Je to asi dva týdny zpátky, co jsem procházela různá pražská hračkářství, abych sehnala korunku na závěrečný happening kampaně proti Miss UK. Některá byla malá, některá velká, ale všechna byla prostorově poctivě členěná na sekci hraček pro dívky, chlapce a pak do jakési „zbytkové“ neutrální zóny, ve které se na sebe v regálech mačkali plyšáci, puzzle nebo společenské hry.

Tematické, ale i barevné dělení jakoby nás v otázkách sociálních rolí mužů (a kluků) a žen (a holek) posunulo ještě před druhou vlnu feminismu a boje za rovné příležitosti.

Vařit, uklízet a starat se 

Není to jen ta smrtící sladká růžová, ze které se vám skoro začnou kazit zuby, ale i tematické vymezení hraček nebo maškarních kostýmů určených pro dívky. Víly, princezny, sem tam nějaká čarodějnice nebo zdravotní sestřička v kontrastu k pirátům, doktorům, pilotům formule jedna nebo špiónům na straně kostýmů pro kluky.

A stejně tak se v hračkářstvích, která jsou více prostorově rozdělená, objevují na straně hraček pro chlapce ty s tématikou stavitelství, objevování nebo dobrodružství, a na straně dívek vidíme téměř výhradně péči, jak o domácnost (propracovanost kuchyňského a uklízecího náčiní od mého dětství se výrazně zvedla), tak o druhé, případně kreativitu namířenou ke zdobení zevnějšku v podobě dětského make-upu nebo výroby šperků.

Genderové rozdělení výrazně postihuje také oblíbenou dánskou stavebnici Lego, která je v sadách pro dívky daleko více zaměřená na téma mezilidských vztahů (aktuální dívčí sada nese název Friends), zatímco v různých podobách chlapeckých stavebnic se setkáváme s více propracovaným jak stavěním, tak větší škálou témat od vesmírných lodí před piráty až po filmové adaptace sci-fi nebo fantasy.

Čí je to vlastně volba?

Ale vždyť malé holčičky přece chtějí být princeznami, chtějí si hrát s panenkami nebo se společně s maminkou starat o domácnost, objevuje se často v diskusích.

Myslím, že to nikdo nerozporuje, jen se z diskuse a také regálů hračkářství poněkud vytrácí i druhá strana takového výroku — že taková touha nemusí být univerzální. Že existují i holky, které si místo panenky budou přát auto nebo pistoli, a stejně tak budou existovat kluci, kteří budou nadšeně žehlit, zametat a převlékat panenky. Jenže ti to mají mnohdy v přísně oddělených světech těžší, pokud od toho opačného nejsou přímo odrazováni.

Rozdělování společnosti na specifické skupiny, stejně jako stereotypy obecně, zajisté může usnadňovat komunikaci a konzumaci. Výrobci a jejich marketéři se sice mohou ohánět různými výzkumy, které budou podporovat tezi, že holčičky jsou tak nějak od přírody „naprogramované“ k tomu, aby se staraly o druhé a kluci zase k tomu, aby objevovali svět a techniku, nicméně asi mohou těžko popřít to, že stereotypní představy představují ideální základ pro dobře rozdělené skupiny zákazníků.

A tak spolu s propracovanými žehličkami, ledničkami, ale i pistolemi nebo vybavením pro správného špióna přichází i pečlivě budovaný životní styl, který bude „mužské“ a „ženské“ role provázet až do konce života. Koneckonců výkřiky o přirozenosti té nebo oné činnosti se v souvislosti s jejich rozvojem, případně všudypřítomnou reklamou ukazující, které výrobky nebo způsob chování (rozuměj modus konzumace) patří ke které roli, mohou stát sebenaplňujícím se proroctvím.

Je možné v takové chvíli mluvit o přirozenosti nebo spíše o chování, které je spíše naučené a od dětství rozvíjené (na úkor jiného chování)? Kde je hranice mezi tak zvanou svobodnou volbou a konzumním standardem? Může si vůbec malá holka nebo kluk „dovolit“ vyrůstat ve své sociální skupině bez té nebo oné hračky? Nestává se panenka Barbie stejným statusovým symbolem, jakým bude v pozdější době kabelka od Luise Vuittona?

Mnohým, i když bohužel ne všem, vadí, že jsou ženy v naší společnosti často podreprezentovány ve významných rozhodovacích pozicích, nebo fakt, že jsou při stejném vzdělání hůře placené, pokud jsou za svou činnost vůbec placené. Pokud to chceme změnit, možná bychom měli začít už v hračkářství.