Na nedávném sjezdu Strany zelených vzbudilo ohlas vystoupení hosta sjezdu Ondřeje Slačálka, který vedle svého aktivismu působí také jako politolog. Slačálek vyzval zelené k tomu, aby se vydali směrem k radikálnímu levicovému populismu. Deník Referendum text záhy publikoval, a je tedy jistě vhodné na tento věcně nepovedený, byť potleskem odměněný proslov reagovat právě zde.

Když Ondřej Slačálek ostrými střihy přeskakoval z České republiky do USA a pak zase do Řecka, komparativní politolog mohl leda tak položit hlavu do dlaní. Jistě, je možno říci, že Slačálkovo vystoupení nemělo a nemohlo mít přísně vědecký charakter.

Slačálek byl ovšem pozván na sjezd právě jako politolog, a slušelo by se tedy, aby aspoň trochu vycházel z relevantních dat a faktů, nikoli jen z vlastní ideologie a subjektivních přání, či aby aspoň trochu koherentně argumentoval. Místo toho jsme slyšeli táborovou řeč plnou možná logických lapsů, možná přímo vědomých argumentačních faulů. Ač pouze vystudovaný, ovšem nepraktikující politolog, cítím se povinován poukázat na ty nekřiklavější z nich.

Hned první lapsus, kterého se Slačálek dopouští, je symptomatický pro charakter jeho projevu. „Postmateriální hodnoty“, varuje s evidentní lehkou ironií Slačálek, jsou prý takové, které „společnost nebudou příliš měnit, pouze ji obohatí o nové dimenze ‚kvality života‛“. Zde se odkrývá buď zásadní nepochopení, nebo politická manipulace.

Postmateriální hodnoty jsou totiž objektivně popsaným a ve světové politologii celkem solidně přijímaným vysvětlením zásadního kulturního posunu, který západní společnost prožívá zhruba od osmdesátých let a který také (vedle strukturálních faktorů) velmi solidně predikuje (vysvětluje) úspěšnost zelených stran v jednotlivých zemích.

↗

Ondřej Slačálek vyzval zelené k tomu, aby se vydali směrem k radikálnímu levicovému populismu. Foto FB Strana zelených

Sluší se pro nezasvěcené aspoň krátce osvětlit, co za postmateriálními hodnotami stojí. Klíčovými součástmi teorie kulturní změny, ve které s tímto konceptem přišel Ronald Inglehart, je hypotéza vzácnosti (vycházející z Maslowovy pyramidy lidských potřeb) a hypotéza socializace (hodnotové systémy se vytvářejí ve formativních letech osobnosti a jsou tak dlouhodobě relativně stabilní).

Zjednodušeně řečeno, generace, které nezažily válku a vyrůstaly se základními materiálními potřebami zajištěnými, přestávají dávat důraz na hodnoty bezpečnosti a ekonomické prosperity, které definovaly pravici a levici 20. století, a dávají důraz na nové hodnoty v oblasti estetické, ekologické, občansko-participační či v oblasti ochrany menšin.