Německá nemoc, v našich médiích běžně označovaná jako hysterie, se projevuje odklonem od jaderné energetiky. Nepostihuje ovšem jen Němce a Rakušany, kteří s tím vlastně začali, ale i Italy a Belgičany a dokonce i Švýcary.

Jakých tragických rozměrů taková poblouzněnost může dosahovat, ukazuje příklad města Curychu v oné zemi, trpící přemírou demokracie. Curyšští občané si totiž už v roce 2008 odhlasovali, že skončí s jádrem a ani to jim nebylo dost. Rozhodli, že se promění na „společnost 2.000 wattů“, tedy že trvalou spotřebu energie na hlavu sníží do roku 2050 z 6.000 wattů na pouhé dva tisíce. Na švýcarskou hlavu by pak úspora dělala 17.500 kilowatthodin ročně. V důsledku jakési podivné soutěživosti si stejné cíle dali i v Basileji a Ženevě.

Pochopitelně se to neobešlo bez vážných konfliktů. Prapor odporu pozvedli architekti. Jakby také ne. Stavět pro ekoměsto znamená, že hlavní bude energetická spotřeba budov. Aby byla co nejnižší, je třeba co nejvíc snížit poměr povrchu a obsahu budovy, stavět kompaktně, bez rozletu. Heinrich Gugerli, vedoucí curyšského úřadu pro udržitelné stavebnictví, vládne tvrdou rukou a nekompromisně nutí stavitele dodržovat přísné parametry staveb. Architekti bohužel zůstali v boji poměrně osamocení, protože kompaktní domy se líbí dokonce i investorům: vyjde to levněji. Nové i staré budovy také dostávají tlusté izolační kabáty. Samozřejmě tím nesmírně trpí estetické cítění, podobně jako když krajinu hyzdí odporné větrné elektrárny.

Naděje vkládané do architektonického odboje proti ekologicky zmanipulované většině brzy pohasly. Vůdce rebelů, Hansjür Leibundgut, universitní profesor techniky staveb, vyhlásil sice konceptu společnosti dvou tisíc wattů boj. Nikoli však, jak bychom jistě oprávněně očekávali, ve jménu svobody spotřebovávat tolik energie, kolik se nám zlíbí, ale poháněn jinou šílenou ideou. Inženýr Leibundgut správně tvrdí, že energie není problém, že je jí dost, ale bláhově se domnívá, že existuje jakýsi problém klimatický. Víc než spotřeba energie tohoto podivína proto zajímají emise skleníkových plynů. Jednu pochybnou víru nahradil pouze jiným fanatismem. Chce totiž společnost „jedné tuny CO2“, rozumí se zase na švýcarskou hlavu za rok. Přitom na žabařské Švýcary připadá dnes pouhých 5,8 tuny. Proti více než 12 tunám na českou hlavu je to prostě směšné. Zatímco Česká republika zaujímá ve světovém srovnání pěkné 16 místo a vynikající čtvrté místo v Evropě, Švýcarsko se světově pohybuje kolem 55. místa a v Evropě (samozřejmě bez Ruska) je až na ubohé 29. pozici.

Jak už to bývá, šlo v Curychu i o peníze. O to, jestli 200 milionů franků určených na zateplování budov by nemohlo sloužit i výrobcům zelených technologií. Spor se dostal i do parlamentu a mezitím obě sektářské skupiny mezi sebou bojovaly prostřednictvím svých staveb. Nová městská nemocnice za 290 milionů franků a domov důchodců za 62 milionů se upsaly konceptu dvou tisíc wattů. Stejnou víru sdílí bytová družstva, která mají ve vlastnictví čtvrtinu obytných domů. Kde se tam vzala, když tam neměli ten komunismus, je prostě záhada, ale každopádně je to další podezřelý rys.

Leibundgut vytáhl k protiútoku svým domem v univerzitním areálu. Speciální fasáda bez tlusté izolace pohlcuje teplo, na střeše jsou hybridní kolektory produkující proud i teplo, které se ukládá na zimu v hloubce 380 metrů. Pod zemí jsou také tepelná čerpadla a dům je prošpikován dalšími technickými extravagancemi. Prý produkuje víc proudu, než spotřebuje a má být modelem pro další domy-elektrárny. U nás sice skoro každý sdílí posvátné přesvědčení, že výroba zařízení na ekologickou produkci energie spolyká daleko více energie, než kdy budou moci za celou dobu své životnosti vyprodukovat, ale švýcarským inženýrům se to zřejmě ještě nedoneslo.

Bohužel, místo aby se znepřátelené curyšské ekoteroristické sekty vzájemně zlikvidovaly, nakonec i u nich převládl typický švýcarský spříseženský kompromis a neštěstí je hotové. V Curychu se budou stavět domy, které dosahují zároveň kritéria dvou tisíc wattů i jedné tuny emisí na švýcarskou hlavu.

Oč rozumnější je ten náš hezký český spor, zda je lepší vyrábět energii z jádra, nebo z uhlí. Obojího je dost, tak proč se zabývat nějakými watty nebo tunami CO2, který ani není vidět. Je to navíc energie, kterou plně ovládáme — prostě se to pustí a nemusíme čekat až vysvitne slunce, zafouká, zaprší nebo naroste. A hned to mile hřeje a svítí, kouří a září.

Nakonec i my umíme uzavírat kompromisy a i naši politici a kapitáni průmyslu vědí, co je spříseženství. Vždyť o využití uhlí i jádra se velkoryse postará náš laskavý ČEZ a ještě k tomu pro rejpaly přidá jako třešničku na dort trochu těch obnovitelných zdrojů. Proto si rozhodně zaslouží i ty velkorysé ceny energie. Za klidný, teplý spánek nás všech i našich dětí to přece stojí. A že by naše nová, milá koalice v Praze najednou začala třeštit jako zmatení Švýcaři v Curychu nebo Ženevě a odklonila nějakou tu miliardu z tunelů na ekologii, také nehrozí. V Česku pod ochranou smogového poklopu vládne klid a občas i to sluníčko vysvitne. Takový pěkný, teplý a suchý podzim.