Nedá se nic dělat. Musí to ven. Nejdříve ale historka: Tuhle jsem, je to už dávno, pomáhal na závodech mladých skautů. Nabíjel jsem tam vzduchovky. Skautem jsem nikdy nebyl a vzduchovka, to byla tenkrát prestižní záležitost; takže jsem nedostal střelnici na povel, jak jsem doufal, ale přidělili mi dozora. To mě hnětlo.

Dozor se jmenoval Gustav. Byl to důchodce, zasloužilý skaut-svojsíkovec s černým baretem a kdysi možná i sportovní střelec, už nevím. Střelbu měl ale opravdu rád. A já, jak jsem byl namíchnutý, že mi nesvěřili zbraně, jsem toho Gustava neustále popouzel: „Není to debilní, učit děcka v dnešní době střílet?“ pobrblával jsem. „Neměli by být spíš vedeni k něčemu užitečnějšímu?“ Gustav, když už mu pubescentní pacifismus lezl ušima, zprudka odvětil: „A co budem dělat, až přijdou Číňani? Stačí, aby Mao Ce-tung pokynul, oni naskáčou do moře a půjdou, dokud jich nebude utopených tolik, že ostatní přelezou po jejich tělech.“

Řekl jsem tenkrát cosi o vysychajícím Aralském jezeře, které je jedinou vodní plochou na cestě z Číny k nám, a Gustav si myslel svoje. Dál už se nepamatuji. Postupně se mi příhoda ztrácí z hlavy. Ale to upřímné přesvědčení, ten z duše čistý strach, že se blížíme k zásadnímu a nevyhnutelnému střetu s všehoschopnou asijskou velmocí, ve kterém sice budeme ti spravedliví, ale zároveň bezmocní, ten mi Gustava vždycky oživí — zvláště když ucítím jeho předtuchu v nějakém sdělení. A já ji nedávno ucítil i tady.