Politika v České republice klečí na hrachu. Nikdo o ni nestojí. Vládnout? Ano. Provozovat byznys? Ano. Ale dělat politiku — vyjednávat, obhajovat, diskutovat? To ani náhodou!

„V ČR se stalo módou mluvit o tom, jestli se ten či onen ústavní činitel pohybuje v rámci Ústavy, na hraně Ústavy, za hranou Ústavy. Já bych chtěl říci, že dnešní rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo Ústavu a že vstoupil do čisté politiky,“ řekl podle ČTK ve středu v černohorské Podgorici prezident Václav Klaus na pozadí verdiktu, jímž ÚS zrušil úsporné změny ve stavebním spoření.

Promluvil tak paradoxně muž, pro kterého má Ústava ČR hodnotu trhacího kalendáře a který napíná své pravomoci, jak jen trpělivost ostatních ústavních aktérů — zejména Senátu, jenž může hlavu státu pohnat před Ústavní soud — dovolí.

Divím se ale, čemu se diví prezident. Že Ústavní soud vstupuje do politického prostoru? Ale vždyť v něm, probůh, dávno je, a to ze své podstaty. Od běžných soudů se liší přece tím, že poměřuje legislativu a postup státních institucí s Ústavou, se základními lidskými právy. Tato činnost nemůže být apolitická. Ústavní soud je součástí systému brzd a protivah, který funguje, aby zamezil zvlčení dalších orgánů veřejné moci. V tomto slova smyslu a při troše nadhledu klidně můžeme ÚS za třetí parlamentní komoru považovat.

Ústavní soud by nemusel působit tolik politicky, kdyby se vládní většina v Poslanecké sněmovně držela ústavních mantinelů a co chvíli je nepřekračovala. Tak se naposledy stalo, když byla omezena parlamentní debata v neodůvodnitelném stavu legislativní nouze nebo když byla nastolena retroaktivita vůči spořícím občanům.

Kdybychom se pídili po prezidentově motivaci, nemohli bychom přejít vysvětlení jeho sociálně demokratických kritiků. Podle nich Klausovi učaroval model vlády sovětů: mix zastupitelské a výkonné moci, kdy vláda je předsednictvem parlamentu a na čele exekutivy stojí prezident. Pro další politické hráče už prostor nezbývá. Natožpak pro Ústavní soud, který co chvíli překáží, reptá a ohání se jakýmisi demokratickými hodnotami.

Bylo by ale nespravedlivé redukovat zástup těch, co by nejraději politiku sešněrovali podle svých omezených představ, pouze na prezidenta a jeho tým.

Když se minulý týden zvedli uprostřed jednání tripartity odboráři a opustili místnost kvůli hluchotě a slepotě vlády vůči jejich námětům, zazněla od ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka výčitka, že odbory sledují „politické cíle“. Copak chystané reformy nejsou politikum? Copak členové odborových svazů neočekávají od svých představitelů, že zasáhnou do dění v politické a legislativní kuchyni? Copak není posláním tripartity vyjednávání sociálních partnerů, čili akt ryze politický?

A aby toho nebylo málo, dochází k degradování či suspendování politické role samotného parlamentu. Moderátor veřejnoprávní televize se v úterý večer hrozně divil, proč nechává opozice hlasovat o nedůvěře vládě, přestože přece muselo být jasné, jak vše dopadne. A nechápal ani, proč mají levicoví poslanci takové nutkání hodiny řečnit. Patrně nezaznamenal nedávný otřes vlády, stranického a ústavního systému. Patrně je pro něj parlament pouhou žvanírnou. Jenže do Sněmovny projevy, debaty a třeba i vyjadřování nedůvěry kabinetu patří. Nebo snad stačilo pár nesportovních úkonů vládní většiny — neschvalování programu mimořádných schůzí iniciovaných opozicí, nelegitimní vyhlašování stavu legislativní nouze s omezenou možností diskutovat apod. — aby nám byly vymyty mozky?

Tentokrát se diskutovalo, v případě schůze věnované (ne)důvěře vládě ani nelze z Jednacího řádu PS jinak. A za bezmála osm hodin nezazněly jen dlouhé opoziční litanie, z nichž se občas až vytrácel nejdůležitější motiv — prorůstání byznysu (tentokrát konkrétní firmy přes konkrétní partaj až do konkrétních úřadů a státních společností) do politiky a veřejné správy.

Pravda, zástupci TOP 09 se omezili jen na krátké glosy a z řad ODS vystoupil toliko ministerský předseda Nečas.

Slyšeli jsme zato slova poslance Humla (exVV): „Byl jsem svědkem, jak jsou z klubu vylučováni poslanci jen proto, že splnili svou občanskou povinnost a oznámili orgánům činným v trestním řízení skutky, které považují za trestný čin. (…) Kandidoval jsem pod heslem ,popereme se s korupcí' a teď vychází najevo, že praktiky ABL a VV jsou stejné, ne-li horší než u stran, které jsme v předvolební kampani kritizovali. Na exponovaná místa státní správy ABL neumísťovala kolegy ze strany, kteří pomáhali na náměstích přesvědčovat voliče a tvořili program, ale své kolegy z ABL nebo obchodní partnery firmy. Co jsem mohl chtít víc jako důkaz, že jsem nekandidoval za stranu, ale uskupení velmi podobné sektě, kde se podstatná rozhodnutí přijímají v bytě Víta Bárty a o poslancích se tady říká: Ti debilové poslanci si myslí, že budou něco rozhodovat.“

Zazněl též oprávněný nářek poslance Skokana (VV) nad zákonem o státní službě, který za celých devět let nebyl uveden v platnost. Vyčítal to sice sociální demokracii, ale tím, kdo normu definitivně shodil ze stolu, byla vláda Petra Nečase.

A příležitost promluvit dostal i Josef Novotný (VV), který přehlédl prapodivné cíle a metody svého neformálního lídra, ale poukázal — nikoli od věci — na to, jak nezodpovědně a často hokynářsky nakládají se státními prostředky i mnozí členové ODS a ČSSD.

Být zákonodárcem, možná bych na kolegy apeloval: Nechme si pitvání reforem na příště, dnes se věnujme tomu, že jakási bezpečnostní agentura se rozhodla infiltrovat do politiky a postupně ji privatizovat! Všimněme si, jak jsou demokratické mechanismy zastiňovány tu zájmy penzijních fondů, tu vzkazy od ratingových agentur! Nedopusťme, aby práva a povinnosti občanů, politických stran a ústavních institucí byly plíživě tunelovány! Varoval bych před osudem žáby, která se při zvolna zvyšované teplotě pod hrncem nechala bez mrknutí oka uvařit.

Ale budiž, kouzlo politiky tkví také v tom, že témata a priority veřejné debaty mohou být upravovány a měněny. Hlavně nezapomínejme na to, že do našeho života politika patří — i s těmi všemi, kteří v ní hrají svůj part. A nesedejme na lep vykukům, co vidí alternativu v manažerském řízení (jako Vít Bárta), v pevné ruce (jako pravicoví extremisté) nebo v zúžené politice pouze pro vybrané (jako Václav Klaus, někteří ministři a novináři).

Jistě, politika je leckdy nechutná a provozovaná podivnými jedinci pochybných mravů. Za to však neseme odpovědnost my sami, držitelé volebního práva. Politika jako profese, jako proces, ale i jako hodnota je v tom nevinně. Do kouta rozhodně nepatří. S ní je možná ouvej, ale bez ní by bylo nesrovnatelně hůře.