Diskuse o Manifestu radikálního liberalismu se místy posouvá do roviny, která nemá s podstatou věci mnoho společného. Nejde o to, jestli je tento manifest „pouhou“ snahou o  vylepšení kapitalismu a zda by nebyla spíše namístě snaha o nastolení některé formy socialismu či jiného ismu, třeba nějakého toho utopismu, kterých jsme si ve dvacátém století bohužel užili dost (například komunistický „socialismus“).

V tom, co se manifest snaží postihnout, proti sobě podle mého názoru nestojí kapitalismus a socialismus, nýbrž demokracie a ne-demokracie. Pokud je režim skutečně demokratický, pokud si na demokracii pouze nehraje jako ten, který právě prožíváme, je celkem lhostejné, jestli je kapitalistický či jiný, ačkoli ideologové z obou stran ujišťují vážené obecenstvo, že právě jejich vize je ta nejlepší možná.

Ve všech systémech se najdou chyby, věci, které znepříjemňují lidem život, jeden klade přílišný důraz na individualismus, jako by jednotliví lidé žili ve vzduchoprázdnu, druhý mnohdy dělá z lidí nesvéprávné jedince, kteří si sami neumějí ani otřít nos. Společnost je evidentně složena z jednotlivců, kteří žijí ve společenstvích, takže je třeba neustále vyvažovat a hledat momentálně přípustnou hranici mezi ideologiemi, když už je z neznámého důvodu nedokážeme jednou provždy zahodit, v tomto případě mezi ideologiemi kolektivistickými a individualistickými.

Ani jedna z nich nemá sama o sobě nějaký „lepší recept pro lidstvo“ než ta druhá (třetí, čtvrtá…). A právě proto je důležitější demokratičnost toho kterého režimu. Ani demokracie není nějaký výlupek všech ctností, ale je nejlepší z nabídek, které jsou k dostání na trhu politických iluzí, protože dokáže jako jediný politický systém vyvažovat mezi kolektivismem a individualismem.

Zbavme se, prosím, už jednou provždy teorií, které hlásají tu nutnost ekonomické nadstavby, tu zase zbožnění ekonomického růstu (což je v podstatě jeden a týž způsob uvažování, pouze v jiné ideologické omáčce) a začněme zvažovat, zda je demokracie pouhým mechanismem, či jestli má naopak nějaký obsah. Je pravda, že neoliberalismus (jeden z typů kapitalismu) má vedle pozitivních konotací i negativní dopad na kvalitu demokracie. Úplně stejně tomu však je u jakéhokoli jiného ismu. Neexistuje žádný, který by měl v tomto smyslu dopady čistě pozitivní.

I před listopadem 89 zde byla korupce, i tehdy byla ekonomika vším a ostatní se krčilo někde v koutku, i tenkrát o chodu společnosti rozhodovali podprůměrní agenti s teplou vodou namísto skutečných osobností. Jiří Pehe a Jan Štern mají pravdu: To lepší, co po listopadu prožíváme, nepřinesl lidem ničím neomezený trh a modla ziskovosti (a další ideologické výkřiky neoliberalismu), ale právě demokracie — svoboda, lidská práva.

A to dobré by mohla podpořit i pozvolna vznikající občanská, otevřená společnost, která je schopna individualisty neoliberálního typu doplňovat individualisty i kolektivisty humanistickými. Podmiňovací způsob je namístě, onen neoliberalismus svou radlicí před sebou valí vše, co mu stojí v cestě. Jeho dravost je obdivuhodná, onen obdiv však musí mnoho lidí prožívat na okraji společnosti, kdežto druzí se těší pohodlnému životu z nakradených peněz, které - jak víme z „prezidentských dekretů“ - nikdy nemohou být špinavé. Neoliberalismus postupně likviduje i onu otevřenou společnost, respektive občanská sdružení a jejich iniciativu. Tentokrát v rámci akce nazvané Nejlevnější škrty v historii, jelikož je nejvíce zaplatí ti nejchudší, na něž dnes nebere zřetel vůbec nikdo.

Manifest je napsán s přehledem, erudicí a hlubokým záběrem, především v oblasti, kde popisuje vyprázdněnost naší demokratury, k níž přispívají ideologické teze neoliberalismu spojené s technokratickým způsobem uvažování, utilitarismem a neznalostí jiných než ekonomických hodnot. Tuto pasáž korunuje odstavec o politických stranách:

„Politické strany se v takovém prostředí mění v instituce, které, předstírajíce politickou činnost, jsou především agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě. Politické programy a koncepce jsou jen jakýmsi šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi strany dělaly v podstatě tutéž politiku.“

Vzpomeňme, kterak svou prázdnotu předvádějí tyto strany v předvolebním boji. Důležitá je technologie a mechanismus, nikoli hodnotový obsah. Pravicové strany i ČSSD se nerozpakují svým hrubým populismem nahrávat krajně pravicovým extremistům vyvoláváním záporných emocí vůči menšinám, Romům a bezdomovcům. Proč ne, když to marketingové metody umožňují, jak se vyjádřil kandidát na mosteckého starostu z ČSSD.

Autoři manifestu si ovšem vzápětí stěžují, že strany již nevyužívají svých ideologií a ideologický obsah politiky proto už není důležitý. V tom spočívá protiklad v manifestu obsažený. Právě to, že ODS za pomoci dalších pravicových stran a ČSSD razila a razí neoliberalismus, tedy svou ideologii, jsme se dopracovali oněch závratných nížin, onoho mafiánského kapitalismu, privatizace demokracie, demontáže sociálního státu, oné nezměrné korupce, tunelování a rozkrádání, okupování veřejného prostoru, především mainstreamových médií, politicko-ekonomickou oligarchií. „Neoliberalismus je nebezpečím pro demokracii, protože ta je založena nejen na mimoekonomických, netržních hodnotách, ale také na rovnosti v rámci vlády zákona,“ píší Štern a Pehe. Nejenže mají pravdu, ale pojmenovávají tak několika slovy podstatu celého problému.

Nahrazení této ideologie jinou nic nezlepší, jak jsem popsal již svrchu, protože každá z nich s sebou nese i myšlenky s negativním dopadem na život lidí. V prvé řadě tedy nejde o prosazování ideologických východisek, ale o kvalitu demokracie. Potřebujeme tedy politické strany (momentálně alespoň jednu, která s tím začne), které namísto ideologií budou na prvém místě prosazovat politickou kulturu, umožňovat kritické myšlení, kritický rozum, které namísto technologie moci budou dávat přednost uplatňování hodnot, které manifest vynikajícím způsobem popisuje.

Jak na to? Autoři manifestu vyjadřují přesvědčení, že „zatímco klasický liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před ,vyšším řádem', neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.“

Není ovšem jasné, jak se vrátit ke klasickému liberalismu poté, kdy se společnost sekularizovala a ateismus se stal „vírou číslo jedna“ - alespoň u nás tomu tak je. Manifest nabízí několik konkrétních kroků, z nichž by každý sám o sobě byl velkým přínosem ke zlepšení situace, není však jasné, jestli by jejich naplňování v atmosféře, kterou neoliberalismus postavený na sekularizaci společnosti vyvolává, byly vůbec uskutečnitelné. Nebo jestli by byly natolik účinné, aby napomohly přechodu od neoliberalismu (tedy i od ideologizace myšlení a konání) k utváření a pěstování obsahu, který by byl s to proměnit naši demokraturu v demokracii.

Například: Ombudsman volený lidem, přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů… Jak by to fungovalo v situaci, kdy pány všech hlavních médií jsou de facto zmínění oligarchové nebo jejich kluboví nahrávači? Je za těchto okolností přímá demokracie čistě prvkem demokratickým, nebo se může stát prostředkem k diktatuře oligarchů prostřednictvím médií, respektive mocné manipulace s fakty a následně i s voliči? (Jak jsme občas svědky již dnes.)

Neboli: Je tu něco, co by mohlo nahradit onen „vyšší řád“ (pokoru před ním), který liberální guru F. A. Hayek nazýval „vyšší nomos“, tedy cosi, co se rozprostírá i nad demokracií coby konstanta, k níž se člověk může vztahovat? Nemusíme s Hayekem ve všem všudy souhlasit, ale často se zapomíná, že to byl právě on, kdo svou obhajobu liberalismu podmiňoval vztahováním se k etickým principům.

Kardinální otázka tedy zní: Kde ve světě, v němž se lidé již nebojí Boha a v němž hodnoty korodovaly vzít oporu pro návrat k systému, který stával na „pokoře před vyšším řádem“?