Na první pohled připomínají stránky hlavních médií v posledních dnech bulvár. Petr Nečas prošel populární proměnou: jako Pokémon se nejprve zbavil slupky prvního stádia nevýrazného konzervativního politika, načež (za nezapomenutelné pomoci pravicových médií) upgradoval do „pana Čistého“, který si na billboardech vyhrnoval rukávy tak vysoko, až sestavil vládu, aby nakonec završil svoje pokémonní putování v roli vousatého bandity lavírujícího na hraně zákona, mezi osudovými ženami a soudní místností.

Na událost lze nahlížet z mnoha úhlů. Zvolil jsem si ten, ve kterém by bylo možné plně uznat veřejný lynč, jehož se novomanželům Nečasovým dostává (byť se tak možná stanu tak trochu trnem v oku celé řadě lidí, které bezmezně obdivuji).

Čistý! Čistý! Klír! Klír!

Jakým právem žádá Petr Nečas shovívavost? Vždyť to byl on, kdo neváhal vytvořit politické téma z osobních a pracovních návyků romských komunit. Taková potupa, takové ponížení, takový neobhajitelný zásah do integrity tisíců rodin. Byl to on, kdo více než dva roky utvářel z nejmocnějších míst takové politické klima, v jehož atmosféře zavinili krizi ti nejchudší, a v němž si právě oni měli mezi sebe rozdělit její náklady.

A právě tímto politickým sadismem neředěného neoliberalismu si Petr Nečas sám sochal obrysy svého budoucího kata: frustrované veřejnosti, která cítí křivdu a skoro právem ji projektuje do odcizené postavy politika, který se nebojí v sobě to svinstvo personifikovat; politika, který vyjadřuje vrchnostenské opovržení i vůči největším lidovým protestům od listopadu devětaosmdesátého.

Petr Nečas by neměl žádat soucit, diskrétnost ani kultivovanost. Nechť na sebe a svůj smutný osud aplikuje svoje vlastní pravidla: každý je správcem svého osudu, nikdo by neměl natahovat ruku a dožadovat se solidarity; ta „společnost“, která jej po zveřejnění nepříjemně osobních odposlechů lynčuje, přeci v jeho politickém světě (minimálně od dob Margaret Thatcherové) „vůbec neexistuje“.

Petr Nečas si může na vlastní kůži vyzkoušet, jaké je to nechat se vysmívat a nechat sebou opovrhovat těmi „jednotlivými Čechy a Češkami“. Jak moc to musel pan Čistý podělat sám vůči sobě, když se teď tito „jednotlivci“ jako kouzlem spojili v jednolitou masu posměváčků? Musel prý dělat „nepopulární“ politiku. Jenže vláda lidu, která je tesána v samém názvu ODS, je dvousečná. A Petru Nečasovi se stejná medicína vrací od toho „lidu“, který, jak se zdá, nakonec přeci jen existuje. Je nekorektní a přehnaně osobní. Ale JE.

↗

Petr Nečas by neměl žádat soucit, diskrétnost ani kultivovanost. Nechť na sebe a svůj smutný osud aplikuje svoje vlastní pravidla: každý je správcem svého osudu, nikdo by neměl natahovat ruku a dožadovat se solidarity. Repro z vysílání ČT

Osobní je veřejné, veřejné je osobní

Byl to Petr Nečas, jehož vládní politika aktivně stírala rozdíl mezi osobním a veřejným; ten rozdíl, na který bychom najednou měli brát uctivý ohled. Byl to Petr Nečas, kdo pokračoval v tom samém dezintegrujícím ideologickém projektu Topolánkovy vlády. Byl to Petr Nečas, kdo vláčel univerzální kategorii mezilidské solidarity bahnem neoliberálních žvástů.

Ten posměch není a ani nebude genderově korektní, intelektuální nebo přiměřený. Necítím potřebu obhajovat způsob toho vysmívání, netoužím peskovat veřejnost za formu, s jakou si na Nečasovu adresu uleví. I tady stojím proti svým přátelům: cítím pochopení pro všechny legální cesty lidového soudu.

Jak může Jiří X. Doležal hájit důstojnost někoho, kdo se do nedůstojné situace „dostal sám“? Nemá být náhodou takový člověk vydán napospas všem možným i nemožným propastem, do kterých svou chybou spadl? Z jakého důvodu si Petr Nečas zaslouží útlocitné zacházení od těch, kteří si ho podle apologetů přísného kapitalismu za svá selhání nezasluhují? Jakým právem by mohl Petr Nečas žádat spravedlnost, když sám ze svého politického slovníku i tuhle kategorii vyloučil? V pravicovém vesmíru přeci existuje jenom svoboda. Třeba svoboda posmívat se karikatuře jeho osudu, od každého dle jeho schopností.

Pád Petra Nečase je politický, a politika je věc veřejná. Debatu o relevanci příslušných nahrávek pro samotný případ vyřešil soud: chřtánu veřejnosti nebyly vydány všechny akty, ale pouze ty, které nějak pomohly osvětlit předmět soudního procesu. Sprosté nadávky Jany Nagyové na adresu Radky Nečasové jsou relevantním soustem pro veřejnost proto, že usvědčují Nagyovou ze lži, jíž se dopustila, když obhajovala využívání vojenské rozvědky šlechetným záměrem ochrany sledované.

Právo na bezcitnost

Říká se, že člověk má jenom jedny nervy. Nespravedlnost nečasovské politiky byla až příliš velká. Křivda a potupa desetitisíců chudých je zažraná až moc hluboko. Nečas je pro tu křivdu svodidlem. Vnitřní touha po zadostiučinění je silnější než vnější moralistický apel.

Politická praxe Nečasova kabinetu mě samotného politicky formovala. Možná jsem schopen se s ním vypřádat čistě politickou, neosobní kritikou. Osobní rovinu, s níž Nečasova kariéra tragicky končí, ale považuju za důležitý háček, kterého se mohou chytnout všichni ti, kdo nedovedou svou oprávněnou křivdu ventilovat nějakou intelektuální akrobacií; všichni ti, jejichž život byl v letech Nečasovy vlády životem strádání a nespravedlnosti, životem pod šikanou ekonomických pravidel a bez zastání. Výsledkem je hořkost, která je vždycky osobní.

Mantinely veřejného soudu určí zákon, jeho charakter pak lid. K soucitu a kultivovanosti nechť nabádají ostatní, sám se vynasnažím takový postup vůči Petru Nečasovi upřednostnit. Svou roli ale vnímám i jinde: chci hájit právo lidu na bezcitnost.