Během polemiky mezi Jiřím Pehe a Petrem Uhlem, která v posledních dnech probíhá na stránkách Deníku Referendum, zveřejnil Pehe ve svém pátečním článku teorii, podle které zahraniční politice USA lze porozumět jen tehdy, pokud za ni vidíme idealismus, který definuje jako víru, že demokratické režimy jsou nadřazeny režimům totalitním. Pehe pomocí této teorie relativizuje zločiny, kterých se Spojené státy v minulosti dopustily a stále dopouštějí.

Podle této definice je projevem idealismu nečinnost mezinárodního společenství směrem ke státu Izrael nehledě na jeho porušování mezinárodního práva, anexi Východní Jeruzaléma, válečné zločiny a velmi vážné porušování lidských práv Palestinců.

Více než jednomu a půl milionu Palestinců na Západním břehu je třeba vysvětlit, že je idealismus, když mezinárodní společenství nečinně přihlíží tomu, jak žijí v systému, který největší jihoafričtí bojovníci proti apartheidu označují za velmi podobný systému, proti němuž v minulosti sami bojovali.

Na otázku dvou milionů Palestinců žijících v Pásmu Gazy, proč se jich mezinárodní společenství vůbec nezastává, a oni tak žijí ve vězení pod otevřeným nebem, ve kterém nejsou splňovány ani jejich nejzákladnější životní potřeby, existuje jednoduchá odpověď: idealismus.

Všem palestinským obyvatelům je třeba dát na vědomí, že vrcholem idealismu je to, že stát, který jejich území okupuje a staví si na něm své vlastní vesnice, dostává od Spojených států každý rok tři miliardy dolarů formou vojenské pomoci.

Prostě Izrael je považován za demokratický stát, a tak jsou mu všechny výše uvedené aktivity odpouštěny díky idealismu. Ten je tak stavem, kdy se pravidla vztahují jen na některé, nadřazené státy.

Proto je idealismus také, když Spojené státy, bez mandátu RB OSN intervenují do půl planety vzdálené země, lžou celému světu o svých úmyslech, mučí tamní obyvatele a vytvoří takové podmínky, které vedou k úmrtí sta tisíců nevinných civilistů a vzniku teroristické organizace Islámský stát.

↗

Podle Jiřího Pehe je idealismus očividně také, když Spojené státy, bez mandátu RB OSN intervenují do půl planety vzdálené země, lžou celému světu o svých úmyslech a mučí tamní obyvatele. Foto US Army

Nepřímý idealismus

Teorie o idealismu a nadřazenosti demokratických režimu nad totalitními empiricky ztrácí smysl, vezmeme-li v úvahu podporu USA v podobě vojenské pomoci v hodnotě miliard dolarů, kterou získávají režimy Saúdské Arábii, Bahrajnu nebo v Egyptě.

Tyto země přitom s demokracií nemají nic společného a spíše naopak z tohoto hlediska patří k tomu nejhoršímu, co se ve světě mezi totalitními režimy vyskytuje. Tyto země porušují lidská práva a některé dokonce prokazatelně podporují terorismus. Přesto dostávají zbraně od USA a směřují do nich americké zahraniční investice.

Teorii o idealismu a nadřazenosti je proto třeba rozšířit o nepřímý idealismus, podle kterého nejenže demokratické státy jsou nadřazeny totalitním, ale ty totalitní, které jsou spojenci USA, jsou nadále nadřazeny těm, které spojenci s USA nejsou. Nehledě na krutost tamních režimů.

Pokud je stát totalitní, není to ještě důvod neposílat mu zbraně, které tamní bezpečnostní složky mohou použit dokonce i ke střelbě do demonstrantů jako v Egyptě. Nepřímý idealismus je omluvou například i pro to, že dodávky amerických zbraní Saúdské Arábii rostou stejně rychle, jako v dnešních Jemenu roste počet civilních zařízení v čele s v neděli zasaženou budovou humanitární organizace Oxfam.

Česká cesta na vrchol realismu

Nadřazenost evidentně nevychází z toho, jestli jsou státy demokratické nebo totalitní, ale z mocenského rozložení dnešního světa a z hegemonické pozice USA. Odvíjí se tedy především od toho, jestli je daný stát spojencem Spojených států nebo se vůči nim nachází v opozici.

Tato údajně idealistická cesta je propagována mnoha představiteli české občanské společnosti, publikujícími o mezinárodní politice. Pravdou ovšem je, že nás vede do bodu, který by pravděpodobně měl představovat vrchol idealismu, ve kterém bychom smrt nevinného člověka v důsledku útoku Spojených států nebo jejich spojenců vnímali jako mnohem menší nespravedlnost, než smrt nevinného člověka v důsledku útoku státu, který spojencem USA není.

Nadřazenost jednoho státu samozřejmě nemá nic společného s idealismem. Naopak základem idealismu musí být odmítnutí jakékoli nadřazenosti. Proto tento bod není vrcholem idealismu, ale naopak vrcholem velmi cynického realismu. A cestu, která do něj vede, je třeba opustit.