Jak se pozná pacient potížista?
Monika HorákováMinisterstvo zdravotnictví podle České televize souhlasí s tím, aby lékaři mohli odmítat lidi, kteří nerespektují léčbu nebo si opakovaně stěžují. Už dnes ale v některých ordinacích stačí, aby se pacient více ptal a už je za potížistu.
Česká lékařská komora chce, aby mohly ordinace odmítat lidi, kteří nerespektují léčbu nebo si opakovaně stěžují. A ministerstvo zdravotnictví s tímto návrhem podle nedělní reportáže České televize souhlasí, pokud nedojde takovým odmítnutím ke zhoršení stavu pacienta. Zároveň by pojišťovny prý měly mít povinnost zajistit pro pacienta jiného lékaře nebo lékařku.
Takové opatření se však mimoděk může stát dalším nástrojem, který posílí roli lékařů a lékařek v nyní již tak značně asymetrické komunikaci s příjemci a příjemkyněmi lékařské péče.
Mám v zásobě hned několik skutečných epizod, z nichž vyplývá, že v některých ordinacích platí jednoduché pravidlo: Buď akceptujete naše postupy bez výhrad, nebo jste odpírači/odpíračky péče a jako k takovým k vám budeme přistupovat. Nic mezi tím neexistuje.
Znám například ženu, která se svému dítěti rozhodla neočkovat povinnou hexavakcínu. Místo ní zvolila očkování, které se liší pouze v tom, že neobsahuje žloutenku. Ta se dá doočkovat i později. Když s dítětem navštívila neurologii, protože dítě krátce po očkování začalo ztrácet rovnováhu a objevily se u něj dosud nepřítomné záchvaty vzteku, musela nepřiměřeně dlouhou dobu vysvětlovat, proč zvolila právě tuto vakcínu.
Teprve poté se lékař začal věnovat problému, se kterým přišli. Hutná atmosféra dávala tušit, že lékař volbu redukované vakcíny neakceptuje a ženu považuje za potížistku. Co by se dělo, kdyby dítě nebylo očkované vůbec?
Zamlženou hranici ne/odpírání péče ilustruje i má vlastní zkušenost z nemocničního prostředí. Nedlouho po porodu bylo naše mladší dítě hospitalizováno kvůli novorozenecké žloutence, a já s ním. Že se dítě narodilo doma, věděli na oddělení ještě dřív, než jsme tam stihli dojet z přízemí výtahem. Následovala řada konfliktních situací. Jejich příčinou mohly být obavy personálu z rodičů-potížistů (kdo jiný by rodil doma?) kombinované s očividně nezvyklou snahou příchozích získat podrobné informace.
Na bezelstnou otázku, proč chtějí dítě měřit, reagovala sestra sporadicky: „Tady jste v nemocnici.“ Měli jsme se smát, nebo brečet? Poté přišla další sestra a požádala nás o zprávu, kterou jsme dostali v přízemí od přijímající lékařky. Předali jsme ji, ihned jsme ale poprosili o strpení, abychom mohli zprávu ještě vyfotit telefonem. Cestou z přízemí jsme si ji totiž nestihli přečíst. Zdravotní sestře se v očích začala zrcadlit neznámá obava:
„Pokud si chcete zprávu vyfotit, požádejte o to lékaře.“ „Proč? Ještě před minutou jsme měli zprávu v ruce.“ „Jsou tam citlivé údaje, například rodné číslo.“ „Myslíte tím rodné číslo našeho dítěte?“ Sestra zmizela z pokoje.
Můžeme se tedy ptát: Jsme odpíračky péče, pokud rodíme doma, podobně jako rodí ženy v celé západní Evropě? Jsme odpírači péče, pokud nechceme nechat změřit týden staré dítě bez toho, aniž by nám zdravotnický personál sdělil relevantní důvod tohoto měření?
Nakonec i prostý zájem a snaha být informován by mohly vést k tomu, že pacienti budou odesíláni jinam. A ještě horším důsledkem by mohlo být, že lidé začnou mít obavy se v ordinacích vůbec ptát.
Česká lékařská komora by se tedy měla raději zaměřit na zlepšování úrovně komunikace mezi lékařským personálem a příjemci a příjemkyněmi lékařské péče. Situaci by to usnadnilo oběma stranám. A to možná výrazněji, než zavedení možnosti přesouvat „pacienty-potížisty“ z jedné ordinace do druhé.
Možná i kvůli nátlaku takových pacientek, jako je autorka článku, dnes máme opět dětské nemoci, které byly považovány desetiletí za vymizelé. Matky tlačí na šetrnější (a méně účinné) vakcíny, děti nosí ze školek např. černý kašel, se kterým si sice poradí, ale nakazí např. rodiče. Ti jsou týdny vážně nemocní prostě z důvodu, že byli očkováni příliš dávno.
Pravidla jako souhlas zdravotnického zařízení a záznam o kopii ze zdravotnické dokumentace je tu proto, aby v případě soudů s podobnými potížisty mohlo zařízení prokázat, že si pacient kopii pořídil, i když třeba tvrdí opak. Zkrátka máme všelidovou zdravotní péči v souladu s nejnovějšími poznatky, to za situace nejnovějších komunikačních technologií a v prostředí právního státu i mezinárodní garance lidských práv. To vše si vyžaduje určitý systém pravidel. Někdo pravidla dokáže dodržovat, jiný jen velmi obtížně. Jsou i jedinci, kteří se přijdou do nemocnice hádat. Také kvůli nim jsou ona pravidla.
I když chápu, že měření v nemocnici novorozence do smrti traumaticky poškodí a vyjadřuji hluboký soucit nad všemi dětmi i rodiči, kterým se něco tak hrůzného stalo. Statisíce zachráněných životů je jen slabou útěchou nad těmito zvěrstvy...
A z tribuny nám pak zamává rudým šátkem a zapěje píseň práce :D.