Já jsem Miloše Zemana nepřemlouval, aby kandidoval na prezidenta! On si to vybral sám a dobrovolně a snad si předtím přečetl ústavu a potřebné zákony, aby věděl, že bude muset občas podepisovat jmenování nějakých profesorů.

Pamětníci z raných devadesátých let mají Miloše Zemana za velmi inteligentního muže, snad tedy chápe, že nemá ani kompetenci ani kvalifikaci k posouzení způsobilosti profesora. A přes osobité obohacování českého jazyka o nové významy slov (např. často citovaná viróza) je nezpůsobilost zjevná zvláště v oborech inženýru ekonomie tak vzdálených jako je kulturní antropologie. Těžko lze pak uhodnout, co Miloše Zemana ponouklo, aby při sjezdu Rady seniorů na chodbě Domu odborových svazů sdělil veřejnosti se starostlivě nachýlenou hlavou a samolibým úsměvem, že docentu Putnovi dekret nepodepíše a nepředá.

Kdyby se snad dalo předpokládat, že předložené materiály všech asi šedesáti jmenovaných profesorů pečlivě prozkoumal, a někde tam našel skutečně fatální nepravost, kterou neodhalily vědecké rady škol ani ministerstvo, bylo by pochopitelné, že to potichu sdělí ministerstvu, ze kterého mu ty papíry přinesli, ať to nějak vyřídí a napraví. Vzhledem k tomu, jak často vidíme Miloše Zemana — navrhujícího změny zákonů, kritizujícího stav ekonomiky, povzbuzujícího investice, vynalézajícího volební systémy, řešícího rakouskou energetiku, přijímajícího ovace na sjezdech stran, kárajícího politické strany, dožadujícího se popelníčků, vtipkujícího o různých evropských národech, přijímajícího hruškovici či slivovici, přehlížejícího čestné stráže, varujícího před ohlupováním stran vyhnání Němců, …, no je toho moc a zabere to spoustu času. Asi ty profesorské spisy nestihne ani on, ani jeho kancelář, která zatím upřela své síly k dohledání „viníků amnestie“.

Postupně se ujasnilo, že Miloš Zeman svým odpíráním podpisu domněle hájí důstojnost profesorského stavu. To je myšlenka divná sama o sobě, ale v tomto případě zcela kuriózní a protichůdná ke všeobecně pozorovanému způsobu, jakým on sám zachází s důstojenstvím úřadu prezidentského.

Jediné vysvětlení, které mě napadá (i pro mnohé další Zemanovy akty), je touha prognostika předpovídat chod světa a událostí, která hypertrofovala pobýváním v politických funkcích do přesvědčení, že on svět řídí. Jako mladý inženýr ekonomie se naučil dost spolehlivě s přesností na minuty předpovídat, kdy zítra vyjde slunce, jako starý unavený muž slunci vydává pokyn, aby vyšlo. Občas, jako v tomto případě, se ale splete o pár hodin.

Při tiskové konferenci na brněnském Nejvyšším soudu Miloš Zeman nabubřele vyhlásil: „…vítám masivní a masovou demonstraci brněnských studentů, v počtu asi šedesáti lidí, pokud jsem dobře počítal. Já jsem zažil poněkud jiné demonstrace, kde bylo 750 tisíc…“ Je smutné, že se s touto zkušeností po letech dopracoval do postavení politika zcela nechápajícího, že věci jsou jinak, než si on představuje. Podobá se přitom dávnému Miroslavu Štěpánovi, který v ČKD vyhlašoval s plným vnitřním přesvědčením, že děti nebudou určovat, co bude strana a vláda dělat.

Když prezident nakonec po pár dnech řekl ministrovi, že podepíše, ale nepředá, je to docela rozumné a pochopitelné, jenom kdyby předtím nebylo těch nechutných prezidentských tanečků, natřásání, nafukování a vytáček. A závěr — nechcete mě nechat libovůli, tak změňte zákon a vydávejte dekrety beze mě — je taky dost protismyslný. Prezident, v tomto případě úředník ceremoniář, se pro sebe dožaduje změny zákona (snad aby přece jenom měl poslední slovo), kam ten svět spěje?

Trochu nesouhlasím s tvrzením Martina C. Putny (pokud to tak skutečně řekl), že „…boj o akademické svobody nekončí…“ Slovo boj podle mě vůbec neodpovídá hospodsky přízemnímu rozvleklému mudrování o nevykonání nudného úředního aktu, ani úřednicky opatrným postojům vysokých škol a jejich rektorů a snad ne ani skromným, krotkým a veselým shromážděním studentů a akademických pracovníků, přišli-li nějací. Ale dodal bych, že zdaleka nejde jen o akademické svobody, ale o obecný vztah společnosti k „vrchnosti“ (nejen prezidentské). Ve skutečnosti jsou oni odpovědni nám a ne naopak, jenom to pořád ještě nevědí.