Jednou z nejdůležitějších otázek, které přinesla současná ekonomická krize, je bezesporu otázka obrany národních demokracií před poryvy světa nadnárodního kapitálu. Ten, v podobě nekontrolovatelných pohybů na finančních trzích, podkopává autoritu vlád a ostatních činitelů, opírajících se o demokratický mandát, a tím i tradičních států jako takových. Vliv trhů v době krize výrazně narůstá, neboť problém úrokových sazeb státních dluhopisů se v okamžiku, kdy téměř každý stát na západě vykazuje poměrně vysokou míru zadlužení a v podstatě nulový růst spojený s klesajícími příjmy, stává klíčovým. Politikům se působením těchto vlivů značně zužuje prostor pro samotný výkon politiky — jednak proto, že trhy ze své podstaty vytvářejí na státy neustálý tlak (především na snižování jejich veřejného zadlužení), čímž do jisté míry předepisují politikům, jaké kroky mají dělat, jednak proto, že každé politické rozhodnutí může přinést reakci trhů, která je neočekávaná a podle všeho mnohdy iracionální a „nefér“. Politika samotná se tak do velké míry stává pouhou snahou potěšit mocné trhy a dostát jejich očekávání. A trhy jakýmsi rozmarným absolutistickým monarchou, který nepředvídatelně trestá nebo odměňuje své poddané zcela podle vlastní libovůle.

Kromě těchto aktuálních, s krizí se vynořujících problémů, se státy samozřejmě dlouhodobě potýkají s narůstající neschopností uhájit si své pole působnosti vůči soukromému sektoru. Za všechny příklady jmenujme problém daňových optimalizací, kdy jednotlivé státy jsou zcela neschopné vymoci si na soukromých firmách, aby odváděly daně v těch zemích, v nichž reálně provozují svoji činnost (a které mnohdy musí nést značné externí náklady jejich činností způsobené). Tato praxe vede k dlouhodobému snižování státních příjmů, a tedy opět k dalšímu zužování manévrovacího prostoru politických představitelů.