Manifest radikálního liberalismu: jde o demokracii, nikoli o ideologii

František Kostlán

Autor se zamýšlí nad Manifestem radikálního liberalismu a nad možnostmi klasického liberalismu ve společnosti, kde se ateismus stal téměř náboženstvím.

Diskuse o Manifestu radikálního liberalismu se místy posouvá do roviny, která nemá s podstatou věci mnoho společného. Nejde o to, jestli je tento manifest „pouhou“ snahou o  vylepšení kapitalismu a zda by nebyla spíše namístě snaha o nastolení některé formy socialismu či jiného ismu, třeba nějakého toho utopismu, kterých jsme si ve dvacátém století bohužel užili dost (například komunistický „socialismus“).

V tom, co se manifest snaží postihnout, proti sobě podle mého názoru nestojí kapitalismus a socialismus, nýbrž demokracie a ne-demokracie. Pokud je režim skutečně demokratický, pokud si na demokracii pouze nehraje jako ten, který právě prožíváme, je celkem lhostejné, jestli je kapitalistický či jiný, ačkoli ideologové z obou stran ujišťují vážené obecenstvo, že právě jejich vize je ta nejlepší možná.

Ve všech systémech se najdou chyby, věci, které znepříjemňují lidem život, jeden klade přílišný důraz na individualismus, jako by jednotliví lidé žili ve vzduchoprázdnu, druhý mnohdy dělá z lidí nesvéprávné jedince, kteří si sami neumějí ani otřít nos. Společnost je evidentně složena z jednotlivců, kteří žijí ve společenstvích, takže je třeba neustále vyvažovat a hledat momentálně přípustnou hranici mezi ideologiemi, když už je z neznámého důvodu nedokážeme jednou provždy zahodit, v tomto případě mezi ideologiemi kolektivistickými a individualistickými.

Ani jedna z nich nemá sama o sobě nějaký „lepší recept pro lidstvo“ než ta druhá (třetí, čtvrtá…). A právě proto je důležitější demokratičnost toho kterého režimu. Ani demokracie není nějaký výlupek všech ctností, ale je nejlepší z nabídek, které jsou k dostání na trhu politických iluzí, protože dokáže jako jediný politický systém vyvažovat mezi kolektivismem a individualismem.

Zbavme se, prosím, už jednou provždy teorií, které hlásají tu nutnost ekonomické nadstavby, tu zase zbožnění ekonomického růstu (což je v podstatě jeden a týž způsob uvažování, pouze v jiné ideologické omáčce) a začněme zvažovat, zda je demokracie pouhým mechanismem, či jestli má naopak nějaký obsah. Je pravda, že neoliberalismus (jeden z typů kapitalismu) má vedle pozitivních konotací i negativní dopad na kvalitu demokracie. Úplně stejně tomu však je u jakéhokoli jiného ismu. Neexistuje žádný, který by měl v tomto smyslu dopady čistě pozitivní.

I před listopadem 89 zde byla korupce, i tehdy byla ekonomika vším a ostatní se krčilo někde v koutku, i tenkrát o chodu společnosti rozhodovali podprůměrní agenti s teplou vodou namísto skutečných osobností. Jiří Pehe a Jan Štern mají pravdu: To lepší, co po listopadu prožíváme, nepřinesl lidem ničím neomezený trh a modla ziskovosti (a další ideologické výkřiky neoliberalismu), ale právě demokracie — svoboda, lidská práva.

A to dobré by mohla podpořit i pozvolna vznikající občanská, otevřená společnost, která je schopna individualisty neoliberálního typu doplňovat individualisty i kolektivisty humanistickými. Podmiňovací způsob je namístě, onen neoliberalismus svou radlicí před sebou valí vše, co mu stojí v cestě. Jeho dravost je obdivuhodná, onen obdiv však musí mnoho lidí prožívat na okraji společnosti, kdežto druzí se těší pohodlnému životu z nakradených peněz, které - jak víme z „prezidentských dekretů“ - nikdy nemohou být špinavé. Neoliberalismus postupně likviduje i onu otevřenou společnost, respektive občanská sdružení a jejich iniciativu. Tentokrát v rámci akce nazvané Nejlevnější škrty v historii, jelikož je nejvíce zaplatí ti nejchudší, na něž dnes nebere zřetel vůbec nikdo.

Manifest je napsán s přehledem, erudicí a hlubokým záběrem, především v oblasti, kde popisuje vyprázdněnost naší demokratury, k níž přispívají ideologické teze neoliberalismu spojené s technokratickým způsobem uvažování, utilitarismem a neznalostí jiných než ekonomických hodnot. Tuto pasáž korunuje odstavec o politických stranách:

„Politické strany se v takovém prostředí mění v instituce, které, předstírajíce politickou činnost, jsou především agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě. Politické programy a koncepce jsou jen jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi strany dělaly v podstatě tutéž politiku.“

Vzpomeňme, kterak svou prázdnotu předvádějí tyto strany v předvolebním boji. Důležitá je technologie a mechanismus, nikoli hodnotový obsah. Pravicové strany i ČSSD se nerozpakují svým hrubým populismem nahrávat krajně pravicovým extremistům vyvoláváním záporných emocí vůči menšinám, Romům a bezdomovcům. Proč ne, když to marketingové metody umožňují, jak se vyjádřil kandidát na mosteckého starostu z ČSSD.

Autoři manifestu si ovšem vzápětí stěžují, že strany již nevyužívají svých ideologií a ideologický obsah politiky proto už není důležitý. V tom spočívá protiklad v manifestu obsažený. Právě to, že ODS za pomoci dalších pravicových stran a ČSSD razila a razí neoliberalismus, tedy svou ideologii, jsme se dopracovali oněch závratných nížin, onoho mafiánského kapitalismu, privatizace demokracie, demontáže sociálního státu, oné nezměrné korupce, tunelování a rozkrádání, okupování veřejného prostoru, především mainstreamových médií, politicko-ekonomickou oligarchií. „Neoliberalismus je nebezpečím pro demokracii, protože ta je založena nejen na mimoekonomických, netržních hodnotách, ale také na rovnosti v rámci vlády zákona,“ píší Štern a Pehe. Nejenže mají pravdu, ale pojmenovávají tak několika slovy podstatu celého problému.

Nahrazení této ideologie jinou nic nezlepší, jak jsem popsal již svrchu, protože každá z nich s sebou nese i myšlenky s negativním dopadem na život lidí. V prvé řadě tedy nejde o prosazování ideologických východisek, ale o kvalitu demokracie. Potřebujeme tedy politické strany (momentálně alespoň jednu, která s tím začne), které namísto ideologií budou na prvém místě prosazovat politickou kulturu, umožňovat kritické myšlení, kritický rozum, které namísto technologie moci budou dávat přednost uplatňování hodnot, které manifest vynikajícím způsobem popisuje.

Jak na to? Autoři manifestu vyjadřují přesvědčení, že „zatímco klasický liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před ,vyšším řádem', neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.“

Není ovšem jasné, jak se vrátit ke klasickému liberalismu poté, kdy se společnost sekularizovala a ateismus se stal „vírou číslo jedna“ - alespoň u nás tomu tak je. Manifest nabízí několik konkrétních kroků, z nichž by každý sám o sobě byl velkým přínosem ke zlepšení situace, není však jasné, jestli by jejich naplňování v atmosféře, kterou neoliberalismus postavený na sekularizaci společnosti vyvolává, byly vůbec uskutečnitelné. Nebo jestli by byly natolik účinné, aby napomohly přechodu od neoliberalismu (tedy i od ideologizace myšlení a konání) k utváření a pěstování obsahu, který by byl s to proměnit naši demokraturu v demokracii.

Například: Ombudsman volený lidem, přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů… Jak by to fungovalo v situaci, kdy pány všech hlavních médií jsou de facto zmínění oligarchové nebo jejich kluboví nahrávači? Je za těchto okolností přímá demokracie čistě prvkem demokratickým, nebo se může stát prostředkem k diktatuře oligarchů prostřednictvím médií, respektive mocné manipulace s fakty a následně i s voliči? (Jak jsme občas svědky již dnes.)

Neboli: Je tu něco, co by mohlo nahradit onen „vyšší řád“ (pokoru před ním), který liberální guru F. A. Hayek nazýval „vyšší nomos“, tedy cosi, co se rozprostírá i nad demokracií coby konstanta, k níž se člověk může vztahovat? Nemusíme s Hayekem ve všem všudy souhlasit, ale často se zapomíná, že to byl právě on, kdo svou obhajobu liberalismu podmiňoval vztahováním se k etickým principům.

Kardinální otázka tedy zní: Kde ve světě, v němž se lidé již nebojí Boha a v němž hodnoty korodovaly vzít oporu pro návrat k systému, který stával na „pokoře před vyšším řádem“?

    Diskuse
    OW
    September 22, 2010 v 7.12
    Bát se
    Bát se Boha, toto sousloví biblického původu prosím nevnímejme jako jinou formu vlády pomocí strachu (navzdory lidským theokratickým hrůzovládám jakékoliv konfese).
    Bát se Boha vypovídá o respektu k Bohu, o vztahu k němu. Předpokládám, že to tak myslí i p. Kostlán a citovaní autoři. A vtomto směru pak čtěme také vše ostatní, co říkají.

    Jinak, jsem přesvědčený, že demokracie jakou ji známe potřebuje pravici i levici. Potřebuje rozhovor mezi nimi.
    Od stávajících stran něco takového asi čekat nelze, ale zrovna Manifest a Pro-Alt mají obrovskou šanci něco takového nabídnout. Rehabilitovat je obě.
    Ondřej
    September 22, 2010 v 7.31
    ideologie, demokracie, pokora, sekularizace ... a souvislosti reálného světa
    Vaše slova o potřebě „prosazovat politickou kulturu, umožňovat kritické myšlení“, mi připomněla pozoruhodný a stále aktuální rozhovor, který v roce 2001 vedl Michael Hauser s ekonomem Jaroslavem Vaňkem, který se mimochodem také hlásí ke křesťanství (VIZ http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=39&Itemid=28).
    Vaněk říká, že „je třeba propagovat kritickou analýzu“ a vzápětí vyslovuje něco dost podstatného: „válka a zabíjení lidí je nejradikálnější formou nedemokracie“.
    Myslíte, že tuto sotva zpochybnitelnou realitu – tedy války a zabíjení – pomůže zprovodit ze světa „pokora před vyšším řádem“? Válka je, v tom se nejspíš shodneme, „nižším řádem“. Přesto, že je „nižší“, nebude, obávám se, vymýcen oním „vyšším“ tím, že se budeme ohánět slovy jako „ideologie“, „etické principy“, „nepokorná pýcha“ atd. atp. Nebude spíš potřeba poohlédnout se ještě po něčem jiném? A k tomu nám dopomáhej kritické myšlení.

    „Návrat ke klasickému liberalismus“ je pitomost (což patrně tušíte i Vy).
    FK
    September 22, 2010 v 7.45
    Ondřeji díky, samozřejmě, že jsem to myslel tebou popsaným způsobem. Toto úsloví používali ještě naši prarodiče a vyjadřovalo respekt, respektive nutnost tohoto respektu k něčemu, co přesahuje lidské hemžení. :-)
    FK
    September 22, 2010 v 7.53
    Pane Kopecký, díky moc za příspěvek.
    Jaroslav Vaněk má nepochybně pravdu, když žádá prosazování kritické analýzy.
    Co se týká válek a násilí, není třeba jej jakkoli ideologizovat. Zabíjení druhých bohužel patří k lidské přirozenosti a žádný systém, ať už je jakkoli ideologicky postavený, tomu zabránit nemůže. V domnělém "zájmu vyššího řádu" se přeci vraždilo také, a ne právě málo. Naším nepřítelem v takových případech je fanatismus a ten si nedá říci, nedá se přesvědčit.
    Proto mluvím více než o ideologiích o lidské slušnosti, proto volám po empatii - aby byl život snesitelnější.
    Co se týká klasického liberalismu, souhlasím s vámi - s tou výhradou, že jsem pro větší zřetelnost použil výraz autorů manifestu a s tím, že název je v podstatě lhostejný, jak padlo i v některém z diskusních článků na toto téma. Nazývejme to jak chceme, klidně i "socialismus" jde o podstatu věci.
    September 22, 2010 v 8.50
    přirozenost?
    Dovolím si malou korekturu. Není to tak, že „zabíjení druhých ... patří k lidské přirozenosti“. Zabíjení patří k „přirozenosti“ (v tom smyslu, že je jednou z fyzicky daných, realizovatelných možností) druhové bytosti homo sapiens. Člověk pro nás ovšem v evropské (ale nejspíš nejen evropské) tradici přece znamená bytost, která svou „biologickou“ povahu překračuje, a tedy v jistých podstatných ohledech neguje. K „přirozenosti“ kulturní bytosti zvané člověk zabíjení nepatří. to patří k samotné podstatě humanismu. (A tedy se např. Robespierre či Trockij humanismu, jehož ideály jinak hlásají, zpronevěřují. Pravda, pod tlakem reálných násilně se projevujících společenských sil.) Není humanismu bez boje.
    To je smysl radikálního demokratismu. Nikoli nutně "radikálního liberalismu".

    Jinak k tématu:
    FREUD: „Proč válka?“ (dopis Einsteinovi, září 1932)
    September 22, 2010 v 9.13
    malý dodatek k předchozímu
    Považuji za nešťastné, když se v manifestu smutného údivu, který nám oba vzdělanci nabídli, vyskytuje formulace o „přirozeném zakotvení v řádu světa“. (Martin Škabraha reagoval: "ježkovyoči!") A nemyslím si ani, že je náhodou, že se okolo „přirozenosti“ točila část diskuse.
    Mluvíme-li o řádu světa, pak můžeme mluvit o kulturním – a nikoli „přirozeném“ - zakotvení, není-liž pravda?
    OW
    September 22, 2010 v 14.54
    "Přirozeného řádu světa" bych se jako termínu nebál, pokud by nebyl použit jako kamufláž mého či něčího egoismu, jako dogma, které absolutizuje ten či onen způsob na transcendentální úroveň.
    Stejný kořen má i slovo "Příroda"
    Sám bych "Přirozený řád světa" v theologické hantýrce použil, pokud bych chtěl hovořit o stvořenosti člověka, světa, nebo o něčem z nich, co se k jejich stvořenosti váže. Něco, co se nás velmi, velmi týká a přitom to sami nevytvoříme a vytvořit a nemůžeme. Každý z nás tady se narodil a každý také jednou umřeme a my to neovlivnili a neovlivníme Prostě to tak je.
    V sekulární řeči bych "Přirozený řád světa" (aspoň jako pracovní termín) vnímal podobně jako "sloužící životu, udržující, podporující život". V obecné rovině. Ale jistě ne jako něco vyrobeného, vypěstovaného člověkem. Ovšem něco, co tu bylo před námi.
    Věřící by tady mohl říci "Jak nám to tu Pán Bůh zařídil", nevěřící "co nám umožnilo vyvinout se, vyvíjet se....."

    Ono je asi velmi těžké něco takového formulovat srozumitelně pro všechny obory naráz. Ale určitě pro významové posuny ve nezatracujme "Manifest" Autoři se snažili vystihnout něco, co nás přesahuje- a "Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem"
    Ondřej
    September 22, 2010 v 16.1
    diskuse o liberalismu a demokracii pokračuje
    Vítám, že diskuse o liberalismu a demokracii pokračuje. Dobrá je otázka pana Kostlána na ono zakotvení liberalismu v současné sekulární společnosti. Americká demokracie, tzv. zbožná demokracie byla zakotvena v puritánské víře, anglický ekonomický a evropský liberalismus už toto zakotvení neměl a ukázalo se, že nedokázal vzdorovat fašismu a nacismu. Přirozený řád světa je už dnes pasé. Masaryk, Rádl i Komárková také zakotvují demokracii v křesťanské víře, Komárková zároveň vítá sekulární stát. Jak to ovšem spolu sloučit. Myslím, že se nacházíme v době krize konzumní společnosti, nelze se vracet, měli bychom se vyhnout svodům různých fundamentalistů, vidíme, že neoliberalismus žádné jiné řešení než onen růst růstu a maximalizace zisku nemá. Takže nám nezbývá než kritické navázání na tradici, ohledávání normativních základů demokracie a liberalismu a hledání skutečných alternativ současného nečasu.
    OW
    September 22, 2010 v 17.31
    Potřeba vztáhnout se
    Jenže rozdíl dobra a zla, svět jako takový, místo člověka v něm pořád ještě (aspoň podvědomě) máme sepjatý s křesťanskou a židovskou tradicí (např. solidarizace se slabším). A potřebujeme se vztahovat. Ne podle (a kvůli) katechismu té či oné konfese. Pokud se vztahovat nebudeme, zbožníme sami sebe a zkončíme zase u nějakého Hitlera, Stalina a pod., ať už s jakoukoliv kulisou a fánglí.
    Ondřej
    FK
    September 22, 2010 v 19.20
    Jan Kopecký
    Souhlasím, s tou výhradou, že žádná filozofie či žádná ideologie nemůže změnit lidskou přirozenost. I humanismus se jen snaží usměrnit lidské chování, aby bylo snesitelnější, nikoli změnit. Z toho opravdu žádné velké postavy humanismu nepodezírám :-). Změnit lidi se snaží utopisti, komunisti, nacisti apod. Všichni ostatní více či méně počítají s tím, že lidská povaha (a věci z toho plynoucí) se v prostoru a čase nemění.
    + Další komentáře