15. května 2011 tisíce převážně mladých lidí demonstrovaly po celém Španělsku pod hesly „Za skutečnou demokracii“ a „Nejsme zboží v rukou politiků a bankéřů.“ Na demonstracích odmítly účast politických stran a odborů. O měsíc později, 19. června, pochodoval ulicemi měst na jeden milion lidí, kteří přišli na výzvu Hnutí 15. května neboli Indignados (Rozhořčených). Za čtyři týdny od 15. května do 19. června vyrostly po celém Španělsku tisíce stanů, proběhlo nespočet masových shromáždění. Domnělá pasivita a nezájem mladých lidí zmizely téměř přes noc. Rozhořčení se stali inspirací pro americké hnutí Occupy, ale někteří jim vyčítají, že zavinili drtivou výhru Lidové strany (PP) v čele s Marianem Rajoyem.

Ekonomická krize zasáhla Španělsko velmi těžce. Jeho zdánlivá prosperita stála na stavebnictví a závisela na levných úvěrech, které náhle v roce 2008 skončily. Mezi zeměmi staré EU, tedy těmi, které tvořily Unii před rozšířením o země sřední a východní Evropy, mělo Španělsko největší podíl pracovních smluv na dobu určitou a vysokou nezaměstnanost kombinovanou s jedněmi z nejnižších výdajů na sociální zajištění. Nynější nezaměstnanost se pohybuje okolo 21%, tj. pět milionů lidí, z toho 44% jich je mladších 25 let. Právě ti mladší, když už mají to štěstí a najdou práci, pracují na krátkodobé úvazky s nízkými příjmy. Situace je o to horší, že zmizelo dostupné bydlení, a tak jsou mladí lidé nuceni žít s rodiči.

Hříchy vládních socialistů i odborů

Co bylo a je pro Hnutí 15. května typické, je odmítání politických stran a jejich organizací. To v sobě odráží hluboké odcizení širokých vrstev společnosti, od politického systému a jeho reprezentantů, zejména mladých lidí. To se dá pochopit vzhledem k útokům na sociální jistoty, korupci a pokrytectví, které jsou přítomny v institucionalizované politice.

Ztráta iluzí byla nejsilnější mezi stoupenci bývalých vládních socialistů (PSOE). Masivní útoky na životní úroveň pracujících a pracovní právo podkopaly stranickou podporu a připravily cestu pravici, které drtivě vyhrála poslední celostátní volby v listopadu loňského roku.

Ani odbory nejsou velkou inspirací. Organizují asi jen 15% pracujících a místo financování z členských příspěvků, jsou placeny ze státních dotací podle počtu zástupců, které si na pracovištích zvolí. A fakt, že při těchto volbách hlasují všichni zaměstnanci na pracovišti, pro mnohé z nich znamená, že necítí potřebu se odborově organizovat.

Španělští socialisté reagovali na příchod krize státními intervencemi k záchraně bank a nalévání peněz do ekonomiky, což přivedlo krizi ze soukromého do veřejného sektoru. Premiér Zapatero oznámil na začátku roku 2010 velký úsporný balíček a snížil platy všech státních zaměstnanců o 5%.

Odbory se postavily proti a 29. září 2010 vyhlásily jednodenní generální stávku. Zúčastnilo se jí na pět milionu lidí a statisíce jich vyšly na protestní demonstrace. Místo toho, aby této silné pozice odbory využily k posílení bojů proti škrtům, daly se odboroví předáci na vyjednávání s vládou. Výsledkem byla reforma zákoníku práce, která prodloužila věk odchodu do důchodu na 67 let a usnadnila propouštění zaměstnanců. Odbory tím získaly nálepku přívěsku vládní PSOE a ztratily důvěru těch, které měly bránit.

Postupně budovaná spojenectví

Politicky nepřidružená hnutí, tj. takové, která nejsou napojena na politické strany a v českém prostředí by asi nejvíce odpovídala nejrůznějším občanským iniciativám, nejsou ve Španělsku ničím novým. Tak například v březnu 2002 se na demonstraci proti summitu EU sešlo na 500 000 lidí. Za tímto protestem stály nejrůznější místní výbory tvořené lidmi ze sociálních hnutí a autonomistických kolektivů. Stejně tak hnutí proti válce v Iráku a tehdy vládní Lidové straně vytvořilo další spojenectví a sítě. V neposlední řadě to byly také protesty studentů proti boloňskému procesu reforem vysokého školství.

Dalšími faktory bylo hojně ohlašované vydání krátké brožurky francouzského aktivisty Stéphana Hessela Indignez-vous! (Rozhořčete se!), která vyšla také česky jako příloha Literárních novin, a protest proti Sindeho zákonu o omezení nelegálního stahování z internetu.

Posledním, ale asi nejvýznamnějším impulsem byly arabské revoluce na začátku roku 2011. Náměstí Tahrír v Egyptě se stalo předobrazem pro podobu protestů jak ve Španělsku, tak potom v USA a dalších zemích. V březnu loňského roku je pak v Lisabonu publikována výzva „Prekarizované mládeže“, na jejíž popud se v hlavním městě Portugalska sejde na 250 000 lidí. Navazuje na ni španělská iniciativa Jóvenes Sin Futuro (Mladí bez budoucnosti). Tato iniciativa společně s hnutím Za skutečnou demokracii (Democracia Real Ya) svolají 15. května demonstraci. Druhý den, v pondělí, je náměstí Puerta del Sol v Madridu obsazeno na protest proti zatýkání na demonstraci den před tím a Hnutí 15. května začíná narůstat. Na konci týdne je odhadována existence více jak 120 podobných kempů po celé zemi. V těchto táborech se každodenně rozhoduje na masových shromážděních, jsou utvořeny jednotlivé komise pro potraviny, úklid, lékařskou pomoc, až k právní pomoci. Shromáždění jsou často veliká, v Barceloně a Madridu dosahují desítek tisíc lidí. Stejně tak se v nich odráží mezinárodní témata. Nad táborem v Madridu vlaje Egyptská vlajka jako symbol solidarity. V Barceloně bylo Plaça Catalunya rozděleno na tři oblasti: „Island“, „Palestina“ a „Tahrír“. Řecká vlajka se stala běžnou součástí každého protestu.

Rozhořčení protestují

Reakce politické reprezentace se lišila. Socialisté se snažili většinou mlčet, aby nezvyšovali naštvanost a doufali, že jim toto hnutí příliš neuškodí. Pravicová Lidová strana ze začátku protesty vítala, protože doufala, že odradí voliče levice v účasti ve volbách a tím jí pomohou. To trvalo však jen krátce, než se jasně ukázala povaha Hnutí 15. května. Jakmile se tak stalo, byla PP jednou z největších obhájkyň potlačení celého hnutí.

20. května nařídila volební komise vyklizení všech náměstí pod záminkou, že demonstranti zasahují do volební kampaně do místních zastupitelstev, která právě finišovala. Na náměstích se ale shromáždilo tolik lidí, že nebylo možné zákaz vynutit.

Nicméně k vyklízení náměstí došlo o týden později, když záminkou bylo odstranění „nebezpečného materiálu“ a nutný „úklid“. K nenásilnému odporu došlo v Barceloně a hnutí si tak získalo další veřejnou podporu. Ale samotné hnutí si začalo být vědomo, že dosavadní podoba protestů není udržitelná. V červnu bylo rozhodnuto, že tábory se nedají držet do nekonečna. Většina aktivistů se tak začala soustředit na aktivity mimo tábory. Jednou z nich byla mobilizace proti vystěhovávání lidí, kteří neměli na zaplacení hypotéky. Byly učiněny pokusy spojit se se zaměstnanci a nezaměstnanými v jejich bojích. To získalo podobu malých protestních kempů před nemocnicemi, které se měly zavírat nebo podobu pravidelných protestních pochodů každý týden v určité čtvrti. Stejně tak probíhaly demonstrace před radnicemi a budovami regionálních vlád.

15. června se v Barceloně uskutečnil protest proti zasedání místního katalánského parlamentu, který měl na pořadu jednání o 16 % škrtech ve veřejných výdajích. Čtyři tisíce lidí oblehly vládní budovu, katalánští ministři a premiér museli dorazit na jednání helikoptérou, mnozí poslanci museli utíkat před pohlavky a křikem demonstrantů a někteří se dostali do parlamentu jen zadním vchodem přes místní zoo.

Modrá povodeň

To byly jen některé z příkladů aktivit a projevů Hnutí rozhořčených. Listopadové volby byly šokem, který se ale čekal. Mariano Rajoy včele PP vyhrál všude, kde se dalo. Socialisté zvítězili jen ve dvou z 50 volebních regionů a to v Barceloně a v Seville. Mohlo za to Hnutí 15. května? Odpověď zní ne. Prohru si socialisté zavinili sami svou politikou jdoucí na ruku bankám a korporacím. Stejně styl politiky vedl Jorgos Papandreu, který Řekům volícím jeho socialisty pod heslem „socialismus nebo barbarství“ nadělil jako premiér barbarství ze zahraničí diktovaných škrtů.

Rozhořčeným by se dalo vyčítat jen jediné a to, že stranickou politiku naprosto ignorují. Jenže není to nutná součást toho, aby jejich volání po skutečné demokracii bylo důvěryhodné?

Ve vyjádření pro britský deník The Guardian řekla Kike Tudela, španěská historička a aktivistka, že „máme před sebou čtyři roky bojů. Otázkou je, co bude po nich. Znovu socialisté s neoliberální politikou nebo něco jiného?“ Důvěryhodná a masová alternativa se zatím nezrodila. Proto je vývoj Hnutí rozhořčených tváří v tvář zaběhnutý a fungujícím strukturám pro některé tak neuspokojivý. Jenže politiku nesmíme v našem uvažování uzavírat jen do rámce daného politickými stranami. V něm totiž tato hnutí nedávají smysl, protože se do tohoto rámce vejít nechtějí.

Indignados a hnutí Occupy

Nejzřetelnějším rysem spojující americké a španělské protesty je naprostá nedůvěra k dosavadním institucím zastupitelské demokracie, politickým stranám a do jisté míry i k odborům. Postoj k odborům je samozřejmě diferencovanější jak ve Španělsku samotném, tak v USA, kde např. v New Yorku dopravní odbory pomohly svou přímou podporou a účastní oddálit vyklizení Liberty Plaza, kde se okupace konaly.

Dalším společným rysem je v širokém záběru nejrůznějších aktérů, kteří toto hnutí tvoří a s ním také spojená určitá politická nevyjasněnost, požadavky na různých úrovních radikálnosti, někdy reformistické, někdy revoluční. Šíře a decentralizovanost vydávání požadavků a jejich stanovování souvisí s organizační strukturou obou hnutí, které tvoří horizontální sítě.

Posledním a optimismus dodávajícím společným rysem je fakt, že obě hnutí se staly motorem mezinárodní solidarity, odrazovým můstek pro uvažování o alternativách, které už nemají jen akademickou podobu. Společně s arabskými revoluce jsou připomínkou, že jiný svět se stal otázkou dne, že 21.století bude stoletím velké proměny.