Utrpení mladého autora
Lukáš LikavčanCo si má počít autor hájící myšlenky sdíleného vlastnictví, když mu někdo vykrade jeho text? Klíčem je, že institut duševního vlastnictví neslouží jako prostředek uznání originality intelektuální práce, ale jako uznání toho, že si s ní dal námahu.
Představte si následující situaci. Mladý autor, který hájí myšlenky sdíleného vlastnictví, je konfrontován s tím, že někdo jiný vykrade jeho text. Je z toho rozčarován a na tuto křivdu veřejně poukáže.
Trochu se přitom ztrapní, ale v zásadě se ví, že má pravdu, protože se jedná o očividný plagiát. Pak ale nastane moment sebereflexe — nezpronevěřil se vlastním ideálů? Nedal se nachytat na fetiš autorství, který káže zuřivě bojovat o to, aby mu bylo přiznáno, že je originální?
Podívejme se s naším fiktivním autorem, jaké dilema ho to vlastně popadlo. Jak říká Frege, myšlenky jsou „společným vlastnictvím mnohých“. Nuže a náš autor se zlobí právě na to, že mu někdo krade myšlenky. Ptejme se však: Jde ukrást myšlenku?
Případ pro začínajícího kata
Na scénu v tenhle moment vstupuje nekompromisní soudce — stínač hlav. Objeví se vždy tam, kde se někdo snaží povyšovat svůj autorský počin nad veřejný zájem. Co je veřejným zájmem?
No přece nechávat tok myšlenek volně plynout společností. Společnost chce být informovaná, vzdělaná a chce žnout plody práce přemýšlivých lidí. A když se jeden myslitel vzteká, že někdo druhý myslí totéž, má to být považováno za přečin. Tak náš kat stíná hlavy autorů, aby si uvědomili, že žádná myšlenka není jejich. Vždyť co je autor bez vlastní hlavy!
Jenomže skutečně je pravdou, že nějaká myšlenka nepatří žádnému konkrétnímu jednotlivci? Ne tak úplně. Myšlenky lidem vždy nějakým způsobem patří. Vlastnictví je mnoho forem (ne jen soukromé a veřejné) a jedno z nich je vlastnictví duševní.
Institut duševního vlastnictví totiž neslouží jako prostředek uznání jedinečnosti a neopakovatelnosti něčí intelektuální práce. Slouží nám právě jako forma prokázání uznání toho, že někdo si dal s něčím práci, že si dal námahu něco vytvořit.
Co má teď dělat kat, kterému na podstavci leží hlava našeho mladého autora (ještě stále spojená s tělem)? Jak se má vypořádat s tím, že má možná setnout nevinného?
Přirozeně, nic není tvořeno z ničeho, a tak to je i s myšlenkou. Autor si pomáhá tím, že někdo jiný před ním udělal práci, na které staví. Pointou je to, že autor tohle přiznává. Ví, že za všechno mohou jiní, a že je vetkán do sociální sítě, přes kterou se šíří symbolické obsahy z jednoho aktéra na druhého, jak by řekl Bruno Latour. Každý produkt jeho aktivity je tak vlastně produktem celku.
Kat se tedy ptá: Jakpak může být mladý autor rozčertěný, že mu někdo něco vzal, a přitom být v právu? Proč kat intuitivně cítí, že by měl sekyru zahodit do křoví a jít se vyzpovídat faráři?
Kde autor můj?
Mladý autor se stal obětí zneuznání vlastní práce. Zneuznání ve smyslu uznání, jak o něm mluví Axel Honneth, tudíž nerozpoznání práce druhého jako práce svého partnera, jako člena obce, která ony společně vlastněné (myšlenky) sdílí.
Vlastnit něco je jedna věc, a nakládat s tím druhá, jak zase poukazuje Elinor Ostrom. A autor je v právu právě proto, že někdo nakládá s něčím, co jinak patří všem, s nějakou mírou nedbalosti.
Jeho nedbalost spočívá v tom, že porušuje jednu dobrou zvyklost: smeknout klobouk před svým partnerem ve společném intelektuálním úsilí. Zvyklost, která nese několik názvů: zdrojování, citování, odkazování na práci jiného a tak dále.
Tady je mimochodem zdravé jádro jinak zbytečného individualismu, které se pojí s osobní integritou. Protože v té hraje zásadní roli naše (nespolehlivá) paměť, jsou pro její tvorbu zásadní jisté události s konstitutivním významem.
A jo, patří sem i osobní úspěchy, radost z přízně druhých nebo z formulování důležitých myšlenek, tedy to, co si spojujeme i s motivací být autorem. „Sebevědomý je přece o sobě a pro sebe, proto a když je o sobě a pro sebe pro něco jiného, tudíž když je sebevědomým uznaným!“ Tak praví strejda Hegel.
Kat hází sekyru do žita a jde se stydět do kouta. Poučení na závěr: Nedělejte zhovadilosti.
Autor je mladý a hájí myšlenky sdíleného vlastnictví
Protože všude, v jakékoli produkci (ne jen té duševní) platí, že každý k o n k r é t n í výrobce, tvůrce je duševně, niterně srostlý se svým produktem, se svým dílem - a že je pro něj nepřijatelné, aby tento jeho produkt jeho vlastního umu, jeho vlastní kreativity se stal součástí nějaké anonymní produkční masy, stojící k dispozici bez rozdílu všem.
A to se týká právě prvořadě činnosti kreativní, která má v moderní ekonomice čím dál tím větší význam - a ještě větší význam měla mít v komunismu.
Nechci sexisticky generalizovat, ale muži daleko častěji než ženy potřebují, aby jejich autorství (ať už jde o autorství čehokoli) bylo odměňováno a spojováno s jejich jménem. Ženám většinou stačí, že se děje to, co se dít má.
My ženy máme pro komunismus asi daleko lepší předpoklady, pane Poláčku.
Generace345: To co máš v hlavě, ti nikdo nemůže vzít..
Generace347: ..ale můžeš z ní něco někomu zkusit vnutit.
(Diplomacie nucení v době mnoha hlav na ďábelsky sklerotické síti.)
Ale protože se ani do budoucna asi nebude možno toho mužského principu zcela vzdát, bude to s budováním (čistého) komunismu zřejmě skutečně obtížné.
A tak ze všeho nejspíše nezbude asi nic jiného, nežli i tady se pokusit o nějakou střední cestu - totiž o vyvážený, harmonický poměr dvou protichůdných principů. Anebo, vyjádřeno pojmoslovím filozofie Západu, o "dialektickou syntézu" dvou protikladných momentů.
Je opravdu velmi málo pravděpodobné, že by bylo možno takovýto stav naprosté vnitřní oddanosti nějaké vyšší ideji obnovit i za podmínek individualistické společnosti novověku.
Příkladně současný neoliberální trh vybízí ke ztržnění jakékoliv zhovadilosti, pitomosti, vulgární slátanosti stejně tak, jako nezištné velkorysosti. Poznatek typu byla ukradena ušlechtilá myšlenka za účelem zdeformování a zneužití ku zpitomnění občana-konzumenta je dnes normou a ne stížností, ale uznáním.
Tedy dobovým uznáním.............bych dodal.
Ovšem, snad skutečně nikdy v celé historii lidstva nedosáhla produkce kýče takových až vysloveně průmyslových rozměrů jako je tomu v "civilizované" době naší. A snad nikdy se lid obecný neopájel a duchovně nedeklasoval tak radostně a s takovým sebevědomím, jako je tomu v současnosti.
V dřívějších dobách existovalo - v daném kontextu nutno říci, že bohudíky! - určité e l i t á ř s k é pojetí umění; to znamená v pozitivním smyslu, že existovalo povědomí, že pravé umění je něco exkluzivního, co je přístupné pouze někomu se skutečně vzdělaným, kultivovaným duchem.
Dnes je za "umění" považováno prostě co, co jako takové označí trh. O co je zájem ze strany platícího konzumenta, to platí za umění. Definitivním soudcem umění se tak stává nikoli estetické vzdělání a umělecký cit, nýbrž ochota kupce zaplatit za umělecké z b o ž í příslušnou částku.
----------------------------------
Mimochodem, svého času jsem se velice zásadně nepohodl s V. Bělohradským, když v jednom svém textu v "Salonu" o postindustriální společnosti nastolil tvrzení, že tento nový společenský typus je prý charakterizován vzestupem nové střední třídy, která prý už není uzavřena v nějakém třídním boji, nýbrž se věnuje plně svému vlastnímu sebevzdělání, seberozvoji a umění.
A toto své tvrzení dokumentoval vysokou návštěvností muzeí, obrazáren a uměleckých galerií.
Téměř by se chtělo obratem V. Bělohradského podezřívat, že on sám v těchto obrazárnách nikdy osobně nebyl. Jinak by mu snad přece nemohlo uniknout, že naprostá většina jejich návštěvníků do nich chodí daleko spíše jenom z e v l o v a t na obrazy slavných uměleckých jmen, ale bez jakékoli schopnosti skutečně hlubšího estetického náhledu a prožitku. Nejběžnější - a zároveň tou nejdekadentnější - formou těchto "uměleckých zážitků" jsou pak logicky ony známé organizované skupiny, kdy průvodce svým posluchačům vypráví převážně pikantní historky ze života daného tvůrce, okoření to několika znalecky působícími termíny z oblasti teorie umění, a celé stádečko táhne zase dál, na jedno dílo, do kterého umělec vložil třeba celé týdny svého života, vybývají nějaké tři minuty, na trochu hlubší ponoření se do něj - když průvodce zrovna učinil pauzu ve svých výkladech - asi tak pět vteřin.
Zkrátka, jestliže i prominentní český filozof nemá pro hodnocení umění k mání žádná vyšší kritéria nežli jenom počet p r o d a n ý c h vstupenek, pak je právě to definitivním potvrzením naprosté umělecké dekadence stávající doby.
Třeba v odborných publikacích je pochybením citovat bez uvedení autora i text, který není chráněn copyrightem (například proto, že autor je dávno po smrti nebo proto, že jde o produkt státního orgánu).
Text může být originální a myšlenkově významný aniž by měl jakoukoliv komerční cenu, jeho užitím se nedá nic vydělat. V těcho případech se plagiát většinou řeší spíše jako etická, ne právní otázka.
Ti zadavatelé nijak pokorní nebývali, naopak se svou službou Bohu chlubili, votivní obrazy byly formou sebepresentace.