Českou politiku ovládla rétorika odpovědnosti. Právě na ní postavily strany pravé části českého politického spektra svou volební kampaň, s níž sklidily výrazný úspěch. Jimi utvořená vláda si pak zvolila odpovědnost jako hlavní motto, když se pojmenovala přídomkem „Vláda rozpočtové odpovědnosti“.

Jan Černý (a snad jej zde příliš nedezinterpretuji) ve svém článku píše o tom, že podoba a výsledky české polistopadové politiky byly do značné míry formovány spojením disidentského morálního a monetaristického tržně-ekonomického ideálu. Na tuto úvahu zde chci navázat. Omlouvám se, že v následujících odstavcích budu trochu volně skákat mezi několika tématy; závěrem by se ale měly tyto spojit ve snad konzistentní celek.

Politická volba jako morální volba

Na rozdíl od řady povětšinou starších spoluobčanů si nemyslím, že by na tom současná česká mládež byla s morálkou hůře než předcházející generace. Často se mluví, ne-li o přímo úpadku mravů, tak alespoň o vysoké míře zasažení individualismem, zahleděním pouze na vlastní prospěch. Já jsem právě naopak toho názoru, že morální cítění mladých i starších českých lidí není o nic horší než dřív.

Je známo, že současný úspěch pravicových stran byl ve velké míře postaven na tom, že se jim podařilo zvítězit v boji o přízeň mladých voličů, často studentů. Velké počty lidí se ztotožnily se světonázorem spočívajícím v tom, že když na sobě budu jako jednotlivec pracovat, dodržím určitou disciplínu, investuji do své budoucnosti a budu zodpovědně zacházet s tím, co je mi k dispozici, povede se mi v životě dobře. Podle mě je to zcela legitimní přesvědčení a také s ním souhlasím.

Mladé (ale nejen je) tak oslovila právě politika, která postavila na první místo morální kategorii odpovědnosti a téma odpovědného života. Jejich politickou volbu vnímám i v kontextu zmíněného článku Jana Černého a jeho výchozího textu od Gilese Eyala jako volbu morální.

Změnit myšlení lidí

Tereza Stöckelová ve svém vystoupení na EDO minulou neděli zmínila i citaci z jednoho rozhovoru s Margaret Thatcherovou, v níž se tato dáma vyjadřuje tak trochu ke svému slavnému tvrzení, že žádná společnost neexistuje. Odpovídá ve smyslu, že v její politice nejde ani tak v prvé řadě o ekonomiku ale o změnu smýšlení lidí, kterou chce dosáhnout prostředky změny ekonomické politiky.

Současná vláda dělá ve své rétorice něco hodně podobného. Samozřejmě, že práce s žádným tak širokým a vágním pojmem jako je svoboda či odpovědnost není jednoduchá. Důležitý je především kontext. Způsob, jakým s odpovědností zachází pravice, však vede k jejímu radikálnímu omezení právě bez ohledu na významy, které odpovědnost nabývá v různých kontextech.

Posléze se tak ukázalo, jak to pravice s pojmem odpovědnosti myslí. Odpovědnost, jak je nám představována ve svém „pravicově deformovaném“ významu, nyní znamená především fiskální odpovědnost; je chápána jako prostý vztah mezi náklady a výnosy, přičemž je-li základním morálním aktérem jednotlivec, je odpovědné takové jeho chování, které znamená optimalizaci a zefektivnění využití jeho vlastních zdrojů. Odpovědni jsme sami sobě za to, že budeme žít ve vyrovnaném stavu nákladů a výnosů a nikomu nezůstaneme nic dlužní.

„Pravicová“ a „levicová“ odpovědnost

Pojem odpovědnosti měl vždy ale mnohem širší smysl. Tak především pravicová rétorika odpovědnosti zcela pomíjí, jak bych to nazval, jaksi „navenek“ orientovaný aspekt odpovědnosti. Slovo odpovědnost se tradičně vyskytuje ve slovních spojeních jako „brát na sebe odpovědnost“ či „přijímat odpovědnost“. Dáváme tím najevo hned několik věcí.

Za prvé to, že odpovědni nejsme výhradně sami sobě, ale mnohdy vůči někomu či něčemu jinému. Za druhé to, že ač fakticky můžeme ovládat pouze vlastní chování, bytostnou složkou odpovědnosti je nejen kontrola a reflexe toho, co jsme svým chováním zavinili ale též přijetí závazku vyplývajícího i ze stavu věcí, který jsme svým chováním nezavinili. Nejde o žádné flagelantství, přijmeme-li na sebe odpovědnost za stav světa, například bídu, hlad, chudobu, životní prostředí. Přijetí odpovědnosti nutně neznamená, že musíme být vinni, ale je prvním krokem k nápravě a její podmínkou.

Kromě odpovědnosti sobě samým tak jako morální lidé na sebe bereme rovněž odpovědnost za ostatní lidi a jejich životní podmínky. Zajímáme se o to, jak žijí, a záleží nám na tom, aby se jim žilo dobře. Přijímáme odpovědnost za nemocné, za staré, za děti. Těmto skupinám, ač nikdo z nás za jejich situaci nemůže, když potřebují pomoc, poskytujeme nutnou osobní péči.

Odpovědnost v politické rétorice

V úvodu jsem dal odpovědnost do kontextu politického boje a především její ústřední role ve volební rétorice stran současné pravicové vládní koalice. Oproti pravici postavila a staví česká levice (tedy především ČSSD) svou rétoriku spíše na pojmech spravedlnosti, solidarity a jistot. Jde ve všech těchto případech o důležité hodnoty. Dovolím si tvrdit, že by ale levici pomohlo od akcentu na ně ve svých programech upustit.

Tyto hodnoty jsou z mého pohledu totiž již „marketingově“ zastaralé. Jde o základní cíle řady sociálních hnutí minulosti, která bohužel nejsou mezi mladými vnímány velmi pozitivně. Asociací s nimi se v jejích očích stávám zastaralým, těžkopádným a překonaným.

Jistotu mladí nepotřebují, jsou tradičně aktivnější a vyhledávají dobrodružnější život a na potřebu jistoty ve stáří či nemoci jen málo myslí. Spravedlnost je zase odosobněná veličina, na jejíž tvorbě se mohou jen obtížně podílet.

Pro mladé je tržní ekonomika (potažmo kapitalismus) v České republice samozřejmostí a k přímým intervencím státu jsou často nedůvěřiví. Solidarita ve smyslu přímého přerozdělování je v tomto naladění také velmi kontroverzní.

Jak píše Jan Černý a Gil Eyal, právě v tom, že neoliberalismus se dokázal prezentovat jako nepřímá metoda vládnutí, tkvěla jeho síla. Pojem odpovědnosti se k tomu výborně hodí, protože (v pravicové rétorice) nabízí možnost žít morální život bez nutnosti přímých zásahů do ekonomiky.

Přestože předčasné volby se asi v brzké době konat nebudou, blíží se alespoň volby krajské a senátní. Již dopředu dávají strany najevo, že i tentokrát budou své kampaně stavět především na celostátních tématech.

Na stránkách Deníku referendum právě probíhá diskuze o pozici ČSSD, případně české levice obecně, a o tom, odkud a jak sbírat občanskou podporu. Mé předcházející poznámky mají proto ústit i v závěr, jímž bych do této debaty chtěl přispět, a jímž je teze, že chce-li levice oslovit více mladých lidí, měla by opustit v jistém smyslu přežitou rétoriku a zaměřit se na hodnotu odpovědnosti, zdůraznit, že je to právě levice, která si na rozdíl od pravice uvědomuje její šíři a prosazuje její neredukovanou podobu.

Podotknul bych již jen, že Strana zelených, která svůj historický volební úspěch sklidila v roce 2006 je vhodnou ilustrací toho, že volit tento postup se může skutečně vyplatit. Její program byl nepochybně širší, ale již díky samotnému jejímu názvu ji většina lidí vnímá jako stranu především ekologicky orientovanou. A ekologie není nic jiného než vzetí na sebe odpovědnosti za stav životního prostředí kolem nás.