Zamkněte ty staré gangstery pod zámek
Monika HorákováDomy s pečovatelskou službou mívají někdy také oddělení se zvláštním režimem. Ta jsou uzamčená. Bez vědomí personálu se nikdo nedostane ven ani dovnitř. Nešlo by to i bez zamčených dveří?
Minulý týden jsem navštívila svou babičku, která žije v domě s pečovatelskou službou na jižní Moravě. Babička působila moc spokojeně, tentokrát dokonce víc než kdy jindy. Na nástěnce mi ukazovala své fotky, na chodbě zase nejnovější dekorace, na jejichž výrobě se podílela. Bydlí tu už několik let.
Zpočátku byla na jiném oddělení. Na tom, které není zamčené, a lidé mohou svobodně vycházet ven. Teď je ale na oddělení se zvláštním režimem. Vstupní dveře jsou zamčené, ven ani dovnitř se tedy bez vědomí personálu nikdo nedostane.
Vždy si vzpomenu na vyprávění své známé, která až donedávna pracovala v Dolním Rakousku jako zdravotní sestra na psychiatrickém oddělení menší městské nemocnice. „Naše oddělení se nezamyká. Pokud by chtěl někdo odejít, fyzicky mu v tom nebráníme. Jediný nástroj, který máme, je rozhovor.“ Je dobré vědět, že to funguje.
Teď už se asi všichni pečovatelé a pečovatelky chytají za hlavu a čekají, jakou knížecí radu jim z pražské intelektuální kavárny udělím. Samozřejmě tuším, že pečovatelský personál je silně podhodnocen, ať se to týká financí či množství pracovních sil.
Moje babička ale opravdu není žádná drsná útěkářka, která by systematicky přemýšlela, jak se co nejdřív dostat z dohledu. Ani o její téměř stoleté spolubydlící se to říct nedá. Na oddělení se zvláštním režimem jsou proto, že se jim daří lépe, pokud jim při kontaktu s okolním světem někdo pomáhá. Mohli bychom pro ně ale vymyslet i lepší způsoby asistence než nedůstojně zamčené dveře na oddělení.
Umím si představit, že pro „zvláštní režim“ se ke zmíněnému mohly přidat i další důvody.
je naprosto klíčová, zatímco postřeh zdravotní sestry z Rakouska:
„Naše oddělení se nezamyká. Pokud by chtěl někdo odejít, fyzicky mu v tom nebráníme. Jediný nástroj, který máme, je rozhovor.“
je bez dalšího upřesnění naprosto zavádějící. Porovnáváte neporovnatelné - a dáváte prostor ke spekulacím.
Ty "další důvody" pro zláštní režim MOHOU být např. demence, kdy dotyčná osoba neví, kam jde, proč tam jde, případně na to zapomene, nebo uvede důvody, které neodpovídají situaci. Nejde o "drsné útěkáře". Ta osoba má omezenou soudnost. Možná by bylo možné uvažovat o omezení svéprávnosti. Takže "zvláštní režim" může zamezit tomu, že ta osoba dojde k úhoně.
Zatímco sestra z psychiatrie MŮŽE pracovat na oddělení, kde jsou pacienti, jejichž stav a diagnóza umožňuje otevřený režim. Prostě ti pacienti nejsou aktuálně nebezpeční sobě ani okolí.
Takže otázka spíš zní, 1. jaký je zravotní (psychiatrický) stav Vaší babičky, 2. zda s ní a s Vámi někdo konzultoval její přeložení na uzavřené oddělení a 3. jak byste případně reagovala, kdyby se Vaší babičce na vycházce něco stalo (jak to, že jí neohlídal? jak to, že ji nechali odejít?... když o ni mají pečovat). Hraničí tu důstojnost se schopností postarat se o sebe/druhé a zajistit sobě/druhým bezpečí (za které je ten personál zodpovědný).
A k té psychiatrické klinice v Rakousku - záleží na tom, jaký profil mají pacienti, kteří se tam léčí. Někteří psychiatričtí pacienti jsou na tom totiž tak, že s nimi ani nelze aktuálně komunikovat, takže by mne zajímalo, jak by případně takový "pohovor" probíhal.
dokáži si představit (situaci neznám na vlastní kůži), že většina seniorů jsou v takovémto oddělení spíše z důvodu ulehčení práce personálu než že by to stav seniora nezbytně vyžadoval (chroničtí útěkáři). Byť má třeba senior pokročilou demenci, ještě to přece a priori neznamená, že musí být zamčený.
Proč si personál takto potřebuje ulehčovat práci? Bylo zde nakousnuto, že to může být nedostatkem personálu, nízkých mezd atd. To je pochopitelně značně znepokojivá situace. Nejen pro pečovatele samotné, ale i pro klienty těchto domů a pro naší společnost celkově. ...Myslím si, že kdyby tato práce byla náležitě ohodnocena (mzda), kdyby byla společností ocenována a byl by dostatek personálu, že by za těmi dveřmi bylo zamčeno mnohem méně seniorů nebo třeba vůbec žádný. A že by se opravdu drtivá většina situací dala řešit rozhovorem. Je to o vůli, o penězích, o celkové atmosféře v naší společnosti zaměřené na výkon, která seniory vylučuje na okraj.
Mimochodem, domy pro seniory mají také svůj plot a v něj příjezdovou bránu, kterou lze monitorovat.
Lidé s těmito problémy potřebují neustálý dohled a nelze je pustit bez doprovodu ven. Nenajdou cestu zpět a jsou ohroženi na životě. Také se můžou stát obětí podvodníků. Moje zkušenosti s domovem seniorů ve Velkém Březně byly skvělé. Přístup pečovatelek byl lidský a profesionální a obyvatelům tohoto oddělení byla zachována důstojnost.