Moji přátelé vědí, že mě z náklonnosti k čínskému režimu nemohou podezírat ani tou nejpodivnější náhodou. Nastávající ekonomickou, technologickou a vojenskou převahu této totalitní země považuji za jedno z hlavních globálních rizik příštích desetiletí — a o to více mne znepokojuje, jak lehkomyslně či dokonce slepě jí cestu k této převaze umožňujeme.

Vzpomínám na rozhovor, který jsem během večeře na stáži ve Washingtonu vedl se dvěma experty na Čínu z amerického analyticko-strategického trustu RAND. Snažili se mi vysvětlit, že pro Spojené státy není problém prodávat Číně moderní zbraňové systémy, protože tato země je, na rozdíl třeba od někdejšího Hitlerova Německa, s námi hospodářsky příliš propojená, a tudíž je nepravděpodobné, že by se přestala chovat přátelsky a svoji moc otočila proti západnímu světu. Takový postoj — stejně jako nadřazování obchodních zájmů problému potlačování lidských práv — považuji za velmi naivní, v případě vlivného analytického centra dokonce trestuhodný.

Nebudu však dnes psát o čínské hrozbě, ale o jejím podílu na kodaňském selhání konference OSN k záchraně klimatu. A v této otázce se jí musím poněkud zastat. Věc je přinejmenším poněkud složitější.

Deník Referendum přeložil a publikoval stať Marka Lynase, který klade Číně hlavní vinu za neúspěch v dosažení potřebné dohody. Lynas sugestivně popisuje, jak hrozného vystupování čínské delegace byl svědkem, a tyto příběhy uvádí jako podklad pro své tvrzení. Má vlastní zkušenost s Markem Lynasem mě však nabádá k obezřetnosti k jeho analytickým schopnostem — a sice ke skepsi tím hlubší, oč větší zápal a rezolutnost jeho závěry provázejí. Například v otázce role jaderné energetiky při ochraně klimatu totiž Lynas propaguje nové reaktory a je apologetem britské vládní politiky, aniž by byl s to podložit v diskusi svoji víru něčím jiným než povrchními tvrzeními, jež nesnesou konfrontaci ani se základními faktografickými údaji. O to aktivněji ale v této otázce vystupuje a dokonce veřejně napadá organizace, které se z různých důvodů k jaderné energetice stavějí skepticky.

Osobně jsem se jednání v Kodani neúčastnil, nicméně četl jsem kvalifikovaný názor několika svých kolegů, kteří se politické práci v ochraně klimatu věnují mnoho let. Ti o Lynasově analýze soudí, že příliš černobíle přebírá interpretaci většiny západních politiků a médií. Některé z jejich názorů budu citovat:

„Mark Lynas byl členem delegace za Maledivy. Neúčastnil se ale žádného z přípravných diplomatických jednání, která od počátku roku probíhala, a jeho závěry o výsledcích summitu v Kodani považuji za poněkud naivní. / Baští i s navijákem házení viny na Čínu, aniž by pořádně chápal proč. Je nepochybně nutné roli Číny kritizovat, ale dělat z ní hlavního viníka by bylo poněkud pošetilé. / Rád bych viděl, jaká by byla dynamika vyjednávání, kdyby západní lídři nehráli betl a položili na stůl návrh, který by kladl větší nároky na ně samotné než na Čínu. / Možná že kdyby Čína neexistovala, průmyslové státy by byly ochotnější zavázat se k většímu snižování emisí, protože by se nebály ztráty konkurenceschopnosti. Postavme se ale ke skutečnosti čelem: Čína existuje a je domovem pětiny světové populace, většina jejích obyvatel žije v chudobě a připadá na ně jen zlomek emisí skleníkových plynů oproti obyvatelům vyspělých zemí.“

Skutečnost, že průměrný Číňan zatěžuje klima mnohokrát méně než dejme tomu průměrný Čech, přirozeně nedává Číně právo násobně zvyšovat své emise — naopak, rozvojové země musí s naší pomocí najít způsob, jak se vyhnout růstové trajektorii průmyslové revoluce založené na fosilních palivech, díky které dosáhla menšina lidstva žijících v bohatých zemích dnešní úrovně spotřeby. Rozdílnou míru zavinění nastávajících změn klimatu je ale třeba v mezinárodní dohodě zohlednit, má-li být spravedlivá a přijatelná pro všechny.

Vedení Číny si rizika klimatických změn jistě uvědomuje. Jejich dopady již působí značné potíže v zásobování rozlehlých oblastí země vodou a spolu se záplavami a šířením různých nemocí mohou brzy začít ohrožovat i samotný naplánovaný hospodářský růst. Také proto tam následující dvě pětiletky stanovují velmi ambiciózní cíle ve výstavbě moderních obnovitelných zdrojů či ve zvyšování energetické účinnosti. V poslední době Čína odstavila padesát tisíc megawatt nejšpinavějších uhelných elektráren, což odpovídá elektrárenskému parku celé Austrálie — kolik starých tepelných bloků v posledním roce odstavily Spojené státy, Velká Británie nebo Austrálie? Žádný. A měsíc před Kodaní oznámila čínská vláda závazný cíl snížit do roku 2020 uhlíkovou náročnost hospodářství o čtyřicet až čtyřicet pět procent vůči roku 2005.

Samozřejmě to nestačí a Čína musí udělat mnohem více, zejména ve střednědobém výhledu. Ale chceme-li v otázce klimatu měřit všem stejným metrem, nemůžeme nevidět, že Spojené státy oznámily před Kodaní, že se zaváží snížit své emise do roku 2020 maximálně o čtyři procenta vůči roku 1990. Že to byla delegace USA, která v předchozích letech dělala obstrukce, narušovala jednání a blokovala přijetí jakékoliv závazné dohody. A že je-li řeč o tom, že se čínští představitelé v Kodani chovali okázale arogantně, pak Barack Obama dorazil na summit s velkým zpožděním až den poté, co se sjeli ostatní nejvyšší státní představitelé, a předem oznámil, že přiletěl jenom na šest hodin. Poté vystoupil s mimořádně slabým a vágním projevem a následně plenární zasedání opustil a přerušil tím, že nechal více než stovku premiérů a prezidentů čekat dlouhé hodiny, zatímco se za zavřenými dveřmi neúspěšně snažil vyjednat separátní dohodu s vybranými státníky.

Má poslední poznámka se týká toho, že podstatná část skleníkových emisí Číny — odhaduje se, že asi třetina — jde na vrub továren chrlící zboží pro naše průmyslové země. Jen si zkuste všimnout, kolik výrobků pro každodenní spotřebu nese nápis Made in China! V podstatě se chováme tak, jako bychom problém s močůvkou z vlastního hospodářství řešili tak, že ji začneme za laciný poplatek vyvážet sousedovi na louku a budeme se honosit tím, jak jsme omezili zapáchání na vlastní louce. Posléze bychom si ale začali stěžovat na obecním úřadě, že zápach na sousedově pozemku se zvětšuje a že je nejvyšší čas, aby po našem příkladu také on začal snižovat objem močůvky, kterou na svou louku vylévá.

Je nezbytné tvrdě kritizovat Čínu za pošlapávání lidských práv. Ale jednostranná kritika Číny za podkopávání ochrany klimatu není věcně správná, není férová a ani nám nepomůže dostat se někam dál. Aniž bychom propadli druhému extrému a pro třísku ve svém oku neviděli trám v oku bližního, je nutné přestat alibisticky házet vinu na druhé a začít u sebe. Zvlášť když svinčíku v atmosféře jsme stihli nadělat mnohem víc než Čína, o Indii nebo o Zambii nemluvě.