Lidskoprávní filosofický diskurs dělí lidská práva také na tzv. práva pozitivní a na práva negativní. Negativní lidská práva v tomto pojetí jsou ta, která potřebují jen nečinnost státu. Naproti tomu pozitivními právy jsou myšlena ta, pro jejichž naplnění je nutné vměšování státu do občanského prostoru.

Negativní práva jsou považována za ta důležitější, základnější lidská práva než ostatní. Jedná se především o svobodu vyjadřování, svobodu vyznání, právo na vlastnictví čehokoli atp. Tato práva jsou také zakotvena ústavně.

Pozitivní práva jsou například nárok na zdravotní péči, právo na vzdělání, právo na kolektivní vyjednávání, zákaz diskriminace atd. V ústavních dokumentech většinou chybí, ale jsou často podchycena zákony.

Ponechám stranou spor o přirozenost či konsensuálnost lidských práv. Chci jen poukázat na nesmyslnost tohoto dělení a především na to, že všechna práva jsou pozitivní, protože vyžadují aktivní tlak vládnoucí garnitury. Konkrétně se zaměřím na právo na svobodné vyjadřování.

Francouzské úsloví zpopularizované Woody Allanem s nadsázkou ukazuje, že mezi diktaturou a formální demokracií není zase tak velký rozdíl. Diktatura tupě stíhá vyjadřování odlišného politického názoru. Formální demokracie postupuje sofistikovaněji s nadějí, že přes skrumáž různých „svobodně“ vyjadřovaných názorů bude vládnoucí skupina schopna prosadit svůj názor.

Ačkoli se jedná „jen“ o odbojářský vtip — původně zaměřený na fašismus, nelze mu upřít racionální jádro. V době, kdy média ovládají nadnárodní korporace a multimilionáři, je naivní se domnívat, že na jejich stránkách dochází k nějaké svobodné prezentaci informací a názorů.

Jen skuteční naivkové se mohou domnívat, že Respekt, Ekonom či Hospodářské noviny vlastněné Bakalou jsou nezávislé, a budou nás svobodně informovat o korupci vlády, kterou páchá jejich majitel. Ani Euro či nově vznikající informační portál PPF nebude kritizovat mafiánský kapitalismus, z něhož vyrostl jejich vlastník Petr Kellner. A v časopise Týden byste také těžko hledali články o zmanipulovaných zakázkách pražského magistrátu, na nichž slušně vydělal jeho vlastník Sebastian Pawlowski.

Jelikož tištěná média a televize jsou hlavními tvůrci veřejného mínění, je jejich vlastnictví stejně důležité v demokracii jako v autoritářských režimech. Pokud jedna společenská skupina bude ovládat většinu mediálního prostoru, je jasné, že názory, které nejsou této skupině vhod, budou eliminovány. V lepším případě odsouvány na periferii a zesměšňovány.

Ústavou garantovaná svoboda slova se pak stává jen fraškou, protože vaše slovo nemá žádnou váhu. I za Husáka bylo možno kritizovat režim v hospodě, na odborářských schůzích a dokonce i na politickém školení mužstva, nebezpečným se člověk pro režim stal až tehdy, když se jeho „slovu“ dostalo mediální pozornosti.

Dnes jsou privátní média v rukou oligarchů a novináři jsou jen jejich námezdními dělníky, kteří prostě v hierarchické struktuře dělají, co se jim řekne. Pokud jsou si toho vědomi, dobře, každý se musíme něčím živit. Jestli se však redaktoři jako třeba Erik Tabery a jemu podobní tváří, že jsou nezávislou ochranou demokracie, jde buď o závažnou poruchu vnímání reality, nebo prostě jen o grandiózní ukázku další propagandistické kampaně, která je jejich denním chlebem.

Veřejnoprávní televize a rozhlas jsou v Praze postiženy nepotismem prominentních rodin a pravicovým krasodušstvím. Stále čekám, kdy se redaktoři ČT, přes tlak pravice na jejich zrušení, seberou a obětavě se vydají na pomoc budování kapitalismu v akci Z. Mohli by třeba pomáhat při kopání tunelu Blanka. Vzhledem k tomu, jak nedostatečně a neobjektivně o něm informují, mohli by si to zažít i na vlastní kůži.

Smutnou kapitolou jsou Literární noviny, které převzal Lidový dům, aby je nechal Mládkovi s Pavlem. Redakce navázaná na levicové a sociálně liberální intelektuály byla rozmetaná a ČSSD jen přihlížela tomu, jak za její peníze míří týdeník do nicoty.

Chceme-li nezávislá média, musíme pro to něco udělat. Původní návrh veřejnoprávních médií včetně deníku a jejich transparentní správa zmizely z programu Strany zelených po nástupu tzv. pragmatiků, kteří se do Sněmovny dostali díky podpoře reklamního magnáta Soukupa, který si nechává říkat Berlusconi...

Na troskách Literárních novin vyrostly dva nezávislé mediální projekty. Vedle Deníku Referendum byly založeny Kulturní noviny, které se snaží v tiskové i internetové podobě navazovat na politicko-kulturní tradici LtN a fungují na družstevní bázi.

A máme tu samozřejmě i další menší periodika, která si vydávají různé skupiny a snaží se v nich reflektovat současné dění.

Pokud chceme, aby tento nezávislý prostor přežil, je nutno jej podporovat. Formy příspěvků nabízí každé svobodné médium a je jen na občanech, pro co se rozhodnou. O peníze jde samozřejmě až v první řadě, ale nutná je i propagace mezi známými a všemi, kteří by o to mohli mít zájem.

Ne proto, že to vše budou od rána do večera číst. Prostě jen z toho důvodu, že číst a podporovat nezávislá média je IN pro všechny, kteří chtějí zachovat základní svobodu a demokracii. Za Čechy se dnes nebojuje u Atén, v Mexickém zálivu či u bloků jaderných elektráren. Ten základní boj se vede o to, jestli se necháme manipulovat. Pokud dovolíme, aby si naši realitu vymýšlel lumpenproletariát z médií placených oligarchy, můžeme žít v růžovém snu. Ale až nás z něj probere tvrdý pád, budeme se k nezávislým informacím dostávat jen stěží. A pokud se budeme chtít k situaci vyjádřit, dostane se nám jen posměšného: „Říkej si, co chceš…“

Touha po svobodě a právu a podílet se na věcech kolem nás je pěkná. Sama o sobě však nestačí. Podpora nezávislého mediálního prostoru je prvním a nezbytným krokem k tomu, jak tohoto snu dosáhnout.