Politika v České republice klečí na hrachu. Nikdo o ni nestojí. Vládnout? Ano. Provozovat byznys? Ano. Ale dělat politiku — vyjednávat, obhajovat, diskutovat? To ani náhodou!

„V ČR se stalo módou mluvit o tom, jestli se ten či onen ústavní činitel pohybuje v rámci Ústavy, na hraně Ústavy, za hranou Ústavy. Já bych chtěl říci, že dnešní rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo Ústavu a že vstoupil do čisté politiky,“ řekl podle ČTK ve středu v černohorské Podgorici prezident Václav Klaus na pozadí verdiktu, jímž ÚS zrušil úsporné změny ve stavebním spoření.

Promluvil tak paradoxně muž, pro kterého má Ústava ČR hodnotu trhacího kalendáře a který napíná své pravomoci, jak jen trpělivost ostatních ústavních aktérů — zejména Senátu, jenž může hlavu státu pohnat před Ústavní soud — dovolí.

Divím se ale, čemu se diví prezident. Že Ústavní soud vstupuje do politického prostoru? Ale vždyť v něm, probůh, dávno je, a to ze své podstaty. Od běžných soudů se liší přece tím, že poměřuje legislativu a postup státních institucí s Ústavou, se základními lidskými právy. Tato činnost nemůže být apolitická. Ústavní soud je součástí systému brzd a protivah, který funguje, aby zamezil zvlčení dalších orgánů veřejné moci. V tomto slova smyslu a při troše nadhledu klidně můžeme ÚS za třetí parlamentní komoru považovat.

Ústavní soud by nemusel působit tolik politicky, kdyby se vládní většina v Poslanecké sněmovně držela ústavních mantinelů a co chvíli je nepřekračovala. Tak se naposledy stalo, když byla omezena parlamentní debata v neodůvodnitelném stavu legislativní nouze nebo když byla nastolena retroaktivita vůči spořícím občanům.