Nedá se nic dělat. Musí to ven. Nejdříve ale historka: Tuhle jsem, je to už dávno, pomáhal na závodech mladých skautů. Nabíjel jsem tam vzduchovky. Skautem jsem nikdy nebyl a vzduchovka, to byla tenkrát prestižní záležitost; takže jsem nedostal střelnici na povel, jak jsem doufal, ale přidělili mi dozora. To mě hnětlo.

Dozor se jmenoval Gustav. Byl to důchodce, zasloužilý skaut-svojsíkovec s černým baretem a kdysi možná i sportovní střelec, už nevím. Střelbu měl ale opravdu rád. A já, jak jsem byl namíchnutý, že mi nesvěřili zbraně, jsem toho Gustava neustále popouzel: „Není to debilní, učit děcka v dnešní době střílet?“ pobrblával jsem. „Neměli by být spíš vedeni k něčemu užitečnějšímu?“ Gustav, když už mu pubescentní pacifismus lezl ušima, zprudka odvětil: „A co budem dělat, až přijdou Číňani? Stačí, aby Mao Ce-tung pokynul, oni naskáčou do moře a půjdou, dokud jich nebude utopených tolik, že ostatní přelezou po jejich tělech.“

Řekl jsem tenkrát cosi o vysychajícím Aralském jezeře, které je jedinou vodní plochou na cestě z Číny k nám, a Gustav si myslel svoje. Dál už se nepamatuji. Postupně se mi příhoda ztrácí z hlavy. Ale to upřímné přesvědčení, ten z duše čistý strach, že se blížíme k zásadnímu a nevyhnutelnému střetu s všehoschopnou asijskou velmocí, ve kterém sice budeme ti spravedliví, ale zároveň bezmocní, ten mi Gustava vždycky oživí — zvláště když ucítím jeho předtuchu v nějakém sdělení. A já ji nedávno ucítil i tady.

Byl tu otištěn článek Marka Lynase „Jak vím, že Čína zhatila dohodu v Kodani? Byl jsem u toho.“ Autor v něm píše o nejrůznějších obstrukcích a obezličkách, ke kterým se velmoc na slavné konferenci uchýlila, kritizuje občanské ekology za naivitu, s níž prý přijaly čínský výklad neúspěchu jednání, a viní Čínu, že si krach konference dopředu naplánovala. Posléze uzavírá: „Kodaň znamená něco mnohem horšího než zase jednu špatnou dohodu, neboť ilustruje zásadní posun v globální geopolitice.“ Čínské vedení ukázalo, že společné mezinárodní rozhodování pro něj není prioritou a to je ve století, které se stává stoletím Číny, dosti skličující zjištění.

Můžeme stokrát souhlasit s touto konkrétní pointou. Lze se dokonce ztotožnit i ostatními s Lynasovými argumenty (třebaže Honza Beránek připomenul, že na okolnosti kodaňského krachu je možné pohlížet i jinak). Velké nebezpečí se ovšem skrývá v diskursu, které texty, jako je Lynasův, utvářejí.

V takovém, řekněme gustavovském diskursu nejde o to, zda jsou čínský růst, čínská politika a čínské (ve smyslu režimní) uvažování pro naši civilizaci nebezpečím. To je dáno už a priori. V takovém diskursu jde pouze o výběr dílčích faktů, které se použijí coby doklad uvedeného jádra promluvy.

Příklad za všechny — africký Súdán: Mark Lynas píše o Súdánu jako o čínské loutce, jako o bezduchém pomahači, který umožnil svému pánu vystupovat jako advokát třetího světa, a přitom neslyší na argumenty obecného dobra, globální nutnosti.

V důsledku to může být fakt. O „zásadním posunu v globální politice“, který zmiňuje Lynas, to ale mimo popsaný diskurs vypovídá jen málo.