Jádro versus obnovitelné zdroje v Německu
Jan BeránekKontroverzní rozhodnutí německé vlády zrušit výstup z jaderné energetiky představuje okamžik pravdy: buď budeme dál žít s reaktory, nebo nás čeká budoucnost s obnovitelnými zdroji. I Německo nyní dokazuje, že soužití obou technologií není možné.
Včera v noci oznámila Angela Merkelová, že její kabinet podnikne kroky k prodloužení provozu německých jaderných reaktorů o osm až čtrnáct roků. Jde o rozhodnutí očekávané: překvapením spíše bylo, že německé vládě trvalo skoro celý rok, než se k němu dobrala.
Právě zrušení výstupu z jaderné energetiky, který prosadila koalice socialistů a zelených v roce 2001, se po loňském vítězství pravice zdálo být nespornou věcí. Jak křesťanští demokraté, tak liberálové dávali v předchozích letech jasně najevo, že chtějí rušení jaderných elektráren přehodnotit. Ve volební kampani se nicméně toto téma snažili vytěsnit, protože se ukázalo, že by na něm pouze ztráceli hlasy. Tři týdny před volbami proběhla historicky největší protijaderná demonstrace v Berlíně, zúčastnilo se jí hodně přes padesát tisíc lidí. Podle průzkumů jadernou energetiku dlouhodobě odmítají dvě třetiny německých voličů a řada tradičně pravicových voličů byla kvůli tomuto tématu ochotná dát hlas raději zeleným. Někteří to pravděpodobně i udělali, ale volbám nakonec dominovala jiná témata, která zajistila CDU/CSU a FDP současnou většinu.
Jaderný průmysl pak od prvních dní na vládu tlačil, aby v jeho prospěch rozhodla rychle a hladce. Jenže nečekaně silný odpor veřejnosti a velká kontroverze kolem této otázky přiměla některé politiky, aby postupovali obezřetně. Ve vládě i v samotné CDU/CSU se objevily radiálně rozdílné názory na to, co by vlastně mělo zrušení výstupu z jádra znamenat. Jestřábi z FDP a někteří politici z CSU požadovali bezpodmínečné prodloužení provozu všech reaktorů o 28 let. Na druhé straně stál ministr životního prostředí Roettgen s návrhem, aby se životnost reaktorů prodloužila jen o několik roků, a to ještě pouze v těch případech, kdy prokáží, že navzdory zastaralé technologii je jejich bezpečnost na nejvyšší možné úrovni.
Merkelová pak prozíravě prosadila, že rozhodnutí o budoucnosti reaktorů padne až letos na podzim v rámci aktualizace energetické politiky. To jí umožnilo jednak odložit kontroverzní rozhodnutí až na dobu po důležitých zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku, jednak verdiktu dodat legitimitu odkazem na celkovou energetickou situaci.
Situace se však těžce zkomplikovala, když vládnoucí koalice zemské volby stejně prohrála, čímž přišla o většinu ve Spolkové radě, tedy horní komoře parlamentu.
Ústava požaduje, aby Spolková rada schválila každý zákon, který zasáhne do administrativy nebo hospodaření jednotlivých států. Jakoukoliv „rozsáhlejší“ změnu zákona o výstupu z jaderné energetiky proto podle právních analýz musí schválit obě komory, jinak je napadnutelná u ústavního soudu. Na otázku, co v případě přehodnocení výstupu z jádra znamená „rozsáhlejší“ změna, vzniklo už nejméně tucet právních analýz. Jedná se o pozoruhodný právně-filosoficko-lingvistický spor.
Ministerstva spravedlnosti a vnitra se ve svém výkladu dohodly na kompromisu, že „rozsáhlejší“ znamená změnu o více než třetinu. Další disputace se teď vede o to, z čeho se má tato třetina počítat: z dvaatřiceti let celkové životnosti, které dostaly reaktory k dispozici na základě dohody z roku 2001, nebo ze sedmi let, které jim průměrně ještě zbývají? Výklady jednotlivých aktérů jsou rozdílné, takže je téměř jisté, že pokud vláda při změně zákona Spolkovou radu obejde, kauza nakonec skončí u Ústavního soudu.
"Jenom v jediném roce 2009 postavilo Německo celkem 12 000 MW nových větrných elektráren, jejichž roční výroba je ekvivalentem dvou až tří velkých jaderných reaktorů."
Tento údaj o nově instalovaném výkonu větrných elektráren v roce 2009 se týká celé Evropské unie. Německo samotné vloni postavilo 2 000 MW větru.
Samozřejmě proto, že vítr není stálý. Na těch číslech je zajímavé, že vyjadřují, jak moc nestálý je vítr nad Německem. Tyto elektrárny vyrobí v průměru (nejvýše) čtvrtinu svého jmenovitého výkonu. Za podmínek, kdy síť dokáže odebrat vždy celý výkon větrných elektráren, to znamená, že záložní zdroje musí vyrobit (nejméně) třikrát víc. Záložními zdroji jsou přitom zejména elektrárny tepelné, tedy uhelné a plynové (nafta by se nevyplatila a biomasa je převlečená nafta). Řečeno pesimisticky, kolik energie vyrobí větrné elektrárny, toho nejméně trojnásobek musí vyrobit uhelné a plynové, což dělá z větrné energetiky významného producenta skleníkových plynů. Optimisticky řečeno dokáže větrná energie nahradit až čtvrtinu produkce tepelných elektráren, tedy snížit až o čtvrtinu emise skleníkových plynů ve výrobě elektřiny -- tím ovšem její možnosti končí.
Pokud jde o to vypouštět co nejméně oxidu uhličitého, měli by zřejmě Němci pokrýt jadernými elektrárnami celou spotřebu (včetně vývozu) mimo špičku a na rozdíl mezi špičkou a touto spotřebou instalovat větrné elektrárny s jejich tepelnou zálohou. Zvyšovat instalovaný větrný výkon dále už pak není žádoucí, přineslo by to i růst spotřeby fosilních paliv a zvýšení emisí CO2.
Protože vlády většinou dbají víc na ekonomii než ekologii, je pravděpodobná motivace, proč chce německá vláda omezit raději větrnou energii než jadernou, trochu jiná, byť příbuzná. Podle http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pcode=tsdcc310&language=en Německo všechna fosilní paliva dováží. (Zatímco Česká republika podle http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab=table&plugin=1&pcode=tsdcc310&language=en sice také dováží ropu a plyn, ale vyváží uhlí, čili čistě pro vlastní spotřebu by asi neměla mít důvod prolamovat těžební limity.) Jaderné elektrárny tak omezují závislost Německa na dovážených foslních palivech. Větrné elektrárny dokážou po jejich odstavení nahradit nejvýše čtvrtinu jejich výkonu, tři čtvrtiny bude nutné pokrýt zvýšeným dovozem uhlí nebo plynu. To může být nejen drahé, ale i nebezpečné, zvyšuje to moc těch, kteří ovládají kohoutky plynovodů nebo nakládají vlaky uhlím. Není divu, že se tomu němečtí politici brání.
V případě ČEZu stále ještě dvě třetiny společnosti, tedy i starých, státem postavených elektráren, patří státu. Majitelé zbylé třetiny akcií buď v jejich ceně třetinu firmy, tedy i jejích reaktorů, zaplatili, anebo jim je někdo prodal pod cenou. Ten druhý případ by měly zkoumat orgány činné v trestním řízení, ne?
Detaily třeba zde:
http://www.denikreferendum.cz/clanek/3004-dalsi-studie-potvrzuje-moznost-obnovitelne-energetiky-pro-evropu
http://www.denikreferendum.cz/clanek/1889-site-obnovitelnou-energetiku-zvladnou
Takže pokud Německo instalovalo vloni 2000 MW nových větrných elektráren, odpovídá to 600-700 MW jádra, tedy 1,5-násobku dukovanského reaktoru.
Nicméně fakta jsou taková, že ať už dotované či ne, JE všude na světě vydělávají značné peníze a to i přes to, že el. energii prodávají třikrát levněji než OZE. Považuji však za chybu problematiku JE posouvat jen do pozice ekonomické, protože primární problém je nikoliv v návratnosti investice do JE, ale v tom, že je nemáme prakticky čím nahradit. Tohoto strategického postavení JE je možné se zbavit až po dlouhodobé koncepčně propracované strategii, která paradoxně musí JE zpočátku, když ne podporovat, tak alespoň tolerovat. Jinými slovy: Fungující dobře zabezpečené JE jsou jediné schopné vytvořit politicko-ekonomické prostředí, které nakonec umožní se jich jednou provždy zbavit. Ve vojenství se tomu říká strategický ústup (před nepřítelem). Jenže fundamentalisté zpravidla nejsou schopni strategicky myslet. Proto jsou nakonec jen pro smích a nadělají víc škody než užitku (viz Jan Beránek a „jeho boj“)
http://neviditelnypes.lidovky.cz/nemecko-prodlouzeni-provozu-jadernych-elektraren-fwx-/p_ekonomika.asp?c=A100912_095412_p_ekonomika_wag
Tak jsem se zase mohl přesvědčit, že vládcové Kalkulaček považují každý jiný názor než ten jejich za produkt "rudo-zelené environmentální propagandy". A Vy, Martine, nám tu budete něco povídat o směšnosti..
Rozdíl mezi finanční podporou atomové energii ze strany státu a podporou OZE je v tom, že o ta první je samozřejmá a jakékoliv diskuse o ní se zdají být v polickém a Čezkém klimatu ČR poněkud zbytečné.