Na nedávném sjezdu Strany zelených vzbudilo ohlas vystoupení hosta sjezdu Ondřeje Slačálka, který vedle svého aktivismu působí také jako politolog. Slačálek vyzval zelené k tomu, aby se vydali směrem k radikálnímu levicovému populismu. Deník Referendum text záhy publikoval, a je tedy jistě vhodné na tento věcně nepovedený, byť potleskem odměněný proslov reagovat právě zde.

Když Ondřej Slačálek ostrými střihy přeskakoval z České republiky do USA a pak zase do Řecka, komparativní politolog mohl leda tak položit hlavu do dlaní. Jistě, je možno říci, že Slačálkovo vystoupení nemělo a nemohlo mít přísně vědecký charakter.

Slačálek byl ovšem pozván na sjezd právě jako politolog, a slušelo by se tedy, aby aspoň trochu vycházel z relevantních dat a faktů, nikoli jen z vlastní ideologie a subjektivních přání, či aby aspoň trochu koherentně argumentoval. Místo toho jsme slyšeli táborovou řeč plnou možná logických lapsů, možná přímo vědomých argumentačních faulů. Ač pouze vystudovaný, ovšem nepraktikující politolog, cítím se povinován poukázat na ty nekřiklavější z nich.

Hned první lapsus, kterého se Slačálek dopouští, je symptomatický pro charakter jeho projevu. „Postmateriální hodnoty“, varuje s evidentní lehkou ironií Slačálek, jsou prý takové, které „společnost nebudou příliš měnit, pouze ji obohatí o nové dimenze ‚kvality života‛“. Zde se odkrývá buď zásadní nepochopení, nebo politická manipulace.

Postmateriální hodnoty jsou totiž objektivně popsaným a ve světové politologii celkem solidně přijímaným vysvětlením zásadního kulturního posunu, který západní společnost prožívá zhruba od osmdesátých let a který také (vedle strukturálních faktorů) velmi solidně predikuje (vysvětluje) úspěšnost zelených stran v jednotlivých zemích.

↗

Ondřej Slačálek vyzval zelené k tomu, aby se vydali směrem k radikálnímu levicovému populismu. Foto FB Strana zelených

Sluší se pro nezasvěcené aspoň krátce osvětlit, co za postmateriálními hodnotami stojí. Klíčovými součástmi teorie kulturní změny, ve které s tímto konceptem přišel Ronald Inglehart, je hypotéza vzácnosti (vycházející z Maslowovy pyramidy lidských potřeb) a hypotéza socializace (hodnotové systémy se vytvářejí ve formativních letech osobnosti a jsou tak dlouhodobě relativně stabilní).

Zjednodušeně řečeno, generace, které nezažily válku a vyrůstaly se základními materiálními potřebami zajištěnými, přestávají dávat důraz na hodnoty bezpečnosti a ekonomické prosperity, které definovaly pravici a levici 20. století, a dávají důraz na nové hodnoty v oblasti estetické, ekologické, občansko-participační či v oblasti ochrany menšin.

Politická změna společnosti, po které Slačálek evidentně volá, ovšem může přijít až v momentě, kdy jejich nositelé určitým relevantním způsobem politicky participují — v případě „postmaterialistů“ mimo jiné také netradičními politickými metodami (ostatně jeden z příznaků kulturní změny), ale zejména volebními preferencemi, pokud jim tedy politické strany vycházejí patřičně vstříc.

(Posměšné přirovnání postmateriálních hodnot ke Klausově vnímání ekologie jako třešničky na dortu ukazuje možná lépe než co jiného Slačálkova myšlenková schémata, kde se stírá podstatný rozdíl mezi snahou o objektivní popis reality na jedné straně a hodnotovými soudy a politickou mobilizací na straně druhé.

Klaus činil hodnotový, politický závěr, aby ekologické priority potlačil. Jako takový ho musí samozřejmě každý zelený odmítnout — a proto zřejmě Slačálek také tuto figuru použil, věda, že srovnání „mainstreamové“ zelené politiky s postojem Klausovým se dotkne mnoha zelených, kteří Klause právem považují za naprostého odpůrce zelených myšlenek.)

Inglehartova teorie hodnotové změny, v jejímž rámci jsou „postmateriální“ (někdy také „postmoderní“) hodnoty definovány, je samozřejmě chápe hodnotově neutrálně - tedy nejsou ani lepší, ani horší, ale jsou z definice analyticky odlišné. (Podobně jako jsou v solidní politologii i v jakémkoli jiném věcnějším diskursu chápány neutrálně pojmy „pravice“ či „levice“.) A co je podstatné, jejich (vyprofilovaní) nositelé mají skutečně jiné, specifické politické preference.

Horovat tedy pro to, aby se zelení zaměřili na řešení otázek redistribuce materiálních statků (tedy z definice oslovení lidí s převážně materialistickými hodnotami), po čemž Slačálek volá, je analyticky nepodložené, argumentačně nepovedené, a politicky pro zelené vysoce rizikové až sebevražedné.

Voliči zelených levicoví nejsou 

Pokud chtěl Slačálek říci, že je třeba brát v úvahu i témata materiální (ostatně většina voličů nemá hodnotové orientace zcela krystalicky čisté a v době krize skutečně preference pro postmateriální hodnoty — dočasně! - poněkud klesá), bylo by to samo o sobě v pořádku.  

Ovšem chce-li argumentovat pro radikální návrat na škálu materiálních hodnot, tedy škálu odpovídající konceptu pravice-levice 20. století (míry přerozdělování), a to zařazením se na radikální levici, chybí mu zde ještě jeden krok. A sice odargumentovat, že zelení mohou své voliče najít na levici.

Slačálek to odbývá tvrzením, že prostor pro kritiku současné vlády zprava je zaplněn. To je sama o sobě diskutabilní záležitost, která by si zasloužila aspoň trochu argumentace. Stručná námitka zde zní: ODS odumírá a vyčerpala se, v posledních měsících na sebe upozorní leda xenofobními výstřelky. (Ovšem ODS nás ani tolik nezajímá, jelikož se dá dokumentovat, že čerpala vždy spíše z jiného elektorátu než SZ, a bude okopávána spíš zbytky Úsvitu a Svobodnými než zelenými.)

A TOP 09 sice svým jménem nostalgicky odkazuje na rok, kdy převzala významnou část postmateriálních voličů Strany zelených, ovšem pomalu, ale jistě spolu se svým nominálním předsedou usíná až odchází ze scény — a její reálný šéf nemá se svým vulgárním alkoholickým stylem postmaterialistům moc co nabídnout. Levostředová vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL přitom úspěšně levicově ruší poplatky ve zdravotnictví či snižuje brutální sociální tlaky z dědictví Nečaso-Kalouskovy vlády.

Na druhou stranu v hospodářské politice pokukuje stále na Východ, ve věci energetiky je v zajetí staletí uhlí a atomu, a v mnoha dalších věcech kdesi na přelomu 80.-90. let minulého století — a jistě je tedy možno kritizovat ji i z pozice progresivního zeleného středu.

Neméně důležitá je však pro politickou stranu vedle toho, kde jsou její příležitosti ve stranickém systému, i analýza voličských preferencí. Držme se místo Slačálkových analyticky zcela nesmyslných odkazů na Řecko či Španělsko (skutečně máme u nás také nezaměstnanost přes 20 procent a polovinu mladých lidí bez práce?) trochu české reality.

A zde data za daty, pro všechny, kdo je chtějí vidět (namátkou můžeme jmenovat zejména dlouhodobé výzkumy CVVM, či nedávnou sondu Masarykovy univerzity do komunálních voleb v Brně), ukazují, že současní, historičtí i nejpravděpodobnější potenciální voliči Strany zelených ve svém průměru identifikují sebe samotné s „pravým středem“.

Stará levice, reprezentovaná zdejšími odbory a konzervativním křídlem ČSSD (či dokonce KSČM), je sociokulturně zeleným na hony vzdálena. Má jiné hodnoty a jiné reálné zájmy než progresivnější voliči a příznivci zelených. Pokud by jim Strana zelených chtěla nadbíhat, mělo by to minimální efekt — leda tak odcizení zbytku současných voličů.

Fantazie o české radikální levici

Nová levice v České republice žije na stránkách Deníku Referendum nebo časopisu A2 (a možná vystrkuje růžky v pár dobrých pražských čtvrtích), ale z celostátního hlediska je a ještě nějakou dobu bude nevýznamnou silou. Slačálek se ostatně ani nepokusil její sílu nijak demonstrovat — přinejmenším v rozhodnutí takovýto argument vynechat mu můžeme přiznat dobrý politologický úsudek.

Pravostředová identita zelených voličů a příznivců může jistě některé zelené srdcaře rozladit a ideologům posloužit k paušálnímu tvrzení, že zelení voliči jsou asociální, povýšení snobové — občas člověk ostatně zaslechne posměšné poznámky o biomatkách. Není přitom třeba tuto věc brát emocionálně. Jedná se totiž v podstatě o stejné progresivní, obvykle dobře vzdělané liberály s postmateriálními hodnotami, jako jsou jejich „levicové“ protějšky v západní Evropě, jen mají (v převážné míře stále ještě) odlišnou historickou zkušenost.

Zapálený intelektuál se jim může vysmát, že neví, kam patří, může o tom napsat pár edukačních článků na internetový deník či přednést plamenný projev na stranickém sjezdu, ale to je asi tak vše, co s tím může reálně dělat. Sociální vědec či analytik, je-li přizván jako politolog, vezme takovou věc na vědomí a pokusí se politikům a aspirujícím politikům věcně poradit, jak prosadit jejich hodnoty vzhledem ke společnosti, v níž se pohybují.

Síla potlesku, který na sjezdu vystoupení u mnohých delegátů vzbudilo, je svým způsobem pochopitelná. Ovšem spíše než objektivním hodnocením analytické kvality příspěvku byla funkcí frustrace z omezených úspěchů a zdánlivého přežívání strany, kterou různí straníci v různé míře legitimně pociťují.

V takové situaci je o to nebezpečnější poslouchat falešné proroky, nepodloženě fantazírující o české radikální levici a projektující své touhy či ambice do Strany zelených. Ta potřebuje věcnou, upřímnou diskusi uvnitř i s dobře to mínícími experty zvenčí o tom, co jí sdělují nedávné výsledky senátních a komunálních voleb, v čem na ně navázat, v čem se z nich poučit, jak začít po pěti letech opět systematičtěji napravovat svou pošramocenou pověst, a jak být za dva-tři roky zase o kus silnější a volebně úspěšná.

Prostor pro zelené v české společnosti není v rétorickém stupňování sociálního napětí — to jim ostatně málokdo uvěří a málokdo je za to v době levostředové vlády odmění.

Prostor zelených — a tedy jejich role i v imperativním smyslu onoho slova — je v tom, aby se pokusili znovu vtáhnout své tradiční a potenciální voliče, tedy vzdělanější střední třídu, do zodpovědného, věcného a přitom progresivního diskursu, a aby tak pomohli vybudovat společnost evropštější, solidárnější, zodpovědnější vůči svým znevýhodněným členům i budoucím generacím, společnost, která nepotřebuje řídit jako nějaká firma, ale dokáže si vládnout sama a skutečně sebevědomě. Tedy také společnost soudržnější, odolnější a vpravdě udržitelnější.

Je to možné — a je to v podstatě jediná možná cesta vpřed a vzhůru. A v tom se skrývá reálná příležitost, závazek i naděje.