Moudrost generála Tomáše Sedláčka nám bude chybět

František Kostlán

Odkaz generála Tomáše Sedláčka je možno vyložit jako výzvu k aktivní obraně demokracie před úzce ideologickým myšlením.

Generál Tomáš Sedláček měl za sebou nelehký život, poznamenaný chybami a zvěrstvy, jichž se lidé ve dvacátém století dopouštěli. Bojoval proti nacistům, komunisti jej v politickém, zmanipulovaném procesu odsoudili na doživotí za údajnou velezradu, z něhož si odseděl přes devět let. Seděl mimo jiné v jednom z vůbec nejtěžších komunistických koncentráků - v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku, který se svými hrůzami nelišil od koncentráků nacistických. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

Památku Tomáše Sedláčka, který zemřel v pondělí 27. srpna ve věku 94 let, přišli včera na pražský Vítkov uctít spolubojovníci z války, muklové z komunistických lágrů, přátelé z Československé obce legionářské, Sokola i představitelé státu.

Při bojích na frontě během druhé světové války byl „pověstný chladnokrevností, ale i tím, jak pečlivě se staral o své vojáky," napsal o něm historik Eduard Stehlík. Pan generál hovořil o vlastní odvaze s nadhledem: „Vždycky udělám nějakou blbost, kterou by do mne nikdo neřekl. Ale nemohu jinak - jako by se ve mně cosi zašprajcovalo.“

Podle Stehlíka nebylo „pro komunisty nebezpečnějšího vojáka. Proto ho ihned po převratu ve vykonstruovaném procesu obvinili z velezrady, špionáže a odsoudili k doživotí."

„Když se člověk nebrání a prodělá dvě totality, hřbet mu rovný nezůstane. To nás poznamenalo," řekl k tomu pan Sedláček, který ovšem sám odcházel z obou bojů nezlomen. Po propuštění z komunistického kriminálu dělal skladníka, projektanta, plánovače a účetního.

S panem generálem jsem hovořil někdy před třemi čtyřmi lety po jedné z besed, které i ve svém věku neváhal absolvovat. Na diskusi s ním jsem šel, protože si lidí jako je on nesmírně vážím, což jsem mu také řekl. Tehdy mu bylo něco přes 90 let a mysl měl průzračnou. Chodil a viděl špatně, ale dobrou mysl by mu mohl závidět kdekterý mladík.

Tomáš Sedláček během besedy vyprávěl zážitky z obou totalit, kritizoval však i polistopadové poměry. Mrzelo jej například, že nebyli potrestáni komunističtí zločinci. „Jsem přesvědčen, že to škodí, protože každé zlo má být pojmenováno a potrestáno. Není možné dělat nějaké čáry, jak si to někdo představuje. My přece nemůžeme zapomenout, co se s námi dělo v 50. letech. Nemůžeme vymazat z paměti všechny popravené, zabité, umlácené nebo postřelené na hranicích.“

Stěžoval si i na českou armádu, která v neprůhledných zakázkách utápěla miliardy, ale nedokázala podpořit ty, kteří za svobodu Československa bojovali a riskovali přitom život.

Překvapil mne tím, že sám od sebe začal hovořit o současném extremismu a jeho projevech. Poukázal na to, že čeští fanatici - fašisti, neonacisti či stalinisté - jsou společností podceňováni. Podle něj je to velká chyba, protože taková ztráta schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem je velmi nebezpečná pro všechny.

Vlastenectví podle něj znamená lásku k rodné zemi, nikoli vyvyšování se nad druhé, znamená tudíž i toleranci a respekt k lidem ze společenských menšin, jak doslova řekl. Zdůraznil, že někteří dnešní mladí lidé si ani nedovedou představit hrůzy, které s sebou nesou ideologie, jež vyznávají. Kdyby si to uvědomili a přestali odvádět pozornost od skutečných problémů nesmyslným poukazováním na různé uměle stvořené vnitřní nepřátele, včetně Romů, hodně by tím své zemi pomohli.

Letos v červnu se pan generál účastnil piety na 70. výročí vyhlazení obce Ležáky nacisty, kde mimo jiné řekl:

„Lidice byly likvidovány, aniž by byly v kontaktu s parašutisty, Ležáky s nimi v kontaktu byly. Po válce byli parašutisté ze Západu považováni za zrádce a špiony, a to byl pro Ležáky z hlediska komunistického režimu minus, protože s nimi spolupracovaly.“

Tato slova jsou ve shodě s tím, co říkal během zmíněné besedy. Připomněl tak, co mají všechny totalitní režimy, a konkrétně nacismus s komunismem, společné: onoho uměle vysoustruhovaného vnitřního nepřítele a metody, kterými je likvidován.

Generál Tomáš Sedláček opustil pozemský svět, zanechal nám však několik zřetelných poselství:

  • Demokrat je přirozeným nepřítelem totalitářsky uvažujících lidí, bez ohledu na to, jakou ideologii vyznávají. Demokracii je proto nutné bránit, v případě potřeby i s nasazením života.
  • Vlastenectví není prázdná slupka, když za ním člověk stojí svým životem a empatií vůči ostatním. Prázdnou slupkou se stává až v momentě, kdy národ začne být v rámci kolektivistického vnímání světa vydáván za jedinou hodnotu, jakoby jedinec neexistoval a byl jen součástí masy. A ve chvíli, kdy je zneužito k potírání uměle vytvořených nepřátel, čehož se většinou dopouštějí příznivci totalitních či autoritářských ideologií. Sklouznout k tomu ovšem mohou i demokraté, pokud podlehnou svodům populismu.
  • Hrdinství existuje, přestože skutky hrdinů nám mohou připadat samozřejmé pro jejich neokázalost a skromnost.

Proč připomínám tyto všeobecně známé, až frázovitě podané pravdy? Asi proto, že nejen v naší společnosti tyto hodnoty, které stojí za životem Tomáše Sedláčka, jsou znovu napadány a jejich význam je umenšován. Podobně jako pan generál cítím ono nebezpečí, které pro nás ideologizovaná tupost představuje i dnes. A nemám na mysli jen různorodé extremistické fanatiky, ale všechny ty, kteří neumějí uvažovat jinak než ideologickým způsobem.

Namísto navýsost důležité diskuse o kvalitě demokracie a jejích hodnotách jsme z obou hlavních ideologických táborů neustále kamenováni zastánci „kapitalismu“ i „socialismu“. Jakoby ideologie a jejich naplnění byly důležitější než demokracie, bez ohledu na to, jaký ekonomicko-společenský „systém“ v ní panuje. V takovém prostředí se pochopitelně daří i hlasatelům ideologií totalitních.

Tomáš Sedláček si to dobře uvědomoval, proto se své názory snažil vyvozovat ze svých celoživotních zkušeností a moudrosti. Bude nám chybět.

    Diskuse (60 příspěvků)
    JK
    Jiří Karen
    September 5, 2012 v 11.59
    Kýč
    Pomalu začínám být na ty tklivé morální kýče alergický. "Frázovitě podané pravdy" je samo o sobě spojení výsostně burleskní.

    Pod vznešenými slovy o "demokracii" se ukryje cokoliv. Ano, buďme demokraté! Nebuďme extrémisté! Neřešme ekonomicko-společenské systémy! Hlavně se mějme rádi!

    Nemůže existovat nic jako demokracie, když procento privilegované menšiny vlastní víc než čtyřicet procent planety, šmankote! Nechápu, že tak očividně logický fakt je pro spoustu "morálních obhájců demokracie" nedosažitelný...
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    September 5, 2012 v 19.12
    Kýč
    Pane Karene, nepřišlo Vám v souvislosti s generálem Tomášem Sedláčkem na mysl, že podstatné nebyly ani tak jím vyslovené pravdy (ty může pronášet i dobře vycvičený papoušek), ale jeho životní praxe? Ta mi příliš kýčovitá nepřipadá a za zmínku stojí, neboť koneckonců "příklady táhnou" - pokud se o nich ví.
    JK
    Jiří Karen
    September 5, 2012 v 19.28
    Oslava hrdinů?
    Nevím, napadlo mě, jestli není trošku bizarní glorifikovat a oslavovat člověka, jehož životním posláním bylo co nejefektivněji zabíjet co nejvíce jiných lidí.

    Oslavovat vojáky - nevím, nevím. Generálové nacistického Německa také byli ryzí vlastenci a bojovali chladnokrevně proti nebezpečím totality.

    Příklady bych asi hledal jinde.

    Výše zmíněnou úvahu brát prosím s nadsázkou...
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    September 6, 2012 v 6.16
    Úvahy beru s nadsázkou,
    leč jsem pamětnice, takže si nemohu dovolit nezveřejnit poznámku.

    Chce-li někdo coby rozhněvaný mladý muž ve svých stanoviscích vyjadřovat se též k nedávné minulosti lidu země, do něhož se zrodil, měl by ctít uplynulou realitu života tohoto lidu. Pokud ji zná.
    JK
    Jiří Karen
    September 6, 2012 v 11.26
    Historie
    Historii jakž takž znám, neb jsem ji tak trochu vystudoval. Nicméně to mi nebrání zpochybňovat oslavu vojáka. Už princip toho povolání "budu vraždit jiné lidi, až mi to autorita nařídí" je mírně děsivý.

    Jak by se generál zachoval, kdyby dostal rozkaz od legitimní klerofašistické vlády? Také by přece musel splnit svou vlasteneckou povinnost. Voják disciplinovaně plní rozkazy a neptá se.

    Opravdové hrdiny vidím ve vůdcích dělnického hnutí 19. století, kteří nesli emancipační potenciál osvobození člověka, který tahle civlizace kdysi měla.

    O těchto autentických hrdinech se nemluví. Místo toho velebíme zabijácké nástroje vůle privilegovaných elit...

    (Čímž v žádném případě nechci snižovat Sedláčka jako člověka - byl jistě výjimečný)
    Luděk Ševčík, OSVČ
    September 6, 2012 v 12.21
    Pan Karen chce možná říci, že voják Sedláček dělal dobře, možná vyjímečně dobře, své řemeslo. Kdežto oni vůdcové dělnických hnutí dělali něco víc. Nesli svou kůži na trh, ne v rámci svého povolání, ale protože měli vizi: chtěli lepší svět. Možná, že ho chtěl i generál Sedláček, ale představoval si jej zřejmě jinak. "My přece nemůžeme zapomenout, co se s námi dělo v 50. letech. Nemůžeme vymazat z paměti všechny popravené, zabité, umlácené nebo postřelené na hranicích.“ Panu generálovi se dostalo útlaku komunistického režimu, ovšem zřejmě ne bídy 1.republiky. Tím byl formován jeho životní postoj. VH to viděl zřejmě stejně. Je třeba však říci, že ti, co bojovali za naši vlast, a to bez rozdílu politického smýšlení, si zaslouží naší úctu. V dobách generála Sedláčka byla armáda určená k obraně vlasti, dnes jsou to již více profesionální žoldnéři.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    September 6, 2012 v 13.27
    Osobní prožitky jsou nesdělitelné,
    v souvislosti se studiem historie pana Karena se přesto o sdělení osobních prožitků pokusím. Hovořím z pozice někdejšího děvčete, které bylo přijato na „Státní dívčí reformní reálné gymnasium ve Slezské Ostravě“ (a bylo mu jakožto „socce“ pro dobrý prospěch prominuto školné), aby se stalo zanedlouho v témže školním zařízení žákyní „Realgymnasium für Mädchen mit tschechischer Unterrichtssprache in Mährisch Ostrau“. Ze spolužaček Židovek (v mé třídě to byla necelá desítka děvčat středostavovské vrstvy) se nevrátila žádná.

    Že stejný osud, připravovaný s časovou rezervou celé české populaci této země, se nestačil naplnit nebylo díky zbožným přáním, ale zásluhou vojáků (nejen českých), kteří bojovali proti Wehrmachtu. Hovořit o těchto vojácích jedním dechem se zmiňováním „zabijáckých nástrojů vůle privilegovaných elit“ mi přes veškerá podotknutí typu „v žádném případě nechci snižovat Sedláčka jako člověka“ připadá deshonestující. Doporučila bych studium historie pokud možno doplňovat „ex privata industria“ pečlivým zvažováním všech podmínek tehdejší reality života – zvlášť když máte tu smůlu, že všichni pamětníci oné historie ještě nezemřeli.
    JK
    Jiří Karen
    September 6, 2012 v 14.5
    Problém povolání "voják"
    Já nijak nesnižuji odvahu těch vojáků, kteří bojovali proti nacismu.

    Ale co třeba nevyvratitelná odvaha těch německých vojáků? Ti už nebyli odvážní, když útočili na Polsko? A kdyby se Sedláček narodil jako Němec, třeba by strategicky přemohl Rusy na východní frontě...

    Problém osobních pohledů je právě ta "strategie indentifkace" (tedy opravdu přišlo zlo a spousta statečných lidí / vojáků proti němu bojovala). Já prostě volím strategii "distance" - kdyby se lidé bezmyšlenkovitě nepodřizovali autoritě (což je až na světlé vyjímky definice vojáka), tak nemusela žádná válka vůbec být.

    Nepotřebujeme poslušné vojáky, potřebujeme neposlušné občany...
    MK
    Magdalena Křížová, překladatelka
    September 6, 2012 v 15.25
    Jiřímu
    Jenže válka byla. Víme, kdo ji rozpoutal. Takže: statečný německý voják, pakliže si to v hlavě srovnal a měl k tomu třeba dost informací, dezertoval nebo vypověděl poslušnost. Statečný spojenecký voják bojoval, jinak by je nikdy neporazil.

    Pardon, ale v určité fázi začíná být tenhle relativismus velmi škodlivý.
    JK
    Jiří Karen
    September 6, 2012 v 17.29
    Relativismus?
    Německý voják věděl, že válku rozpoutali židé a že hájí svou vlast, když útočí na Polsko, které válku vyprovokovalo. Statečně bojoval za správnou věc. Anebo myslíte, že všechny vojáky wermachtu posedl zlý čert a zničil jim morálku?

    Problém je podle mě to povolání "voják". Tedy "zabiji, až mi to vyšší autorita nařídí". Proto si myslím, že bychom se neměli dovolávat poslušných vojáků jako příkladů pro současnost a argumentovat jimi jako vzorem pro demokracii jako to činí F. Kostlán v článku.
    + Další komentáře