Já věřím, že ta diskuse nebyla dobře připravená a vedená. Ale ruku na srdce, jaký význam má názor či přesvědčení pana Vaculíka (kterého si za mnohé a různých ohledů vážím), že "chráněná krajinná oblast, která má vzniknout místo vojenského újezdu, přece musí být schopná přírodu jménem státu ochránit rovněž"?
Jsem asi jedním ze stovek lidí, kteří by mu kompetentně odvětili, že stav přírody ve vojenských újezdech a v CHKO ukazuje dosti jasně, že za současné právní úpravy je ochrana přírody v režimu vojenského újezdu zcela zřetelně účinnější. Je to smutné, ale je to tak.

Vážený pane Guthe,
to, co říkáte, může být stokrát pravda, ale je to přece jenom demagogie. Je nesporné, že příroda byla bezvadně chráněna i v hraničním pásmu ( a taky tam skvěle rostly houby a prominenti, vlastnící propustku, tam mohli i střílet zvěř), znamená to ale, že jsme měli zachovat hraniční pásmo? K ochraně přírody jsou přece instituce ochrany přírody, armáda má jiné úkoly. Ale nechci, aby se tohle zvrhlo v debatu o Brdech, uvedla jsem Ondřeje Vaculíka jmenovitě jen proto, abych nebyla pokrytec a nezapírala, že se známe.
O Brdech nechť diskutuje on sám.

"Demokracie je diskuse" - tak zní známý výrok T. G. Masaryka. Pak se ovšem není možno vyhnout zcela zásadní otázce: o jaký politický útvar se vlastně ve skutečnosti jedná, když zde sice máme formální struktury demokracie - ale právě b e z skutečné diskuse? Bez schopnosti, a co hůře, bez té nejzákladnější osobní připravenosti a ochoty k tomu, brát svého názorového odpůrce vážně, vypořádat se věcně a substanciálně s jeho (proti)argumenty?

Je už tomu dlouhá řada let, kdy jeden můj spolustudující na jedné německé univerzitě po shlédnutí televizí přenášené diskuse vrcholných politiků shrnul svůj dojem z ní větou, která ve své plné obsažnosti vyzní jenom v samotné němčině: "Die reden gar nicht mehr miteinander, sondern sie reden nur noch aneinander vorbei!"

Do češtiny převedeno, znamená to asi tolik: "Ti už vůbec nemluví spolu navzájem, nýbrž mluví už jenom jeden m i m o druhého!"

Krátce řečeno: současná demokracie vzájemný dialog politických subjektů a ideových směrů ve skutečnosti už pouze p ř e d s t í r á. Ke skutečné konfrontaci či dokonce výměně myšlenek a idejí zde však v žádném případě nedochází. Každý názorový (a tím spíše: politický) směr je doslova zabetonován ve svém vlastním přesvědčení, a není v sebemenším ochoten se ho nějakým způsobem vzdát.

Veškerá idea politické demokracie je založena na té představě, jak osobně vyzrálí, odpovědní občané se ve veřejném dialogu navzájem domlouvají a radí o tom, jakým způsobem co nejlépe, co nejrozumněji spravovat společné záležitosti. Ve srovnání s realitou se však tato představa ukazuje být pouhou fikcí. A co hůře: je to fikce, na jejíž platnosti se železně setrvává, i když v podstatě už každý ví, že to je jenom fikce. Je to tedy fikce vědomá, fikce cíleně pěstovaná - v tomto smyslu tedy tato fikce vykazuje všechny elementy falešného vědomí, ideologie v negativním, zpolitizovaném slova smyslu.

Všichni vědí, že realita se zásadně odlišuje od této fikce; ale nikdo nemá odvahu nahlas vykřiknout, že "král je nahý". Takzvaná demokracie je příliš pohodlným způsobem existence, než aby se jí kdokoli dobrovolně vzdával. Demokracie totiž nakonec nikoho k ničemu nenutí: nikoho nemůže přinutit, aby se vzdal své vlastní osobní ideologie, svých vlastních osobních dogmat.

Dialog, ve svém autentickém, antickém, a vlastně filozofickém smyslu, ten je založen na tříbení myšlenek, na společném propracovávání se k pravdivému jádru dané věci - a základní podmínkou tohoto tříbení myšlenek je právě ochota a připravenost vzdát se své vlastní pozice, když jsou argumenty protistrany kvalitnější, hodnotnější. Soudobá demokracie je ale, jak řečeno, naprostým opakem takovéhoto dialogu.

Je možné, že Masaryk měl přece jenom pravdu se svým výrokem, že "demokracie je diskuse". Buďto ale je touto diskusí míněna jenom ona hra, ono předstírání dialogu; anebo sice platí, že diskuse má smysl jenom jako opravdový dialog - ale pak tady zase nemáme tu skutečnou demokracii.

hm... já se přiznám, že už na ty rozhlasové pořady o politických tématech, do kterých volají posluchači, nemám nervy. Co si pamatuju, tak jediní, kdo dokázali Radiofórum ukočírovat, byli Jan Pokorný a Petr Nováček ještě na Radiožurnálu před nástupem Barbory Tachecí a před reformami, a to tak, že každého volajícího pokoušejícího se o komentář tvrdě tlačili do otázky na hosta, kterou pak ještě různě reformulovali tak, aby na ni mělo smysl odpovídat.