přijde už skutečně hloupé.



    MP
    Martin Pleva, pedagog
    September 3, 2015 v 0.8
    F. Outratovi
    Myslím, že rozumím intenci článku, a je jistě správné, ba nezbytné stavět se jasně a neústupně proti určitému směru v rámci islámu (extremismu, do značné míry i fundamentalismu, pokud odmítá respektovat demokratická pravidla a hodnoty).

    Jenže problém české veřejné "debaty" (uvozovky více než na místě) je přece zcela jiný. Je bohužel smutnou skutečností, že český názorový mainstream ve veřejnosti a do značné míry dokonce i v médiích je v této věci vyšinutý katastrofálně extrémně doprava, někde ještě daleko za Pegidou. U nás musíme především bojovat proti zkratkám typu "co muslim, to extremista", "co muslim, to terorista", "všechny uprchlíky ven", "dobře že se udusili" atd. Čili český mainstream je někde na úrovni německých nácků, bohužel:)
    Proto myslím, že je třeba být opatrnější a možná jste měl určité (na Západě pro všechny slušné lidi samozřejmé) premisy více a viditelněji ve svém článku vytknout a zdůraznit: tedy xenofobie a nenávist či diskriminace na základě náboženství je nepřijatelná věc atd.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 3, 2015 v 0.24
    M. Plevovi
    Nevím, na jaké je přesně úrovni český mainstream, možná máte pravdu, ale domnívám se, že posunout českou jako píšete "debatu" na úroveň skutečné debaty je podle mě možné tak, že se zkrátka limity té české debaty překročí. Proto jsem se soustředil na srovnání s perspektivou v Německu.

    Ostatně myslím - třeba se mýlím - že premisy, o kterých píšete, jsou v mém článku jasně dané. Už tím, že za svědka proti negativním jevům v islámu beru muslimského autora, dávám myslím jasně najevo, jaká je moje pozice. Nemyslím, že by bylo nutné to nějak ještě víc zdůrazňovat. Ještě jednou, posunout debatu někam se podle mě moc nedá tím, že na jednu vychýlenost reaguji jinou. Nevím, jestli se mi to daří, zatím asi moc ne, ale snažím se o jiný přístup.
    + Další komentáře