Lidskoprávní filosofický diskurs dělí lidská práva také na tzv. práva pozitivní a na práva negativní. Negativní lidská práva v tomto pojetí jsou ta, která potřebují jen nečinnost státu. Naproti tomu pozitivními právy jsou myšlena ta, pro jejichž naplnění je nutné vměšování státu do občanského prostoru.

Negativní práva jsou považována za ta důležitější, základnější lidská práva než ostatní. Jedná se především o svobodu vyjadřování, svobodu vyznání, právo na vlastnictví čehokoli atp. Tato práva jsou také zakotvena ústavně.

Pozitivní práva jsou například nárok na zdravotní péči, právo na vzdělání, právo na kolektivní vyjednávání, zákaz diskriminace atd. V ústavních dokumentech většinou chybí, ale jsou často podchycena zákony.

Ponechám stranou spor o přirozenost či konsensuálnost lidských práv. Chci jen poukázat na nesmyslnost tohoto dělení a především na to, že všechna práva jsou pozitivní, protože vyžadují aktivní tlak vládnoucí garnitury. Konkrétně se zaměřím na právo na svobodné vyjadřování.

Francouzské úsloví zpopularizované Woody Allanem s nadsázkou ukazuje, že mezi diktaturou a formální demokracií není zase tak velký rozdíl. Diktatura tupě stíhá vyjadřování odlišného politického názoru. Formální demokracie postupuje sofistikovaněji s nadějí, že přes skrumáž různých „svobodně“ vyjadřovaných názorů bude vládnoucí skupina schopna prosadit svůj názor.