Taktika, kterou ČSSD zvolila pro tuto politickou krizi, nebyla chybná. Opakovaně jsme slyšeli, že v této Sněmovně nelze sestavit žádnou slušnou vládu. Že žádná vláda složená k obrazu prezidenta Zemana nebude moci ve Sněmovně s pravicovou většinou prosadit nic podstatného. Že případná vláda ČSSD zase ve Sněmovně s pravicovou většinou nezíská většinu vlastní. A že jediným řešením je vyvolat předčasné volby.

Takto zjevně uvažoval Bohuslav Sobotka, když se po pádu Petra Nečase o možnost sestavovat vládu odmítl ucházet. Podcenil Miloše Zemana, když si zřejmě myslel, že ten bude postupovat podle „idiotských“ ústavních zvyklostí. Že podobně, jak by to s větším či menším skřípěním zubů a průtahy zřejmě udělali Václavové Havel a Klaus, Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier nebo třeba Zuzana Roithová, jmenuje vládu, která prokáže, že má ve Sněmovně většinu.

Když Miloš Zeman začal jednat ve prospěch svůj a svých klientů v SPOZ, nebylo potřeba, aby ČSSD svou taktiku měnila. Vyvolala hlasování o rozpouštění Sněmovny. Neuspěla. Řekla si o druhý pokus k sestavení vlády, aby ho využila jako nástroj... k jednání o rozpouštění Sněmovny.

Zmínka o něm zůstala i v usnesení, kterým se včera vedení ČSSD přiklonilo k podpoře Rusnokovy vlády. Podle něj jde o „vládu přechodnou, která by měla překlenout období do předčasných voleb“ a hlasování pro důvěru vládě je „jedna z možných cest k prosazení předčasných voleb“.