Bezedná nádoba českého idealismu
Vojtěch SrnkaVojtěch Srnka reaguje na polemiku Petra Uhla s Jiřím Pehe. Jiří Pehe ve svých textech pracuje s pojmem „idealismu“, pod který se očividně vejde všelicos.
Během polemiky mezi Jiřím Pehe a Petrem Uhlem, která v posledních dnech probíhá na stránkách Deníku Referendum, zveřejnil Pehe ve svém pátečním článku teorii, podle které zahraniční politice USA lze porozumět jen tehdy, pokud za ni vidíme idealismus, který definuje jako víru, že demokratické režimy jsou nadřazeny režimům totalitním. Pehe pomocí této teorie relativizuje zločiny, kterých se Spojené státy v minulosti dopustily a stále dopouštějí.
Podle této definice je projevem idealismu nečinnost mezinárodního společenství směrem ke státu Izrael nehledě na jeho porušování mezinárodního práva, anexi Východní Jeruzaléma, válečné zločiny a velmi vážné porušování lidských práv Palestinců.
Více než jednomu a půl milionu Palestinců na Západním břehu je třeba vysvětlit, že je idealismus, když mezinárodní společenství nečinně přihlíží tomu, jak žijí v systému, který největší jihoafričtí bojovníci proti apartheidu označují za velmi podobný systému, proti němuž v minulosti sami bojovali.
Na otázku dvou milionů Palestinců žijících v Pásmu Gazy, proč se jich mezinárodní společenství vůbec nezastává, a oni tak žijí ve vězení pod otevřeným nebem, ve kterém nejsou splňovány ani jejich nejzákladnější životní potřeby, existuje jednoduchá odpověď: idealismus.
Všem palestinským obyvatelům je třeba dát na vědomí, že vrcholem idealismu je to, že stát, který jejich území okupuje a staví si na něm své vlastní vesnice, dostává od Spojených států každý rok tři miliardy dolarů formou vojenské pomoci.
V letech 1990 – 2000 jsem byl členem ženevské pracovní skupiny Rady OSN pro lidská práva, která se zabývala svévolným zadržováním. Nepočítám-li lidovou Čínu, Severní Koreu, Vietnam a Kubu, bylo toto – ještě dost mírné (!) porušování lidských práv nejčastější v té (zhruba) polovině světa, která byla pod vlivem USA a nejčastější bylo ve „vrtichvostských“ státech (vrtichvostských vůči USA), jako byla Saúdská Arábie, Egypt, Bahrajn, Tunisko, ale částečně i Mexiko, Perú, Kolumbie a ovšem Izrael. Nenazýval bych ale tyto státy totalitárními, snad až na Saúdskou Arábii, ale i zde se situace v posledních letech trochu zlepšila, za cizoložství se už nekamenuje, jen bičuje . Přece ani Československo let (zhruba) 1961 až 1989 nebylo totalitárním státem ve smyslu toho slova, který mu dala Hannah Arendtová a který zneužila antikomunistická pravice. Bylo státem autoritářským, navíc různých podob.
S informacemi z OSN, HCR, CERD atd. jsem žil deset let v trochu jiném světě než velká většina občanů ČSFR a ČR, kde se porušování lidských práv ve světě mediálně nijak netematizovalo, ovšem až na selekci Bělorusko – Barma – Kuba a Čína. Česká společnost na to doplácí ještě dnes, špatně chápe vliv USA na Ukrajině a jejich boj proti Rusku.
I výraz „idealismus“ se v USA a spíše v anglofonním světě užívá jinak než na evropském kontinentě, kde je to pojem spíše z filozofie, a ne morálky a pocitů. Ale Američané se filozofií halt moc nezabývají, až na výjimky (Arendtová, Chomsky).
Rád si o tom povídám, jen s Jiřím Pehe nemohu. Na jiném místě v DR dovozuji, že Jiří Pehe je v mých očích předem diskvalifikován, protože se nechce vzdát devizy „Raději se mýlit s A, než mít pravdu s B“. A to „A“ jsou v jeho případě USA. Rezignace ne pravdu je vždy smutná záležitost.
V historii českého moderního národa těch idealizací bylo více a některé nám přetrvávají z obrozenecké doby až dodnes. Např. idealizace "bratra Rusa"... Projevy dnes můžeme číst nejen u intelektuálů typu pana Uhla a mnoha dalších, ale také u různých politických osobností odleva doprava. Byla tu idealizace Francie nejen s jejím republikánstvím, občas se objeví idealizace Velké Británie a celého anglosaského myšlení. Divili byste se, ale včetně oboru jako je psychologie nebo psychoterapie.
Zdravě se utvořivší moderní malý národ přirozeně solidarizuje s jinými malými národy, které mají podobné problémy. u českého národa je to jinak. Zdánlivě nelogicky tíhne k alternativním velmocem, se kterými nemá dost zkušeností, a podporuje jejich velmocenské ambice proti jiným malým národům. V tom je podstatný rozdíl a nezralost moderního českého národa, která trvá stále.
Jiří Pehe také slovíčkaří. Když píše, že USA nebudovalo kolonie je to v doslovném smyslu téměř pravda (když pomineme Filipíny). Ale Spojené státy přece samy vznikly z britských kolonií, které zaujímaly jen malou část dnešních USA. Po osamostatnění se rozšiřovaly připojováním dalších území především směrem na západ (podobně jako Rusko svou faktickou správu rozšiřovalo směrem na východ, klasických kolonií také moc nemělo), někdy také na úkor Mexika atd. Ve dvacátém století pak USA uplatňovaly svůj vliv jiným způsobem než dříve Britské impérium, nevytvářely žádné koloniální správy jako Britové v Asii, Africe, Austrálii.