Před týdnem jsem zde recenzoval knihu Luďka Rychetníka „Svobodný řád“. Připomeňme si její nejzákladnější teze: individualisticko-negativistické pojetí svobody rozkládá celou společnost, pocit vzájemné sounáležitosti a odpovědnosti je negován a zatlačován osobními snahami po čistě vlastním, individuálním prospěchu, bez ohledu na mravní pravidla a na prospěch celku.

Proto je toto negativní pojetí svobody nutno nahradit pojetím pozitivně-republikánským, kdy mravně vyspělý a kultivovaný jedinec vnímá svou vlastní sounáležitost s celkem, a jedná v souladu s nadindividuálně platnými, spravedlivými normami vzájemné koexistence.

Toto jeho sebeomezení — to jest vzdání se popudu jednat vždy jenom ve vlastním, egoistickém zájmu — ve skutečnosti není omezením svobody, nýbrž jejím naplněním; neboť se jedná o akt uvědomělý, dobrovolný, a jeho provedením a naplněním daný jedinec nakonec získá daleko více, nežli když se uzavře jenom ve svém vlastním individualismu a egoismu.

Republikánsky cítící a konající jednotlivec tedy není nesvobodný ve státě, který funguje na zásadách všeobecné rovnosti a spravedlivosti — nýbrž naopak, teprve v takovémto státě nachází své vlastní naplnění, jakožto aktivní a odpovědně jednající občan.

Takže, tolik centrální teze publikace „Svobodný řád“. Pohleďme teď ale blíže, do jaké míry jsou tyto — bez jakýchkoli pochyb velmi ušlechtilé — teze a výzvy kompatibilní s realitou tohoto světa.

Kniha Luďka Rychetníka totiž není jenom nějakou abstraktní, čistě teoretickou analýzou — je zároveň míněna jako výzva pro každého, především pro každého občana českého státu, spolupůsobit na mravní obrodě české politiky a české společnosti.

Jedná se tedy konec konců o výzvu v politickém smyslu, o výzvu k politickému jednání; a v takových případech je vždycky nutno jako první se ptát, komu je takováto výzva určena, to jest, u jakých částí společnosti je možno předpokládat, že na takovouto výzvu pozitivně zareagují, že se s její centrální myšlenkou vnitřně ztotožní.

A tady se hned vyjevuje první potíž celého konceptu Luďka Rychetníka. Neboť jeho občansko-mravní apel je zcela programaticky antiindividualistický — to znamená, že z potenciálního okruhu jeho přívrženců automaticky odpadají všichni vyznavači liberalismu, všichni kdo praktikují individualistický způsob existence. Čili v podstatě celá polovina stávající populace.

Za druhé: autor se stejně tak staví proti přehnanému, přebujelému ekonomismu — tedy proti takovému způsobu hospodaření, které vede k hromadění extrémních majetků u jedné části společnosti, a k přinejmenším relativnímu zchudnutí části druhé. Tím ovšem zároveň ztrácí podporu v podstatě všech soukromovlastnických subjektů stávající kapitalistické ekonomiky — neboť podstatou kapitalismu je právě nepřetržitá maximalizace výkonu a zisku.

Na straně druhé si ale autor asi nezíská sympatie ani levice, přinejmenším její radikálnější části — neboť zcela zásadně odmítá revoluci, jakožto stav chaosu, který boří a ničí to, co je jemu samému to nejbližší a nejcennější: samotný Řád, organizovaný a stabilní pořádek věcí lidských.

A stejně tak asi sotva nalezne pochopení u příslušníků všech těch hnutí „alternativních“, kteří by jinak mohli pociťovat určité sympatie k jeho kritice stávajících pořádků a stávajícího státu — neboť on svým důrazem na řád, pořádek a instituce naprosto popírá jejich fundamentální touhu po antiautoritativně fundované nezávislosti na jakýchkoli státních strukturách.

Snad by ale bylo možno namítnout, že autor neměl vůbec v úmyslu oslovovat tu či onu sociální skupinu, ten či onen názorový či ideologický proud — nýbrž že se obrací prostě na každého jednotlivého občana, aby v něm vzbudil pocit jeho občanské odpovědnosti.

Jenže, i tady jmenovitě v českém prostředí leží velmi zásadní problém: průměrný český občan po svých historických i aktuálních zkušenostech už dávno víceméně pohřbil veškerou svou dřívější důvěru ve stát a v politiku, a už prostě nevěří, že by tento Augiášův chlév bylo možno někdy opravdu vyčistit.

Takže, reálnou cílovou skupinou pro mravní a občanské apely vyslovené v knize „Svobodný řád“ nakonec zůstane asi jenom velmi vyhraněná skupina populace, která nepatří k žádné z oněch vyjmenovaných sociálních skupin, a která si může dovolit ten „luxus“, vyznávat republikánské smýšlení a jednat republikánsky, jako osobní příklad občanské odpovědnosti, ale bez reálné vyhlídky na to, tímto příkladem občanské angažovanosti dosáhnout nějaké znatelnější rezonance ve většinovém obyvatelstvu.

↗

Je opravdu možné vycházet z toho, že ona klasická antická polis je bez dalšího totožná se současným modelem liberálního státu? Foto en.wikipedia.org

Vyhlídky této výzvy na reálnou působnost nejsou tedy aktuálně příliš vysoké; ale to ještě nemusí automaticky znamenat, že její samotné odůvodnění by bylo logicky deficitní či výhledově neperspektivní. Je to ostatně zcela běžným úkazem v dějinách, že nové myšlenky narážejí na nepochopení současné společnosti, právě proto že přesahují omezený horizont její existence.

Podívejme se tedy blíže na některé klíčové body samotného teoretického zdůvodnění občanské výzvy Luďka Rychetníka. Připomeňme předem, že s jeho samotnou koncepcí pozitivní, odpovědné svobody a občanské angažovanosti se plně ztotožňujeme; nicméně se zdá, že v tomto modelu existuje několik nemálo problematických míst.

Počněme napohled zcela nenápadnou zmínkou v rámci autorova dělní společnosti na tři základní prostory: prostor rodinný, prostor tržní (komerční), a konečně prostor veřejný. V souvislosti s oním „prostorem tržním“ zde padá věta: „V něm prvotním motivem je dosažení zisku (…) na trhu se zcela legitimně sleduje vlastní zájem.“ (S. 41)

Tohle je v podstatě zcela klasický pohled na lidskou společnost — ta se chápe jako suma určitých sfér, které existují tak nějak vedle sebe, každá má svou vlastní autonomii, svůj vlastní účel a své vlastní pole působnosti. Zároveň je ale právě tohle onen bod, kde každý, kdo si jen trochu osvojil zásady marxistické analýzy společnosti, musí ohlásit zásadní názorovou opozici.

Jde o to: je to skutečně bez dalšího důkazu možné a legitimní, rozličné sféry sociální reality postavit prostě jen tak do jedné linie, do jedné roviny, jako by všechny měly ten samý potenciál, tu samou platnost? U každého předmětu, u každého objektu máme přece vždycky dáno nějaké zcela základní určení, které profiluje veškeré jeho funkce a atributy sekundární — jak by tomu zrovna u lidské společnosti mělo být jinak? Nemáme i tady nějaký vztah, nějakou funkci jako určující, jako základní, ze které vyrůstají všechny funkce ostatní?

V každém případě, marxistický pohled předkládá tento model: jsou to poměry a vztahy ekonomické, materiální (tedy u Rychetníka ony „tržní“), které jsou základem všeho. Společnost tedy nemá podobu horizontální, s různými na sobě nezávislými a stejně platnými sférami — nýbrž podobu spíše jakési pyramidy, kdy ekonomické vztahy tvoří základnu, která je nejen tím nejsilnějším článkem, nýbrž navíc ingeruje, svým vlivem zasahuje i do všech částí dalších, „nadstavbových“, a určuje jejich charakter.

Není zde prostor rozebírat tento marxistický model dopodrobna; zkusme se ale na věc podívat prostě z hlediska plauzibility, pravděpodobnosti. Ještě jednou ona klíčová věta z textu: „na trhu se zcela legitimně sleduje vlastní zájem“. - Ovšem, „vlastní zájem“ v ekonomickém smyslu, to není nakonec nic jiného nežli zájem privátní, tedy přinejmenším latentně zájem ryze individuálně-egoistický.

Čili takový zájem, který se nachází v přímém rozporu se základním požadavkem autora knihy — totiž s neindividualistickým, pozitivním pojetím svobody.

Zkusme si jenom představit: ten samý člověk, který ve své ekonomické činnosti — tedy v té sféře svého života, kde si zabezpečuje ty nejzákladnější, existenciální podmínky svého žití a přežití — jedná jako egoistické individuum, tak ten samý člověk se má náhle ve sféře politické chovat jako odpovědný občan, který zájmy celku vždy staví nad partikulární zájmy vlastní! - Ne, tohle opravdu nejde dohromady.

Tady se zřetelně ukazuje jedno: jakkoli se samotnou marxistickou analýzou bezpochyby nelze zodpovědět všechny otázky současné společnosti, tak na straně druhé bez této marxistické analýzy nikdy není možno podat realistický obraz společenského dění. Nebudeme-li mít „neegoistického“ člověka ve sféře materiální, nebudeme ho mít ani ve sféře politické a občanské.

Dále. Opět jen napohled zcela nenápadná zmínka v textu: „‚Svobodný‛ je občan demokratických Atén, který plní své občanské povinnosti, účastní se náboženských festivalů a obřadů...“

K tomu je nutno ještě připomenout, že Luděk Rychetník svůj projekt renesance občanských ctností do značné míry staví na politické filozofii Aristotela, na kterého se opakovaně výslovně odvolává. Naprosto ne neprávem; pro oba je nejpodstatnější státní a společenská stabilita, která je podmíněna pokud možno spravedlivým uspořádáním všech společenských vztahů, takže jednotlivý občan se může vnitřně plně identifikovat se svým státem.

Jenže: je možno opravdu vycházet z toho, že ona klasická antická polis je bez dalšího totožná se současným modelem liberálního státu? Připomeňme si onu zdánlivě nepatrnou maličkost: občan Atén se zúčastní náboženských festivalů a obřadů.

To ovšem znamená: on se jich zúčastní proto, protože tehdejší polis byla nejen státem v administrativním slova smyslu, nýbrž byla zároveň — a především — doslova domovem každého jednotlivého občana; byla oním místem, kde žil svůj život, kde vůbec získával svůj kulturní i osobní status příslušníka exkluzivní civilizace, dramaticky převyšující své povětšině barbarské okolí.

Každý aténský občan věděl, že za tento svůj exkluzivní status vděčí jenom příslušnosti ke své obci (státu); a proto se mohlo jevit naprostou samozřejmostí očekávat a požadovat od něj, aby plnil své povinnosti jako odpovědný občan, a aby se k tomuto účelu celoživotně vzdělával a kultivoval.

Dnešní stát je ale naprosto jiný. Dnešní stát není pro člověka domovem, který by byl zdrojem jeho vlastního lidství, jeho osobnosti; dnešní stát je jenom odosobněným byrokratickým molochem, sice pragmaticky nezbytným, ale v podstatě cizím a omezujícím.

Současný liberální stát už nepořádá „náboženské festivaly a obřady“, v kterých by občan mohl zakusit svou niternou jednotu s říší bohů i říší lidí; liberální stát propustil všechny bohy do sféry čistě soukromé víry, a v tom samém momentu byl doslova opuštěn Bohem, ponechán jenom v holé existenci technokraticko-byrokratické mašinérie. Liberální stát si netroufá uložit svému občanu žádné povinnosti s opravdu pozitivní obsahem — protože nemůže nabídnout nic, čím by si získal duši a respekt svého občana.

Takže: Rychetníkův rekurs na antický stát a antického občana je sotva možno akceptovat jako legitimní. Současný občan je ve své reálné, materiální existenci privátním individuem sledujícím své vlastní egoistické zájmy; a současný stát není ničím jiným nežli neutrálně se tvářícím technokratem snažícím se o relativní vyrovnání principiálně neslučitelných materiálních i jiných konfliktů.

Bezpochyby, tento státní technokrat může fungovat lépe i hůře; a je nepochybnou skutečností, že současný český stát nefunguje ani natolik efektivně a formálně korektně, jako jeho protějšky ve „staré“ Evropě.

To všechno však nic nemění na skutečnosti, že i ten nejlépe fungující stát Západu zůstává stále jenom oním bezkrevným, bohy opuštěným technokratem, který nemá žádnou schopnost a ani ambici získat samotnou duši svého občana, a místo toho se spokojuje jenom s čistě pragmatickým zájmem občana na pokud možno bezproblémovém fungování mašinérie státního aparátu.

Pokud bychom opravdu chtěli obnovit původní charakter antické obce a jejího republikánského étosu, pak k tomu účelu musíme od základu změnit charakter jak státu, tak i samotného občana-člověka.