Jsi-li za, Syriza
Jakub PatočkaŘecký pokus o překonání kapitalismů demokracií se může přiřadit k legendám, k nimž patří Československo 1968, Chile 1973, a se vší svou rozporuplností i středoevropský rok 1989. V zájmu všech, kdo touží po lepším světě, je, aby Syriza uspěla.
Řekům se podařila mimořádná věc, která právem poutá pozornost celého světa. Se vším všudy odmítli stávající politické uspořádání: nechtějí dílčí reformy, nechtějí o trochu víc onoho a o trochu míň toho a dělají dlouhý nos na vychytralé řeči o třetí cestě. Chtějí úplně jinou politiku, jaká dosud byla k vidění jen v Latinské Americe, založenou na zkušenostech Světových sociálních fór a na prazákladním civilizačním poznatku, že lepší svět je možný.
Jak napsal komentátor BBC Paul Mason: „Řecko bylo vždycky periferií, ale také laboratoří: teď v ní zkoumáme, jak to vypadá, když selže moderní kapitalismus. Neschopné byrokraty a zkorumpované elity máme totiž úplně všude. Jen bilióny dolarů napumpované do záchrany ekonomik jejich států je prozatím chrání před osudem, který potkal jejich protějšky v Řecku.“
Řecko je první evropskou zemí, v níž se většina voličů rozhodla podpořit principiální alternativu k politickému konsensu, který se v celém demokratickém, průmyslově vyspělém světě udržoval od konce studené války. A sice, že k neoliberální ortodoxii — privatizovat, ve všem podporovat soukromé vlastnictví a ziskuchtivost, umetat cestu monopolnímu kapitalismu s pošetilou iluzí, že blaho prokape ke všem — žádná alternativa není.
Toto bude Syrizu ohrožovat od samého začátku. Příznivců stávajících pořádků je mnoho, jsou početní a silní, a budou jí házet klacky pod nohy. Budou se Tsiprase snažit zničit, ne nepodobně jako se všem odpůrcům z Východu i ze Západu nezamlouval možný úspěch legendárních pokusů o demokratický socialismus během studené války.
Šéf Syrizy Alexis Tsipras má svou základní koncepci po vzoru archetypálních evropských hrdinů založenou na tom, že bude bohatým brát a chudým dávat. Oznámil ukončení kontraproduktivních škrtů. Řecký dluh pokládá za nelegitimní, přinejmenším z velké části. Právem.
Bude protivníkem oligarchie. Zdaní ji, zbaví ji privilegií. Především skrze ni se chce dostat ke zdrojům pro plnění svých slibů. Je to jediná rozumná možnost. Bude-li chtít někdo přijít s principiální politickou alternativou u nás, taky bude muset říct předem, že si na ni vezme prostředky u Kellnera, Babiše, Bakaly, Tykače, Křetínského... A zbaví je politického vlivu.
Tsiprasova strana se hrdě hlásí k ekologické složce ve svém profilu. Snad to znamená, že Tsipras nehodlá tvořit pracovní místa starosocialistickými metodami, které dnes nakonec stejně nejvíc slouží oligarchům. Neslibuje žádné jaderné elektrárny, ani jiné druhy parních lokomotiv.
Tsipras ostatně po všech stránkách působí neobyčejně kompetentním dojmem. Ví, že tradiční práce není a už nikdy nebude to co dřív, současně si je vědom, že absurdním množství zdrojů se soustřeďuje v rukou privilegovaných vrstev společnosti. Chce je tudíž podstatně zdanit a získané prostředky použít k investicím do sociálních, ekologických a občanských služeb. Je to správný plán.
Syriza se ještě ani neujala vlády, a mnozí už se pozastavují nad volbou koaličního partnera. Nemyslíme, že se musí jednat o cokoli vážného. V situaci, kdy se vyjednává s desetinásobně slabšími partnery a nabízí se volba z řady možností, nastupují prvky politické techniky, které se na první pohled zdálky nemusí zdát úplně srozumitelné.
Svého partnera si Syriza možná vybrala proto, že měl nejmenší požadavky a počínal si v jednání racionálně. A nepochybně v něm také získává pro Evropu důkaz, že není ideologicky zatvrzelou krajní levicí. Snad za volbou koalice může být i vědomí skutečnosti, že má-li Syriza obrovské úkoly zvládnout, potřebuje ve společnosti co nejširší konsensus. Jakkoli fašisté v Řecku prozatím prohráli, dál čekají na svou šanci.
Tsipras samozřejmě nmusí uspět. Mohou ho dostihnout problémy uvnitř jeho strany. Nemusí zvládnout nástrahy a tlaky obsažené ve správě státu. Mohou ho utrmácet korporacemi štědře financovaní protivníci. „Ne všechny avantgardy jsou úspěšné,“ řekl mi Jaroslav Šabata, když se před deseti lety nezdařil programově obdobně postavený sociálně-ekologický pokus v české Straně zelených.
To platí dnes i pro Tsiprase. Je ale naší povinností udělat vše pro to, aby obstál. Jde totiž i o nás.
Avšak, šlo by to i u nás? Snad ano. Patrně ale ještě nenastala ta správná chvíle. Ne každá situace je revoluční, přemýšlet o našich možnostech je ale na místě. Ve výsledcích řeckých voleb se jistě zhlíželi jak mnozí účastníci typicky jalového víkendového sjezdu Strany zelených, na němž snad největší vášně rozproudila příznačně iracionální debata na téma očkování, tak mnozí politicky vesměs pronikavější, avšak jinými metodami pracující, demonstranti za obnovu squatu Klinika v Praze. Jedněm i druhým vlastně chybí hlavně odhodlání vrhnout se po hlavě do reálné politiky.
A tak politicky nejblíže k tomu, co dnes provozuje Syriza v Řecku, u nás mají mladí profesionálové, mnozí s kořeny v ProAltu, kteří podstatně pomáhají kvalitě současné vlády ČSSD: Anna Kárníková, Marek Ondroušek, Aleš Chmelař, Jan Kudrna, Miro Jašurek, Heda Čepelová, Jan Gruber, Patrik Eichler, Jana Maláčová, Václav Klusák a další. Jsou to lidé kolem třicítky či mladší, bez výjimky sympatizanti současného řeckého dění, a bez výjimky schopnější než mnozí z ministrů.
Řecký politický konflikt je i konfliktem generačním, konfliktem mezi novým a starým. Proto se Tsipras tak snadno dohodl s politickým partnerem zdánlivě z opačného konce pravo-levé osy. Jistěže se shodují v odmítnutí nesmyslného ekonomického diktátu, ale jsou také generačními souputníky odmítajícími staré zatuhlé politické struktury.
Zpět k nám. Buď dá ČSSD — posud ještě nejsilnější levicová strana — svým mladým profesionálům šanci začít měnit od základu ji i zdejší poměry, anebo počítejme s tím, že ona sama nejspíše vyrazí po trajektorii PASOK. A nás všechny zde pak, v lepším případě, potká nějaká delší či kratší cesta k řeckému vývoji. Vyloučit se totiž zatím nedá ani ta maďarská.
Syriza je novým fenoménem a může se stát oním pevným bodem, který evropskou politickou scénu i praxi narovná žádoucím směrem.
Věřím, že každý, kdo jí drží palce udělá vše, co je v jeho možnostech, aby tomuto nadějnému pohybu pomohl.
Vývoj v Řecku se EU týká víc, než si dovedeme představit.
Pražské jaro, přes všechna jeho omezení, přece jenom představovalo historický pokus o nalezení oné legendární "třetí cesty" mezi kapitalismem na straně jedné, a mezi byrokratickým a totalitním (pseudo)socialismem na straně druhé. Pražské jaro samo řešení této otázky ještě nemohlo nalézt; nicméně po něm zůstává ono dědictví, že tyto otázky vůbec byly položeny.
Oproti tomu řecká Syriza, ta je sotva více nežli jenom čistě protestním ad-hoc hnutím, které je v podstatě už předem odsouzeno ke ztroskotání, protože nikdy nemůže splnit populistické sliby, kterými ve volební kampani jen tak házelo kolem sebe. Vázat své naděje na překonání logiky kapitalismu na natolik pomíjivý fenomén jako je řecká Syriza by znamenalo, nechat tyto své naděje ztroskotat a potopit spolu s ní.
Syriza není revoluce, a není to ani počátek pravé revoluce. Syriza je pouhou revoltou, která nevyhnutelně ztroskotá na vlastní neschopnosti seriózně řešit zásadní problémy společnosti.
Ostatně, její spolčení s pravicovým subjektem hovoří jasně pro její ideovou konfuznost; není to akt politické nezbytnosti, nýbrž daleko spíše projev ideové bezpáteřnosti.
Dějiny následků obsazení společenské moci oligarchií zpitou mocí jsou velmi přehledně známé až do posledního odstínu, a to široké veřejnosti.
Vyústění krizí elit - ujařmení oligarchie ve jménu sociálfašistické ideologie, nebo kompletní výměna oligarchie ve jménu komunistické ideologie - je zažitým, poznaným omylem.
Dnes nejde o ujařmení, či výměnu oligarchie, ale o nápomoc elitám od kocoviny z jejich selhávající filosofe zisku ze zisků a růstu z růstu.
Možná, že k osvobození se od jedovatých papírů a ovzduší pomocí demokratičtější demokracie napomůže tentokráte většina napříč spektrem .......bych s přáním v duši dodal.
Jak říká filozof M. Hauser (inspirován samozřejmě Žižkem): v době, kdy se původní étos renesance zvrhl v pouhé egoistické požitkářství, to byla Lutherova reformace, která zachránila humanismus, jakkoli to zní paradoxně, víme-li, jak pohrdavě se německý reformátor vyjadřoval o člověku a lidské přirozenosti. Ale v tom je právě lest dějin: něco, co umírá, může být zachráněno tím, co se zdá být jeho úplným protikladem.
A podobně radikálně levicová, původně antisystémová Syriza může zachránit vyprázdněnou liberální demokracii, jíž se zmocnili neoliberální technokrati. Ukazuje, že nemusíme mít na výběr "mezi coca-colou a pepsi-colou", že politika je, nebo aspoň může být střetem alternativ. To je ohromný přínos a veliká vzpruha vyčerpané liberální demokracii.
Co si z toho vzít pro domácí situaci? Syriza vyvolala vlnu emocí, způsobenou jednak ekonomickou situací a jednak temperamentem jižních národů. My ale, zdá se, nejsme tak temperamentní, a zatím na tom nejsme tak špatně, nebo alespoň si to tak lidé většinou myslí a nepřipouštějí si, že by to za pár let mohlo být zásadně jinak. Ať už se vývoj v Řecku bude ubírat jakkoliv, u nás už žádné další oranžové tsunami, způsobené spíše chybami protivníků, nenastane. Podobný výsledek si bude muset ČSSD tentokráte opravdu zasloužit vlastním přičiněním, což nepůjde bez několika zásadních změn. S tím, co píše Jakub Patočka a další autoři jeho krevní skupiny, v podstatě souhlasím. Transformace ČSSD na koalici z lásky a rozumu nebude jednoduchá, ale podle mne je stále ještě možná. Jenom je nutno najít způsob, jak pro ni získat podporu v krajích a okresech. Cílem je vytvořit dostatečně charismatický subjekt, schopný přesvědčit alespoň 30% voličů, že má smysl projevit své sympatie automatickou podporou v každých volbách. Pochopitelně nejen slovy. Tak nějak bych si představoval českou verzi Syrizy.
V práci nám před pár lety rozdali kartičku s následujícím sloganem:
Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.
Jenže teď, když se začíná ukazovat, že jedna z hlavních nadějí, která měla Syrize umožnit dosažení vytyčených cílů, tedy umazání významné části dluhu, je nereálná, vyvstává otázka co dál.........
Objevují se podivné náznaky, třeba:
http://www.blisty.cz/art/76270.html
............... což ve spojení s výběrem koaličního partnera vzbuzuje značné rozpaky.
Pan Dospiva se ptá, jestli se něco takového může z jím uvedených důvodů podařit.
Jen aby se nepodařilo něco mnohem horšího.
Velmi velkou otázkou ale zůstává, jestli zrovna tato populisticky vystupující Syriza má reálný potenciál k tomu, být nějakou podstatně pozitivnější alternativou.
Je skutečně jen velice obtížně pochopitelná ta popularita, kterou toto uskupení požívá u části levice. Jako by snad toto hnutí vůbec mělo nějaký závažný program zásadně reformovat (či snad dokonce odstranit) systém kapitalismu! Všeho všudy se nejedná o nic více, nežli o lokální protestní hnutí proti - subjektivně bezpochyby nesnesitelným - sociálním poměrům.
Z tohoto hnutí (a ze všech nadějí s ním spojovaných) - troufám si tvrdit - zůstane jenom velmi málo poté, co se ukáže, jak málo Syriza může splnit ze svých volebních slibů. To jediné co fakticky může dokázat, je vyjednat prodloužený splátkový kalendář svých dluhů - což ovšem stejně nehraje roli, neboť pro nejbližší léta stejně žádné splátky nebyly v plánu.
Takže to jediné, co by Syriza jinak ještě mohla vykonat, by bylo to, že by jednostranně vypověděla všechny finanční závazky Řecka - ovšem se zničujícími důsledky pro řeckou ekonomiku.
Takže asi to jediné, co se od nyní vládnoucí Syrizy dá reálně očekávat, je jakési trvalé lavírování mezi svými volebními sliby a mezi nemožností jim dostát - svůj lid budou stále ujišťovat, že jim jeho blaho leží na srdci, a budou se vymlouvat na neochotu dosavadních dárců pumpovat další a další peníze do dezolátních řeckých financí.
Příkladně zpracování seznamu stovek ilegálních peněžních přesunů, který drží řecká vláda v ruce, by mohl být lákavým modelem důvěryhodně zodpovědného přístupu k řešení vleklých finančních excesů neoliberalismu, a to nejen na jednom jižním poloostrově.
Tak nějak bych si představoval červenou nit lstivé nabídky Syrizy, kterou by elity mohly akceptovat a levopravé radikální hnutí prodat ...........bych tak trochu nejistě dodal.