Může Česká republika prosazovat levicovou zahraniční politiku?

Jan Kavan

Jan Kavan se v rámci debaty Ideály a možnosti zahraniční politiky ČR zamýšlí nad možnostmi, jaké má v českých podmínkách levicově orientovaný ministr zahraničí, a připomíná, jak postupoval v různých choulostivých situacích on sám.

Přiznám se, že když jsem byl požádán napsat článek o tom, zda je možné, aby Česká republika prosazovala levicovou zahraniční politiku, tak mne přepadly pochybnosti. Neznám totiž přesnou definici levicové zahraniční politiky. Nelze ji zcela ztotožňovat s levicovou vnitrostátní politikou, s levicovým úsilím vytvořit podmínky pro sociálně spravedlivou společnost, pro důstojný život všech občanů, pro významný vliv občanské společnosti na rozhodovacích procesech a podobně.

Uplatnění internacionalismu je nutné, neboť již existuje mnoho problémů, které mají dopad na nás na všechny, ale které už nelze řešit v rámci státu. Levicový přístup vyžaduje, aby jejich řešení zahrnovalo prvky solidarity a spravedlnosti včetně sociální.

V demokratickém státě musí zahraniční politika prokazovat jistou kontinuitu, neboť jinak by stát nebyl zcela věrohodný. Současně má pochopitelně každá vláda právo prosazovat svůj politický program. Výsledkem bývá jistý kompromis, kdy se v zahraniční politice projevují jisté odlišnosti, jiné důrazy na konkrétní otázky, ale základní politické směřování státu není zpochybněno.

Jan Kavan při jedné z aktuálních diskuzí. Zády zde Zora Hesová. Repro Debatní klub

Státy velikosti a geopolitického postavení České republiky mohou v dnešních podmínkách dobře fungovat jen jako součást většího mezinárodního společenství. Česká republika se rozhodla zajistit svou bezpečnost členstvím v NATO a svou prosperitu včetně přátelských vztahů s blízkými i vzdálenějšími sousedy členstvím v Evropské unii. Závazky, které vyplývají z těchto členství, je nutné sladit s čistě národními zájmy. Tomu odpovídá i princip sdílené suverenity v rámci Evropské unie. V praxi to znamená u konkrétních kroků zvažovat nutnost potřebných kompromisů.

Levicově orientovaný ministr zahraničí musí navíc u každého svého politického rozhodnutí vyvažovat misku vah svého politického přesvědčení s miskou omezených možností a prostředků, které má k dispozici a s potřebou nenarušit spojenecké vazby a důvěryhodnost státu. Jeho úspěch závisí tedy především na jeho schopnosti zvládnout umění přijatelného kompromisu, tedy kompromisu, jenž by nezkompromitoval základní principy a vedl k jejich největšímu možnému efektivnímu uplatnění a současně by neoslabil postavení ministra zahraničí státu, který chce být spolehlivým a partnerem, ne nějakou izolovanou neřízenou střelou.

Pokusím se na příkladu své politiky jako ministra zahraničí ilustrovat problematiku a hranice těchto kompromisů, které však byly vedeny snahou prosadit levicový přístup k danému problému. Hodnocení, zda se nám to podařilo, nechám na laskavých čtenářích.

Nová koncepce

V červenci 1998 jsem se stal ministrem zahraničí menšinové sociálnědemokratické vlády, která se musela vypořádat s pravicovým dědictvím předchozích kabinetů. Do Černína jsem přišel s přesvědčením, že zahraniční politika musí zahrnovat prvky internacionalismu, tedy solidaritu s těmi nejchudšími na světě, která musí ovlivňovat českou rozvojovou pomoc, dále musí podporovat všechny aktivity, které budou posilovat mezinárodní spravedlnost, mírová řešení konfliktů a zabraňovat ozbrojeným konfliktům a válkám.

Byl jsem rovněž hluboce přesvědčen o potřebě prosazovat respektování lidských práv, která zahrnují i práva sociální a ekonomická, a to všude na světě, kde jsou ohrožována. To samozřejmě znamená odmítání všech forem rasismu, xenofobie a diskriminace, ať už k tomu dochází kdekoliv.

Po nástupu do funkce jsem se shodl se svým poradcem Miloslavem Hadem, že bude nutné rychle formulovat novou Koncepci zahraniční politiky ČR. Použil jsem termín „novou“, což ovšem neznamená, že existovala nějaká „stará“. Neexistovala žádná a do své Koncepce jsme chtěli promítnout aspoň základní levicové vidění světa, ale tak, abychom nezpochybnili zmíněnou základní kontinuitu.

V této Koncepci, kterou později schválila i Poslanecká sněmovna, jsme jednoznačně deklarovali, že ČR podporuje „evropský integrační proces a hlásí se k vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů“.

Přihlásili jsme se ke společenství, „v němž jsou plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí“. Za základní hodnoty jsme považovali „obecné mezinárodní právo, princip vlády zákona a princip nezcizitelnosti přirozených lidských práv“, která byla pro nás nedělitelná. I proto jsme se odvolali jak na Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ale i na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, evropskou Úmluvu o lidských právech a Evropskou sociální chartu.

V praxi mi šlo především o to obnovit některé významné, ale do té doby opomíjené přístupy a především o vyváženost zahraniční politiky. Znamenalo to oživit politickou spolupráci v rámci visegrádské skupiny, kterou Klausova vláda záměrně potlačovala, snahu o zajištění nadstandardních vztahů se Slovenskem i o obnovení bilaterálních vztahů se zeměmi tradičního československého zájmu, které byly po roce 1989 ignorovány, a tím přispět k překonání poklesu české ekonomiky. Této politice odpovídala i naše cílevědomá snaha o zlepšení vztahů, především obchodních, s Ruskou federací a s lidovou Čínou.

Nikdy jsme nezpochybnili naše spojenecké závazky, ale v jejich rámci jsme chtěli prosazovat politiku nezávislou a vyváženou, kterou Petr Uhl nazval politikou všech azimutů. Pro tuto politiku jsme ovšem nenalezli u většiny českých sdělovacích prostředků pochopení.

Bombardování Jugoslávie

Týden po našem vstupu do NATO v březnu 1999 se Aliance rozhodla k vojenské akci proti bývalé Jugoslávii. Bylo mi jasné, že ČR nemá žádnou možnost tuto akci zastavit. Bývalý premiér Špidla vyjádřil nedávno svůj názor, že jsme mohli bombardování vetovat. To je představa z říše snů, spíše by se Aliance mohla rozhodnout zabývat se naším členstvím. Podpořil jsem proto kompromis, kdy se vláda rozhodla s akcí NATO souhlasit a povolit přelety přes naše území, ale bez jakékoli účasti Armády ČR. Současně jsem požádal premiéra Zemana o možnost zkusit vyprovokovat v rámci NATO dialog, který by vedl k ukončení bombardování a k návratu k diplomatickému jednání.

Jednoznačnou podporu jsem našel jen u řeckého ministra zahraničí George Papandrea, s nímž jsme připravili známou česko-řeckou mírovou iniciativu. Její hlavní principy se pak promítly jak do červnového Memoranda o příměří, tak i do Paktu stability pro Balkán a do rezoluce RB OSN č. 1244, která uznala Kosovo jakou součást Jugoslávie, byť pod mezinárodní správou.

Tento přístup odpovídal naší Koncepci zahraniční politiky, kde jsme deklarovali, že „válka je nepřípustným způsobem řešení sporů mezi státy“. Byli jsme ochotni „se v rámci NATO podílet na hledání účinných přístupů“, jak čelit novým hrozbám, ale dodali jsme, že považujeme za „žádoucí, aby případné bezpečnostní mise pod vedením NATO vycházely z mandátu Rady bezpečnosti OSN nebo OBSE“. Akce NATO v Kosovu tento mandát neobdržela.

Počty obětí bombardování Jugoslávie jsou dnes odhadovány na 500 až 5700. Foto Internet

Česko-řecká mírová iniciativa byla kritizována řadou českých pravicových novinářů, například Jaroslavem Spurným, i některými politiky, například Michalem Žantovským. Nesouhlas vyjádřil neformálně i tehdejší velvyslanec USA v Praze John Shattuck. Pochopení, ale bez podpory, mi dal najevo britský ministr zahraničí Robin Cook, jehož koncepce etické zahraniční politiky mne kdysi zaujala. Připomněli jsme si ho o čtyři roky později, kdy jsme oba odsoudili invazi do Iráku.

Kromě nadšené reakce z Řecka podpořil mírovou iniciativu také například norský ministr zahraničí Thorbjorn Jagland, bývalý premiér, předseda parlamentu a dnes předseda norského Nobelova výboru, a Řekům svou podporu zas sdělili Italové a Slovinci. Pro novináře z Mladé fronty Dnes, Respektu a dalších pravicových novin jsem tím ale odhalil své levičácké ledví. Nepravdivě pak tvrdili, že jsem se snažil narušit jednotu Aliance. Zkritizovala mne i ministryně USA Madeleine Albrightová a prezident Havel, který bombardování hájil s poukazem na jeho humanitární účely.

Za „multikulturní a multietnické Kosovo s vysokým stupněm autonomie v rámci demokratické Jugoslávie“ jsem se zasazoval i na jednání Komise (dnes Rady) pro lidská práva OSN v Ženevě, kde jsem pohovořil i o romské problematice a její mezinárodní dimenzi. Zmínil jsem i úsilí Petra Uhla, jako zmocněnce pro lidská práva, připravit komplexní plán integrace romské menšiny. Podělil jsem se i o zkušenost, že rozhodujícím faktorem není státní, ale místní a krajská úroveň.

Podepsali jsme i opční protokol k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen, ratifikovali Evropskou sociální chartu a parlamentu předložili v únoru 2000 k ratifikaci statut Mezinárodního trestního soudu (ICC). Poslanecká sněmovna jej však, bohužel, odmítla ratifikovat.

Otázka Kuby

Dalším příkladem snahy o vyvážený postoj bylo jednání v Komisi OSN pro lidská práva o rezoluci o porušování lidských práv na Kubě, kterou prosazovaly Spojené státy. Na jejich žádost na jaře 1999 tuto rezoluci předložily společně Polsko a Česká republika. Vyjádřil jsem tenkrát veřejně politování, že se mi nepodařilo do textu zařadit odstavec, který by kritizoval plošné sankce proti Kubě, jež neměly nikdy šanci změnit politiku Castrovy vlády, a naopak vedly jen ke zbídačování kubánských občanů. S tímto mým postojem ale nesouhlasilo Polsko, a tak jsme o rok později tuto rezoluci předložili sami.

Chtěl jsem vedle jednoznačné kritiky Kuby za porušování lidských práv i odmítnout plošné sankce jako nevhodný nástroj nápravy, ale narazili jsme na ostrý nesouhlas USA. Nakonec jsem přistoupil na kompromis, kdy rezoluce propojila politický pluralismus a ekonomický blahobyt, jejichž společným jmenovatelem je lidská svoboda.

Rezoluce současně vyzvala členské státy, aby se v zájmu podpory lidských práv na Kubě snažily zlepšit ekonomické podmínky prostých občanů. To vylučovalo plošné sankce, a tak nejbližší spojenci USA hlasovali proti rezoluci, která ovšem stejně získala většinu 22 hlasů, tedy o dva hlasy více než v roce 1999.

Stejně jako v případě Kosova jsem si vysloužil kritiku tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové. Náš vyvážený, ale stále levicový postoj podpořily nejen státy Latinské Ameriky, ale vysoce jej ocenila i Anna Lindhová, tehdejší ministryně zahraničí Švédska, které předsedalo EU. Anna byla o dva roky později zavražděna.

Během odůvodňování této rezoluce jsem zkritizoval americká plošná „opatření“ (nechtěl jsem provokovat termínem „sankce“) a před několika dny jsem si s údivem uvědomil, že mé tehdejší argumenty byly zcela totožné s těmi, které nedávno použil prezident Barack Obama, když odůvodňoval konec sankcí a obnovení diplomatických vztahů s Kubou po padesáti letech.

Čína a Tibet, Palestina a Izrael

Dnes jsou ministr zahraničí Zaorálek a prezident Zeman často kritizováni za vstřícnost vůči Číně a tvrdí se, že změnili českou zahraniční politiku. To není pravda. Přijel jsem do Číny v květnu 1999 s větší podnikatelskou misí na jednání s čínským ministrem zahraničí. Bylo mi umožněno sejít se i s prezidentem ČLR. Hlavním cílem bylo snížit obrovské pasivní saldo, které reprezentovalo asi 30 procent našeho celkového deficitu. Současně jsem ale hovořil s nejvyššími čínskými představiteli i o lidských právech včetně našeho nesouhlasu s tresty smrti za majetkové trestné činy a o potřebě respektovat svébytnost Tibetu. Respektoval jsem ovšem politiku jedné Číny, teritoriální integritu a územní celistvost Číny i princip nevměšování se do vnitřních záležitostí státu.

Nevidím žádný rozpor mezi politikou důsledného dodržování lidských práv a prosazováním pragmatických ekonomických zájmů. V Koncepci jsme napsali, že „existence politického dialogu o lidských právech je měřítkem důvěryhodnosti a z dlouhodobého hlediska i perspektivnosti hospodářských vztahů s daným státem“. Samozřejmě, že není snadné tyto dvě politiky skloubit, ale i díky své zkušenosti jsem přesvědčen, že to možné je, pokud používáme jazyk diplomatický a věcný a zároveň dáváme najevo i respekt k odlišným názorům partnera. Na největší problémy lze ovšem narazit i při mírné kritice porušování lidských práv spojence či spojence našeho spojence.

S premiérem Milošem Zemanem jsem se za čtyři roky své práce v jeho vládě shodl prakticky na všech aspektech zahraniční politiky s výjimkou postoje ke konfliktu na Středním východě. Miloš Zeman nesdílí mou kritiku politiky izraelské vlády, která, podle mne, porušuje mezinárodní právo, například budováním osad na okupovaném palestinském území, a porušuje i lidská práva mnoha Palestinců. To pochopitelně neznamená, že zpochybňuji demokratická práva izraelských občanů, či dokonce právo Izraele na existenci.

V květnu 2002 jsem měl v úmyslu se sejít jak s Arielem Šaronem v Izraeli, tak i s Jásirem Arafatem v Palestině, a podpořit všechny kroky, které by usnadnily vzájemný dialog o možném mírovém řešení a současně posílily naše bilaterální vztahy s oběma stranami. Na poslední chvíli, když už jsem byl v Izraeli, mi však premiér Zeman zakázal se sejít s Arafatem, kterého vnímal jako stoupence terorismu. Ariel Šaron odmítl můj návrh, abych se v zájmu symetrických vztahů sešel jen s izraelským ministrem zahraničí Peresem a palestinským ministrem Šásem. Gordický uzel problému rozetnul nakonec Nabil Šás, který mi vzkázal, že Arafat náhle onemocněl a pověřil ho, aby se se mnou sešel v jeho zastoupení.

Nabil Šás, s nímž jsem se spřátelil, oceňoval, že jsem prosadil, aby ČR jako první země bývalého sovětského bloku otevřela v Ramalláhu Styčný úřad ČR a rovněž se stala významnou dárcovskou zemí, která podpořila například palestinské projekty elektrifikace v Tubásu. Chtěl bych věřit, že současné vedení MZV naváže na náš vyvážený postoj a využije dobrých vztahů jak s Izraelem, tak i s Palestinou k aktivnějšímu prosazování dvoustátního řešení v duchu rezolucí OSN. Není to postoj vyhraněně levicový, ale postoj, který odpovídá postojům Evropské unie.

Rozvojová politika a podpora hnutím

Levicovému postoji odpovídá podpora rozvojových vztahů s chudými státy, které se snaží se ze své situace vymanit. To by mělo být jediným kritériem pro výběr tzv. prioritních států. Je možné k těm kritériím ještě dodat potenciální dobrou vzájemnou obchodní spolupráci, v některých případech postavených i na minulosti.

Je samozřejmě snazší nechat tuto práci na nevládní organizaci jakou je například Člověk v tísni, ale pak je nutné se smířit s tím, že se k daným kritériím přidá třeba podpora tamější vlády v její snaze omezit vliv tamější komunistické strany, jako například v Moldavsku.

Pochopení pro rozvojové země mi později v OSN pomohlo vyjednat kompromis mezi bohatými a chudými státy, které se shodly na rezoluci o realizaci výsledků hospodářských a sociálních summitů OSN. Minulý měsíc jsem se dozvěděl, že tato rezoluce je v OSN stále vnímána jako velký úspěch.

Kavan předsedal v letech 2002 a 2003 Valnému shromáždění OSN. Zde při projevu George W. Bushe. Foto Wikimedia Commons

Levicovou politikou je jistě podpora společenským hnutím a občanským iniciativám, které se často zdola pokouší prosazovat levicovou zahraniční politiku a mají zájem prezentovat se na světových institucionálních fórech. Jako ministr jsem vedl českou vládní delegaci na Světovou konferenci proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a intoleranci, kterou v září 2001 svolala do jihoafrického Durbanu OSN. Součástí konference bylo i Fórum nestátních organizací (NGO Forum), kterého se účastnilo asi osm tisíc delegátů z celého světa. S českými delegáty jsem se během několikadenního jednání sešel dvakrát a podpořil jejich úsilí.

Pro argument potřeby této spolupráce není podstatné, že se tenkrát ono Fórum neshodlo na jednoznačném závěru, neboť pro „bělošskou“ část účastníků bylo nepřijatelných několik zbytečně jednostranně protiizraelských odstavců. Většina durbanských závěrů si zaslouží pozornost i vládních kruhů a snad se jimi bude zabývat také současná česká vláda, jako to činí vláda slovenská. Ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier byl již na tuto problematiku upozorněn.

Zkušenost z OSN

Zahraniční politika, kterou jsem prosazoval v letech 1998-2002 mi pomohla ke zvolení předsedou Valného shromáždění OSN. Politika Valného shromáždění je postavená na kompromisech, které musí být přijatelné pro většinu ze 192 členských států. Co jsem se v Praze naučil, se mi v New Yorku vyplatilo.

K největšímu rozkolu v celé historii OSN hrozilo dojít na jaře 2003, kdy USA připravovaly invazi do Iráku a přály si k ní získat mandát RB OSN. Brzy však bylo jasné, že mandát bude vetován nejen Ruskem a Čínou, ale i Francií. Spojené státy proto usilovaly aspoň o podporu tzv. morální většiny, tedy většiny nestálých členů Rady bezpečnosti. Jejich nátlaku však odolaly i státy jako Chile, Angola, Kamerun či Mexiko.

Navzdory absenci mandátů jak od RB OSN, tak, na rozdíl od Kosova, i od NATO, se Spojené státy rozhodly udeřit na Irák, a to i přesto, že nikdy nebyly předloženy žádné důkazy o existenci zbraní hromadného ničení na území Iráku v roce 2003. V kuloárech OSN propukla vášnivá debata, zda nebyla zpochybněna celá filozofie, na níž byla OSN založena.

V souladu se zahraniční politikou, o níž tady píšu, jsem ostře odsoudil invazi, která byla porušením Charty OSN i mezinárodního práva. Vysloužil jsem si tím sice podporu většiny členských států, ale v Praze mne velvyslanec USA Craig Stapleton vyškrtl ze seznamu hostů zvaných na recepce, což platí dodnes, i když prezident Obama se od invaze jasně distancoval.

Můj nástupce, ministr zahraničí Cyril Svoboda, invazi a tzv. koalici ochotných jednoznačně podpořil. Premiér Vladimír Špidla nejdříve statečně odmítl podepsat tzv. Dopis osmi, jímž premiéři převážně ze střední a východní Evropy podpořili invazi a Bushovu politiku preventivní války, (podepsal jej místo něj prezident Havel dva dny před skončením svého mandátu), ale pak mlžil, že „vláda ČR chápe koaliční operaci jako poslední prostředek vedoucí k naplnění příslušných rezolucí OSN, avšak lituje, že se nepodařilo pro tento krok získat mandát OSN“. Také od svého ministra zahraničí se Špidla nijak nedistancoval.

Levicový politik, jehož je třeba si vážit pro obhajobu sociálního státu, pod zřejmým tlakem ustoupil od levicového zahraničně-politického postoje. Asi to byl pro něj přijatelný kompromis.

Jak jsem napsal výše, je na laskavém čtenáři, aby si vyhodnotil přiměřenost kompromisů, na nichž je ta či ona zahraniční politika postavena. Pokud jde o mne, z tsunami českých mediálních útoků jsem usoudil, že mé kompromisy byly nepřijatelné přinejmenším pro českou pravici. Nevím, zda je to důkaz, že má politika byla levicová. Ze skutečnosti, že se mi po návratu z úspěšného předsednictví VS OSN už nikdy nepodařilo vrátit se do české diplomacie, usuzuji, že buď jsem dělal všechno špatně, anebo v České republice zatím ještě neexistuje prostor pro levicovou zahraniční politiku. A to včetně té, která je postavená na umění kompromisu.

Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.

    Diskuse
    December 29, 2014 v 15.46
    David Unger ... Pecunia non olet
    Kvůli drobné technické poruše zmizel ze zdejší diskuze příspěvek Davida Ungera z Neděle, 28. prosince 2014, 21:16:42
    Zde jeho původní znění:

    Na jednu stranu autor cituje z tehdejší zahraničněpolitické koncepce, kde "za základní hodnoty jsme považovali „obecné mezinárodní právo, princip vlády zákona a princip nezcizitelnosti přirozených lidských práv“, která byla pro nás nedělitelná. I proto jsme se odvolali jak na Všeobecnou deklaraci lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, ale i na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech..."

    Na straně druhé píše, že mu šlo "o obnovení bilaterálních vztahů se zeměmi tradičního československého zájmu, které byly po roce 1989 ignorovány, a tím přispět k překonání poklesu české ekonomiky. Této politice odpovídala i naše cílevědomá snaha o zlepšení vztahů, především obchodních, s Ruskou federací a s lidovou Čínou." To druhé je také "levicová" zahraniční politika?

    Je také levicové, že "závazky, které vyplývají z těchto členství, je nutné sladit s čistě národními zájmy"? Zvláště když se jedná o "levicovou" zahraniční politiku občanského, nikoli národního státu, jakým by měla být (ale fakticky není) Česká republika?"
    December 29, 2014 v 16.10
    k panu Ungrovi
    nepochybuji o tom, že na dobrých bilaterálních obchodních vztazích bez zbytečných embarg a blokád není nic nelevicového. A to i k RF a ČLR, Subtilnější otázka je pro různé směry levice cos obchodem se zbraněmi ve vztahu k principu demilitarizace.
    Obdobně nemyslím že by měla levice apriorně napadat mezinárodní právo, k němuž patří i respekt k uzavřeným mezinárodním smlouvám, které lze měnit kvůli českému zájmu legálně - tedy v rámci pravidel,na základě demokratického mandátu co tím českým zájmem vlastně je (a třeba s využítím i pířmé demorkacie)..
    MP
    December 30, 2014 v 11.59
    Čím víc mám pocit, že
    levicovost a kompromisnictví v dnešním světě (to podtrhuji!) nejde dohromady. Bohužel. Budeme se asi muset brzo rozhodnout: buď jedno, nebo druhé. A nejen v zahraniční politice.
    December 30, 2014 v 21.04
    Sladit čistě národní zájmy?
    Autor v článku píše také, že "závazky, které vyplývají z těchto členství, je nutné sladit s čistě národními zájmy. Tomu odpovídá i princip sdílené suverenity v rámci Evropské unie. V praxi to znamená u konkrétních kroků zvažovat nutnost potřebných kompromisů."

    Dovede si ovšem někdo představit nějaký příklad "národního zájmu"? Co to vůbec znamená, je tím myšlen státní zájem a zaměňuje se význam anglického slova? Pokud bude Evropská Unie směřovat k hlubšímu naplnění principu subsidiarity, stojí před otázkou, zda zájem "národa" nebo "národního státu" by neměl být logicky vždy v souladu se zájmem Unie. Není Evropská Unie "národních států" vlastně kvadraturou kruhu? Domnívám se, že na konci této otázky je to, že v zájmu občanů států Evropské unie je to, aby byla EU federací států (nemusí být nutně národní, ani to dnes nejde, éra nacionalismu je pryč), zemí nebo evropských regionů. Jaké tyto celky budou, rozhodne kompromis odborných kritérií a vůle občanů. Zatím to však tak nevypadá a je zde boj tzv. národních reprezentací, které jsou výsledkem dřívějších mocenských válek, a byrokratického nadnárodního centra. Levicové to není a konzervativní také ne. Možná že jen neoliberální.

    Jinak na spojení "národní zájmy" jsem alergický. Spousta europoslanců vyjela do Bruselu "hájit národní zájmy", tedy možná nikoli zájmy českých Slováků, Poláků, Němců, Chorvatů, Řeků, Rómů, Vietnamců, Maďarů... Ale hlavně budou v Evropském parlamentu plakat na špatném hrobě, ten tu není k prosazování národních či státních zájmů, ale zájmů Unie, evropského celku. Pokud to však nejsou poslanci stran placených z nejen ruských peněz (či jinak vázáni) z cílem EU rozbít.
    MP
    December 31, 2014 v 10.44
    Místo aby byl p. Unger rád, že s pojmem "národní zájem"
    se v našem českém diskurzu zabydluje západní, tedy občanské pojetí národa (jde přece v tomto kontextu o doslovný překlad "national" z angličtiny atd., tedy nikoli o pojem "národní" ve středoevropských jazycích!), tak se rozčiluje naprosto nesmyslně.

    Každý normální člověk ví, že pojem "národní zájem" znamená zájem občanů toho konkrétního státu. Pojem "státní zájem" se nepoužívá, protože evokuje právě naopak představu, že jde o zájem státního aparátu, státní moci (možná často versus občané). A pojem "občanský zájem" zase nereflektuje rozdělení oněch občanů do jednotlivých politických celků, tedy států.

    Podobně se jako kalky podle angličtiny či latiny používají sousloví Národní banka nebo mezinárodní právo atd.

    Jde tedy naopak o překonávání starého středoevropského nacionalismu a převrstvování významu "starých" slov novými, "západními", a také nepochybně progresivnějšími významy.

    Jenže, posedlost je posedlost...
    December 31, 2014 v 22.41
    Vážený pane Plevo,
    z kontextu vyjádření v článku vůbec nebylo jasné, zda je myšlen národní zájem v anglickém překladu, tedy v západním pojetí nebo česky nacionalistický výklad ve smyslu hesel paní Bobošíkové a dalších "Budeme v Evropě hájit české národní zájmy." V mém příspěvku je jasně patrné, že je zde varianta anglického překladu "národní zájem" jako zájem občanů státu. Pokud jste jej četl podrobně.

    Každý normální člověk význam tohoto slova v angličtině nezná, obávám se. Jsem ale velice rád, že vy jednoznačně přijímáte západní koncepce, tím se vzdalujete putinovské propagandě, a to je dobře. Kéž vám to vydrží alespoň celý nový rok 2015, který přeju úspěšný všem občanům tohoto státu bez ohledu na národnost, vyznání, rasu nebo přesvědčení.
    January 1, 2015 v 10.50
    zájmy ČR a kompromisy
    pochopit že zájem ČR je zájem občanů tohoto státu není snad takový problém (Bobošíková a spol nemá s levicí nic společného), Pro levici je spíš otázka jak tento zájem se má prosazovat v rámci internacionálních nebo dokonce transnacionálních pravidel. Shoda na lepším EU a lepším obsah globalizace stále chybí.
    A k poznámce M. Plevy z úterního poledne . netuším proč by se levice neměla zajímat o pragmatické kompromisy nebo si dokonce měla myslet že je to protimluv k levicovosti. Nejsou jen sny a utopie. Jenom jde vždy o to za jde o kompromis užitečný. Pro zahraniční politiku to možná platí dvojnásob
    January 1, 2015 v 11.13
    Pod pojem západní koncepce
    se dá schovat cokoliv. Je to jako se všemi pojmy, které nejsou jasně definovany. Nechci mluvit za pana Plevu, ale domnívám se, že jeho představa západní koncepce asi nespočívá v tom, že by ji západní státy měly naplňovat agresivní, nezodpovědnou politikou, postavenou jen na rozšiřování odbytiště pro určitou ekonomickou sféru a to za každou cenu.
    Je zajímavé, že těm, kteří se ohánějí evropskými zájmy nesmírně vadí politikové, kteří bezmyšlenkovitě nepřebírají protiruský směr, ale naprosto jim nevadí ti, kteří hájí zájmy USA, ačkoliv ty často nejsou v souladu s tím, co by EU potřebovala. Když jsou ti první agenti Putina, jak by se dali nazvat ti druzí? Já bych je neviděl všechny jako agenty Bushe a Cheneyho. Jsou to, jako většina konzervativců, jen lidé, jejichž vidění světa je zúžené. Není to jejich vina, prostě jim mozková kapacita nedovolí jednat složitě, takže přejímají jednoduchá vysvětlení. A on je život složitý.
    January 1, 2015 v 12.08
    vědět co chci
    ano, když ten svůj zájem neumím ani pojmenovat tak jsou všechny řeči o amerických a ruských agentech jen bezobsažný žvást. Viz často až absurdní debata na téma TTIP
    January 1, 2015 v 12.47
    Národní zájem
    Pokud je pravdou to, co tvrdí pan Pleva nebo pan Dolejš, že všichni pojmu národní zájem rozumí zájem státně-občanský, je velmi zajímavé, že podobní nebo stejní diskutující hájí český obrozenecký koncept národa, který byl na hony vzdálen v teorii i v praxi tomu západnímu. Když jde o současnou reflexi (nikoli snahy o návrat toho, co bylo) např. otázky vyhnání českých, moravských a slezských spoluobčanů, kteří mluvili německy, nebo nucené přesidlení těch, kteří mluvili chorvatsky či maďarsky, vrací se tito diskutující opět do nacionálně-obrozeneckých dob (viz minulé diskuse na DR). Pokud budeme hájit národní zájem v západním smyslu, je třeba i z toho pohledu stavět se k těm, se kterými sdílíme kořeny a kteří o spolupráci zájem mají. Zatím jsou politické tlaky např. na chystanou Expozici dějin německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích v Ústí n.L./Aussig a.E., české ministerstvo vnitra počtvrté odmítlo registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jehož členové mají i mateřskou řeč českou... Velkou zásluhu na této praxi nesou vedle "pravicových" klausovců i české levicové strany, nikoli jen okrajová populistická Suverenita, především KSČM, ale i ČSSD. Ale to je jen příklad a jsem připraven na to, že mi bude jako obranná reakce vyčítáno stálé předhazování česko-německé otázky. Kdyby však byla morálně vyřešena a integrována, a to jsme na to měli minimálně čtvrt století, dnes o ní nepíšu. Zatím ta nevyřešenost posluhuje ke zvolení proruského a tzv. levicového prezidenta a k dalším nacionálním potřebám.

    Nicméně trvám na tom, a snad se shodneme, že hájit "národní zájmy", ať už v západním nebo východním smyslu, v evropských institucích je faktický nesmysl a populismus.
    MP
    January 1, 2015 v 13.29
    P. Ungere,
    nikdy jsem nehájil obrozenecký model (etnického) národa jakom nosný a perspektivní pro současnost, ale odmítám váš ahistorismus, který neustále vyčítá našim předkům, že v 19. století nebyli mentálně na úrovni století 21. To je stejné jako vyčítat jim, že nepoužívali internet.

    Čili středoevropské etnické pojetí národa bylo historickým fenoménem (jako všechny jiné), který zkrátka patřil do své doby a nemá smysl jej nebo tu dobu zatracovat. Přinesl jako všechno pozitiva a negativa.

    Nacionalismus byl obecným jevem 19. století (rozvinul se u všech národů) a je krajně bizarní a nespravedlivé vyčítat ho jen Čechům, jak činíte vy a zároveň se stavíte na pozice německého nacionalismu. Pokud neměli existovat etničtí Češi, pak neměli právo na existenci ani etničtí Němci. A naopak: mluvíte-li o právech sudetských Němců, musíte uznávat národní práva Čechů.

    Je to z vaší strany pořád stejná písnička a pořád stejná zaslepenost, bohužel.
    January 1, 2015 v 13.35
    progamatika je možná nejasná ale ne národovecká
    že mezi lidmi existuje určitý iracionální resentiment z časů etnických konfliktů a počátku národních států přeci nepopírám, jenom tvrdím že ani levicová teorie ani programatika dnes nijak nešilhají jinam než k občanskému pojetí státnosti.
    A hájit zájmy občanů našeho státu určitě nesmysl není - jen někdy chybí dostatečně jasná představa co tím zájmem je i když žijeme v časech sdílené suverenity v různých nadnárodních platformách.
    MP
    January 1, 2015 v 13.54
    Ještě k p. Ungerovi
    Naši (českou "národní") minulost nemá cenu ani adorovat (jak dělali obrozenci nebo první republika, ale z důvodů, kterým je potřeba porozumět), ani ztracovat a vydávat "dějiny Čechů" za sérií katastrof, fiasek a zločinů, k čemuž máte sklon vy. Ani jedno nedpovídá skutečnosti a obojí je škodlivé.

    Ke svým dějinám potřebujeme zdravý vztah: tedy měli bychom se snažit je pochopit spíš než je soudit. A neměli bychom zapomínat na světlá místa, protože jako sůl potřebujeme hrdost a zdravé sebevědomí - a můžeme teď doplnit "hrdost na národ, stát, zemi", to už je jedno, jak tomu kdo v dnešní postmoderně zmatené době bude říkat. Ale potřebujeme nutně překonat individualistické sobectví, které vede jen k cynismu a tupému konzumu. A potřebujeme také určitou kolektivní identitu. A zde už jsou jasné spojitosti s levicovostí.

    Ostatně, není náhodou, že český nacionalismus byl tradičně převážně levicový - a také dnešní levice by neměla český nacionalismus 19. století jen zatracovat. Vždyť to bylo hnutí diskriminované menšiny, které mělo jasný emancipační charakter a náboj. Jestliže dnes mluvíme (a levice obzvláště) o právech té které menšiny etnické, náboženské, sexuální atd., jak nemít pochopení pro národní obrození, jež bylo hnutím utiskovaných a slabších proti kulturní převaze silnějšího...?
    MP
    January 1, 2015 v 14.32
    A naposledy k p. Ungerovi a zároveň zpět k zahraniční politice
    A teď k další posedlosti p. Ungera, posedlosti Ruskem:
    Putin má zájem na rozkližování EU, to je bohužel pravda. Ale tuto politiku nazastával odjakživa - naopak, v době kolem americké invaze do Iráku, kdy se Francie a Německo - jak známo - postavily ostře na odpor, se Rusku zdálo, že EU je mnohem více přítel než USA. Bohužel když pak další generace evropských lídrů ze sebe udělala americké mopslíky, usoudil Putin zcela správně a logicky, že mezi "jedním" a "druhým" Západem nemá cenu rozlišovat, a začal podporovat dezintegrační síly v EU. Je mu přitom úplně jedno, jestli ideologickým motorem těchto sil je starý etnický nacionalismus, nebo spíš postmoderní regionalismus. Vždyť Rusko podporovalo třeba i skotský separatismus - s nímž jsme sympatizovali i my oba, nu vidíte, jak se ty bojové fronty proměňují...:)

    A když jsme u tématu výchoevropský prostor a tradiční, etnický nacionalimus: Skutečně pozoruhodné nekonzistentnosti se dopouštíte vy a další zuřiví obhájci dnešní západní politiky vůči Rusku. České společnosti vyčítáte nacionalismus - v podstatě zcela bezpředmětně a zbytečně. Naši společnost ohrožuje protiromský a protimuslimský rasismus, avšak nikoli starý, antiněmecky zaměřený nacionalismus. Vztahy s Německem jsou velmi dobré a u střední a mladší generace prakticky nezatížené resentimenty a stereotypy.
    Ale na druhé straně velkory se přehlížíte, ba podporujete a podněcujete výchoevropský protiruský nacionalimus, který je přece zjevnou paralelou vůči středoevropskému nacionalismu protiněmeckému. Polsko, Pobaltí - a teď i Ukrajina se brutálním nenávistným nacionalismem jen zajíkají. A důsledky pro mezinárodní politiku a geopolitiku jsou děsivé. USA a jejich nohsledi z EU se neštítí využívat těch nejtemnějších nacionalistických vášní, stereotypů a mýtů, jen aby mohly proti Rusku postavit nepřátelský kordon...

    Pokud vám tedy jde o překonávání nacionalistických stereotypů, resentimentů a mytologií a ideologií, běžte prosím kázat do Kyjeva, Rigy či Varšavy... Tam je třeba nacionalimus léčit, nemoc je v těžkém stadiu.
    January 1, 2015 v 16.20
    K panu Plevovi snad jen to, že
    něco jiného jsou zde prezentované mé názory a něco jiného je projekce pana Plevy. Spoustu věcí, které mně vkládá do úst, jsem tu nikdy nenapsal a nejsem ahistorický (někdy mně vyčítá naopak přílišný historismus), ale chci pracovat na hlubší sebereflexi tak, jak na ni zapracovali např. sousední Němci po 2. světové válce, zejména v 60. letech, a snaží se o to dodnes. Nacionalismus tu byl a rád slyším, že u nás ustupuje západnímu pojetí národa ve státněobčanském smyslu. Koneckonců to měl na mysli i Masaryk, byť v praxi to 1. republika neuplatnila.

    Velmi mi hovoří z duše poslední příspěvek pana Dolejše, a byl bych moc rád, aby při generační obměně zasáhl i jeho spolustraníky a nejlépe všechny voliče, snad se to zadaří alespoň z části. Nicméně nacionalistická karta při prezidentských volbách ukázala, že bude muset ještě mnoho vody uplynout. Následek poválečného vyhnání bude v našem pohraničí patrný ještě dlouho, to vidí každý.

    Pane Plevo, nikdy jsem tu nenapsal, že právo na existenci neměli etničtí Češi a etničtí Němci ano. Názvu "sudetští Němci" se zásadně vyhýbám, protože je nacionalistické. Píšu o německy mluvících obyvatelích Čech, Moravy a Slezska, do počátku nacionalismu, ale mnohdy až dodnes by se dalo hovořit o německy mluvících Češích (Böhme), Moravanech nebo Slezanech. Ale to je pro současné pojetí mnohých národovců nepřijatelné.

    Např. na Moravě ještě v 60. letech 19. století se netušilo, co to etničtí Češi vlastně jsou. Opakujete tu některé rozšířené mýty, které jsou důkazem toho, jak moc je česká nacionální orientace (v rozporu s občanským státem de iure) rozšířená. A to že slovanské obyvatelstvo tu vytvořilo obrozenecké hnutí nějaké diskriminované menšiny, ta diskriminace neodpovídala realitě. Česká občanská společnost za Rakouska žila a rozvíjela se tak, jak bychom o tom dnes mohli jen snít. Spolková činnost a kulturní život Čechů byl na vysoké úrovni. Bylo tu zemské uspořádání, každá země měla v Říšské radě stejný počet poslanců. Ve vládě se prosadilo spousta neněmeckých a nemaďarských osobností - např. polských Haličanů, protože Češi patřili k potížistům stejně jako dnes v EU. Žádný úřední jazyk neexistoval, přestože v úředním styku převažovala němčina, čeština nebyla potlačována tak, jako němčina po roce 1918 na území Československa.

    Asi je to moje profesionální deformace, že je třeba projít nejdříve katarzí a slzavým údolím, abychom dospěli ke zdravému sebevědomí. Vy ten zdravý vztah k dějinám chcete bez kritické reflexe, já na ni trvám. V tom je asi rozdíl mezi námi.
    January 1, 2015 v 16.30
    Nejsem zuřivý obhájce západní politiky proti Rusku, pane Plevo,
    a tím, že poukazuji na stále zažité antiněmectví v současném českém nastavení, upozorňuji tím i na protiromský a protimuslimský rasismus u nás. Jsou to spojené nádoby, jedno téma s historickými kořeny, které se objevuje znova. Když se Češi od jedněch "vyčistili", jsou tu další a přicházejí další, vůči kterým je třeba "bojovat". Jeden z neurotických symptomů Čechů je to, že stále nejsou ve svém prostoru sami a stále jim to tu někdo narušuje. Aniž by byli ochotni pochopit, že právě jednota v různosti je to jediné, co je vždy posunulo kupředu.

    Do Kyjeva bych snad šel protinacionalisticky hlásat, kdyby ona "banderovská" karta nebyla tak zneužita a stále zneužívána ruskou propagandou, která zde působí výrazněji, než si myslíte. Minulost ruského národa, to je zase na jinou diskusi, ale nevyřešených záležitostí je tam také požehnaně.
    MP
    January 1, 2015 v 20.15
    Ano, p. Kolaříku, mopslíci skáčou,
    jak master za velkou louží píská. Pěkně jste to těmi citáty potvrdil.

    A to se vracím k p. Dolejšovi: Může v takovém světě dělat někdo nezávislou (levicovou?) zahraniční politiku? A kompromisní politiku?

    Pokud jsem ještě trochu pochyboval o tom, že jsme jako ČR odsouzeni být přívěskem Washingtonu, pak mě události kolem reakcí na Zemana a kolem Sobotkovy cesty do USA - opakuji a zdůrazňuji bohužel - definitivně ujistily o pravém stavu věcí.

    Co ale nepochopím, proč Merkelová, Hollande - a hlavně EU jako celek a její oficiální vedení nemá tolik kuráže, kolik jí mnozí západní politici měli v době americké invaze do Iráku.
    January 1, 2015 v 22.33
    Pane Plevo, jedna otázka,
    Patříte mezi ročník, který zažil srpen 1968? Pokud ano, je pro vás přijatelné, "keby na naše územie vnikli cudzie vojská. Keby nás niekto označoval za sféru svojho vplyvu. Keby sme o našej budúcnosti, o usporiadaní nášho štátu, o tom, kam chceme patriť, ako a s kým chceme spolupracovať - keby sme o tom nesmeli rozhodovať výlučne my sami..." Nepřejete si, aby náš stát přispíval činy, aby Evropa v této otázce byla jednotná?

    Naše kancléřka se ukázala jako státník. Nedovolíme Rusku rozdělit Evropu. Zatímco zdejší prezident slouží k praktické výchově dětí během svátků. Dám k dobru skutečnou situaci u loňského štědrovečerního stolu - "Strýcu, prosím Vás, nemluvte před dětmi sprostě jako pan prezident, je Štědrý večer..." Kam to tato republika morálně dospěla.
    January 2, 2015 v 7.10
    Tohle je silvestrovské vydání, kde pokrytectví se stalo už směšnou parodií. Lidé, kteří zde bezostyšně hrubě uráželi prezidenta, se staví do role morálních cenzorů? To už je vyloženě směšné.
    Domnívám se, že je načase už přestat ztrácet čas pokusem o diskusi s lidmi, kteří diskutovat nechtějí. K čemu je psaní dlouhých textů, které se druhá strana vyloženě nechce snažit pochopit a jen v nich hledá něco, co by mohla napadnout? Jednosměrná diskuse není diskusí.
    Chování evropských politiků je pro mě záhadou. Někdy pragmaticky a diplomaticky, v zájmu EU, někdy jako ti cvičení pejci, skákající dle píšťalky USA. EU je větší než USA. Přesto se chová jako vazal. Proč?
    January 2, 2015 v 7.30
    K předchozí mé otázce mě napadají jen tři varianty odpovědí. Buď je EU existenčně závislá na obchodě s USA, což mi nepříjde jako pravděpodobné, nebo šéfem je ten, kdo má víc jaderných hlavic. Třetí varianta je pak ta, že buď zpravodajské služby USA toho vědí na vrcholné politiky EU dost, aby jim v případě neposlušnosti zlámaly vaz, nebo by to dokázaly diskreditačními kampaněmi, což zde předvádějí se Zemanem. Nebylo by divu, americká zahraniční politika neměla nikdy stálé přátele, měla jen stálé zájmy.
    January 2, 2015 v 8.05
    A do třetice. Vychází mi, že c) je správně. Neboť kolik bývalých politiků se dokázalo postavit americké politice, ovšem až v době, kdy už jim diskreditační kampaň nemohla ublížit. V poslední řadě to byla iniciativa "Ne naším jménem". Kdo ví, zda místní germanofil, který o Merkelové píše jako o "naší" kancléřce, považuje za "svého" bývalého kancléře Schrodera či bývalého prezidenta Herzoga? Otázka je zbytečná, všichni známe odpověď.
    MP
    January 2, 2015 v 11.25
    Jednotná Evropa bohužel neexistuje
    a bohužel za stávající situace existovat nemůže.
    Nelze být jednotný s našimi severními sousedy, z nichž velká část byla ochotna věřit bludům o tom, že Rusko způsobilo pád prezidentského letadla, vzdor všem faktům i zdravému rozumu...

    Pokud některé středo- a východoevropské společnosti nevybřednou z nacionalistického třeštění, není s nimi možná rozumná řeč.

    Když se ozývá takové to farizejské volání po jednotě, vybaví se mi vždy věta J. Husa: přítel Páleč, přítelkyně pravda. Nevěřím, že Evropě prospěje, když budeme stavět jednotu na omylech, bludech a lžích.

    Pokud nějaký stát napadne cizí zemi, tak mi to samozřejmě vadí, p. Ungere. Ale je třeba se ptát na příčiny. A není možné vyprávět příběh od prostředka, což se stalo oficiálním kánonem dnešních západních politiků.
    Jak příběh zní od začátku, jsem už zde mnohokrát psal. Nebudu to opakovat, ale rád na konkrétní dotaz odpovím a svou pozizi vysvětlím.

    Evropa by se především, ve shodě s vlastními nejbytostnějšími zájmy, měla odpoutat od závislosti na USA a začít na světové aréně vystupovat jako sebevědomá a svébytná další velmoc. Myslím si, že pak by se k ní i Rusko chovalo jinak.
    Protože jak bude vypadat svět v nejbližších desetiletích? Americký unilateralismus - ač se to mnohým nelíbí - končí a bude zde několik silných hráčů: USA, Čína, Indie, Rusko (byť s obtížemi) a Jižní Amerika pod vedením pravděpodobně Brazílie. Hlavním protivníkem Američanů se samozřejmě stane Čína. A já se nejvíc bojím toho, že to, co si teď USA zkoušejí na Rusku, budou chtít brzy uplatnit vůči Číně, aby ji zbrzdily. O důsledcích raději ani neuvažovat...
    A EU má při takové konstelaci sil dvě možnosti: buď se pověsit na USA, nebo začít vystupovat jako další, samostatný faktor. Jako ten, kdo o lidských právech méně mluví, ale více je ctí a hlavně je nevyváží v bombardérech a obrněných vozidlech. Tím by mohla být zajímavá i pro onen "třetí svět"...
    January 2, 2015 v 12.28
    Bohužel český prezident předvádí Silvestra celoročně
    Taky si myslím, že zdejší diskuse nikam nevede. Jen, pane Ševčíku, každá diskuse musí být oboustranná, jinak to není diskuse. "Jednostranná diskuse" je contradictio in adiecto...

    Obávám se, pane Ševčíku, že jsem to nebyl já, kdo tu "bezostyšně a hrubě" urážel českého prezidenta. Spíš je to on, kdo uráží české občany a rozděluje společnost bez ohledu na své předvolební i povolební sliby, na ústavní zvyklosti. Myslím, že nás bude více, kdo se shodneme na tom, že jeho vystupování jako pozitivní příklad (nejen) dětem rozhodně sloužit nemůže. Ale to je jen symptom. Silvestrovský příspěvek to, bohužel, nebyl.

    Když píšu "naše kancléřka", nemusím být ještě germanofilní, protože mám od narození dvojí občanství. I pan Kolařík tu Joachima Gaucka považuje také za svého prezidenta a není na tom nic špatného.

    Vím, že to přirovnání vy, rusofilní levicoví intelektuálové zde na DR nemáte rádi (včetně Petra Uhla), ale jak píše pan Pleva, že když nějaký stát napadne cizí zemi, je nutné se ptát na příčiny. V roce 1938 se Hitler narozdíl od Putina dnes "alespoň" zeptal evropských mocností. Ale málokdo by se asi zamyslel nad příčinami tehdejší anexe čs. pohraničí. Např. Světová hospodářská krize, Versailleská dohoda, rozbití Rakousko-Uherska, postavení německé menšiny v ČSR, vznik nacismu jako reakce na bolševismus apod. Opravdu chcete, pane Plevo, všechny příběhy vyprávět od začátku?
    January 2, 2015 v 13.12
    Nebyl bych takový pesimista, pane Plevo. Poláci nejsou od přírody takoví nacionalisté. Byli sice za RU tou nejchudší a nejméně vzdělanou částí, ale doba je snad už někde jinde. Ten jejich nacionalismus je v nich pěstován médii. Časem pomine, fakta přehluší propagandu.
    S tou Evropou vidím problém v její páté koloně, kterou například u nás předvádí politikové, kteří torpédují její politiku ve prospěch USA.
    A kdyby vám bylo někdy smutno, přečtěte si příspěvky některých zdejších přispívatelů. Jak dokáží zdůvodnit II. světovou, to je prostě paráda. V konečném důsledku jim výjde, že Němci byli do války vehnáni proti své vůli. Áda by to lépe nenapsal.
    Je zajímavé sledovat jejich myšlenkové toky, v nichž Versaill svými reparacemi ospravedlní postup Němců, kdežto soustavné ožebračování a obkličování Rusů od roku 1991 není omluvou pro jejich zapšklost vůči Západu.
    Ale je to k pobavení. I to kličkování s Gauckem, při čemž já jsem psal o Herzogovi.
    Je mi jich, Buerschen, líto. Jak to mají napsat, aby je nikdo nenachytal na holičkách. Musí hrát demokraty, aby s nimi někdo diskutoval a přitom protlačovat neokonzervatismus, který moc demokracii nemusí. Takže kličkovat, zatloukat a kličkovat. My to máme o mnoho lehčí, můžeme bez obav předkládat své názory. Oni se na to nadřou mnohem víc. Jako by už nestačilo, že občas zjistí, že svět není černobílý.
    JP
    January 3, 2015 v 13.21
    Historické srovnání
    Pan Unger nenapsal nic více, nežli to, že Hitler a l e s p o ň přizval západní mocnosti. A těmi západními mocnostmi mu byly Sudety skutečně "přiklepnuty"; a jakkoli se z ryze českého pohledu tento akt může právem jevit národní tragédií a "zradou západních spojenců", historickým faktem zůstává, že průběh západní hranice nově se konstituujícího Československa po první světové válce (a rozpadu Rakousko-Uherska) nebyl nikterak jednoznačnou záležitostí, a že československá diplomacie při jednání ve Versailles pro sebe dokázala vytěžit maximum. A z jiného pohledu, až příliš mnoho. Západní mocnosti tedy fakticky v Mnichově revidovaly Versaillské úmluvy, tím že průběh hranice protentokrát nechaly vést nikoli podle geografického a historického, nýbrž podle striktně národnostního principu.

    Zatímco Putin ke své "změně hranic" neměl skutečně souhlas naprosto nikoho.

    ----------------------------------------

    Mimochodem, pane Ševčíku, opravdu by mě zajímalo, kdo podle Vás od roku 1991 "soustavně ožebračoval" Rusy? Snad ten samý Západ, který - nevýkonnou a zaostalou - ruskou ekonomiku prakticky subvencoval obrovskými sumami placenými za mnohonásobně předraženou ruskou ropu?...
    January 3, 2015 v 18.29
    S vyprávěním příběhu od začátku, tedy s kontextem, tu začal pan Pleva
    Pane Ševčíku, pan Poláček to řekl za mě a nic kacířského k reflexi mnichovské dohody jsem nenapsal. Mimochodem "Beneš při vzniku ČSR přeformuloval československý požadavek historických hranic na „dočasné (!) zachování historických hranic“ českých zemí, který Britové nakonec akceptovali. Snad se Beneš domníval, že vítězné mocnosti na onu dočasnost historických hranic českých zemí zapomenou, ale pozdější události ukázaly, že tomu tak nebylo... S výjimkou René Petráše čeští dějepisci o oné dočasnosti hranic českých zemí mlčí." (http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2014/09/v-mnichove-nas-spojenci-zradili-aneb_7.html)

    Reagoval jsem jen na obhajobu ruských zájmů a bezpečnosti, ke kterému je u mnohých diskutujících zde celý vagón slov, což jste otočil proti mně. Mimochodem Versailles se píše s "es" na konci, nikoli Versaill. Zajímalo by mě také, co je podle vás neokonzervatismus, jak mě označujete, a jaké významové sloveso patří jako doplnění do věty "neokonzervatismus, který moc demokracii nemusí... (?)"
    January 3, 2015 v 21.16
    problém hranic a suverenity
    ad paralely Sudet a Krymu - hranice mezi cynismem velmocí a reálpolitikou je, že cynik počítá že mu silové řešení projde, realista musí kalkulovat že ne vše vyjde. Kašlat na mezinárodní právo systematicky je nihilismus i když to čas od času dělají všichni
    January 4, 2015 v 12.09
    Pane Ungere, slovíčkaření překrývá nedostatek průkazných argumentů. Vyhýbáte se odpovědi na to, zda Herzog a Schroder byli „vašim“ kancléřem a prezidentem.
    Historická paralela Mníchova v souvislosti s Krymem, je určena těm, jejichž mozkovna je dosti omezena. Odvolávat se na Mníchov by totiž bylo rozumné pouze tehdy, pokud by tím končila tehdejší německé expanze, pokud by po něm nepřišla II. Světová. Raději se tomu tématu vyhněte. Mě by více zajímalo, proč skončily, či mají končit velké hospodářské projekty Ruska s EU, tedy hlavně s Německem. Qui bono se toto vše děje, kdo na tom bude profitovat? EU to nebude, Rusko také ne. Pokud lidé netrpí těžkou demencí, či těžkou zaslepeností, není problém najít třetího hráče, který z toho všeho profituje.
    Pane Poláčku, Silvestr už byl, takže je načase přestat s vtipy typu : Snad ten samý Západ, který - nevýkonnou a zaostalou - ruskou ekonomiku prakticky subvencoval obrovskými sumami placenými za mnohonásobně předraženou ruskou ropu?... Jednak Rusové si sami nestanovují cenu ropy, druhak nikdo si ji od nich nekupoval ze subvenčních důvodů. Západ spravoval ruskou ekonomiku asi jako vítr pastoušku, či svině branku. Jeden z prvních politiků, který nanesl svou představu o „pomoci“ Rusku, byla M. Thatcherová. Přála si jen proměnit Sovětský Svaz ve faktickou západní kolonii a levný zdroj surovin pro západní průmysl. Tato dáma v Houstonu v roce 1991 - "Sovětský svaz je země, která představuje vážnou hrozbu pro západní svět. Nemám na mysli vojenskou hrozbu. O tu zde nejde, naše země je dostatečně vyzbrojena, včetně arzenálu jaderných zbraní. Mám na mysli ekonomickou hrozbu. Vzhledem k plánování politiky a zvláštní kombinace morálních a materiálních pobídek byl Sovětský svaz schopen dosáhnout vysoké ekonomické výkonnosti. Procento růstu HDP bylo přibližně dvojnásobné ve srovnání s našimi zeměmi. Když si k tomu připočteme ohromné přírodní bohatství této země a efektivní zemědělskou politiku, měl Sovětský svaz reálnou šanci, vytlačit nás ze světových trhů. Proto jsme neustále jednali tak, abychom oslabovali tento ekonomický potenciál Sovětského svazu a vytvářeli v jeho domácích poměrech problémy a potíže.
    Takže přišel Jelcin a s ním Sachs s „šokovou“ doktrínou. Pod dohledem MMF došlo k obrovskému, ničím nesrovnatelnému rozkradení státního majetku. HDP Ruska se propadl o 60 procent. To je u země, která nevede válku, rekord v celých dějinách. Očekávaný průměrný věk klesl z 67 let za sovětských časů na 55 let za Jelcinovy éry. Do země byly implantovány „´myšlenkové tanky´, pracující pro NATO a vybavené špionážním krytím a propagandistickou municí proti Rusku“. Začaly tam „operovat stovky nevládních organizací, financovaných USA, v roli propagandistických a organizačních nástrojů neoliberální politiky. Na někdejším sovětském Kavkazu i Dálném východě, především v Čečensku, Západ inicioval separatistická sektářská hnutí a vyzbrojil vzbouřence. Spojené státy sponzorovaly kavkazské diktátory a zkorumpované neoliberální loutky v Gruzii.
    Po nástupu Putina se začalo dařit následky této „pomoci“ překonávat. Což se Západu moc a moc nelíbilo. Takže bylo třeba nasazovat Putinovi psí hlavu. Leckde s úspěchem, jak je zde vidno. Já si jej idealizovat nehodlám. Už na začátku této války o trhy jsem napsal, že by levice neměla stát ani na jedné straně konfliktu, měla by ale dělat vše, pro jeho zastavení. Proto bych rád podepsal českou verzi známého apelu – "Wieder Krieg in Europa? Nicht in unserem Namen!"
    January 4, 2015 v 12.38
    ad L. Ševčík
    teď jste ale nespravedlivý - neřešte raději čí mozkovna je omezená a zkuste místo propagandistických klišé fakta.
    Problém sudetských Němců trval celých 20 let - od Deutschbohmen po Mnichov (jako Krym po rozpadu SSSR).
    Také Němci ujišťovali mocnosti že další nároky mít nebudou a ty se rozhodly uspokojit je - jádro appeasementu.
    Ani Obamovi ani Putinovi netřeba nasazovat psí hlavu, jsou to šéfové imperiálních mocností a tím je dáno vše.
    Víra v hodné a zlé mocnosti je jen víra - reálné je že mocnosti mají zájmy a uspokojují je expanzí když mohou.
    Proto má smysl obnovit nejen autoritu mezinárodního práva ale i respekt k hranicím suverénního státu.
    Jinak se z toho zpochybňování kdečeho všichni nakonec zblázníme a víra v nějakého peacemakera nás nespasí..
    Cesta v zastavení eskalace opravdu není v tom stavět se na něčí stranu - tak se podle toho chovejme.
    January 4, 2015 v 16.12
    Pen Ševčíku,
    nejsem si vědom toho, že bych se vyhýbal odpovědi na nějakou vaši otázku. Nějakou otázku jste položil stylem "Kdo ví, zda místní germanofil... Otázka je zbytečná, všichni víme odpověď."
    Na to se mělo odpovídat? A měl jsem odpovídat já? Tak to se omlouvám, to jsem nepochopil...

    Můj prezident je nejen Joachim Gauck, ale byl jím i Christian Wulff, který dokázal po aféře sám abdikovat. Toto by u našich nacionálních nebo populistických prezidentů typu Klause či Zemana bylo a je nepředstavitelné. Opět otázka politické kultury.
    January 4, 2015 v 17.19
    Pane Dolejši,
    s těmi tzv. "sudeťáky" jste se mnou na tenkém ledě. Já se tou historií dlouhodobě zabývám, samozřejmě na amaterské platformě.
    Pokud chceme mluvit o nich jako o problému, museli bychom zajít k počátku. Museli bychom začít tím, že Němci /většina/ po skončení I. světové nezkousli, že by měli být demokraticky rovní s nějakými Čechy, ba co víc, že by měli poslouchat jejich demokraticky zvolené vládní činitele. To nebyl problém Čechů, to byl problém Němců. Jak jsem tu již několikrát psal, když moje matka přišla v 45. do pohraniční, našla jen snad 5 Němců, kteří byli ochotní se s Čechy vůbec bavit. Zbytek se na ně díval z vrchu. Takže když navázala přátelství s tou jednou Němkou /později Rakušankou/, ostatní Němci se od své soukmenovkyně odtahovali. poslouchal jsem svědectví jedné naší Židovky, která byla na tzv. cestě smrti z koncentračního tábora. Když se kolona dostala do nějaké rakouské vsi, chtěly se na smrt žíznivé ženy napít z kašny. Okamžitě se seběhly místní ženy a začaly je za to surově bít. Tohle nadlidství Hitler nevymyslel, on jej jen využil. Podívejte se ještě dnes na pana Ungera - Němci budou vládnout a Češi jim k tomu dělat folklor. V takovéto situaci to měl Československý stát nesmírně těžké. Měl okolo 3 milionů občanů, kteří svůj stát - ČSR - nenáviděli a nechtěli jej. Do toho šlechta, katolická církev, které demokratické zřízení také nenáviděli, neboť je připravilo o obrovská privilegia. Ve třicátých letech světová krize a pak nástup Hitlera v Německu. Přepisovači dějin vykládají o vyšším procentu nezaměstnaných Němců, nenapíší, jak Němci bojkotovali československé hospodářství, což končilo až předválečnými sabotážemi. Nikdo v Evropě nevyšel tak vstříc menšinám, jako ČSR té německé. To jen velmi krátce.
    Pane Ungere, položím vám tedy přímou otázku. Respektujete Romana Herzoga a Gerharda Schrodera jako bývalého německého prezidenta a bývalého německého kancléře s plnou úctou, stejně jako Gaucka? Který mimochodem nedávno zaznamenal velkou aféru, když se v předvolebním boji postavil otevřeně proti kandidátovi Linke, což jej rozhodně nešlechtí. A o politické kultuře nesvědčí, ba naopak. A zatím neodstoupil, jak je mi známo. A přitom "Gauck polarizuje tam, kde by měl prezident vysílat signály ke smíření", píše Frankfurter Allgemeine Zeitung. Abychom si tu už nevykládali nějaké pohádky o německé dokonalosti. Nicht wahrheit?
    January 5, 2015 v 11.29
    paralely nejsou nikdy přesné
    Ale svou vypovídající hondotu mají - myslím že vámi výše napsané ukazuje spíš jak je ten tenký led relativní. nepřesvědčil jste mne tím že říkáte co jiní říkají. Rozhodují fakta a ne propaganda.
    V obou problémech šlo o menšinu s dlouhou historií, šlo o anexi a jen na Krymu bylo použit nikoliv Mnichov ale lokální referendum - ale v poněkud řízených podmínkách,
    V roce 1939 by nejspíš ty miliony Němců také volili jít do Reichu Prostě je to způsob rozebírání suvereních států problematický a není na něm nic automaticky k jásání. Ten Krym, který zřejmě už tůstane kde je, bude vyžadovat ještě mnoho jednání.
    A o tom to především je - bez příkras a agitek jednat co dál abychom se hnuli dopředu a nevznikl negativní precedens..A i na to kdo jednání polarizuje mohou existovat různé pohledy, takže zpět k faktůma konkrétním návrhům..
    January 5, 2015 v 12.10
    Negativní precedens Krymem nevznikne, protože už zde dávno existuje. A je králem pokrytců, kdo odsuzuje anexi Krymu a schválil anexi Kosova. Tam byl vypuštěn džin z láhve. To je fakt, ne propaganda.
    MP
    January 5, 2015 v 17.33
    Pánové Unger a Poláček
    se opět potýkají s elementární logikou.
    Co jste chtěli těmi paralelami s Hitlerem říct? Protože oba ruský postup jednoznačně odmítají, pak jejich paralely můžou znamenat jen toto:

    1. Postup Hitlera i Putina je stejně špatný. Pak ovšem nechápu, proč se vůbec snaží nějaké polehčující okolnosti hledat (u Hitlera). Jestliže zabrání cizího území je špatná věc a basta - tedy bez ohledu na kontext, je ono hledání polehčujících okolností bezpředmětné a nesmyslné.
    Pánové tak nemají evidentně jasno, zda kontext ("celý příběh") vyprávět, nebo ne. I to by si měli ujasnit.

    2. Nebo postup Hitlera byl oprávněný, kdežto postup Putina oprávněný není. Pak ovšem musím oba pány podezírat (u p. Ungera je to bohužel častý případ) z neonacistických sympatií. Možná se oběma pánům líbí postoje těch Němců - naštěstí zcela marginální skupinky, kteří si myslí, že Hitler měl jen jednu chybu: a to tu, že prohrál válku:)
    January 5, 2015 v 21.18
    Ano, respektuji Romana Herzoga jako bývalého německého prezidenta a Gerharda Schrödera, jako bývalého německého kancléře. Respektuji i oba současné prezidenty, německého i českého. Jednoznačně větší úctě se u mě těší Joachim Gauck než Miloš Zeman. A to zejména svým stylem.

    Když pan Ševčík píše, že "tohle nadlidství Hitler nevymyslel, on jej jen využil", není to nic jiného než rasismus. Pokud jde o mé označení panem Plevou (nikoli prvním), jen těžko mohu být neonacistou, když prosazuji rovnoprávnou federaci středoevropských zemí (a národů). To se jasně vylučuje. Jsem proti nacionalismu 19. století, proti neonacismu tuplem.

    Pokud jde o problém německé menšiny v ČSR a sabotáže čs. hospodářství Němci, o kterých tu píše pan Ševčík, tak je třeba neopomenout tato fakta, která determinovala postavení německy mluvících obyvatel v ČSR ve srovnání se situací v rakouském mocnářství:

    1. V mocnářství neexistovaly národnostní menšiny, v ČSR ano.

    2. Mocnářství nemělo úřední (státní) jazyk, ČSR ano.

    3. V mocnářství si obce samy odhlasovávaly obcovací jazyk, v ČSR připouštělo tzv. pomocný jazyk menšiny v daném okrese svým rozhodnutím ministerstvo vnitra (za podmínky alespoň 20 % obyvatelstva dané menšiny).

    4. Za mocnářství si obce určovaly místní názvy samy, v ČSR muselo každý místní název (ulice, parčíku) i v nejzapadlejší vsi schvalovat ministerstvo vnitra.

    5. Za mocnářství se zaměstnanci veřejné správy rekrutovali z místního obyvatelstva, úředníci většinou také, za ČSR byli dosazováni centrálně a cíleně proti převažujícímu místnímu obyvatelstvu v duchu „čechizace nám urvaných a zněmčených území“.

    6. Berní úřady v ČSR vybíraly daně nerovnoměrně, znevýhodňovala se určitá území a to nejen výší daňové sazby. Obyvatelstvo jižního Slovenska muselo platit vyšší daně než na severu Slovenska, přičemž na severu Slovenska a na Podkarpatské Rusi byla daň z příjmu již 2,5násobně vyšší než v českých okresech. Z poslední slovenské železniční stanice byla cena za dopravu nákladu ČSD poloviční než o pár kilometrů dále z první stanice podkarpatskoruské. Tím se měl znevýhodnit dřevařský průmysl Podkarpatské Rusi, aby nekonkuroval dřevařským podnikům ve zbytku republiky. Berní úřady vyměřovaly sudetoněmeckým podnikům vyšší daně než českým.

    7. Státní (veřejné) zakázky dostávaly jen české (slovenské) podniky nebo podniky, které prokázaly, že většina zaměstnanců jsou Češi nebo Slováci.

    8. Při překonávání následků hospodářské krize v 30. letech minulého století, podporoval československý stát jen české a slovenské podniky.

    9. Podle jazykového zákona nesměl například průvodčí ve vlaku v čistě německém sídelním území např. Liberec-Děčín rozumět dotazu cestujícího, nebyl-li položen ve státním jazyku československém. Odpovídat musel výhradně ve stejném jazyku. Taktéž vám nesměli prodat na nádraží jízdenku např. v Chebu, požádal-li jste o ni německy.

    K panu Plevovi: Naše srovnání mnichovské a krymské krize je namířeno proti zde nekriticky proruským diskutujícím, protože obhajují velmocenský postoj někoho, kdo postupoval neomaleněji než Hitler. Každopádně žádná paralela není přesná, to víme. S panem Dolejšem souhlasím. Až na to, že o menšinu s dlouhou historií nešlo ani v v pohraničí českých zemí, ani na Krymu. Na Krymu žili před Stalinem převážně Tataři a němečtí Češi, Moravané a Slezané byli po 7 století součástí zemských feudálních národů, po vzniku moderních národů byli jen jedním z mnoha moderních konstitujících se národů v podunajském mocnářství, menšinou se stali až v roce 1918 v v přímém rozporu s Wilsonovou doktrínou.
    January 6, 2015 v 10.31
    Pane Ungere,
    mohl bych poprosit o zdroj, z kterého jste čerpal fakta, o determinaci vůči německy mluvících obyvatel v ČSR? Děkuji.
    January 6, 2015 v 17.17
    Jinak jsem nucen prohlásit váš příspěvek za směs vyfabulovaných nesmyslů.
    Počínaje prvním bodem - neexistence menšin. Neexistovaly teoreticky, stejně jako ve III. říši holocaust. Němčina byla kromě vnitřní úřední komunikace též jednotným velícím jazykem v armádě, s malými vyjímkami v Uhrách.
    A tak bych mohl pokračovat. Nebudu. Protože vy manipulativně, což bývá v těchto kruzích zvykem, zamlčujete příčiny a z trestu děláte primárně zločin.
    Zajímalo by mne, zda vůbec víte, kdy bylo plánováno rozdělení Čech na čistě německé Deutschböhmen a české vnitrozemí, kde však měli vládnoucím národem zůstat rovněž Němci. Kdy došlo ke vzniku letáku v té době rozšiřovaného v Žatci. „Stále nesnesitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící slovanský národ na německém území, s posměchem a úšklebkem chodí nám vstříc tento cizinec na německé půdě, prudkými nájezdy útočí na naši řeč a državu, zkrátka všechno, co na německý život upomíná, chce tento český lid zničiti. Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel konečně čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo.Již prolil tento barbarský národ i krev našich německých bratří, chcete ještě horších věcí doznat od této polocivilizované hordy … Zbrojte k boji! Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a žádný Němec jim nesmí popřáti přístřeší. Zvláště pak dávejte pozor na české úředníky. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem. Proto vypovídání z bytů, ale také vypovídání českých dělníků a služek. … Ti Němci, kteří našeho vyzvání neuposlechnou a českému lidu nadále práce a bytu dopřávati budou, poznamenali se sami.“
    Německé protičeské demonstrace podpořil i známý německý historik Th. Mommsen, který v článku Němcům v Rakousku (označeném průhlednou šifrou Th.) doporučil: „Buďte tvrdými! Rozumu česká lebka nepřijme, avšak ranám i ona porozumí !“Jeho potomek, prof. dr. Hans Mommsen, profesor historických věd v Bochumi, je členem společné komise českých a německých historiků.Koncem listopadu r. 1897 došlo v Žatci k brutálnímu protičeskému pogromu .. “organizovaná výprava proti českému lidu a jeho majetku. Zuřivci pálili, pustošili a drancovali místnosti českých spolků a obydlí českých soukromníků, ohrožujíce i život nenáviděných příslušníků českého národa. A krutě pronásledovaným nedostalo se náležité ochrany dříve, než až dílo surové msty vykonáno, ačkoli příslušné úřady včas byly upozorněny na záměry zuřivců a důtklivě za pomoc žádány.“ (Citace z díla A. Srba Politické dějiny a z díla Od nastoupení Badeniova do odstoupení Thunova). Ano, takto se chovali Němci k Čechům za onoho báječného RU. Co se týká dalších bodů vašeho tvrzení, dovolím si jen jedno, ale za vše hovořící konstatování :“ V celkovém hodnocení dané právní problematiky meziválečné ČSR lze konstatovat, že republika své povinnosti vůči menšinám až na drobná pochybení dodržela. Důležitou roli sehrál fakt ohrožení nového státu již v počátcích, v období 1918-1920, v roce 1923 a poté nejpozději od roku 1935. Masarykem požadovaných padesát let pokojného, kontinuálního vývoje dějinný vývoj Československu neposkytl.“ Petráš, R., Petrův, H., Scheu, H. Ch.: Menšiny a právo v České republice. Auditorium, Praha 2009. V současné ČR nejsou, logicky, vzhledem k tomu, že média jsou z části v rukou cizích zemí a veřejnoprávní svou roli absolutně neplní, na veřejnosti známa fakta, která by umožňovala poznat pravdu. Tak se Češi omlouvají Němcům za to, že se od nich nenechali zlikvidovat. Lže se o dějinách, až se hory zelenají. Prorocká byla slova Beneše :Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet...
    January 6, 2015 v 19.10
    Pane Ševčíku,
    myslím, že mnozí pochopí, když nyní napíšu, že s Vaším stylem diskuse nechci mít do budoucna nic společného. Nepočkal jste ani půl dne na mou odpověď a chrlíte své nacionalistické výlevy. Předtím jste položil obecnou řečnickou otázku a hned mi vyčetl, že se vyhýbám odpovědi. Pokud se potřebujete emočně vybít, já mám právo nebýt u toho.

    Mých 9 bodů čerpám z historika Tomáše Krystlíka, který ve svých textech běžně uvádí citace dalších historiků. http://tomaskrystlik.blogspot.cz/2014/09/cesta-k-mnichovske-smlouve.html a další články na jeho blogu si každý může přečíst. Každý historik, na DR je jich vystudovaných několik, má zde možnost vědecky oponovat.

    Pan Pleva mě poněkolikáté nazval neonacistou. Víte co je největším paradoxem? Zrovna v těchto dnech se ve Společnosti pro Moravu a Slezsko snažíme vypátrat a připomenout slavného kroměřížského rodáka a hollywoodského režiséra německé řeči a židovského původu, který byl pravděpodobně zavražděn nacisty... To mě utvrzuje v tom, že opravdu zde tato diskuse smysl nemá. Mnozí to již dávno poznali...
    January 7, 2015 v 14.11
    Tomáš krystlík je známý "matematik", který dokáže nechat zmizet a zase objevit statisíce mrtvých odsunutých Němců. Pokud by jste jej uvedl jeako zdroj dřívě, mohl jsem si ušetřit spoustu času se psaním odpovědi. Jak říkají lidé, kteří jeho "práci" poznali :TK "Neporovnává váhu argumentů, připouští pouze ty argumenty, které mluví pro jeho vlastní odhad, zatímco protiargumenty označuje za "hrubou neznalost" či "zlovolnou lež" Nezbývá než konstatovat, že Tomáš Krystlík není mužem, který by hledal pravdu o dějinách." Zkrátka slovy jednoho z nich - "sudetoněmecký demagog". Však tento člověk také pracuje pro historickou sekci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zkrátka, je to ten PRAVÝ, jehož "argumenty" se hodí pro diskusi na úrovni. Máte recht, že pak takováto "diskuse" ztrácí smysl.
    January 8, 2015 v 10.27
    Sebevědomě a nadutě žvaní pouze ten,
    kdo neví. Já vím a mohu doložit.14. prosince 1945 vystoupil prezident Edvard Beneš na prvním sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu s projevem varujícím před budoucí politikou stoupenců nacistů: "Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet...
    Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 - 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrúcku a v řadě jiných německých mučíren." Dnes vidíme, jak prorocká byla jeho slova!
    Nadutě a navíc sebevědomě hloupě mohou jen znít řeči "Čechů", kteří se dnes derou do konečníku Němcům. Za 30 stříbrných Euro. Je mi z nich na zvracení. Ne z Herr Ungera, ten se netají tím že je Němec a že hájí darebáctví svých soukmenovců, ale z těch "Čechů", kteří se nedokázali narovnat a dokáží jen, jako mopslíci, poskakovat kolem Němců, které pokládají za své pány. "Když strach máš, že se nenajíš, jak osel hlavou kývej a jestli něčí chleba jíš, tak jeho píseň zpívej".
    Někomu to za ty prachy stojí. Mě tedy ne.
    + Další komentáře