Je možný svobodný řád?

Josef Poláček recenzuje knihu „Svobodný řád“ s podtitulem „Úvod do umění si vládnout“ od Luďka Rychetníka. Autor zde rozlišuje negativní, pozitivní a republikánskou svobodu.

Intencím a cílům knihy „Svobodný řád", která vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2012, nelze dost dobře porozumět bez přihlédnutí k životním osudům jejího tvůrce; je tedy zapotřebí je úvodem alespoň krátce zmínit. Luděk Rychetník byl jedním z těch mnoha československých občanů, kteří po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odešli do zahraničí, neboť v obsazené zemi s restaurovaným totalitním režimem pro sebe nespatřovali žádnou budoucnost.

Luděk Rychetník nalezl svůj nový domov ve Velké Británii, kde měl příležitost poznat – a dozajista i ocenit – tamější demokratický politický režim, fungující, korektní a nezkorumpovanou státní správu, spravedlivě a neúplatně fungující soudní systém.

Tím ostřeji pak každý, kdo měl příležitost osobně zakusit to, co lze prostě nazvat „dobře fungujícím státem“, vnímá onen stav státu a veřejných záležitostí vůbec, jak se vyvinul po listopadovém převratu v rodné zemi. Namísto ustálených a všeobecně respektovaných pravidel politické soutěže jakési ukoptěné přízemní české podrazáctví, všeobecná korupce zasahující jak státní správu, tak i nejvyšší politiku a dokonce i samotné soudnictví, nepřehlédnutelné snahy i těch nejvyšších státních představitelů obejít ústavní pravidla a normy.

Zkrátka: popřevratový český stát ve srovnání s vyspělými státy liberálně-demokratického Západu nabízí opravdu velice žalostný pohled; a není tedy divu, že někdo s takovým životním i profesním zázemím jako Luděk Rychetník se ujímá úlohy, politicky a mravně deformovaný český stát přiblížit onomu západnímu standardu.

Klíčovým pojmem jsou pro autora zmíněné publikace – vedle svobody – především dva základní termíny: „řád“ a „instituce“.

Onen „řád“ znamená v podstatě naprostou kontrapozici vůči onomu nesolidnímu, korupčnímu až chaotickému prostředí české politiky, kdy jednotlivé mocenské a zájmové skupiny si veřejné statky v podstatě parcelují a přihrávají mezi sebou, a bezmocný občan se na to všechno může jenom z dálky dívat.

Řád“ tedy neznamená nic jiného, nežli obnovení vlády zákona a pořádku, pevných mravních norem nad politickým konjunkturalismem. Pojem „instituce“ se pak vztahuje spíše na konkrétní způsoby, jakým tento spravedlivý a pevný řád obnovit – prostřednictvím solidně a transparentně působících institucí, jak formálního tak i neformálního charakteru.

Při tomto svém kladením důrazu na fungující instituce, na obnovený a dominantní Řád je však autor nutně konfrontován s jedním zásadním problémem: do jaké míry se takovýto řád, pevný a závazný státní pořádek snáší s požadavkem a postulátem lidské svobody. Neboť, jakýkoli závazný řád samozřejmě lidské individuum napřed svazuje svými povinnostmi, svými zákazy; je to tedy vůbec principiálně myslitelné, uvést obojí do vzájemného souladu – řád i svobodu?

V každém případě je nutno konstatovat jako vysoce pozitivní moment, že autor se tomuto problému nevyhýbá, nýbrž ho aktivně a cíleně tematizuje; už jenom tím se jeho kniha pozdvihá z roviny čistě politologické teorie do vyšší sféry politické filozofie.

Jakým způsobem tedy autor řeší tuto dichotomii? - Nutno přiznat, že velmi přesvědčivým a logicky konsistentním způsobem.

Rozhodující je jeho dělení pojetí svobody do tří rozdílných kategorií: svoboda negativní, svoboda pozitivní a svoboda republikánská.

Svoboda negativní je ryzí svoboda individualistická, tak jak ji důvěrně známe z ideologie liberalismu, a z praxe současné individualistické společnosti: svoboda je, když si mohu dělat co sám chci. Nikdo mě nesmí omezovat, nikdo mi nesmí nic předepisovat.

Svoboda pozitivní na první pohled budí dojem, že je jenom jiným formulováním téhož obsahu: svobodný jsem tehdy, když jsem svým vlastním pánem. Což by znamenalo fakticky totéž: svobodný jsem, když mi nikdo nic nemůže předpisovat. Ve skutečnosti má toto pojetí svobody ale přece jenom zásadně jiný obsah a účel: rozhodovat o sobě jako odpovědná rozumná bytost.

Krátce řečeno: ta negativní, individualistická svoboda začíná a zároveň končí u holého „já sám“; zatímco ta pozitivní svoboda ohlašuje a postuluje: „já člověk“. Člověk rozumný, člověk odpovědný, člověk vědomý si své mravní zakotvenosti, a podle toho také jednající.

Od této svobody pozitivní – ke které se autor knihy zcela jednoznačně kloní – je pak už jenom malý krok ke svobodě „republikánské“, která je pro jeho státněpolitické úvahy zcela základní.

Ta klíčová otázka, kterou nám v této souvislosti staví, zní takto: jsme opravdu nesvobodní, když bereme ohled na jiné?

Zastánce pozitivní svobody vnímá člověka i se společností, ve které žijeme – kde je tedy zcela nepostradatelným momentem vzájemná spolupráce, kooperace. Je to tedy i v našem nejvlastnějším osobním zájmu, když se podřídíme všeobecně platným, spravedlivým, respektovaným pravidlům vzájemného styku. Svou svobodu naprosto neztrácíme tím, že se těmto pravidlům podrobujeme – neboť se jim podrobujeme vědomě a dobrovolně, jakožto rozumné a rozumové bytosti.

Republikánská svoboda není tedy nic jiného, nežli rozšíření oné pozitivní svobody na sféru státu, sféru společně spravovaných záležitostí. Ten, kdo svou svobodu pojímá jako odpovědné jednání mravně zralé osobnosti, ten tímto způsobem bude aktivně působit i ve veřejných záležitostech, jakožto aktivní občan – neboť jedině tímto způsobem může dosáhnout trvalého zlepšení, zkultivování celé té sféry společného a společenského dění.

Závěrem své knihy se autor zabývá ještě některými speciálními záležitostmi vztahu občan - politika, kterými se zde bohužel už není možno zabývat dopodrobna, takže si musíme vystačit jenom s krátkým vyjmenováváním některých z nich: kultura (národa) určuje politiku, ale zároveň politika může určovat kulturu, tím že vytváří respektive mění příslušné instituce; náprava politiky musí vycházet od občanů samotných, umění dobře vládnout je podmíněno uměním vládnout sám sobě, to jest být vnitřně svobodným; stabilní státy charakterizuje úcta k nějakém vyššímu (Božímu) morálnímu řádu, stejně tak jako odpovědného vládce motivuje jeho víra v transcendentno, tedy v nějaké vyšší, absolutně platné a nepodmíněné mravní a existenciální hodnoty.

Za jedinou opravdu problematickou pasáž publikace by bylo možno označit tu, kde se autor pokouší o názorné vyjádření „více nebo méně svobodných států“ prostřednictvím tabulek a grafů – jako by bylo možno lidskou svobodu nějakým způsobem „oznámkovat“! Bezpochyby, je možno namítnout, že se zde jedná pouze o podmínky svobody, které ten či onen stát poskytuje svým občanům; takovéto pojetí by však mohlo vést k velmi nebezpečnému závěru, že takováto pouze politická svoboda nemá se skutečnou, autentickou svobodou lidské bytosti nakonec vůbec nic společného...

Celkově je možno k publikaci Luďka Rychetníka konstatovat, že autor zde – právě díky tomu že do svých výkladů integroval i filozofické dimenze svobody a řádu – analyzoval danou problematiku skutečně ze všech úhlů pohledu; není v podstatě snad jeden jediný relevantní moment problematiky existence a organizace moderního státu, který by zde byl opomenut. A přestože autor zabírá velice široké tématické spektrum – od politické teorie přes ekonomii až po filozofii morálky – přes to všechno zůstává jeho výklad i pro laika zcela přehledný a srozumitelný.

Tuto – rozsahem nevelkou, ale velice obsažnou - publikaci je možno bezvýhradně doporučit každému, kdo se sám cítí být aktivním, odpovědným občanem, a hledá cesty a argumenty pro to, jak zlepšit a zkultivovat stav státu a věcí veřejných ve vlastní zemi.

Tolik tedy základní přehled oněch myšlenek, které Luděk Rychetník vyjadřuje ve své knize „Svobodný řád“. V následujícím textu, příští týden, se pokusím podrobněji a hlouběji přezkoumat, do jaké míry jsou tyto teze o možnostech spojení principu svobody a principu organizovaného státního zřízení („řádu“) opravdu nosné, do jaké míry je skutečně možno vycházet z předpokladu, že tyto ideje by mohly mít reálný potenciál rozhodujícím dílem přispět k žádoucí kultivaci především české politiky a české společnosti vůbec.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Slovo autora Úterý, 2.Září 2014, 09:47:50

Především poděkování panu Poláčkovi za příznivou recenzi mé knihy "Svobodný řád". Oceňuji jeho velkorysost. S panem Poláčkem jsme v diskusích na stránkách DR několikrát ostře zkřížili pera a navíc jeho filosofická východiska jsou dosti odlišná od mých: on je idealista monista, s hegelovskou inspiraci, já jsem dualista s novotomistickou inspirací, kterou se snažím dynamizovat. Přesto v jeho recenzi není ani stopa snahy "mi to ukázat". Naopak, férovým způsobem se pokusil shrnout hlavní body a dokázal je podat v několika odstavcích, nezbytně zjednodušeně, ale bez pokroucení. Těším se na jeho úvahy příští neděli.

Chtěl bych však, aby vzal na milost i tu měřící část knihy, to "oznámkování svobody". Jeho odmítnutí mého úsilí měřit míru svobody v politickém režimu, mi připomělo historku amerického politologa z šedesátých let. Vypravěl mi o své návštěvě v Oxfordu a své přednášce o kvantitativním výzkumu. Zaslechl, jak si oxfordští donové mezi sebou pohrdavě šuškali "on si myslí, že to (politickou kulturu, svobodu atd) může měřit". Tehdy to byla novinka. Od té doby je empirická, kvantifikujíci politologie uznávaným a užitečným oborem. Co se měří, jsou společenské, vnější podmínky svobodného života, skutečně nikoliv vnitřní "autentická svoboda lidské bytosti", o níž panu Poláčkovi kde. Ale pro většinu lidí, nikoliv pro filosofy, jogíny a mystky, jsou vnější podmínky důležité. (V kapitolkách 2.6 a 3.5 knihy a v odkazech se vysvětluje, jak se měří pevnost spravedlivého řádu a míra svobody.)

Pan Poláček je založením filosof, uznává filosofickou, analytickou argumentaci a přijímá ji jako postačující. Já jsem se jí v knize pokusil doplnit empirickou argumentací. Když analyticky argumentuji, že svobodný řád je za určitých podmínek možný, zajímá mne také, zda je tomu tak ve skutečnosti. Existují opravdu země, kde dovedou spojit řád a svobodu? Nebo naopak, zda země s pevným řádem musí být autoritativní nebo diktatura? Pro odpověď je nutné řád i svobodu kvantifikovat, měřit. Ostatně jde pouze o to rozpracovat námi běžně užívaná srovnání, že v Česku je více svobody než třeba v Bělorusku.

Ještě jednu důležitou poznámku o mém záměru. Do britské emigrace jsem odjížděl s nejdříve vágně a postupně jasněji formulovanou otázkou, proč my Češi máme v každé generaci aspoň jeden státní převrat nebo invazi? A proč znamenají drastické přeorání společenských a majetkových poměrů, při nichž padají zábrany lidské hrabivosti? Jsou to otázky o naší "národní nesamozřejmosti" a státní nestabilitě, o nichž psali Kundera a Bělohradský. V Británii, která je modelem stability režimu a národní "samozřejmosti" a hrdosti, jsem hledal odpovědi. To, co jsem nalezl, jsem se pokusil vyjádřit v knize.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Jaká svoboda? Úterý, 2.Září 2014, 13:46:56

Pane Rychetníku, v prvé řadě musím přiznat, že mě poněkud pobavilo Vaše definování mé osoby respektive mého ideového zaměření jakožto "idealisty monisty", s hegelovskou inspirací.

Už několik účastníků diskusí na DR se mě snažilo někam zařadit - a všechny jsem musel tak či onak přivést k poznání, že právě toto je v mém případě víceméně zcela marné snažení. Jmenovitě paní Hájková se zdá být přímo nešťastnou z toho, že mě nemůže definitně zařadit ani do škatulky "marxista", ani do škatulky "antimarxista". Podle všeho dokonce i ten "antimarxista" by jí byl daleko milejší, mohla by mě alespoň jednou provždy odsunout do kategorie nepřátel, zjevný a čitelný nepřítel je vždycky jednodušší a přijatelnější nežli někdo, kdo zevnitř stále znovu a znovu zpochybňuje vlastní ideové pozice.

Pokud bych tedy všem, kteří v tomto ohledu mají nějaký zájem či ambice, sám měl dopomoci k zařazení mého ideového zaměření, pak snad jedině takto:

Jsem pravicový levičák a levicový pravičák; jsem konzervativní progresivista a progresivní konzervativec; jsem idealista ve stejné míře jako jsem materialista, a naopak. Jsem zastáncem monismu v tom smyslu, že náš svět je nakonec jenom jeden, a že tedy jakékoli dělení světa na "spirituální" a "materiální" nemůže být výsledkem ničeho jiného, nežli naší vlastní neznalosti pravého stavu věcí. Stejně tak ale jsem si plně vědom toho, že onen dualismus nevznikl jenom nějakou náhodou, nýbrž že odráží objektivní stav našeho bytí a především našeho vědomí - a že tedy nějaká bezrozporná identita onoho materiálního a spirituálního je nám asi sotva reálně dosažitelná.

To všechno dohromady: je opravdu asi sotva možné mou osobu jednou provždy definovat či klasifikovat tím či oním obsahem; to jediné k čemu se mohu víceméně bezvýhradně doznat jako ke svému "krédu", není obsah, nýbrž přístup, metoda, způsob myšlení. A to sice metoda dialektická, jejíž podstatou je právě to, překonávat jednostrannost každého vyhraněného kánonu, pohledu, a spojovat zdánlivě nespojitelné v jeden nadřazený, integrovaný celek.

K té "oznámkované svobodě": no ano, já jsem v mém textu sám připustil, že takovéto kvantifikování v zásadě možné je - ale že může být do určité míry legitimní právě a jenom v relaci k podmínkám čistě p o l i t i c k é svobody. Zatímco centrálním předmětem mého zájmu je svoboda nikoli politická, nýbrž autentická svoboda člověka, lidské bytosti jako takové.

Pro ilustraci: v disidentských kruzích za totalitního režimu platila jako obecně uznávaná téze, že svoboda člověka je konec konců neodvislá od stavu politického režimu. Jinými slovy, že svou vnitřní svobodu si člověk může uchovat za všech okolností.

A já bych tuto tézi ještě radikalizoval: této pravé vnitřní svobody je možno daleko spíše docílit za stavu politické n e s v o b o d y, nežli za politického režimu liberálně-demokratického. Nesvoboda (politická) nutí člověka hledat svou pravou, vnitřní svobodu; liberalistická svoboda politická nenutí člověka naprosto k ničemu. Ani ho k hledání svobody nenutí, ani ho k němu neinspiruje. A kde není ani tlak ani inspirace, tam také nic nevzniká.

Ale v zásadě nemá příliš smyslu v tuhle chvíli tuto záležitost probírat dopodrobna - právě o tom je druhá část mého textu, a tak bude asi smysluplnější vyčkat až k jeho zveřejnění.

P.S. Pane Rychetníku, musím přiznat, že mě poněkud překvapuje, že Vy jste překvapen tím, že jsem recenzi Vaší knihy podal "férovým" způsobem. Za podmínek kultivované diskuse - byť i doprovázené názorově-ideovými rozdíly - je v podstatě naprostou samozřejmostí, že se pracuje s korektními argumenty, včetně respektu vůči legitimním stanoviskům protistrany. (Že se i v diskusích na stránkách DR tato zásada ne vždy dodržuje a ne vždy dodržovala, je bohužel tristním faktem; ale to asi nebude pro nás dostatečným důvodem, toto pravidlo opustit.)

A ostatně - už jsem Vám to naznačil a opakuji ještě jednou - ve zcela obecné rovině Vaše východiska i Vaše závěry v podstatě naprosto sdílím, a i když má snaha po změně společenských poměrů jde podstatně dále (je radikálnější) nežli ta Vaše, přesto v žádném případě nejsem vyznavačem hesla "Kde se kácí les, tam padají třísky", nýbrž přesně naopak, "Podle jejich ovoce poznáš je". Zpříma řečeno, kdyby se přece jen ukázalo, že stávající společnost je možno zásadně vylepšit jenom prostřednictvím celkové systémové změny (čili: "revoluce"), pak já principiálně odpírám jít do takovéto revoluce s někým, kdo není schopen či ochoten ani v prostém střetu názorů a teorií alespoň fundamentálního respektu vůči svému názorovému protivníkovi. Opravdu dobrou revoluci je možno provést jenom s dobrými - a tedy i osobně slušnými - lidmi; v podstatě je věc takto naprosto jednoduchá.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Cha cha Úterý, 2.Září 2014, 16:14:57

Nemyslete si, pane Poláčku, že teď když už nečtu vaše příspěvky, se v nich můžete jen tak mírnyxdýrnyx ohánět mým jménem a ještě mě při tom pomlouvat.
Já vůbec nejsem nešťastná z toho, že nejste ani marxista ani antimarxista. Buďte si klidně, co chcete, třeba vodník. Já náhodou žádné nepřátele nepotřebuji a taky žádné nemám.

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku, jen pod okraj k vaší tézi Úterý, 2.Září 2014, 17:13:53

...liberalistická svoboda politická nenutí člověka naprosto k ničemu. Ani ho k hledání svobody nenutí, ani ho k němu neinspiruje. A kde není ani tlak ani inspirace, tam také nic nevzniká.......,
a proto otevřela prostor neoliberální ideologii, která v současné době obsadila pocit svobody jedince přesvědčením, že nejsme podmaněný subjekt, ale svobodný stále nově tvůrčí a suverénní projekt.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 4.Září 2014, 11:31:15

No ano, pane Petrasku, v tomto smyslu s Vámi naprosto souhlasím...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 4.Září 2014, 11:32:2

Docela zajímavé, paní Hájková: Vy nečtete mé příspěvky - nicméně přesně víte, co v nich stojí... ;-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Je nezbytné svobodu institucionalizovat? Čtvrtek, 4.Září 2014, 11:36:53

Pane Rychetníku, vyprávěl jsem o Vaší knize a mé recenzi jedné mé - půvabné a inteligentní - kolegyni v práci; ta na ten Váš model institucionalizované svobody spontánně namítla, že pokud už jednou budeme mít k dispozici dostatek mravně pevných jedinců (což je samozřejmě nezbytný předpoklad k Vašemu "svobodnému řádu") - pak už takovýto řád právě n e b u d e zapotřebí, protože lidé se budou mravně chovat sami od sebe, ze svého vlastního vnitřního přesvědčení.

- Prodávám, jak jsem koupil; ale nutno přiznat, že tato myšlenka má opravdu něco do sebe...

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 4.Září 2014, 12:42:6

Přečíst a přelítnout zrakem není jedno a totéž.
Mimochodem – při přemíře informací musí lidský mozek nutně informace třídit na ty, které zachytí, protože se ho týkají, a ty, které nechá plavat. To je naprosto přirozené.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Institucionalizovat svobodu? Čtvrtek, 4.Září 2014, 15:54:26

Pane Poláčku, jen rychlá reakce, více až po Vašem článku příští neděli.
Společnost mravně pevných jedinců by patrně vůbec nepotřebovala psané zákony, ani policii. Podobně malá rodová společnost, kde každý zná každého, vzájemně se kontrolují, starší dohlíží na mladší - dědové a bába na otce a mámy a ti/ty na děti.

Ale pozor: "můj" svobodný řád mravně pevné jedince nepředpokládá. Naopak, formální institucionální zakotvení v zákonech a chartě lidských a občanských práv má cíl nastavit pravidla a vynutit takové chování, které umožňuje obyčejným smrtelníkům dobře spolu žít a úspěšně spolupracovat i konkurovat si ve prospěch společnosti. Nemyslím si, že by Britové, Dánové, Rakušáci atd byli mravně dokonalejší než Češi, až na jednu věc. Od malička jsou vedeni k dodržování pravidel a jsou na to zvyklí a chovají se tak, protože SE to tak dělá. A navíc: "když jsme SI ty zákony dali (důvěra v vlastní zákonodárný proces!), tak SI je budeme dodržovat". Mezinárodní srovnání jsou v tomto ohledu objevná.

To je věc občanské a politické kultury a jsem si vědom, že měnit ji je nesmírně obtížné a zdlouhavé (v knize se tím také zabývám).

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 6.Září 2014, 08:07:33

"Od malička jsou vedeni k dodržování pravidel a jsou na to zvyklí a chovají se tak, protože SE to tak dělá."
...Ony se tam ty zákony asi tak často nemění, že?

..."když jsme SI ty zákony dali (důvěra v vlastní zákonodárný proces!), tak SI je budeme dodržovat"

...Vztahuje se to i na jiné smlouvy? Třeba na manželství? To by ovšem znamenalo, že tam musí být méně rozvodů, než zde, což asi nebude pravda...
Nebo to je tak, že zákony dodržujeme, dokud nám vyhovují, a když ne, tak je změníme? Ale co když někomu vyhovuje zákon změnit, kdežto jinému ne?

Budu si muset tu vaši knížku přečíst, pane Rychetníku.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Paní Hájková, Sobota, 6.Září 2014, 10:03:0

děkuji za podnětné poznámky a otázky.

Ano, skutečně, v zemích, o nichž jsem psal, se zákony často nemění. Případné změně předchází důkladná veřejná debata a ještě důkladnější zákonodárná práce v komisích parlamentu. Dlouhodobá stabilita norem a zvyklostí (příslovečná "tradice") je pro Britanii charakteristická. Jistě to souvisí se stabilitou režimu a státu.

S manželskou smlouvou je to složitější. Obchodní smlouvy se dodržují zcela striktně a soudně vynucují rychle a nekompromisně. To je ta "právní jistota", o níž se zajímají investoři. Manželská smlouva se chápe spíš jako záležitost té ostatní, lidské osobní morálky a vzájemné dohody. V soudobé morální atmosféře hedonismu, která je asi stejná v celé Evropě, je brána s podmínkou "pokud trvá (erotická) láska". Řekl bych ale, že je tu méně toho našeho "každý s každým" a vzájemného podvádění, ale snad i více (v Britanii a u Seveřanů) nesezdaného soužití.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

P.s. Sobota, 6.Září 2014, 10:15:32

Přílepky k zákonům na poslední chvíli, ve prospěch kmotra, se nevedou

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Společnost mravně pevných jedinců a zákon Sobota, 6.Září 2014, 13:50:48

Takovouto společnost v podstatě předpokládal Platón, ve svém "ideálním státě" - právě proto z téhož důvodu požadoval omezit vůbec existenci právníků na to naprosto nejnutnější minimum. Svým způsobem spatřoval celou záležitost opačně: nejen tak, že tam kde jsou - většinově - ti "mravně vyspělí jedinci", tak tam právníků není zapotřebí; nýbrž dokonce tak, že právníci -když už se jednou vyskytnou ve větším množství - samovolně a svévolně jakýkoli přirozený mezilidský konflikt uměle nafouknou, přiostří a "zparagrafují", aby z toho měli vlastní profit.

Nicméně se domnívám, že ta námitka či poznámka té mé kolegyně měla poněkud jiný smysl (v podstatě tu námitku kterou jste zde přednesl jsem sám vůči ní vznesl): ona to mínila spíše v tom smyslu, že se jedná v prvé řadě právě o otázku svobody.

Jde totiž nakonec o to, jestli ty instituce jsou principiálně kompatibilní s principem svobody - a to je možné v plném slova smyslu právě jenom tehdy, když se lidé s těmi zákony (a jejich omezeními) sami plně ztotožňují. A plně se s nimi mohou ztotožnit právě jenom ti "mravně pevní jedinci" - pro které je ovšem pak právě ta institucionalizovaná svoboda přinejmenším přebytečná.

Jednou větou: jedná se o rozdíl mezi na straně jedné pouhým a k c e p t o v á n í m zákonů a jejich omezení (tj., jsem ochoten smířit se s existencí i těch zákonů, které omezují mé jednání, mou libovůli) - a na straně druhé mezi o b s a h o v ý m ztotožněním se se zákony (identifikuji se plně s obsahem zákonů, protože mají přesně ten morální profil, který mám i já jakožto mravně vyspělý jedinec).

Anebo ještě stručněji: jedná se o rozdíl mezi formální a mezi obsahovou identitou mezi zákonem a občanem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.