Intencím a cílům knihy „Svobodný řád", která vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2012, nelze dost dobře porozumět bez přihlédnutí k životním osudům jejího tvůrce; je tedy zapotřebí je úvodem alespoň krátce zmínit. Luděk Rychetník byl jedním z těch mnoha československých občanů, kteří po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odešli do zahraničí, neboť v obsazené zemi s restaurovaným totalitním režimem pro sebe nespatřovali žádnou budoucnost.

Luděk Rychetník nalezl svůj nový domov ve Velké Británii, kde měl příležitost poznat — a dozajista i ocenit — tamější demokratický politický režim, fungující, korektní a nezkorumpovanou státní správu, spravedlivě a neúplatně fungující soudní systém.

Tím ostřeji pak každý, kdo měl příležitost osobně zakusit to, co lze prostě nazvat „dobře fungujícím státem“, vnímá onen stav státu a veřejných záležitostí vůbec, jak se vyvinul po listopadovém převratu v rodné zemi. Namísto ustálených a všeobecně respektovaných pravidel politické soutěže jakési ukoptěné přízemní české podrazáctví, všeobecná korupce zasahující jak státní správu, tak i nejvyšší politiku a dokonce i samotné soudnictví, nepřehlédnutelné snahy i těch nejvyšších státních představitelů obejít ústavní pravidla a normy.

Zkrátka: popřevratový český stát ve srovnání s vyspělými státy liberálně-demokratického Západu nabízí opravdu velice žalostný pohled; a není tedy divu, že někdo s takovým životním i profesním zázemím jako Luděk Rychetník se ujímá úlohy, politicky a mravně deformovaný český stát přiblížit onomu západnímu standardu.

Klíčovým pojmem jsou pro autora zmíněné publikace — vedle svobody — především dva základní termíny: „řád“ a „instituce“.

Onen „řád“ znamená v podstatě naprostou kontrapozici vůči onomu nesolidnímu, korupčnímu až chaotickému prostředí české politiky, kdy jednotlivé mocenské a zájmové skupiny si veřejné statky v podstatě parcelují a přihrávají mezi sebou, a bezmocný občan se na to všechno může jenom z dálky dívat.

„Řád“ tedy neznamená nic jiného, nežli obnovení vlády zákona a pořádku, pevných mravních norem nad politickým konjunkturalismem. Pojem „instituce“ se pak vztahuje spíše na konkrétní způsoby, jakým tento spravedlivý a pevný řád obnovit — prostřednictvím solidně a transparentně působících institucí, jak formálního tak i neformálního charakteru.

Při tomto svém kladením důrazu na fungující instituce, na obnovený a dominantní Řád je však autor nutně konfrontován s jedním zásadním problémem: do jaké míry se takovýto řád, pevný a závazný státní pořádek snáší s požadavkem a postulátem lidské svobody. Neboť, jakýkoli závazný řád samozřejmě lidské individuum napřed svazuje svými povinnostmi, svými zákazy; je to tedy vůbec principiálně myslitelné, uvést obojí do vzájemného souladu — řád i svobodu?

V každém případě je nutno konstatovat jako vysoce pozitivní moment, že autor se tomuto problému nevyhýbá, nýbrž ho aktivně a cíleně tematizuje; už jenom tím se jeho kniha pozdvihá z roviny čistě politologické teorie do vyšší sféry politické filozofie.

Jakým způsobem tedy autor řeší tuto dichotomii? - Nutno přiznat, že velmi přesvědčivým a logicky konsistentním způsobem.

Rozhodující je jeho dělení pojetí svobody do tří rozdílných kategorií: svoboda negativní, svoboda pozitivní a svoboda republikánská.

Svoboda negativní je ryzí svoboda individualistická, tak jak ji důvěrně známe z ideologie liberalismu, a z praxe současné individualistické společnosti: svoboda je, když si mohu dělat co sám chci. Nikdo mě nesmí omezovat, nikdo mi nesmí nic předepisovat.

Svoboda pozitivní na první pohled budí dojem, že je jenom jiným formulováním téhož obsahu: svobodný jsem tehdy, když jsem svým vlastním pánem. Což by znamenalo fakticky totéž: svobodný jsem, když mi nikdo nic nemůže předpisovat. Ve skutečnosti má toto pojetí svobody ale přece jenom zásadně jiný obsah a účel: rozhodovat o sobě jako odpovědná rozumná bytost.

Krátce řečeno: ta negativní, individualistická svoboda začíná a zároveň končí u holého „já sám“; zatímco ta pozitivní svoboda ohlašuje a postuluje: „já člověk“. Člověk rozumný, člověk odpovědný, člověk vědomý si své mravní zakotvenosti, a podle toho také jednající.

Od této svobody pozitivní — ke které se autor knihy zcela jednoznačně kloní — je pak už jenom malý krok ke svobodě „republikánské“, která je pro jeho státněpolitické úvahy zcela základní.

Ta klíčová otázka, kterou nám v této souvislosti staví, zní takto: jsme opravdu nesvobodní, když bereme ohled na jiné?

Zastánce pozitivní svobody vnímá člověka i se společností, ve které žijeme — kde je tedy zcela nepostradatelným momentem vzájemná spolupráce, kooperace. Je to tedy i v našem nejvlastnějším osobním zájmu, když se podřídíme všeobecně platným, spravedlivým, respektovaným pravidlům vzájemného styku. Svou svobodu naprosto neztrácíme tím, že se těmto pravidlům podrobujeme — neboť se jim podrobujeme vědomě a dobrovolně, jakožto rozumné a rozumové bytosti.

Republikánská svoboda není tedy nic jiného, nežli rozšíření oné pozitivní svobody na sféru státu, sféru společně spravovaných záležitostí. Ten, kdo svou svobodu pojímá jako odpovědné jednání mravně zralé osobnosti, ten tímto způsobem bude aktivně působit i ve veřejných záležitostech, jakožto aktivní občan — neboť jedině tímto způsobem může dosáhnout trvalého zlepšení, zkultivování celé té sféry společného a společenského dění.

Závěrem své knihy se autor zabývá ještě některými speciálními záležitostmi vztahu občan - politika, kterými se zde bohužel už není možno zabývat dopodrobna, takže si musíme vystačit jenom s krátkým vyjmenováváním některých z nich: kultura (národa) určuje politiku, ale zároveň politika může určovat kulturu, tím že vytváří respektive mění příslušné instituce; náprava politiky musí vycházet od občanů samotných, umění dobře vládnout je podmíněno uměním vládnout sám sobě, to jest být vnitřně svobodným; stabilní státy charakterizuje úcta k nějakém vyššímu (Božímu) morálnímu řádu, stejně tak jako odpovědného vládce motivuje jeho víra v transcendentno, tedy v nějaké vyšší, absolutně platné a nepodmíněné mravní a existenciální hodnoty.

Za jedinou opravdu problematickou pasáž publikace by bylo možno označit tu, kde se autor pokouší o názorné vyjádření „více nebo méně svobodných států“ prostřednictvím tabulek a grafů — jako by bylo možno lidskou svobodu nějakým způsobem „oznámkovat“! Bezpochyby, je možno namítnout, že se zde jedná pouze o podmínky svobody, které ten či onen stát poskytuje svým občanům; takovéto pojetí by však mohlo vést k velmi nebezpečnému závěru, že takováto pouze politická svoboda nemá se skutečnou, autentickou svobodou lidské bytosti nakonec vůbec nic společného...

Celkově je možno k publikaci Luďka Rychetníka konstatovat, že autor zde — právě díky tomu že do svých výkladů integroval i filozofické dimenze svobody a řádu — analyzoval danou problematiku skutečně ze všech úhlů pohledu; není v podstatě snad jeden jediný relevantní moment problematiky existence a organizace moderního státu, který by zde byl opomenut. A přestože autor zabírá velice široké tématické spektrum — od politické teorie přes ekonomii až po filozofii morálky — přes to všechno zůstává jeho výklad i pro laika zcela přehledný a srozumitelný.

Tuto — rozsahem nevelkou, ale velice obsažnou - publikaci je možno bezvýhradně doporučit každému, kdo se sám cítí být aktivním, odpovědným občanem, a hledá cesty a argumenty pro to, jak zlepšit a zkultivovat stav státu a věcí veřejných ve vlastní zemi.

Tolik tedy základní přehled oněch myšlenek, které Luděk Rychetník vyjadřuje ve své knize „Svobodný řád“. V následujícím textu, příští týden, se pokusím podrobněji a hlouběji přezkoumat, do jaké míry jsou tyto teze o možnostech spojení principu svobody a principu organizovaného státního zřízení („řádu“) opravdu nosné, do jaké míry je skutečně možno vycházet z předpokladu, že tyto ideje by mohly mít reálný potenciál rozhodujícím dílem přispět k žádoucí kultivaci především české politiky a české společnosti vůbec.