Všechny úhelníky

Rad Bandit

Slovenská organizace Proti Proudu zahájila projekt, kterým se snaží vrátit lidi bez domova zpátky do života, ale na místo toho, aby posilovali jejich sebevědomí, dělají pravý opak.

Organizace Proti Proudu pomáhá zejména Bratislavským lidem bez domova, přičemž spravuje projekt jedinného slovenského streetpaperu Nota Bene. Sdružení v pondělí 8. 12. hrdě představilo projekt nový. Oznámilo slovenským cestujícím, že od nynější chvíle mohou na Bratislavském nádraží zdarma využít „nosiče batožín, ktorých spoznáte podľa špeciálnej uniformy”.

Nosiči jsou, jak jinak, lidmi bez domova. Ti se mimo oblečku liftboye ze třicátých let od normálních lidí odlišují bílou plácačkou a žlutým obdélníkem s vyšitým jménem. Dobrý pocit z bezplatného tahání kufrů cestujícím, kteří na rozdíl od nosičů střechu nad hlavou mají, mají dodávat také naleštěné polobotky a peníze na ubytování a stravu.

Cirkusovou atmosféru kromě nesmyslné módní stylizace poskoků v bílých rukavičkách dokresluje i fotografie, která oblétla média. Zobrazuje pracovníky bez přístřeší, jak si to pěkně v řadě mašírují po peróně. Napadlo mě, že už chybí jen řetězy. Jsou vymydlení, takoví čistí, zajímalo by mě, jestli je i oholili. Pohádkoví slouhové jako ze škatulky.

Mají prý jedinný úkol: „Získať si dôveru ľudí”. Důvěra se očividně získává teatrální, necivilní a uniformovanou podřízeností - nápadem, se kterým přišla čtenářka Nota Bene inspirovaná tíhou své batožiny a pohledem na lidi bez domova na nádraží. Web notabene.sk uvádí, že projekt je podpořen v rámci programu Aktívne občianstvo a inklúzia.

Z opačného konce

Co se stalo špatně právě tady? Rozličné iniciativy přicházejí s různými nápady, jak znevýhodněné osoby podporovat. Zatímco projekty sociálních firem rostou jako houby po dešti a vyloučené lidi efektivně podporují, je obtížné narazit na nějaký, který by svou podobou tak bolestně šlápnul vedle. Je totiž těžko představitelné, že pošramocené sebevědomí, nemoc a ponížení, které s sebou lidé bez domova už tak vláčejí, vyřeší nějaká další zátěž v podobě kufru. Ani nemůže.

Inkluze neznamená obléci někoho jako rudého šaška a od ostatních jej tak křiklavě odlišit. Už vůbec nepomůže takového člověka vyslat něco dokazovat.

Pracovníci bez přístřeší si to pěkně v řadě čistí a vymydlení mašírují po peróně. Foto repro TIVI

Jde to jen z opačného konce. Posílení sebevědomí, zmocňování a vyrovnávání rozdílů je tím, co pomáhá. Projekty, ve kterých se lidé bez domova uplatňují jako experti, anebo naopak ty, které umožňují stírání odlišností od majority, mají smysl.

Podíváme-li se pozorně, někde zahlédneme ženy bez domova hovořící na konferencích, jinde uslyšíme o maďarských aktivistech bez domova, a v Británii dokonce narazíme na školu, kde si můžete zajít na přednášku vedenou teenagerem, který nemá střechu nad hlavou. Iniciativy, které aktivní občanství a inkluzi myslí vážně, zkrátka umožňují rovnocenné zapojení a partnerství. To se pozná mimo jiné podle toho, že se pravidla tvoří společně.

Obdélníky a trojůhelníky

Z prohlášení Nota Bene je obtížné rozpoznat, jestli se na formě byznysu nebo podobě uniforem, ktoré majú historický ráz a ktoré navrhla Ivana Struhárová a ušila Eva Beňová, jejich nositelé jakkoli podíleli. Lze předpokládat, že spíše ne. Lze také předpokládat, že žádný z jejich tvůrců nebyl poslední dobou ve Francii. Všimli by si, že označování lidí bez domova se nenosí.

Skandální žlutý trojůhelník, který (taktéž v dobré víře) vyfasovali marseilleští bezdomovci a bezdomovkyně svou podobností s nacistickými žlutými hvězdami strhnul mezinárodní poprask. Na případ upozornil mimo jiné bristký deník The Independent. Ponižující značení bylo pod tlakem médií a protestů záhy zrušeno. Argument o potřebnosti „viditelné zdravotní karty” neobstál.

Zajisté. Žlutá výšivka ve tvaru obdélníku na uniformách Nota Bene Davidovu hvězdu tolik nepřipomíná. Uniformy zato připomínají éru třicátých let, kdy společnost byla ještě ostře polarizovaná na chudé, bohaté, vyvolené a umlčené, kterým osud nepřál.

Připomínají dobu, kdy sociální a občanská práva teprve pomalu hledala místo ve veřejných politikách, dobu kam se zajisté vracet nechceme. I když se nám to možná trochu děje. Tenkrát ještě Slovensko nemělo v ústavě článek sedm: Nikoho nemožno podrobiť krutému, neľudskému alebo ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestu.

    Diskuse
    TT
    December 15, 2014 v 18.19
    Východoevropani!
    Společné dědictví CK podunajské monarchie, ze kterého jsme se ještě nedostali. Paternalismus, elitářství, omezenost.
    December 15, 2014 v 23.08
    Nepoužívejte nepatřičné citace z Ústavy
    Chci důrazně upozornit na to, že je v článku citována část ústavy, která není na místě v případě situace těch bezdomovců.
    Ta část ústavy je základem pro trestní a procesní právo a také je součástí mezinárodních úmluv např. o mučení. A je také součástí Ústavy ČR.
    CELÁ věta článku ústavy zní: Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
    Ačkoliv situace bezdomovců v článku není nijak záviděníhodná, rozhodně se nedotýká daného článku Ústavy. Ta část ústavy má svůj, velice závažný význam. Její spojení se situací bezdomovců v článku tento význam nepatřičně posouvá – a hlavně zlehčuje. Těm bezdomovcům se nic tak hrozného neděje.