V České republice jsme už zvyklí na to, že jaderné elektrárny mají prominentní postavení. Zatímco o ostatních energetických zdrojích od uhlí přes plyn až po solár a vítr parlamentní strany vedou alespoň jakousi diskusi — její úroveň nechme pro dnešek stranou — na stavění dalších reaktorů se všichni shodnou. Věcná a důkladná analýza se nepřipouští.

Jaderný průmysl však má elitní postavení i v mnoha dalších zemích. Důvody mohou být různé, od strategických zájmů přes historické propojení s vojenským průmyslem až po čistě finanční vliv jaderné lobby na politiky. Způsob, jakým pak státní instituce nadržují atomu, je mnohdy až směšný.

Naposledy jsem si to uvědomil nad novým vydáním prestižní publikace „Energy Technology Perspectives 2010“, kterou počátkem července vydala Mezinárodní energetická agentura (IEA). Jedná se o nástin globální energetické politiky do roku 2050, který agentura vydává každé dva roky. V tom posledním z roku 2008 se poprvé objevil scénář, který si klade za cíl razantně snížit emise kysličníku uhličitého z očekávaných 57 miliard tun na 14 miliard tun, což by v kombinaci s dalšími opatřeními například v ochraně lesů mohlo stačit k udržení průměrného oteplení pod kritickou hranicí dvou stupňů Celsia.

Ve svém scénáři na ochranu klimatu IEA předpokládá, že v polovině století bude v provozu čtyřikrát více jaderných reaktorů než dnes — konkrétně 1 200 bloků, jaké stojí v Temelíně. To je plán, o jehož uskutečnitelnosti lze z mnoha důvodů pochybovat. Vyžadoval by bezprecedentní tempo budování reaktorů (třicet nových reaktorů ročně, zatímco v posledním desetiletí zvládal průmysl průměrně necelé tři bloky za rok), dostatek uranu na palivo (světová produkce nestačí pokrývat ani dnešní spotřebu, rozdíl zatím dorovnává demontáž části jaderných arzenálů) a také obrovské ekonomické prostředky (při současné ceně cca 5 až 10 miliard dolarů za jediný kus by šlo celkem o 6 až 12 bilionů dolarů).

Příspěvek tohoto masivního jaderného programu ke snížení skleníkových emisí z energetiky by ale činil pouhých 6 %. Obnovitelné zdroje mají podle IEA potenciál trojnásobný a energetické úspory dokonce sedminásobný.

Obrázek: Podíl jednotlivých zdrojů energie na snížení skleníkových emisí. Čtyřnásobná jaderná expanze představuje 6 % (žlutý klín).

↗

Zdroj: ETP 2010, IEA/OECD, červenec 2010

Navzdory mizivému příspěvku k ochraně klimatu by ale masivní jaderná expanze vážně podkopala světovou bezpečnost. Neobešla by se bez šíření jaderných technologií a štěpných materiálů do nestabilních států a podivných režimů, nemluvě o zvýšeném riziku havárie vinou selhání technologie, nedostatku kázně a kompetence operátorů, nebo cíleného útoku jiného státu či teroristů. A nesmíme ani zapomínat na jaderné odpady, které nedokážeme zneškodnit, zatímco bychom jejich produkci několikanásobně zvýšili.

Pozoruhodné na studii IEA je zejména to, že navrhovaná jaderná expanze má identické parametry jako ta, se kterou agentura přišla už v roce 2008. Jediný rozdíl je v ceně. Zatímco před dvěma lety se snažila čtenáře přesvědčit o tom, že jeden reaktor o výkonu 1 000 MW bude stát průměrně 2 miliardy dolarů, letos odhad upravila na 3 až 3,7 miliard. To je téměř dvojnásobek. Přesto ale agentura trvá na tom, že v rámci ochrany klimatu by lidstvo mělo vybudovat přesně stejný počet jaderných reaktorů jako navrhovala při jejich domněle poloviční ceně. Velice dobře to ukazuje, že věcné porovnání možných scénářů a jednotlivých technologií se nekoná. Někdo prostě arbitrárně rozhodl, že agentura bude navrhovat tisícovku reaktorů stůj co stůj.

Fakt je ale také ten, že IEA cenu reaktorů pořád hrubě podceňuje. Reálné ceny nových bloků jsou na úrovni 5 až 10 miliard dolarů, byť i tohle jsou zatím jen odhady a předběžné rozpočty, protože jejich stavba ještě ani nezačala.

Můžeme si teď dva roky tipovat, jestli scénář v roce 2012 znovu zdvojnásobí cenový odhad reaktorů, aby se konečně přiblížil skutečnosti — a jestli se to nějak odrazí v navrženém energetickém mixu.