Jsi-li za, Syriza
Jakub PatočkaŘecký pokus o překonání kapitalismů demokracií se může přiřadit k legendám, k nimž patří Československo 1968, Chile 1973, a se vší svou rozporuplností i středoevropský rok 1989. V zájmu všech, kdo touží po lepším světě, je, aby Syriza uspěla.
Řekům se podařila mimořádná věc, která právem poutá pozornost celého světa. Se vším všudy odmítli stávající politické uspořádání: nechtějí dílčí reformy, nechtějí o trochu víc onoho a o trochu míň toho a dělají dlouhý nos na vychytralé řeči o třetí cestě. Chtějí úplně jinou politiku, jaká dosud byla k vidění jen v Latinské Americe, založenou na zkušenostech Světových sociálních fór a na prazákladním civilizačním poznatku, že lepší svět je možný.
Jak napsal komentátor BBC Paul Mason: „Řecko bylo vždycky periferií, ale také laboratoří: teď v ní zkoumáme, jak to vypadá, když selže moderní kapitalismus. Neschopné byrokraty a zkorumpované elity máme totiž úplně všude. Jen bilióny dolarů napumpované do záchrany ekonomik jejich států je prozatím chrání před osudem, který potkal jejich protějšky v Řecku.“
Řecko je první evropskou zemí, v níž se většina voličů rozhodla podpořit principiální alternativu k politickému konsensu, který se v celém demokratickém, průmyslově vyspělém světě udržoval od konce studené války. A sice, že k neoliberální ortodoxii — privatizovat, ve všem podporovat soukromé vlastnictví a ziskuchtivost, umetat cestu monopolnímu kapitalismu s pošetilou iluzí, že blaho prokape ke všem — žádná alternativa není.
Toto bude Syrizu ohrožovat od samého začátku. Příznivců stávajících pořádků je mnoho, jsou početní a silní, a budou jí házet klacky pod nohy. Budou se Tsiprase snažit zničit, ne nepodobně jako se všem odpůrcům z Východu i ze Západu nezamlouval možný úspěch legendárních pokusů o demokratický socialismus během studené války.
Syriza je novým fenoménem a může se stát oním pevným bodem, který evropskou politickou scénu i praxi narovná žádoucím směrem.
Věřím, že každý, kdo jí drží palce udělá vše, co je v jeho možnostech, aby tomuto nadějnému pohybu pomohl.
Vývoj v Řecku se EU týká víc, než si dovedeme představit.
Pražské jaro, přes všechna jeho omezení, přece jenom představovalo historický pokus o nalezení oné legendární "třetí cesty" mezi kapitalismem na straně jedné, a mezi byrokratickým a totalitním (pseudo)socialismem na straně druhé. Pražské jaro samo řešení této otázky ještě nemohlo nalézt; nicméně po něm zůstává ono dědictví, že tyto otázky vůbec byly položeny.
Oproti tomu řecká Syriza, ta je sotva více nežli jenom čistě protestním ad-hoc hnutím, které je v podstatě už předem odsouzeno ke ztroskotání, protože nikdy nemůže splnit populistické sliby, kterými ve volební kampani jen tak házelo kolem sebe. Vázat své naděje na překonání logiky kapitalismu na natolik pomíjivý fenomén jako je řecká Syriza by znamenalo, nechat tyto své naděje ztroskotat a potopit spolu s ní.
Syriza není revoluce, a není to ani počátek pravé revoluce. Syriza je pouhou revoltou, která nevyhnutelně ztroskotá na vlastní neschopnosti seriózně řešit zásadní problémy společnosti.
Ostatně, její spolčení s pravicovým subjektem hovoří jasně pro její ideovou konfuznost; není to akt politické nezbytnosti, nýbrž daleko spíše projev ideové bezpáteřnosti.
Dějiny následků obsazení společenské moci oligarchií zpitou mocí jsou velmi přehledně známé až do posledního odstínu, a to široké veřejnosti.
Vyústění krizí elit - ujařmení oligarchie ve jménu sociálfašistické ideologie, nebo kompletní výměna oligarchie ve jménu komunistické ideologie - je zažitým, poznaným omylem.
Dnes nejde o ujařmení, či výměnu oligarchie, ale o nápomoc elitám od kocoviny z jejich selhávající filosofe zisku ze zisků a růstu z růstu.
Možná, že k osvobození se od jedovatých papírů a ovzduší pomocí demokratičtější demokracie napomůže tentokráte většina napříč spektrem .......bych s přáním v duši dodal.
Jak říká filozof M. Hauser (inspirován samozřejmě Žižkem): v době, kdy se původní étos renesance zvrhl v pouhé egoistické požitkářství, to byla Lutherova reformace, která zachránila humanismus, jakkoli to zní paradoxně, víme-li, jak pohrdavě se německý reformátor vyjadřoval o člověku a lidské přirozenosti. Ale v tom je právě lest dějin: něco, co umírá, může být zachráněno tím, co se zdá být jeho úplným protikladem.
A podobně radikálně levicová, původně antisystémová Syriza může zachránit vyprázdněnou liberální demokracii, jíž se zmocnili neoliberální technokrati. Ukazuje, že nemusíme mít na výběr "mezi coca-colou a pepsi-colou", že politika je, nebo aspoň může být střetem alternativ. To je ohromný přínos a veliká vzpruha vyčerpané liberální demokracii.
Co si z toho vzít pro domácí situaci? Syriza vyvolala vlnu emocí, způsobenou jednak ekonomickou situací a jednak temperamentem jižních národů. My ale, zdá se, nejsme tak temperamentní, a zatím na tom nejsme tak špatně, nebo alespoň si to tak lidé většinou myslí a nepřipouštějí si, že by to za pár let mohlo být zásadně jinak. Ať už se vývoj v Řecku bude ubírat jakkoliv, u nás už žádné další oranžové tsunami, způsobené spíše chybami protivníků, nenastane. Podobný výsledek si bude muset ČSSD tentokráte opravdu zasloužit vlastním přičiněním, což nepůjde bez několika zásadních změn. S tím, co píše Jakub Patočka a další autoři jeho krevní skupiny, v podstatě souhlasím. Transformace ČSSD na koalici z lásky a rozumu nebude jednoduchá, ale podle mne je stále ještě možná. Jenom je nutno najít způsob, jak pro ni získat podporu v krajích a okresech. Cílem je vytvořit dostatečně charismatický subjekt, schopný přesvědčit alespoň 30% voličů, že má smysl projevit své sympatie automatickou podporou v každých volbách. Pochopitelně nejen slovy. Tak nějak bych si představoval českou verzi Syrizy.
V práci nám před pár lety rozdali kartičku s následujícím sloganem:
Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.
Jenže teď, když se začíná ukazovat, že jedna z hlavních nadějí, která měla Syrize umožnit dosažení vytyčených cílů, tedy umazání významné části dluhu, je nereálná, vyvstává otázka co dál.........
Objevují se podivné náznaky, třeba:
http://www.blisty.cz/art/76270.html
............... což ve spojení s výběrem koaličního partnera vzbuzuje značné rozpaky.
Pan Dospiva se ptá, jestli se něco takového může z jím uvedených důvodů podařit.
Jen aby se nepodařilo něco mnohem horšího.
Velmi velkou otázkou ale zůstává, jestli zrovna tato populisticky vystupující Syriza má reálný potenciál k tomu, být nějakou podstatně pozitivnější alternativou.
Je skutečně jen velice obtížně pochopitelná ta popularita, kterou toto uskupení požívá u části levice. Jako by snad toto hnutí vůbec mělo nějaký závažný program zásadně reformovat (či snad dokonce odstranit) systém kapitalismu! Všeho všudy se nejedná o nic více, nežli o lokální protestní hnutí proti - subjektivně bezpochyby nesnesitelným - sociálním poměrům.
Z tohoto hnutí (a ze všech nadějí s ním spojovaných) - troufám si tvrdit - zůstane jenom velmi málo poté, co se ukáže, jak málo Syriza může splnit ze svých volebních slibů. To jediné co fakticky může dokázat, je vyjednat prodloužený splátkový kalendář svých dluhů - což ovšem stejně nehraje roli, neboť pro nejbližší léta stejně žádné splátky nebyly v plánu.
Takže to jediné, co by Syriza jinak ještě mohla vykonat, by bylo to, že by jednostranně vypověděla všechny finanční závazky Řecka - ovšem se zničujícími důsledky pro řeckou ekonomiku.
Takže asi to jediné, co se od nyní vládnoucí Syrizy dá reálně očekávat, je jakési trvalé lavírování mezi svými volebními sliby a mezi nemožností jim dostát - svůj lid budou stále ujišťovat, že jim jeho blaho leží na srdci, a budou se vymlouvat na neochotu dosavadních dárců pumpovat další a další peníze do dezolátních řeckých financí.
Příkladně zpracování seznamu stovek ilegálních peněžních přesunů, který drží řecká vláda v ruce, by mohl být lákavým modelem důvěryhodně zodpovědného přístupu k řešení vleklých finančních excesů neoliberalismu, a to nejen na jednom jižním poloostrově.
Tak nějak bych si představoval červenou nit lstivé nabídky Syrizy, kterou by elity mohly akceptovat a levopravé radikální hnutí prodat ...........bych tak trochu nejistě dodal.
Tuhle pravdu znal už William z Baskervillu v románu Umberta Ecca Jméno růže.
Popularita Syrizy podle mne nespočívá ani tak v programu jako ve stylu, kterým se prezentuje. Hledán skutečné alternativy, kde finanční kapitál je dobrý sluha a ne zlý pán, je ale běh na delší trať.
Jaký ale bude oficiální vztah Řecka a Ruska?
South Stream padl. Rusko ho chtělo postavit za vlastní peníze a samo, skrze Gazprom, provozovat. EU byla ovšem proti, vyžadovala na území EU místní distributory, svým způsobem nechtěla být vydána všanc, popř. vydíratelná.
Vzhledem k tomu, že se Saudové rozhodli zakroutit krkem americkému frackingu, Rusko změnilo plány.
Jižní tok povede přes Turecko a bude končit na řeckých hranicích.
Ukrajina jako tranzitní země končí.
Co řekli, to Rusové udělají, nemám nejmenší pochyby.
(((a uvědomme si, co to všechno znamená, i pro nás)))
Řecko se stane spolu s Německem důležitou vstupní branou ruského plynu do Evropy.
Což je samozřejmě pro Řeky velká šance, protože zájem o ten plyn bude.
Jedna z pák, které by mohla zase zvednout řecké hospodářství - a taková nabídka se jen tak neodmítá, obzvlášť ne, když jste na kolenou.
Řekněme, že by se Řekům podařilo navíc s věřiteli dojednat jakési zmrazení úvěrů ve smyslu odložení splatnosti. Třeba se přece jen nakonec podaří znovu pozvednout řecké hospodářství.
Nicméně nic není zadarmo. A obchod nejsou jen peníze a investice. Řecko se přidá k ruským pákám v EU, což už bryskně předvedlo.
A kapitalismus?
Ten porazí až globální klimatická změna.
((( Přece si nebudeme namlouvat, že můžeme rok co rok do atmosféry pumpovat mnoho miliard tun skleníkových plynů a nic se nestane. Stane. )))
Dnes vyšel na Novinkách článek, jak na Ukrajině sílí krajní pravice a fašismus - už to zaznamenala i americká a britská média...
A asi máte pravdu - Rusko je součást Evropy a nejde škrtnout.
Rusové už stovky let preferují silné vůdce, představa Ruska, kde v neustálých šarvátkách vládnou koaliční strany, jim nic moc neříká.
To, co skutečně musíme, je naučit se s ním v nové situaci nějak vycházet.
* * * * *
Když už jsme u té klimatické změny - na Neviditelném psu dnes zase vyšel triumfalistický článek Kremlíka.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/klima-jake-oteplovani-0u0-/p_klima.aspx?c=A150128_101807_p_klima_wag
ten člověk je vážně až komicky posedlý teplotou atmosféry a přesvědčen, že říká vše.
Přitom aspoň miniaturní znalost teorie systémů okamžitě ukáže, jak je oteplování distribuováno i do dalších základních subsystému, kterými jsou oceány a pevnina.
Vždyť si to každý umí představit - když dodáváme energii jednomu subsystému, nejdříve se mění podmínky jenom v něm. Nicméně po čase se samozřejmě v celkové provázanosti tato energie začne takříkajíc přelévat i do dalších subsystémů. Takže nám stoupá teplota a kyselost oceánů
(((mimochodem ta transformace je jeden ze znaků, co je v atmosféře teplota, v oceánu je i kyselost)))
Průměrná teplota permafrostu za posledních 20 let stoupla o 5°C a už se blíží nule, tedy rozmrznutí........
No, musím končit.
Bylo to v předvečer řeckých voleb, kdy německá televize ve zprávách ukázala jednu takovou řeckou "volební" rodinu. Jeden muž, dříve elektrikář, s vlastním bytem, nyní pět let nezaměstnaný, bydlí u otce.
Jeho otec, v důchodu, dřívější námořní kapitán, prozradil otevřeně: "Dříve jsem vždycky volil pravici. Ale teď se nám vede tak špatně, že dám svůj hlas Syrize!"
Takže: na straně jedné nikdo nepopírá, že Řekům se vede velice špatně. Ale znovu a znovu je nutno zpochybňovat, co má tato Syriza skutečně společného s autentickou levicí, hledající funkční alternativy ke kapitalismu. Je to v prvé řadě protestní hnutí řeckých zchudlých, nesourodý konglomerát nesený jenom společnou touhou svalit ze sebe břemeno svých dluhů. Že toto hnutí přitom používá levicové rétoriky, je samozřejmé; ale proto snad ještě nemusí být vyzdvihováno jako nějaký symbol či zářný idol levice mezinárodní. Ano, hledání smysluplných alternativ ke kapitalismu je skutečně "běh na dlouhou trať"; zatímco řecká Syriza, troufám si prorokovat, se velmi rychle ukáže být jenom velice krátkodechou záležitostí.
Jako prvé je nutno vyřešit a vyjasnit celou řadu zcela zásadních teoretických otázek, především ve vztahu k Marxově koncepci komunismu, jakožto negace kapitalismu.
V minulých dobách jsme se už vícekrát na stránkách DR takovýmto tématům věnovali; zrovna předevčírem Jiří Dolejš znovu otevřel velice klíčové téma trhu, ovšem - na rozdíl od mediálně populární Syrizy - tato záležitost nevzbudila víceméně žádný zájem diskutujících.
Dokud si levice neujasní alespoň tuto zásadní věc - totiž že je nutno n a p ř e d vědět, kam jít a o co usilovat, a teprve potom jednat - a bude své energie nadále jenom utrácet v povrchním akcionismu, pak se ovšem nijak daleko nedostane.
Tehdy se - v důsledku intenzivních diskusí - vytvořil určitý obraz světa, určitý obraz člověka, určitý obraz levice; s tímto obrazem a s tímto projektem se bezpochyby velice radikálně "pohnulo světem"; ale dneska už je jasné, že ty staré recepty už dneska nestačí. Je nutno všechny tyto otázky promyslet a prodiskutovat znovu, a nalézt na ně nové odpovědi.
P. Poláčku, probuďte se. Vy se s oblibou vznášíte ve výšinách teoretických hegelovských spekulací a reálný život a jeho problémy vám jaksi proklouzává mezi prsty...
Samozřejmě že levice potřebuje teorii. Ale potřebuje i praxi, resp. řečeno postaru (slovníkem marx-leninismu, který ale v tomto případě sedí): potřebujeme dialektiku teorie a praxe. Právě ta vám chybí.
A co to má co dělat s levicí? Dobře, nedobře, … pokud nebude levice na ulici (pojem ulice je možné chápat i abstraktněji), je těžké se k ní přidat.
Co se týká problému teorie, situace se dnes mění velice rychle. Mít názor na to, co se v ekonomice děje, je potřeba, ale bez možnosti zkoušky realitou jsou to jen krásná slohová cvičení. Zda jsou zároveň i návody ukáže jen použití.