Je tomu měsíc, kdy se ve městech po celém světě, s jádrem v New Yorku, odehrál největší environmentální protest v historii. Motivací pro jeho vznik — jak je vysvětleno ve filmu, který byl v souvislosti s People’s Climate March natočen — bylo poukázat na to, že navzdory jednohlasnému varování vědecké komunity co se týče vážnosti environmentálního problému, znějícímu po více než dvě dekády, se nepodařilo podniknout dostatečné kroky ke snížení používání fosilních paliv a destrukce životního prostředí spojené s jejich získáváním, zpracováváním a přepravou. Nejen to, produkce a spalování fosilních paliv se rok od roku zvyšuje.

Organizátoři označili People’s Climate March za „jednoznačné vítězství“. V ulicích New Yorku se sešlo 400 000 protestujících, což je skutečně obrovský počet — pochod se tak nepochybně zapsal do historie občanského protestu. Manhattan se 21. září prohnul pod vahou statisíců lidí požadujících změny v organizaci společnosti od stažení investic z ropného průmyslu (divestment), přes zákaz hydraulického štěpení při těžbě ropy (fracking) až po „environmentální spravedlnost“.

Pro mě však tento pochod znamenal ztrátu naděje. Jak jsem procházel ulicemi New Yorku, byl jsem ohromen kreativitou transparentů protestujících i jejich odhodlaností změnit systém, který se jeví jako neudržitelný a sebezničující. Ale nemohl jsem si pomoct — hlavou se mi honila myšlenka: „Toto je největší, nejrozsáhlejší akce, jakou si lze představit. A nestačí to.“

Abychom porozuměli problému hlouběji, je třeba se zamyslet nad organizací současné společnosti. V moderní společnosti se dva módy mezilidské interakce jeví jako stále zřetelněji odlišitelné. V našem bezprostředním okolí se obklopujeme lidmi, přátelíme se, snažíme se komunikovat naše myšlenky a ostatní obratem vyjadřují své názory a postoje směrem k nám. Snažíme se porozumět úhlům pohledu ostatních lidí, harmonizujeme s nimi své postoje a v dlouhodobém horizontu ustavujeme konsensus.

Na makrosociální úrovni tento mód interakce představuje jádro politického jednání, občanské interakce a organizace. V rámci tohoto módu se účastníme politické deliberace a řešíme konflikty vyvstávající z různosti našich pohledů a postavení. Zatímco tento mód interakce je možno nazvat občanským či sociálním, existuje další mód interakce a mezilidské organizace, který je možno nazvat tržním.

↗

Foto archiv autora

V rámci tohoto módu není primárním cílem pochopit role a postoje ostatních lidí, ale správně číst indikátory, které nám svým chováním v tržním prostředí poskytují. Tyto indikátory jsou agregované v trzích, jež vnímáme jako prostředí pro naše rozhodování. V rámci tohoto módu se často ani nemáme příležitost setkat s aktéry, se kterými interagujeme. Místo toho vstupujeme do vztahu se slepenci věcí a lidí.

Byly jistě časy, kdy tyto dva módy interakce existovaly v relativní rovnováze či snad byly stěží odlišitelné jeden od druhého. Globalizovaný a technologiemi nasycený svět, jehož jsme obyvateli, je ve svém fungování závislý předně na tržním módu interakce, módu založeném na signálech, zprostředkovaných zprávách a mechanické koordinaci spíš než na vytváření konsenzu a porozumění, jež jsou typické pro sociální či občanský mód.

Nyní se před námi tedy otevírá neobvyklý pohled. Uvědomujeme si, že koordinace moderního světa na tržní bázi přinesla ve svém celku důsledky, které přímo ohrožují geopolitickou stabilitu kontinentů, živobytí mnoha segmentů světové populace (přednostně těch, které nemají „hlas“, protože se nachází na geografické i diskurzivní periferii současného světa — problém, který vystihuje jedno z hlavních hesel zářijového protestu: „environmentální spravedlnost“), a nakonec i samotné podmínky pro lidský život na planetě Zemi. Vědomi si tohoto, hledáme odpověď v mobilizaci druhého zmíněného módu interakce — politické deliberace.

People’s Climate March ukázal, v celé svojí nahotě, že kooperace založená na politické deliberaci a vzájemném porozumění má své hranice. Ty se zřetelně ukazují v porovnání: 400 000 protestujících představuje astronomické číslo v kontextu občanského protestu, ale jedná se o smutný počet v porovnání s jedním a půl milionem lidí, kteří se ten den vzájemně koordinovali na bázi tržního módu interakce jen na Manhattanu samotném (a samozřejmě v porovnání se sedmi miliardami obyvatel země zainteresovaných na řešení tohoto problému). Heslem protestu bylo: „abychom změnili vše, musíme v tom být všichni“. Ale nejsme. Můžeme vůbec být?

Toto porovnání nás upozorňuje na neadekvátnost nástrojů, které máme k dispozici k řešení problému globálního oteplování a ničení životního prostředí. Pokoušíme se přestavět klíčové politicko-ekonomické instituce světa pochodem v koridoru policejních zátaras, postavených aby pochod narušil každodenní chod města tak málo, jak jen to je možné. Usilujeme o zastavení environmentální degradace charitativním prodejem dortíků na univerzitních kampusech.

Začíná se jevit, že naše schopnost lidí — politických a společenských bytostí — se koordinovat ve snaze o odvrácení tragédie je skutečně neadekvátní tváří v tvář sebe-urychlujícího se slepence věcí a lidí postaveného na neosobních, skutečně ne-lidských, procesech. Zdá se mi, bohužel, že toto je ten případ. V tuto chvíli, vezmeme-li v úvahu současnou sociální a politickou organizaci národů světa, nelze nic dělat.

Co s námi tedy bude? V první řadě se zdá, že přestože je trajektorie klimatické změny známá skrze statistické modelování již dnes, věci se budou muset nejprve zhoršit, než se zlepší. Naneštěstí, vzhledem ke spirále zapuštěné v procesu globálního oteplování, může být v tu chvíli již pozdě. Přijmeme-li tezi, že v určitou chvíli se skutečně naakumulují podněty k akci, je zřejmé, že změna v sociální a politické struktuře společnosti bude nevyhnutelná.

Otázka tedy zní: jak můžeme srovnat naší schopnost jednat společně politickým a deliberativním způsobem s naší bující schopností koordinovat se na bází trhu jakožto prostředí? Co když demokracie — postavená na fundamentu svobody individuí sledovat své bezprostřední zájmy — je v principu nekompatibilní se smysluplnou akcí k zastavení klimatické katastrofy?

Možná, že individuální svoboda bude muset být opět upozaděna v zájmu vyšších cílů. Možná, že se planeta bude muset stát naším náboženstvím. Zdá se tedy, že historie neskončila — jak slavně prohlásil Francis Fukuyama. Spíše právě začala.