Přiznám se, že když jsem byl požádán napsat článek o tom, zda je možné, aby Česká republika prosazovala levicovou zahraniční politiku, tak mne přepadly pochybnosti. Neznám totiž přesnou definici levicové zahraniční politiky. Nelze ji zcela ztotožňovat s levicovou vnitrostátní politikou, s levicovým úsilím vytvořit podmínky pro sociálně spravedlivou společnost, pro důstojný život všech občanů, pro významný vliv občanské společnosti na rozhodovacích procesech a podobně.

Uplatnění internacionalismu je nutné, neboť již existuje mnoho problémů, které mají dopad na nás na všechny, ale které už nelze řešit v rámci státu. Levicový přístup vyžaduje, aby jejich řešení zahrnovalo prvky solidarity a spravedlnosti včetně sociální.

V demokratickém státě musí zahraniční politika prokazovat jistou kontinuitu, neboť jinak by stát nebyl zcela věrohodný. Současně má pochopitelně každá vláda právo prosazovat svůj politický program. Výsledkem bývá jistý kompromis, kdy se v zahraniční politice projevují jisté odlišnosti, jiné důrazy na konkrétní otázky, ale základní politické směřování státu není zpochybněno.

↗

Jan Kavan při jedné z aktuálních diskuzí. Zády zde Zora Hesová. Repro Debatní klub

Státy velikosti a geopolitického postavení České republiky mohou v dnešních podmínkách dobře fungovat jen jako součást většího mezinárodního společenství. Česká republika se rozhodla zajistit svou bezpečnost členstvím v NATO a svou prosperitu včetně přátelských vztahů s blízkými i vzdálenějšími sousedy členstvím v Evropské unii. Závazky, které vyplývají z těchto členství, je nutné sladit s čistě národními zájmy. Tomu odpovídá i princip sdílené suverenity v rámci Evropské unie. V praxi to znamená u konkrétních kroků zvažovat nutnost potřebných kompromisů.

Levicově orientovaný ministr zahraničí musí navíc u každého svého politického rozhodnutí vyvažovat misku vah svého politického přesvědčení s miskou omezených možností a prostředků, které má k dispozici a s potřebou nenarušit spojenecké vazby a důvěryhodnost státu. Jeho úspěch závisí tedy především na jeho schopnosti zvládnout umění přijatelného kompromisu, tedy kompromisu, jenž by nezkompromitoval základní principy a vedl k jejich největšímu možnému efektivnímu uplatnění a současně by neoslabil postavení ministra zahraničí státu, který chce být spolehlivým a partnerem, ne nějakou izolovanou neřízenou střelou.

Pokusím se na příkladu své politiky jako ministra zahraničí ilustrovat problematiku a hranice těchto kompromisů, které však byly vedeny snahou prosadit levicový přístup k danému problému. Hodnocení, zda se nám to podařilo, nechám na laskavých čtenářích.

Nová koncepce

V červenci 1998 jsem se stal ministrem zahraničí menšinové sociálnědemokratické vlády, která se musela vypořádat s pravicovým dědictvím předchozích kabinetů. Do Černína jsem přišel s přesvědčením, že zahraniční politika musí zahrnovat prvky internacionalismu, tedy solidaritu s těmi nejchudšími na světě, která musí ovlivňovat českou rozvojovou pomoc, dále musí podporovat všechny aktivity, které budou posilovat mezinárodní spravedlnost, mírová řešení konfliktů a zabraňovat ozbrojeným konfliktům a válkám.

Byl jsem rovněž hluboce přesvědčen o potřebě prosazovat respektování lidských práv, která zahrnují i práva sociální a ekonomická, a to všude na světě, kde jsou ohrožována. To samozřejmě znamená odmítání všech forem rasismu, xenofobie a diskriminace, ať už k tomu dochází kdekoliv.

Po nástupu do funkce jsem se shodl se svým poradcem Miloslavem Hadem, že bude nutné rychle formulovat novou Koncepci zahraniční politiky ČR. Použil jsem termín „novou“, což ovšem neznamená, že existovala nějaká „stará“. Neexistovala žádná a do své Koncepce jsme chtěli promítnout aspoň základní levicové vidění světa, ale tak, abychom nezpochybnili zmíněnou základní kontinuitu.

V této Koncepci, kterou později schválila i Poslanecká sněmovna, jsme jednoznačně deklarovali, že ČR podporuje „evropský integrační proces a hlásí se k vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů“.

Přihlásili jsme se ke společenství, „v němž jsou plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí“. Za základní hodnoty jsme považovali „obecné mezinárodní právo, princip vlády zákona a princip nezcizitelnosti přirozených lidských práv“, která byla pro nás nedělitelná. I proto jsme se odvolali jak na Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ale i na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, evropskou Úmluvu o lidských právech a Evropskou sociální chartu.

V praxi mi šlo především o to obnovit některé významné, ale do té doby opomíjené přístupy a především o vyváženost zahraniční politiky. Znamenalo to oživit politickou spolupráci v rámci visegrádské skupiny, kterou Klausova vláda záměrně potlačovala, snahu o zajištění nadstandardních vztahů se Slovenskem i o obnovení bilaterálních vztahů se zeměmi tradičního československého zájmu, které byly po roce 1989 ignorovány, a tím přispět k překonání poklesu české ekonomiky. Této politice odpovídala i naše cílevědomá snaha o zlepšení vztahů, především obchodních, s Ruskou federací a s lidovou Čínou.

Nikdy jsme nezpochybnili naše spojenecké závazky, ale v jejich rámci jsme chtěli prosazovat politiku nezávislou a vyváženou, kterou Petr Uhl nazval politikou všech azimutů. Pro tuto politiku jsme ovšem nenalezli u většiny českých sdělovacích prostředků pochopení.

Bombardování Jugoslávie

Týden po našem vstupu do NATO v březnu 1999 se Aliance rozhodla k vojenské akci proti bývalé Jugoslávii. Bylo mi jasné, že ČR nemá žádnou možnost tuto akci zastavit. Bývalý premiér Špidla vyjádřil nedávno svůj názor, že jsme mohli bombardování vetovat. To je představa z říše snů, spíše by se Aliance mohla rozhodnout zabývat se naším členstvím. Podpořil jsem proto kompromis, kdy se vláda rozhodla s akcí NATO souhlasit a povolit přelety přes naše území, ale bez jakékoli účasti Armády ČR. Současně jsem požádal premiéra Zemana o možnost zkusit vyprovokovat v rámci NATO dialog, který by vedl k ukončení bombardování a k návratu k diplomatickému jednání.

Jednoznačnou podporu jsem našel jen u řeckého ministra zahraničí George Papandrea, s nímž jsme připravili známou česko-řeckou mírovou iniciativu. Její hlavní principy se pak promítly jak do červnového Memoranda o příměří, tak i do Paktu stability pro Balkán a do rezoluce RB OSN č. 1244, která uznala Kosovo jakou součást Jugoslávie, byť pod mezinárodní správou.

Tento přístup odpovídal naší Koncepci zahraniční politiky, kde jsme deklarovali, že „válka je nepřípustným způsobem řešení sporů mezi státy“. Byli jsme ochotni „se v rámci NATO podílet na hledání účinných přístupů“, jak čelit novým hrozbám, ale dodali jsme, že považujeme za „žádoucí, aby případné bezpečnostní mise pod vedením NATO vycházely z mandátu Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE“. Akce NATO v Kosovu tento mandát neobdržela.

↗

Počty obětí bombardování Jugoslávie jsou dnes odhadovány na 500 až 5700. Foto Internet

Česko-řecká mírová iniciativa byla kritizována řadou českých pravicových novinářů, například Jaroslavem Spurným, i některými politiky, například Michalem Žantovským. Nesouhlas vyjádřil neformálně i tehdejší velvyslanec USA v Praze John Shattuck. Pochopení, ale bez podpory, mi dal najevo britský ministr zahraničí Robin Cook, jehož koncepce etické zahraniční politiky mne kdysi zaujala. Připomněli jsme si ho o čtyři roky později, kdy jsme oba odsoudili invazi do Iráku.

Kromě nadšené reakce z Řecka podpořil mírovou iniciativu také například norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland, bývalý premiér, předseda parlamentu a dnes předseda norského Nobelova výboru, a Řekům svou podporu zas sdělili Italové a Slovinci. Pro novináře z Mladé fronty Dnes, Respektu a dalších pravicových novin jsem tím ale odhalil své levičácké ledví. Nepravdivě pak tvrdili, že jsem se snažil narušit jednotu Aliance. Zkritizovala mne i ministryně USA Madeleine Albrightová a prezident Havel, který bombardování hájil s poukazem na jeho humanitární účely.

Za „multikulturní a multietnické Kosovo s vysokým stupněm autonomie v rámci demokratické Jugoslávie“ jsem se zasazoval i na jednání Komise (dnes Rady) pro lidská práva OSN v Ženevě, kde jsem pohovořil i o romské problematice a její mezinárodní dimenzi. Zmínil jsem i úsilí Petra Uhla, jako zmocněnce pro lidská práva, připravit komplexní plán integrace romské menšiny. Podělil jsem se i o zkušenost, že rozhodujícím faktorem není státní, ale místní a krajská úroveň.

Podepsali jsme i opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, ratifikovali Evropskou sociální chartu a parlamentu předložili v únoru 2000 k ratifikaci statut Mezinárodního trestního soudu (ICC). Poslanecká sněmovna jej však, bohužel, odmítla ratifikovat.

Otázka Kuby

Dalším příkladem snahy o vyvážený postoj bylo jednání v Komisi OSN pro lidská práva o rezoluci o porušování lidských práv na Kubě, kterou prosazovaly Spojené státy. Na jejich žádost na jaře 1999 tuto rezoluci předložily společně Polsko a Česká republika. Vyjádřil jsem tenkrát veřejně politování, že se mi nepodařilo do textu zařadit odstavec, který by kritizoval plošné sankce proti Kubě, jež neměly nikdy šanci změnit politiku Castrovy vlády, a naopak vedly jen ke zbídačování kubánských občanů. S tímto mým postojem ale nesouhlasilo Polsko, a tak jsme o rok později tuto rezoluci předložili sami.

Chtěl jsem vedle jednoznačné kritiky Kuby za porušování lidských práv i odmítnout plošné sankce jako nevhodný nástroj nápravy, ale narazili jsme na ostrý nesouhlas USA. Nakonec jsem přistoupil na kompromis, kdy rezoluce propojila politický pluralismus a ekonomický blahobyt, jejichž společným jmenovatelem je lidská svoboda.

Rezoluce současně vyzvala členské státy, aby se v zájmu podpory lidských práv na Kubě snažily zlepšit ekonomické podmínky prostých občanů. To vylučovalo plošné sankce, a tak nejbližší spojenci USA hlasovali proti rezoluci, která ovšem stejně získala většinu 22 hlasů, tedy o dva hlasy více než v roce 1999.

Stejně jako v případě Kosova jsem si vysloužil kritiku tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové. Náš vyvážený, ale stále levicový postoj podpořily nejen státy Latinské Ameriky, ale vysoce jej ocenila i Anna Lindhová, tehdejší ministryně zahraničí Švédska, které předsedalo EU. Anna byla o dva roky později zavražděna.

Během odůvodňování této rezoluce jsem zkritizoval americká plošná „opatření“ (nechtěl jsem provokovat termínem „sankce“) a před několika dny jsem si s údivem uvědomil, že mé tehdejší argumenty byly zcela totožné s těmi, které nedávno použil prezident Barack Obama, když odůvodňoval konec sankcí a obnovení diplomatických vztahů s Kubou po padesáti letech.

Čína a Tibet, Palestina a Izrael

Dnes jsou ministr zahraničí Zaorálek a prezident Zeman často kritizováni za vstřícnost vůči Číně a tvrdí se, že změnili českou zahraniční politiku. To není pravda. Přijel jsem do Číny v květnu 1999 s větší podnikatelskou misí na jednání s čínským ministrem zahraničí. Bylo mi umožněno sejít se i s prezidentem ČLR. Hlavním cílem bylo snížit obrovské pasivní saldo, které reprezentovalo asi 30 procent našeho celkového deficitu. Současně jsem ale hovořil s nejvyššími čínskými představiteli i o lidských právech včetně našeho nesouhlasu s tresty smrti za majetkové trestné činy a o potřebě respektovat svébytnost Tibetu. Respektoval jsem ovšem politiku jedné Číny, teritoriální integritu a územní celistvost Číny i princip nevměšování se do vnitřních záležitostí státu.

Nevidím žádný rozpor mezi politikou důsledného dodržování lidských práv a prosazováním pragmatických ekonomických zájmů. V Koncepci jsme napsali, že „existence politického dialogu o lidských právech je měřítkem důvěryhodnosti a z dlouhodobého hlediska i perspektivnosti hospodářských vztahů s daným státem“. Samozřejmě, že není snadné tyto dvě politiky skloubit, ale i díky své zkušenosti jsem přesvědčen, že to možné je, pokud používáme jazyk diplomatický a věcný a zároveň dáváme najevo i respekt k odlišným názorům partnera. Na největší problémy lze ovšem narazit i při mírné kritice porušování lidských práv spojence či spojence našeho spojence.

S premiérem Milošem Zemanem jsem se za čtyři roky své práce v jeho vládě shodl prakticky na všech aspektech zahraniční politiky s výjimkou postoje ke konfliktu na Středním východě. Miloš Zeman nesdílí mou kritiku politiky izraelské vlády, která, podle mne, porušuje mezinárodní právo, například budováním osad na okupovaném palestinském území, a porušuje i lidská práva mnoha Palestinců. To pochopitelně neznamená, že zpochybňuji demokratická práva izraelských občanů, či dokonce právo Izraele na existenci.

V květnu 2002 jsem měl v úmyslu se sejít jak s Arielem Šaronem v Izraeli, tak i s Jásirem Arafatem v Palestině, a podpořit všechny kroky, které by usnadnily vzájemný dialog o možném mírovém řešení a současně posílily naše bilaterální vztahy s oběma stranami. Na poslední chvíli, když už jsem byl v Izraeli, mi však premiér Zeman zakázal se sejít s Arafatem, kterého vnímal jako stoupence terorismu. Ariel Šaron odmítl můj návrh, abych se v zájmu symetrických vztahů sešel jen s izraelským ministrem zahraničí Peresem a palestinským ministrem Šásem. Gordický uzel problému rozetnul nakonec Nabil Šás, který mi vzkázal, že Arafat náhle onemocněl a pověřil ho, aby se se mnou sešel v jeho zastoupení.

Nabil Šás, s nímž jsem se spřátelil, oceňoval, že jsem prosadil, aby ČR jako první země bývalého sovětského bloku otevřela v Ramalláhu Styčný úřad ČR a rovněž se stala významnou dárcovskou zemí, která podpořila například palestinské projekty elektrifikace v Tubásu. Chtěl bych věřit, že současné vedení MZV naváže na náš vyvážený postoj a využije dobrých vztahů jak s Izraelem, tak i s Palestinou k aktivnějšímu prosazování dvoustátního řešení v duchu rezolucí OSN. Není to postoj vyhraněně levicový, ale postoj, který odpovídá postojům Evropské unie.

Rozvojová politika a podpora hnutím

Levicovému postoji odpovídá podpora rozvojových vztahů s chudými státy, které se snaží se ze své situace vymanit. To by mělo být jediným kritériem pro výběr tzv. prioritních států. Je možné k těm kritériím ještě dodat potenciální dobrou vzájemnou obchodní spolupráci, v některých případech postavených i na minulosti.

Je samozřejmě snazší nechat tuto práci na nevládní organizaci jakou je například Člověk v tísni, ale pak je nutné se smířit s tím, že se k daným kritériím přidá třeba podpora tamější vlády v její snaze omezit vliv tamější komunistické strany, jako například v Moldavsku.

Pochopení pro rozvojové země mi později v OSN pomohlo vyjednat kompromis mezi bohatými a chudými státy, které se shodly na rezoluci o realizaci výsledků hospodářských a sociálních summitů OSN. Minulý měsíc jsem se dozvěděl, že tato rezoluce je v OSN stále vnímána jako velký úspěch.

↗

Kavan předsedal v letech 2002 a 2003 Valnému shromáždění OSN. Zde při projevu George W. Bushe. Foto Wikimedia Commons

Levicovou politikou je jistě podpora společenským hnutím a občanským iniciativám, které se často zdola pokouší prosazovat levicovou zahraniční politiku a mají zájem prezentovat se na světových institucionálních fórech. Jako ministr jsem vedl českou vládní delegaci na Světovou konferenci proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a intoleranci, kterou v září 2001 svolala do jihoafrického Durbanu OSN. Součástí konference bylo i Fórum nestátních organizací (NGO Forum), kterého se účastnilo asi osm tisíc delegátů z celého světa. S českými delegáty jsem se během několikadenního jednání sešel dvakrát a podpořil jejich úsilí.

Pro argument potřeby této spolupráce není podstatné, že se tenkrát ono Fórum neshodlo na jednoznačném závěru, neboť pro „bělošskou“ část účastníků bylo nepřijatelných několik zbytečně jednostranně protiizraelských odstavců. Většina durbanských závěrů si zaslouží pozornost i vládních kruhů a snad se jimi bude zabývat také současná česká vláda, jako to činí vláda slovenská. Ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier byl již na tuto problematiku upozorněn.

Zkušenost z OSN

Zahraniční politika, kterou jsem prosazoval v letech 1998-2002 mi pomohla ke zvolení předsedou Valného shromáždění OSN. Politika Valného shromáždění je postavená na kompromisech, které musí být přijatelné pro většinu ze 192 členských států. Co jsem se v Praze naučil, se mi v New Yorku vyplatilo.

K největšímu rozkolu v celé historii OSN hrozilo dojít na jaře 2003, kdy USA připravovaly invazi do Iráku a přály si k ní získat mandát RB OSN. Brzy však bylo jasné, že mandát bude vetován nejen Ruskem a Čínou, ale i Francií. Spojené státy proto usilovaly aspoň o podporu tzv. morální většiny, tedy většiny nestálých členů Rady bezpečnosti. Jejich nátlaku však odolaly i státy jako Chile, Angola, Kamerun či Mexiko.

Navzdory absenci mandátů jak od RB OSN, tak, na rozdíl od Kosova, i od NATO, se Spojené státy rozhodly udeřit na Irák, a to i přesto, že nikdy nebyly předloženy žádné důkazy o existenci zbraní hromadného ničení na území Iráku v roce 2003. V kuloárech OSN propukla vášnivá debata, zda nebyla zpochybněna celá filozofie, na níž byla OSN založena.

V souladu se zahraniční politikou, o níž tady píšu, jsem ostře odsoudil invazi, která byla porušením Charty OSN i mezinárodního práva. Vysloužil jsem si tím sice podporu většiny členských států, ale v Praze mne velvyslanec USA Craig Stapleton vyškrtl ze seznamu hostů zvaných na recepce, což platí dodnes, i když prezident Obama se od invaze jasně distancoval.

Můj nástupce, ministr zahraničí Cyril Svoboda, invazi a tzv. koalici ochotných jednoznačně podpořil. Premiér Vladimír Špidla nejdříve statečně odmítl podepsat tzv. Dopis osmi, jímž premiéři převážně ze střední a východní Evropy podpořili invazi a Bushovu politiku preventivní války, (podepsal jej místo něj prezident Havel dva dny před skončením svého mandátu), ale pak mlžil, že „vláda ČR chápe koaliční operaci jako poslední prostředek vedoucí k naplnění příslušných rezolucí OSN, avšak lituje, že se nepodařilo pro tento krok získat mandát OSN“. Také od svého ministra zahraničí se Špidla nijak nedistancoval.

Levicový politik, jehož je třeba si vážit pro obhajobu sociálního státu, pod zřejmým tlakem ustoupil od levicového zahraničně-politického postoje. Asi to byl pro něj přijatelný kompromis.

Jak jsem napsal výše, je na laskavém čtenáři, aby si vyhodnotil přiměřenost kompromisů, na nichž je ta či ona zahraniční politika postavena. Pokud jde o mne, z tsunami českých mediálních útoků jsem usoudil, že mé kompromisy byly nepřijatelné přinejmenším pro českou pravici. Nevím, zda je to důkaz, že má politika byla levicová. Ze skutečnosti, že se mi po návratu z úspěšného předsednictví VS OSN už nikdy nepodařilo vrátit se do české diplomacie, usuzuji, že buď jsem dělal všechno špatně, anebo v České republice zatím ještě neexistuje prostor pro levicovou zahraniční politiku. A to včetně té, která je postavená na umění kompromisu.

Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.