Včera v noci oznámila Angela Merkelová, že její kabinet podnikne kroky k prodloužení provozu německých jaderných reaktorů o osm až čtrnáct roků. Jde o rozhodnutí očekávané: překvapením spíše bylo, že německé vládě trvalo skoro celý rok, než se k němu dobrala.

Právě zrušení výstupu z jaderné energetiky, který prosadila koalice socialistů a zelených v roce 2001, se po loňském vítězství pravice zdálo být nespornou věcí. Jak křesťanští demokraté, tak liberálové dávali v předchozích letech jasně najevo, že chtějí rušení jaderných elektráren přehodnotit. Ve volební kampani se nicméně toto téma snažili vytěsnit, protože se ukázalo, že by na něm pouze ztráceli hlasy. Tři týdny před volbami proběhla historicky největší protijaderná demonstrace v Berlíně, zúčastnilo se jí hodně přes padesát tisíc lidí. Podle průzkumů jadernou energetiku dlouhodobě odmítají dvě třetiny německých voličů a řada tradičně pravicových voličů byla kvůli tomuto tématu ochotná dát hlas raději zeleným. Někteří to pravděpodobně i udělali, ale volbám nakonec dominovala jiná témata, která zajistila CDU/CSU a FDP současnou většinu.

Jaderný průmysl pak od prvních dní na vládu tlačil, aby v jeho prospěch rozhodla rychle a hladce. Jenže nečekaně silný odpor veřejnosti a velká kontroverze kolem této otázky přiměla některé politiky, aby postupovali obezřetně. Ve vládě i v samotné CDU/CSU se objevily radiálně rozdílné názory na to, co by vlastně mělo zrušení výstupu z jádra znamenat. Jestřábi z FDP a někteří politici z CSU požadovali bezpodmínečné prodloužení provozu všech reaktorů o 28 let. Na druhé straně stál ministr životního prostředí Roettgen s návrhem, aby se životnost reaktorů prodloužila jen o několik roků, a to ještě pouze v těch případech, kdy prokáží, že navzdory zastaralé technologii je jejich bezpečnost na nejvyšší možné úrovni.

Merkelová pak prozíravě prosadila, že rozhodnutí o budoucnosti reaktorů padne až letos na podzim v rámci aktualizace energetické politiky. To jí umožnilo jednak odložit kontroverzní rozhodnutí až na dobu po důležitých zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku, jednak verdiktu dodat legitimitu odkazem na celkovou energetickou situaci.

Situace se však těžce zkomplikovala, když vládnoucí koalice zemské volby stejně prohrála, čímž přišla o většinu ve Spolkové radě, tedy horní komoře parlamentu.

Ústava požaduje, aby Spolková rada schválila každý zákon, který zasáhne do administrativy nebo hospodaření jednotlivých států. Jakoukoliv „rozsáhlejší“ změnu zákona o výstupu z jaderné energetiky proto podle právních analýz musí schválit obě komory, jinak je napadnutelná u ústavního soudu. Na otázku, co v případě přehodnocení výstupu z jádra znamená „rozsáhlejší“ změna, vzniklo už nejméně tucet právních analýz. Jedná se o pozoruhodný právně-filosoficko-lingvistický spor.

Ministerstva spravedlnosti a vnitra se ve svém výkladu dohodly na kompromisu, že „rozsáhlejší“ znamená změnu o více než třetinu. Další disputace se teď vede o to, z čeho se má tato třetina počítat: z dvaatřiceti let celkové životnosti, které dostaly reaktory k dispozici na základě dohody z roku 2001, nebo ze sedmi let, které jim průměrně ještě zbývají? Výklady jednotlivých aktérů jsou rozdílné, takže je téměř jisté, že pokud vláda při změně zákona Spolkovou radu obejde, kauza nakonec skončí u Ústavního soudu.

Vedle klesajících preferencí a ztrátě většiny v horní komoře se v posledních měsících ještě více vyostřily sváry uvnitř vládní koalice a propukl i k otevřený spor mezi vládou jako takovou a jaderným průmyslem. To když Merkelová navrhla uvalit na jadernou energetiku zvláštní daň z paliva, která by činila asi 2,3 miliardy euro ročně, a to bez ohledu na to, jestli a jak se prodlouží povolení k provozu reaktorů.

(Mimochodem, princip této daně z jádra, kterou už dříve zavedla Belgie, je hodný pozornosti. Vláda ji odůvodňuje tím, že si bere část nezasloužených zisků — tzv. „windfall profits“ — elektrárenských společností. Tyto nezasloužené zisky vznikají výrobou elektřiny v reaktorech postavených kdysi dávno za státní prostředky, tedy z peněz daňových poplatníků. Protože provozní náklady jaderných elektráren jsou relativně malé, elektrárenská společnost díky reaktorům, které zdědila zdarma od státu, generuje obrovské a nezasloužené zisky. Na ty se jim skrze účty za elektřinu skládají spotřebitelé, tedy daňoví poplatníci, kteří ale už předtím zaplatili výstavbu elektráren. Daň tak alespoň část peněz vrací zpět státu a občanům. Je to podle mého názoru zcela legitimní přístup a bylo by na místě stejný princip uplatnit i vůči ČEZ.)

Okamžik pravdy: reaktory, nebo obnovitelné zdroje

Merkelová rozhodnutí vlády vysvětluje tím, že obnovitelné zdroje nejsou dostatečně rozvinuté, takže se Německo bez jádra zatím neobejde. Stávající reaktory prý zajistí levnější elektřinu a stanou se mostem k budoucnosti založené na obnovitelných zdrojích.

Hezkými a zdánlivě rozumnými slovy ale zakrývá podstatu toho, čeho jsme svědky. Ve skutečnosti se v Německu právě teď odehrává epochální střet dvou možných budoucností. Buď budeme pokračovat směrem do budoucnosti založené na obnovitelných zdrojích, nebo se otočíme a zůstaneme odkázání na rizikové a špinavé technologie.

Právě především díky rozhodnutí o pozvolném výstupu z jádra do roku 2023 — na kterém se vláda před deseti lety jako na kompromisu dohodla (sic!) s elektrárenskými koncerny — se v Německu otevřel prostor pro rozvoj moderních technologií. Obnovitelné zdroje vytvořily nové průmyslové odvětví, které tam dnes zaměstnává čtvrt milionu lidí a jehož obrat je díky exportně orientované politice srovnatelný s největšími německými průmyslovými sektory.

Obnovitelné zdroje přestaly být marginálním, doplňkovým zdrojem a dokáží konkurovat klasické energetice. V roce 2009 vyrobily německé jaderné elektrárny 135 TWh (miliard kilowatthodin) elektřiny, obnovitelné zdroje dodaly jen o něco méně, a to 104 TWh. Výstavba nových kapacit využívajících vítr, slunce i biomasu má velkou dynamiku, takže během minulé dekády každý rok zvyšovaly výrobu o desítky procent. Jenom v jediném roce 2009 postavilo Německo celkem 12 000 MW nových větrných elektráren, jejichž roční výroba je ekvivalentem dvou až tří velkých jaderných reaktorů.

Díky rychle rostoucímu podílu obnovitelné elektřiny ale v posledních zhruba dvou letech začalo docházet k jejich přímému střetu s jadernými reaktory, jejichž výkon lze regulovat jen omezeně a těžkopádně. Při vysoké výrobě například elektřiny z větru neměla přenosová soustava dostatečnou kapacitu, aby zároveň pojala i elektřinu z jádra. Jedno nebo druhé bylo potřeba odpojit.

Pokles vytížení jaderných elektráren však znamená obrovský zásah do jejich ekonomiky. Pro ziskovost reaktorů je důležité každé procento času, každá hodina, kdy jsou v provozu (známe to u nás z Temelína, kdy i jednodenní odstávka představuje mnohamilionové ztráty). Pokud by se obnovitelné zdroje expandovaly stávajícím tempem i nadále, znamenalo by to už během tohoto desetiletí konec jaderné energetiky: jejich elektřina by nebyla potřebná a neměla by v rozvodné síti uplatnění. Obnovitelné zdroje totiž už nepotřebují almužnu na technologický vývoj, ale prostor pro komerční růst.

Právě proto velké energetické koncerny bojují do posledního dechu, aby jejich nástup výrazně přiškrtili. Včera se jim v tomto ohledu podařilo dosáhnout velkého — ač zatím naštěstí nikoliv definitivního — úspěchu.

Zamlčovaný fakt, že jaderná energetika není mostem k obnovitelné budoucnosti, ale brutální brzdou, dokazují i dokumenty, s nimiž přišla spolková vláda a které se staly podkladem k včerejšímu rozhodnutí. Konfrontujme s jejich pomocí líbivé všeobjímající řeči s konkrétními čísly:

Podle návrhu akčního plánu pro obnovitelné zdroje, který byl zveřejněn letos v srpnu, by obnovitelné zdroje pokryly 38,6 % německé spotřeby elektřiny už v roce 2020. Akční plán však upozorňuje, že se nejedná o závazný cíl, ale o prognózu založenou na současném stavu a možnostech průmyslu. Asociace firem z oblasti obnovitelných zdrojů uvádí, že obnovitelné zdroje mají reálný potenciál ještě vyšší a mohou už za deset let pokrýt 48 % spotřeby elektřiny.

Prognóza akčního plánu ukazuje, že při současné dynamice naroste v letech 2010 až 2020 produkce obnovitelné elektřiny o dalších 113 TWh. To by s přehledem umožnilo nahradit a odstavit stávající reaktory, přesně podle stávajícího plánu výstupu z jaderné energetiky. V roce 2020 by obnovitelné zdroje mohly dodávat 217 TWh, což je o 60 % více, než souhrnná produkce jaderných elektráren. Z toho by téměř polovinu pokryly větrné elektrárny (104 TWh při instalovaném výkonu 45 700 MW), následované biomasou s podílem 23 %, fotovoltaikou s 19 % a vodními elektrárnami s 9 %.

Kámen úrazu je následující: akční plán není koordinován s novou energetickou koncepcí, kterou kabinet chystá na podzim a která už bude odrážet rozhodnutí prodloužit provoz jaderných reaktorů. Očekává se, že tato nová koncepce následně akční plán pro obnovitelné zdroje změní — a to radikálně k horšímu.

Oficiální prognózy, na základě kterých vláda oznámila prodloužení provozu reaktorů, dokonce explicitně předpokládají prudký pokles rozvoje obnovitelných zdrojů. Meziroční přírůstky fotovoltaiky do roku 2020 se sníží na čtvrtinu současného tempa a po roce 2020 mají prakticky úplně stagnovat (předpokládaný nárůst mezi lety 2020 až 2050 z 33 000 MW na pouhých 39 000 MW). Tempo růstu větrné energetiky se má snížit na třetinu vůči dnešku a po roce 2020 má rovněž prakticky ustat (turbíny na pevnině mají mít výkon 33 300 MW v roce 2020 versus 36 400 MW v roce 2050, výjimkou jsou turbíny v moři s 10 000 MW v roce 2020 a 28 300 MW v roce 2050).

Je tedy nade vše jasné, že pokud se prodloužení provozu reaktorů uzákoní, znamená to prakticky utlumení rozvoje obnovitelných zdrojů — nejen do roku 2020, ale už napořád. Přesně toto je strategie, se kterou hraje vláda a energetické koncerny. Nebuďme naivní, hraje se o naši budoucnost se vším všudy.

Rozhodnutí kabinetu je zlou zprávou. Naštěstí to ale není konec, nýbrž začátek rozhodujícího zápasu. Budeme nepochybně už záhy svědky masivního odporu veřejnosti, soudních sporů i sveřepého politického zápasu o příští vládu, která ještě bude mít příležitost kormidlo otočit zpátky. Už nyní mají zelení v preferencích rekordních dvacet procent a spolu se socialisty by získali ve volbách většinu. Nedejme se!