Téměř při každé kolektivní činnosti, jež sleduje nějaké široce uznávané hodnoty, se dnes setkáváme s urgentním požadavkem na její apolitičnost. Zkušenost ukazuje, že pod tento termín lze řadit poměrně širokou škálu různého občanského úsilí - od protestů proti plýtvání, podporu veřejné dopravy až k obhajobě akademických svobod. Dokud se to moc neřeší, pojem snese cokoli.

Jde o jakýsi oslí můstek, který lidem umožňuje překročit uměle vykonstruované kategorie parlamentní politiky a neušpinit se tím, co je s nimi v diskurzu spojené. Jedná se tedy spíše o distanci od konkrétních politických subjektů a jejich programů, než o nějaké magicky nepolitické jednání.

Jako jeden z takových můstků funguje i Amnesty International. Dovoluje nám formulovat to, co z nějakého důvodu dnes nedokážeme přímo formulovat skrze institucionální politiku, přesto i zde lobuje. Zastává převážně jistou podobu politiky ulice, hájí lidská práva působením svých aktivistů a jejich participací také formuluje jejich interpretaci.

Jako další politická činnost je práce takových organizací bezpochyby významná. Běžné politické instituce jsou zjevně disfunkční do té míry, že nejsou schopny některé zájmy a hodnoty přijatelně formulovat a zastávat. Faktorů, proč tomu tak je, bude bezpochyby více, ale jedním z nich je i trochu zavádějící chápání apolitičnosti.

↗

Některé bazální hodnoty byly přesunuty do magické sféry apolitického boje. Foto de.wikipedia.org 

Pojem apolitičnosti jako distance od subjektů institucionální politiky totiž svádí zároveň k tomu domnívat se, že ona činnost není politická, že ji nelze lokalizovat na politickém spektru, že další pohyby na tomto spektru se jí netýkají.

Takové chápání dovoluje lidem zbavit se pocitu spoluodpovědnosti za veřejné dění a některé aspekty politiky ze svého života zcela vytlačit, nebo naopak zastávat politiku, která by v konečném důsledku byla v rozporu s jejich bazálními hodnotami, díky tomu, že je přesunuli do oné magické sféry apolitického boje.

Politická sféra, které se takto snaží vyhnout, začne nepovšimnutě deformovat ony společně zastávané hodnoty, protože otázkou přestane být například „Co je lidské právo?“ nebo „Jaké chceme univerzity?“ atd., ale spíše povede k obavám, zda daná formulace není příliš snadno identifikovatelná na politickém spektru.

Společné hodnoty tak musí být formulovány pragmaticky vzhledem k aktuálním společenským trendům, na úkor sdílených hodnot, nebo naopak posilována iluze o nepolitickém boji. Příkladem síly této iluze mohou být například vysokoškolské protesty v tzv. Týdnu neklidu, které byly jasným protestem proti neoliberální reformě Nečasovy vlády, ale kterých se účastnili studenti napříč politickým spektrem.

Takové rozdvojení politické sféry narušuje komunikaci ve společnosti, některá témata zůstávají stranou, zatímco jiná zabezpečují náš pocit, že je vše v pořádku. O politice se začíná mluvit nekonstruktivně, debatovat bez vůle porozumět, je to něco o čem se můžeme pohádat, ale pak to hned klidně hodit za hlavu, není součástí životů, neboť ten je kladen do nepolitické sféry. Dostáváme se na spirálu vedoucí k rozpadu všeho, co nás spojuje. Společnost přestává být schopna prosté mezilidské moderace extrémů.

Podobné selhání komunikace můžeme hledat i v době vzestupu nacismu v Německu. Ostrůvky tolerance, jakou byla první organizace hájící práva homosexuálů Wissenschaftlich-humanitäres Komitee (vědecko-humanitární komise), se přes spory, které to vyvolalo, krátkozrace rozhodly odvrhnout politiku v naději, že i ti nacisté mohou být tolerantní. Namísto toho, aby se WhK postavila na odpor, s iluzí nepolitického boje spolupracovala s členy NSDAP. Ti však později WhK rozpustili a řadu jejích členů internovali.

Kam až snaha vyříznout politiku z našich životů může dosahovat nastiňuje britský snímek Kodaň, polemizující o obsahu setkání předních fyziků Wernera Heisenberga a Nielse Bohra na počátku války právě v Kodani, kam Bohr kvůli židovskému původu musel uprchnout. Setkání provází snaha obou udržet blízký vztah a nechat politiku nadále stranou, přestože oba stojí na opačné straně války. Politika své vykázání však oplatila nekompromisním opanováním všech stránek dobového života.

Oba tedy selhávají, politika vtrhává do jejich vztahů a oba se ve spěchu rozchází. Film nabízí několik interpretací tohoto setkání, jednou z nich je však i ta, jež onen vpád politiky do jejich vztahu vykládá jako záchranou brzdu, která zapůsobila právě včas, aby nedošlo k tomu, že při jejich „nepolitických“ vědních debatách, které dříve vedli mnoho let, Heisenberg udělá zanedbatelný krok, který Německo přesvědčí, že investice do jaderného programu bude pro válku rozhodující, a tedy pošle jej na dráhu výzkumu jaderné bomby.

Jistě je třeba se nadále věnovat boji skrze „apolitické“ iniciativy a způsoby, konec konců, možná je to dnes jediná cesta, jak účinně hájit určité hodnoty, nesmíme však zapomínat, že jde výhradně o boj politický. Před politikou se můžeme schovávat, ale nakonec nás dostihne. Je na nás, zda politika bude neustále přítomna jako kultivovaný vánek v našich životech, nebo zda si počkáme, až nás zaleje jako protržená hráz.