O veřejném dialogu
Alena ZemančíkováVeřejný dialog, který se u nás vede, je strnulý a nudný. Účastníci v něm nereagují na partnera, ale sdělují předem připravené postuláty. Partnera neposlouchají. Padne-li otázka, neodpovídají.
Jsouc vychována divadlem, mám za to, že dialog je stavebním prvkem dramatu, podle povahy dialogu vypadá i žánr a sloh díla, odvíjí se děj. Nahlédneme-li na naši současnou veřejnou scénu jako na jeviště, na němž se odehrává nějaké drama, musíme zkoumat podobu veřejného dialogu. Toto je příspěvek k onomu výzkumu.
Minulý týden jsem poslouchala na rozhlasové stanici Plus Radiofórum, večerní debatu ke společenským otázkám. Týkala se vojenského újezdu Brdy, respektive faktu, že Poslanecká sněmovna, Senát i prezident podepsali zákon, podle nějž armáda toto území (až na menší úsek v Jincích) jako již nepotřebné opustí.
Do debaty byl pozván náš autor Ondřej Vaculík, místostarosta Hořovic a předseda Mikroregionu Hořovicko, který se z tohoto vývoje od samého počátku těší, jsa přesvědčen o tom, že uprostřed Čech nemá být rozsáhlé území, do něhož veřejnost má zakázaný vstup a kde se dějí nekontrolovatelné a nebezpečné věci jako například střílení a výbuchy.
Jako bývalý rozhlasový reportér Brdy zná ze všech stran, natočil o jejich krajině i historii mnohadílný seriál, aktivně se účastnil akce proti radaru, leccos o tom napsal a jako regionální politik na veřejnosti řekl.
Proti němu nestál nikdo se srovnatelnou kvalifikací, jako oponentka na telefonu byla paní Krausová, zřejmě přírodovědkyně nebo alespoň milovnice a fotografka přírody, která armádou chráněnou a nedotčenou přírodu hájila. Činila tak naprosto bez souvislosti s tím, co Ondřej Vaculík ve studiu říkal a čím argumentoval (argumentoval tím, že chráněná krajinná oblast, která má vzniknout místo vojenského újezdu, přece musí být schopná přírodu jménem státu ochránit rovněž).
Telefonující posluchači buď vůbec nerespektovali téma, dílem se bezdůvodně naváželi do mluvčího ve studiu, dílem si stěžovali na něco, co se děje u nich. Na otázku moderátora, jak by telefonující posluchač chtěl definovat přísně chráněnou oblast nedotčené přírody, když by to nebyl vojenský újezd, by mluvčí ve studiu rád napověděl, že slovem „přírodní rezervace“, ale k tomu slovu se nedostal.
Moderátor citoval vyjádření poslance ČSSD Antonína Sedi ze Zlínského kraje, který byl proti zrušení vojenského újezdu Brdy z blíže nevysvětlených ekonomických důvodů. Vadou toho prohlášení je fakt, že se zbytečně (opět jsme u toho) naváží do ministra obrany Stropnického řka, že předvádí, co to znamená „řídit stát jako firmu“. Martin Stropnický ovšem jen dokončuje, co bylo na ministerstvu obrany rozhodnuto už za předchozích vlád, v nichž byl mezi ministry obrany i skutečný generál Vlastimil Picek.
Nikdo z ministerstva životního prostředí, kdo je kompetentní v oblasti chráněných krajinných oblastí, se debaty nezúčastnil (nepochopitelné), byla to nakonec nelogická, přetržitá, zbytečně invektivní a marná debata. Poučení, které z ní člověk získal, se týkalo nikoli tématu samého, ale povahy dialogu.
Druhý zážitek z divného dialogu jsem měla u televizních zpráv v sobotu 24. ledna, když se mluvilo o navýšení minimální mzdy. Zástupci průmyslu (Vladimír Dlouhý) a vůči vládě opoziční neoliberální ideologie (Miroslav Kalousek) řekli očekávané — když se bude zvyšovat minimální mzda, bude se propouštět. Pak byl osloven předseda ČMKOS Josef Středula, který řekl, že minimální mzda u nás je nehorázně nízká.
Byv tázán, jak je to s tím propouštěním, odpověděl, že ve srovnání se zahraničím je ta mzda nehorázně nízká (k tomu šla na obrazovce tabulka, která to dokumentovala). A při naléhání moderátora, jak je to s tím propouštěním, řekl, že spousta peněz mizí v daňových rájích. Což je sice pravda, ale s otázkou to nesouvisí a neodpovídá to na ni.
Vzniklo tak podezření, že odborový předák na konkrétní otázku odpovědět neumí, protože jinak by řekl, že to těm podnikatelům prostě nevěří. Že když sleví ze svých zisků, nebudou muset propouštět i při zvýšení minimální mzdy. Že kolik a jakých je to podniků, které zaměstnávají tolik lidí za minimální mzdu, že její zvýšení je položí? (V reportáži, kde se vyjadřovali lidé takovou mzdu pobírající, to vypadalo, že to jsou jenom všelijací uklízeči a přendavači zboží do beden).
A tedy jestli takové podniky náhodou nezaměstnávají za minimální mzdu docela kvalifikované lidi, u nichž zneužívají jejich sociální situace, například té, že bydlí v zanedbaném regionu. Že nehorázná úroveň minimální mzdy, která je nižší než např. na Slovensku, o západu a severu Evropy nemluvě, vede k otázce, zda jsou podniky, které by její zvýšení položilo, dobře vedené.
A nakonec bych od odborářského předáka čekala přece jenom politický výpad vůči neoliberálním ideologům v tom smyslu, jak si tedy pánové myslí, že mají lidé za tak nízkou minimální mzdu žít? A jestli vidí jinou cestu než buď zvýšení daní, aby je mohl při životě držet stát, anebo zvýšení minimální mzdy, aby to alespoň poněkud měli na zodpovědnosti zaměstnavatelé. Nic z toho odborářský předák neřekl, ačkoliv to má mít lépe promyšleno než já, pracující v úplně jiném oboru.
Děj dramatu, které můžeme nazvat „naše současná společenská realita“, je strnulý a nudný, protože takový je jeho dialog. Účastníci v něm nereagují na partnera, ale sdělují předem připravené postuláty. Partnera neposlouchají. Padne-li otázka, neodpovídají. Nebo odpovídají na něco jiného. Hrají role, jejichž text neodpovídá charakteristice postavy, takže jsou špatní herci, protože nevědí, co vlastně mají hrát, nerozumějí situaci. Nemají na mysli drama jako celek, hrají jen dílčí výstupy.
Na jednotlivých číslech však není založené drama jako prastarý demokratický způsob projednávání věcí veřejných, ale cirkus, který byl vynalezen k ukojení lidové vášně pro zápas. Cirkus, na rozdíl od dramatu, žádný děj nemá.
Někdo si třeba pomyslí, že to je přece to absurdní divadlo, které známe od Václava Havla. Taky mě to napadlo, ale není to tak. Havlovo drama ukazuje do sebe zacyklenou, stereotypně do vlastního ocasu zakousnutou, ale v tomto stavu pošetile (a nebezpečně) spokojenou společnost, která se v rámci toho, co o sobě samo tvrdí, že je nejlepší a neměnné, zařizuje po svém.
To, co čtu ve veřejném ne-dialogu dnes, je obraz společnosti vyděšené, totálně nedůvěřivé, zařizující se po svém v pocitu ohrožení, strnulé ne v hloupé spokojenosti, ale ve strachu z toho, že by se děj mohl posunout.
Jsem asi jedním ze stovek lidí, kteří by mu kompetentně odvětili, že stav přírody ve vojenských újezdech a v CHKO ukazuje dosti jasně, že za současné právní úpravy je ochrana přírody v režimu vojenského újezdu zcela zřetelně účinnější. Je to smutné, ale je to tak.
to, co říkáte, může být stokrát pravda, ale je to přece jenom demagogie. Je nesporné, že příroda byla bezvadně chráněna i v hraničním pásmu ( a taky tam skvěle rostly houby a prominenti, vlastnící propustku, tam mohli i střílet zvěř), znamená to ale, že jsme měli zachovat hraniční pásmo? K ochraně přírody jsou přece instituce ochrany přírody, armáda má jiné úkoly. Ale nechci, aby se tohle zvrhlo v debatu o Brdech, uvedla jsem Ondřeje Vaculíka jmenovitě jen proto, abych nebyla pokrytec a nezapírala, že se známe.
O Brdech nechť diskutuje on sám.
Je už tomu dlouhá řada let, kdy jeden můj spolustudující na jedné německé univerzitě po shlédnutí televizí přenášené diskuse vrcholných politiků shrnul svůj dojem z ní větou, která ve své plné obsažnosti vyzní jenom v samotné němčině: "Die reden gar nicht mehr miteinander, sondern sie reden nur noch aneinander vorbei!"
Do češtiny převedeno, znamená to asi tolik: "Ti už vůbec nemluví spolu navzájem, nýbrž mluví už jenom jeden m i m o druhého!"
Krátce řečeno: současná demokracie vzájemný dialog politických subjektů a ideových směrů ve skutečnosti už pouze p ř e d s t í r á. Ke skutečné konfrontaci či dokonce výměně myšlenek a idejí zde však v žádném případě nedochází. Každý názorový (a tím spíše: politický) směr je doslova zabetonován ve svém vlastním přesvědčení, a není v sebemenším ochoten se ho nějakým způsobem vzdát.
Veškerá idea politické demokracie je založena na té představě, jak osobně vyzrálí, odpovědní občané se ve veřejném dialogu navzájem domlouvají a radí o tom, jakým způsobem co nejlépe, co nejrozumněji spravovat společné záležitosti. Ve srovnání s realitou se však tato představa ukazuje být pouhou fikcí. A co hůře: je to fikce, na jejíž platnosti se železně setrvává, i když v podstatě už každý ví, že to je jenom fikce. Je to tedy fikce vědomá, fikce cíleně pěstovaná - v tomto smyslu tedy tato fikce vykazuje všechny elementy falešného vědomí, ideologie v negativním, zpolitizovaném slova smyslu.
Všichni vědí, že realita se zásadně odlišuje od této fikce; ale nikdo nemá odvahu nahlas vykřiknout, že "král je nahý". Takzvaná demokracie je příliš pohodlným způsobem existence, než aby se jí kdokoli dobrovolně vzdával. Demokracie totiž nakonec nikoho k ničemu nenutí: nikoho nemůže přinutit, aby se vzdal své vlastní osobní ideologie, svých vlastních osobních dogmat.
Dialog, ve svém autentickém, antickém, a vlastně filozofickém smyslu, ten je založen na tříbení myšlenek, na společném propracovávání se k pravdivému jádru dané věci - a základní podmínkou tohoto tříbení myšlenek je právě ochota a připravenost vzdát se své vlastní pozice, když jsou argumenty protistrany kvalitnější, hodnotnější. Soudobá demokracie je ale, jak řečeno, naprostým opakem takovéhoto dialogu.
Je možné, že Masaryk měl přece jenom pravdu se svým výrokem, že "demokracie je diskuse". Buďto ale je touto diskusí míněna jenom ona hra, ono předstírání dialogu; anebo sice platí, že diskuse má smysl jenom jako opravdový dialog - ale pak tady zase nemáme tu skutečnou demokracii.
Chovám nicméně naději, že kdyby byla ta debata bývala lépe připravená, jiný účastník by byl pana Vaculíka upozornil, že chráněná krajinná oblast nedokáže přírodu ochránit tak dobře jako vojenský újezd, a tu pan Vaculík, protože předpokládám, že by svému partneru skutečně naslouchal, by odvětil v tom smyslu, že aha, na tom něco je, a společně by pak hledali (!), co s tím, jak tu přírodu ochránit a přitom zbytečně neomezovat volný přístup do krajiny. Věřím, že by přemýšleli, jak účinně zabránit "vstupu" nejrůznějších developerů.