Už máme možná vládu. Budou v ní dvě ženy a nebudou to sociální demokratky. Vzhledem ke zděšení, které vyvolalo jméno ministra životního prostředí, se to může jevit jako nepodstatný detail. Nicméně je pozoruhodné, že právě strana, která genderovou rovnost prosazuje jako své téma, nedokázala přijít ani s jednou ženou.

Je to jiné, než kdyby se jednalo o stranu, která kvóty považuje za pokřivení výběru nejkvalitnějších kandidátů. U sociální demokracie má neschopnost vybrat ženu ministryni zajímavou symboliku.

Obhájci kvót v nejrůznějších podobách se domnívají, že ministry, členy dozorčích rad, místopředsedy stran, či kandidáty do Sněmovny se nestávají lidé pouze na základě svých schopností zastávat dané funkce.

Jsou přesvědčeni, že faktorů, které vedou ke jmenování či zvolení člověka do funkce, je mnoho. Patří mezi ně schopnost být ve správný čas na správném místě, narodit se do dobrého prostředí, pěstovat důležité kontakty, a mít dostatečný sociální a ekonomický kapitál.

Úspěšný kandidát na funkci se musí hlavně dobře orientovat ve spletité síti mocenských zájmů. To nejsou nutně stejné schopnosti, které případný funkcionář potřebuje k tomu, aby dobře dělal svou práci. Odtud nápad přidat další kriterium výběru a dorovnat chybějící ženy kvótami.

V nedělních Otázkách Václava Moravce dostal Bohuslav Sobotka otázku, proč ČSSD žádnou ženu ministryni nenašla. Ve zmateném uhýbání, ze kterého nebylo zřejmé, zda sociální demokracie potenciální schopné kandidátky má, nebo nemá, řekl Sobotka zajímavou větu, a to, že buď je k dispozici neměla, nebo převážila jiná kritéria.

Dokážu si představit, jak nesmírně složité je vyjednat konsenzus a složit vládu. Tlaků zájmových skupin je v takové chvíli jistě mnoho. Hledat vhodné lidi, kteří vyhovují i těmto zájmům, je určitě obtížná práce. Odbourat další komplikující faktor a zapomenout na vlastní program a přesvědčení mohlo situaci zjednodušit. Najednou bylo o problém méně. Zejména pokud se podporovatelky a podporovatelé kvót v sociální demokracii nedokáží dostatečně zorganizovat a svůj zájem společně prosazovat. Možná vyjednavači počítali s tím, že to pochopí, když to bylo přeci tak těžké.

Jaký je tedy nakonec rozdíl mezi těmi, kteří ženy do politiky prosazovat nechtějí, protože tvrdí, že ministry se stávají ti nejlepší z nejlepších, protože jsou prostě nejlepší, i když z praktické politiky musejí vědět, že tomu tak není, a mezi těmi, kteří by rádi genderový faktor zohledňovali, ale v praktické politice jim je zatěžko to udělat?