Jana Nečasová je stíhaná Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Tentokrát jde o zkrácení darovací daně. Ještě jako Nagyová si totiž nechávala posílat velmi drahé předměty od velmi důležitých lidí. Celková cena darů se pohybuje kolem devíti a půl milionu korun (jednalo se o drahé šperky, šaty, parfémy ale i vonné svíčky nebo mýdla).

Mezi dárce by měl patřit exministr Vladimír Tošovský, lobbista Vladimír Johanes nebo generální ředitel ČEZu Daniel Beneš. Nagyová státu upřela daň z daru v hodnotě přes sedm set tisíc korun. Nejspíš se tak ukázal další způsob uplácení spojený s Janou Nagyovou a Petrem Nečasem.

Opojná poetika korupce

Při promýšlení kauzy Nagyová se ale především musíme zříci toho, co bychom mohli nazvat „lyrismem korupce“. Jde o přístup, který v jednotlivých případech korupčního jednání vidí osamocený příběh jedince jednajícího jako zlý atom oddělený od slušných lidí. Je posuzován jako výjimka ovládaná egoistickými tužbami.

Snadno se pak necháme unést narativem, v němž padouch (Nagyová) zmítaný mamonářstvím a opilý mocí tahá za nitky premiéra. Jemu zase snadno připíšeme nerozvážné okouzlení mladší ženou. Do zromantizované politické scény nakonec přičteme vlastní pocity nás pozorovatelů, kteří s mravní převahou přehlížíme kolbiště citů proměněné na červenou knihovnu. Guláš subjektivního prožívání je hotov.

Takové čtení situace má na společnost podobný vliv, jaký má na posluchače zážitek z poslechu klasické hudby. Cítí se naplněn velikostí a sám sebe vidí jako vznešeného a grandiózního. Milan Kundera tomu říká „pumpa na nafukování duše“.

Podobně i divák kauzy Nagyové snadno podlehne sentimentálnímu divadlu, opije se vlastní bezúhonností a „hypertrofované duše proměněné ve veliké balóny se vznášejí pod stropem mediálního prostoru narážejíce na sebe v neuvěřitelné tlačenici“ (abychom parafrázovali Kunderův popis takového stavu).

Celospolečenská diskuze se pak snadno omezí na moralizování, resentiment a rychlé odsouzení všech zúčastněných. Takový poetizovaný přístup k politickému dění bychom měli rychle opustit jako dětinský a od nabubřelé lyriky bychom měli přejít k prizmatu dospělejšímu — k optice románu.

Dobrá šéfka Nagyová

Román nabídl evropské kultuře analytický pohled. Jeho hlavním posláním je odhalení mnohoznačné reality sejmutím lyrického oparu z našich postojů. Poskytuje nám odstup a vnímání kontextu. Pokud přijmeme takovou přísnou perspektivu, jakou postavou by byla a v jakých souvislostech by se ocitla Jana Nagyová?

Svého mocného vlivu se ujala ve funkci šéfky Nečasova kabinetu, kde měla sloužit tehdejší vládě a jejímu předsedovi. O postavě sluhy píše Karel Kosík v souvislosti s figurou vojáka Švejka: „Pán dává příkazy a sluha je provádí. Pán je záměrem a sluha je realizací. Jelikož je však rozkaz obecný a nabývá pravé podoby teprve realizací, může se obrátit proti pánovi.“ Záměr, který Švejkovi pánové tlumočí, pramení z dobové ideologie, z toho, co Kosík nazývá „Velkým mechanismem“. Ten pohybuje panovníky i poddanými, generály i rekruty, svolává lid do války a zároveň nabízí ideály, pod jejichž prapory se potáhne do bitvy. V neslučitelném protikladu stojí singulární pohyb prostého života jedince a všech obyčejných a nahodilých epizod, které skládají jeho příběh. Mechanismus se snaží o zbytnění dráhy lidského života, o jeho proměnění na mrzkou součástku.

Nefungovala Jana Nagyová v podobném mechanismu? Ideologii feudální monarchie vystřídal Velký mechanismus tvrdé pravice. Nečasova vláda hlásala škrty, omezení sociálního státu a svou rétorikou označovala nemajetného jedince a jeho životní dráhu jako zkrachování, jako osobní neúspěch a neschopnost. Kosík vidí ilustraci děsivosti a směšnosti Švejkova světa i v tom, že většina jeho postav má zvířecí rysy. Ve světě Nagyové dostala většina jejích blízkých rovněž zvířecí přezdívky: Milanu Kovandovi říkala „Umělý pes“, Šnajdrovi zase „Krysička“ a Martin Kuba byl „Aligátor“. Dále padaly pojmy jako krtečci, žrádlo pro psy nebo venčení. Možná že i současný Velký mechanismus má animální a divoké rysy.

Jak se pak zachovat, když jste v pozici asistenta tohoto mechanismu? Plně přijmete jeho úzus a stanete se jeho bojovným zastáncem? To udělala Jana Nagyová. Každý se má snažit být finančně zabezpečen? Dobrá, stanu se milenkou bohatého muže. Je známkou slabosti neschopnost vytěžit z každé příležitosti osobní profit? Budu po každém, kdo chce jednat s premiérem, požadovat osobní dar. Neexistuje společnost ale pouze jednotlivec? Nebudu tupec a využiju svého postavení, abych se vyhnula placení daní. Nagyová se tak stala papežštější než papež — pravicovější než Nečas. Ostatně, co dělat jiného, když nechcete být nazván neslušným? Jistě, lze říci, že Nagyová patří do širokého zástupu prospěchářů, jichž jsou dějiny plné. Ale Nečasova rétorika dala divokému individualismu pevné ideologické zakotvení.

↗

Každý se má snažit být finančně zabezpečen? Dobrá, stanu se milenkou bohatého muže. Foto Archiv redakce

Mechanismus je nahý

Zde se dostáváme k té nejzásadnější podobnosti mezi Švejkem a Nagyovou. Podle Slavoje Žižka bychom měli vnímat Švejka jako postavu subverzivní, která bezohledně odhaluje struktury ideologie. Činí tak svou totální identifikací s vládnoucím světonázorem: Švejk (i Nagyová) může jednat zcela důsledně a především doslovně podle jeho logiky a tím ukázat jeho směšnost a absurdní rysy. Každý, kdo se plně ztotožní s ideologií, stane se v očích ostatních úředně uznaným idiotem a blbem — ale také nebezpečným kverulantem a rozvratitelem. Švejk rozkládal armádu, Nagyová zase pověst ODS. Jednala totiž podobně jako Švejk, který měl hlídat noční klid a nakonec dal přes držku i samotnému domovníkovi plukovníka Lukáše: aby věděl, že mít dům — to není legrace.

Nagyová úspěšně vysílá pravici signál, že ani tržní právo silnějšího není žádná sranda. Nečas mohl snadno veřejně tvrdit, že každý spořádaný občan se dokáže finančně zajistit, že chudobu si má každý vyřešit sám. Ale pravý význam a brutální nároky takového tvrzení ukázala až Nagyová, když se nechávala obdarovávat vlivnými politiky a podnikateli a nebyla tedy parazitem sociálního systému.

Nezdaněný náhrdelník ji učinil velmi slušným člověkem. Nečas mohl velebit pracovité podnikatele, kteří chytli příležitost za pačasy, ale těžko ospravedlní soukromé využívání kontrarozvědky, jakkoli se při tom Nagyová řídila stejným pravidlem: drze chytila příležitost za pačesy. Nečas mohl zuřivě spílat ve Sněmovně a označovat trafiky slíbené poslancům ODS za „politický deal“, ale domlouvání Nagyové s Rittigem obhájí jen stěží.

Ideologie potřebuje vždy mírný (cynický) odstup, s nímž se přistupuje k jejímu ideovému základu. Pouze tak lze „spolehlivě“ fungovat v její prospěch. Nikdy nelze být úplně pravověrný. Pak jste blb a kverulant. Ale Nagyová takovou cynickou mezeru zrušila a vyplňovala příkazy Nečasovy politiky pravověrně, doslova a bez ohledu na rétorický balast.

Haškův román ukazuje grotesknost světa, situace, kterým se smějeme a z kterých nás zároveň mrazí. Poučení z kauzy Nagyová by se tedy nemělo proměnit v ladovsky úsměvné ilustrace. Za směšným milostným trojúhelníkem (premiér chytající druhou mízu, jeho milenka navoněná drahými a nezdaněnými voňavkami) bychom neměli vidět jen švejkovinu. Zřetel bychom měli dát i na mrazivou rovinu celého případu, tedy na ideologické pozadí, z něhož vyvěrala naivní odvaha Jany Nagyové, Švejka, který ve jménu tvrdé pravice dal přes držku samotné ODS.