Tento článek má ovšem ještě větší dosah, než se na první pohled může zdát - v podstatě neguje a jako iluzorní odhaluje myšlenku jakéhokoliv komunismu.

Protože všude, v jakékoli produkci (ne jen té duševní) platí, že každý k o n k r é t n í výrobce, tvůrce je duševně, niterně srostlý se svým produktem, se svým dílem - a že je pro něj nepřijatelné, aby tento jeho produkt jeho vlastního umu, jeho vlastní kreativity se stal součástí nějaké anonymní produkční masy, stojící k dispozici bez rozdílu všem.

A to se týká právě prvořadě činnosti kreativní, která má v moderní ekonomice čím dál tím větší význam - a ještě větší význam měla mít v komunismu.

Jedna má kolegyně nedávno řekla: Když potřebuji, aby se něco udělalo (třeba aby se vymalovalo), musím manžela nejprve nenápadně přivést k tomu, že je to vlastně jeho myšlenka, jeho nápad (cizímu - tedy mému - nápadu by se totiž vzpíral). A když oba uznáme, že je to jeho nápad (za který musí být samozřejmě pochválen), pak ho teprve začne realizovat, za což musí být zase pochválen.
Nechci sexisticky generalizovat, ale muži daleko častěji než ženy potřebují, aby jejich autorství (ať už jde o autorství čehokoli) bylo odměňováno a spojováno s jejich jménem. Ženám většinou stačí, že se děje to, co se dít má.
My ženy máme pro komunismus asi daleko lepší předpoklady, pane Poláčku.

Generace321: Z jara roku 1500 se Leonardo opět usídlil ve Florencii. Pobýval u matematika Pacioliho, pro jehož dílo o božské proporci a architektuře údajně měl ilustrovat. ... Od roku 1516 až do své smrti žil ve Francii na pozvání krále Františka I.

Generace345: To co máš v hlavě, ti nikdo nemůže vzít..
Generace347: ..ale můžeš z ní něco někomu zkusit vnutit.
(Diplomacie nucení v době mnoha hlav na ďábelsky sklerotické síti.)

Ještě ve středověku bylo umění anonymní.

Tedy, paní Hájková, na té Vaší poznámce asi něco doopravdy bude. ;-) S ženským principem jin by se asi komunismus budoval přece jenom snadněji, nežli s výbojným a sebeprosazujícím mužským principem jang.

Ale protože se ani do budoucna asi nebude možno toho mužského principu zcela vzdát, bude to s budováním (čistého) komunismu zřejmě skutečně obtížné.

A tak ze všeho nejspíše nezbude asi nic jiného, nežli i tady se pokusit o nějakou střední cestu - totiž o vyvážený, harmonický poměr dvou protichůdných principů. Anebo, vyjádřeno pojmoslovím filozofie Západu, o "dialektickou syntézu" dvou protikladných momentů.

Tady je nutno si uvědomit, že v - raném - evropském středověku mělo umění prakticky výhradně religiózní formu. To jest, jednalo se nikoli o to, že by zde byl nějaký umělec, který by chtěl vyjádřit nějakou svou vlastní, osobní uměleckou ideu; nýbrž umělec svou tvorbu chápal jako službu Bohu, cítil se být jenom služebníkem Božím.

Je opravdu velmi málo pravděpodobné, že by bylo možno takovýto stav naprosté vnitřní oddanosti nějaké vyšší ideji obnovit i za podmínek individualistické společnosti novověku.

Text - zveřejněné myšlenky, je vystaven náladám etiky trhu.
Příkladně současný neoliberální trh vybízí ke ztržnění jakékoliv zhovadilosti, pitomosti, vulgární slátanosti stejně tak, jako nezištné velkorysosti. Poznatek typu byla ukradena ušlechtilá myšlenka za účelem zdeformování a zneužití ku zpitomnění občana-konzumenta je dnes normou a ne stížností, ale uznáním.
Tedy dobovým uznáním.............bych dodal.

Což o to, nedělejme si iluze, kýč v umění existoval vždycky, i za dob té "zlaté" antiky, a to v měřítku naprosto nemalém.

Ovšem, snad skutečně nikdy v celé historii lidstva nedosáhla produkce kýče takových až vysloveně průmyslových rozměrů jako je tomu v "civilizované" době naší. A snad nikdy se lid obecný neopájel a duchovně nedeklasoval tak radostně a s takovým sebevědomím, jako je tomu v současnosti.

V dřívějších dobách existovalo - v daném kontextu nutno říci, že bohudíky! - určité e l i t á ř s k é pojetí umění; to znamená v pozitivním smyslu, že existovalo povědomí, že pravé umění je něco exkluzivního, co je přístupné pouze někomu se skutečně vzdělaným, kultivovaným duchem.

Dnes je za "umění" považováno prostě co, co jako takové označí trh. O co je zájem ze strany platícího konzumenta, to platí za umění. Definitivním soudcem umění se tak stává nikoli estetické vzdělání a umělecký cit, nýbrž ochota kupce zaplatit za umělecké z b o ž í příslušnou částku.

----------------------------------

Mimochodem, svého času jsem se velice zásadně nepohodl s V. Bělohradským, když v jednom svém textu v "Salonu" o postindustriální společnosti nastolil tvrzení, že tento nový společenský typus je prý charakterizován vzestupem nové střední třídy, která prý už není uzavřena v nějakém třídním boji, nýbrž se věnuje plně svému vlastnímu sebevzdělání, seberozvoji a umění.

A toto své tvrzení dokumentoval vysokou návštěvností muzeí, obrazáren a uměleckých galerií.

Téměř by se chtělo obratem V. Bělohradského podezřívat, že on sám v těchto obrazárnách nikdy osobně nebyl. Jinak by mu snad přece nemohlo uniknout, že naprostá většina jejich návštěvníků do nich chodí daleko spíše jenom z e v l o v a t na obrazy slavných uměleckých jmen, ale bez jakékoli schopnosti skutečně hlubšího estetického náhledu a prožitku. Nejběžnější - a zároveň tou nejdekadentnější - formou těchto "uměleckých zážitků" jsou pak logicky ony známé organizované skupiny, kdy průvodce svým posluchačům vypráví převážně pikantní historky ze života daného tvůrce, okoření to několika znalecky působícími termíny z oblasti teorie umění, a celé stádečko táhne zase dál, na jedno dílo, do kterého umělec vložil třeba celé týdny svého života, vybývají nějaké tři minuty, na trochu hlubší ponoření se do něj - když průvodce zrovna učinil pauzu ve svých výkladech - asi tak pět vteřin.

Zkrátka, jestliže i prominentní český filozof nemá pro hodnocení umění k mání žádná vyšší kritéria nežli jenom počet p r o d a n ý c h vstupenek, pak je právě to definitivním potvrzením naprosté umělecké dekadence stávající doby.

je dost odlišná problematika. Není jasné, zda se mluví o případu, kdy je text vykraden v tom smyslu, že je citován bez uvedení původního autora nebo ve smyslu užití bez adekvátní finanční odměny.

Třeba v odborných publikacích je pochybením citovat bez uvedení autora i text, který není chráněn copyrightem (například proto, že autor je dávno po smrti nebo proto, že jde o produkt státního orgánu).

Text může být originální a myšlenkově významný aniž by měl jakoukoliv komerční cenu, jeho užitím se nedá nic vydělat. V těcho případech se plagiát většinou řeší spíše jako etická, ne právní otázka.