Proč nelámat kouzlo soukromého vlastnictví

Vladimír Ješko

Autor polemizuje s textem Michaela Hausera „Jak zlomit kouzlo soukromého vlastnictví?“ a zdůrazňuje, že pro svobodu a demokracii má zásadní význam odpovědnost, kterou má každý jedinec za sebe a za své činy.

Intelektuální levice má tendenci snižovat význam individuální odpovědnosti v konání jedinců. Má tendenci hledat pro různé formy neúspěchu různé typy omluv — ty mohou spočívat v nesprávně nastaveném „systému“, determinantech jako je prostředí, ve kterém člověk žije či ze kterého vzešel, a s ním se pojící psychická traumata z dětství, ignorance určitých problémů ze strany politické elity apod. Zastírá se tu základní a nepopulární fakt, že člověk je odpovědný za svůj osud, a bez ohledu na to, že okolnosti našeho života většinou nemáme pevně v rukách, jsme to my, kdo svému životu určuje směr a kdo se rozhoduje ke konkrétním činům. Jsme to pak také pouze my, kdo nese za své činy odpovědnost.

Rozdíl mezi levicí a pravicí je do značné míry rozdílem mezi dvěma odlišnými pojetími svobody. Bývají označována jako svoboda negativní a pozitivní. Negativní svoboda je svobodou od něčeho, tj. nikdo nám nebude bránit něco dělat. Pro tuto svobodu je irelevantní, zda jsme sami schopni dosáhnout stanovených cílů. Stačí, že nám formálně nic nebrání. Není důvodu, aby nám někdo pomáhal, a tím teprve umožnil uskutečnit „pravou“ svobodu — tj. dosáhnout svých cílů — což je vyjádřením svobody pozitivní, svobody, jak ji chápe levice.

K obhajobě negativního pojetí svobody, a tudíž i současné pravicové politiky, můžeme paradoxně využít Sartrovo pojetí svobody, se kterou se nerozlučně pojí pojem odpovědnosti. Přestože Sartre byl celoživotním stoupencem levice (a ve svém pozdním období dokonce stoupencem levice nedemokratické), jeho pojetí svobody a odpovědnosti, jenž má svoji nejryzejší podobu v pozdější fázi jeho raného období ve spisech Bytí a nicota a Existencialismus je humanismus, má zcela jasně pravicové konsekvence. Sartrovo pojetí svobody je totiž silně negativní (a tudíž silně pravicové). Hlavním postulátem umožňujícím Sartrovo pojetí svobody je přesvědčení, že vždy můžeme volit. Dokonce i v případě, že nám někdo či něco fatálně brání v uskutečňování našich cílů, máme možnost o danou věc usilovat. Sartre uznává, že člověk je silně determinován všemi možnými okolnostmi — dědičností, místem a časem narození atd., říká však, že jsme to my, kdo dává smysl vnějšímu světu, a tudíž jsme to my, kdo vybírá cíle. Tím si také určujeme své meze, na které následně naráží naše snažení. Za vše, co děláme, jsme odpovědní, neboť jsme to my, kdo si pro sebe volí smysl světa.

Pro Sartra vůbec není důležité, zda jsme reálně schopni dosahovat svých cílů. To by již nebyla svoboda, nýbrž moc. Sartre v Bytí a nicotě objasňuje, že „být svobodný neznamená dosáhnout toho, co jsme chtěli, nýbrž určit sebe tak, abychom chtěli (tj. volili v nejširším slova smyslu) skrze sebe samé. Jinak řečeno — úspěch není pro svobodu vůbec důležitý. Technický a filosofický pojem svobody, který nás zde jedině zajímá, však pouze znamená autonomii volby. Poněvadž ale volba je totožná s konáním, předpokládá na rozdíl od snění nebo přání již počátek uskutečňování. Nemůžeme proto tvrdit, že zajatec má vždy svobodnou možnost uprchnout z vězení, což by bylo absurdní, ani to, že má vždy svobodu přát si propuštění, což by byla samozřejmost bez jakéhokoli významu, ale to, že má vždy svobodnou možnost snažit se uprchnout“. A člověk dle Sartra nemůže nevolit, neboť odmítnout volit je také volba, která má svůj dopad. Ten, kdo je schopen dosahovat svých cílů, je mocný. Ten, kdo je schopen volit (tedy každý člověk), je svobodný.

Dle Sartra je člověk zcela odpovědný za svůj osud. Ačkoliv je do světa vržen a ke svobodě odsouzen (nikdo se ho neptal, zda chce přijít na tento svět a zda chce být svobodný a odpovědný), je za své činy zcela odpovědný. Je odpovědný dokonce i za druhé lidi, které svými činy ovlivnil, neboť tím, jak člověk žije, automaticky vytváří jakýsi vzor, jak by lidé měli žít. Svět nějakým způsobem objektivně existuje, ale člověk si v něm vytváří hodnoty, které pak uznává, dává smysl jednotlivým věcem a událostem, a tím si i vytváří své překážky, meze a cíle. Veškerá determinace (Sartre říká „součinitel odporu věcí“) tedy není argumentem proti naší svobodě, protože jsme to my, kdo si tuto determinaci interpretuje a dává jí smysl.

Takové přesvědčení je jasným popřením levicového pojetí „pozitivní“ svobody. Je zcela pravicové. Říká nám jsi odpovědný za svůj osud, neboť jsi vždy svobodný. Dělej, jak myslíš, ale poté si nes následky svých činů. Nemůžeš odpovědnost za své činy svalit na něco či někoho jiného (prostředí, dědičnost, osud), neboť jsi to ty, kdo volí smysl světa a interpretuje si ho dle svého. Nikdo ti nedá rozhřešení, jsi v tom sám, vržen do světa a opuštěn. Z toho však také vyplývá, že pokud se ti bude dařit, je to také zcela tvoje zásluha, kterou ti nikdo nemá právo upírat, zpochybňovat či nutit tě se s někým dělit, neboť ti, co byli méně úspěšní, si za to mohou taktéž sami, mají stejnou svobodu a odpovědnost jako ty.

Je paradoxní, že se jedná zrovna o Sartra, u kterého bývá často zdůrazňováno pouze jeho pozdní období, okouzlené různými formami totalitarismu, na úkor období raného, ale které učení než jeho teorie svobody a odpovědnosti je více v rozporu s marxismem, ale i s demokratickou levicí jako takovou, která přichází s mnohými dávkami a úlevami pro méně úspěšné a těm úspěšnějším naopak nakládá větší břímě v podobě progresivní daně? Vždyť svoboda a odpovědnost je dle Sartra u všech stejná. Ze Sartrova pojetí svobody a odpovědnosti vyplývá zcela pravicové upřednostnění rovnosti příležitostí (rovnosti šancí) před rovností výsledků.

Odpovědnost, která je v tomto konceptu integrálně včleněna do pojmu svobody, tedy nelze vykládat jako solidaritu těch, kteří v životě uspěli s těmi méně úspěšnými (či, řečeno bez skrupulí, s těmi více línými či méně schopnými), nýbrž jako individuální odpovědnost jedince za svůj osud a taktéž odpovědnost za obraz, který svým životem vyvolává ve druhých lidech. Pro Sartra je život, který vedeme, jakýmsi (ať už uvědomělým či neuvědomělým) vzorem, modelem, kterým sdělujeme ostatním, jak by i oni měli žít. Toto myšlení naopak umožňuje odsoudit případnou lenost či neochotu vyvinout ve společnosti pozitivní aktivitu.

Michael Hauser se ve svém článku ptá, jak zlomit soukromé vlastnictví, aby neohrožovalo demokracii, a přichází s tezí, že demokracie je víc než soukromé vlastnictví. Je tato teze oprávněná, nebo se jedná o nesmyslnou kontradikci? Přílišná honba za soukromým vlastnictvím zajisté není vyjádřením skutečné inteligence, poukazuje spíše na určité mantinely ve způsobu myšlení, za které jedinec není schopen jít. Soukromé vlastnictví je však přesto hodnotou, která k demokracii neodmyslitelně patří. Již John Locke, otec-zakladatel moderní demokracie a teorie základních lidských práv, začlenil právo na soukromé vlastnictví mezi tři přirozená práva člověka vedle práva na život a osobní svobodu. Pokud od tohoto faktu odhlédneme a zamyslíme se čistě nad fungováním lidské psychiky, tak můžeme formulovat dva pozitivní aspekty, které soukromé vlastnictví demokracii přináší. Soukromé vlastnictví můžeme chápat jako jistý barometr individuální odpovědnosti — ve smyslu schopnosti jeho spravování. Kdo není schopen rozumně spravovat své vlastnictví, zajisté nebude schopen rozumně a odpovědně spravovat a řídit ani nic jiného.

Soukromé vlastnictví nám zároveň umožňuje mít pocit svobody, plynoucí z úspěchu vlastních schopností. Lidská psychika totiž není stavěna pro realizaci absolutní rovnosti. Jak říkal již Vilfredo Pareto, každá společnost vždy musí být rozdělena na vládnoucí a ovládané a každý pokus o svržení stávajících hierarchií povede opět jen k nastolení hierarchií nových. Dějiny tento předpoklad potvrdily. V čem by spočívala svoboda našeho konání, kdyby se výsledky tohoto konání neodrazily od našeho úspěchu? A soukromé vlastnictví je pro mnohé (bez ohledu na to, jestli to je či není správné) právě ukazatelem takového úspěchu. Abychom mohli mít radost ze svého úspěchu, musíme vidět, že tento úspěch nemá úplně každý. To neplatí pouze pro soukromé vlastnictví, nýbrž pro jakýkoli myslitelný úspěch.

Nerovnost (ať již ve vlastnictví, postavení ve společnosti či v čemkoli jiném) tedy umožňuje pocit svobody skrze úspěch. A svobodná soutěž jedinců, kteří mají rovnost příležitostí (avšak nejsou uměle směrováni k rovnosti výsledků), je základem demokracie. Podpora a solidarita má smysl v případě jednotlivců, kteří, bez ohledu na svoji vůli, nemohou kvůli zdravotnímu postižení, nemoci či stáří s ostatními rovnost příležitostí sdílet. V opačném případě neexistuje na jakoukoli podporu smysluplný nárok. Rovnost příležitostí nesmí být ztotožňována s rovností výsledků, neboť výsledná nerovnost je vyjádřením naší individuální svobody a odpovědnosti, neboť ukazuje, jak jsou jednotlivci schopni se svobodou odpovědně nakládat. A jakékoli umělé zásahy do soukromého vlastnictví (nebo do jiného aspektu úspěchu ve společnosti, o který lidé mezi sebou soutěží) jsou popřením původní rovnosti příležitostí a svobody jako takové. Soukromé vlastnictví tedy není možné v demokratickém uspořádání ostrakizovat a označit ho, tak jako Michael Hauser, za nepřítele demokracie.

Hauser vyjadřuje své obavy z toho, co označuje za „neoliberální reformátorství“, které „táhne Evropou a má podivnou sílu“. To, co Hauserovi uniká, je výše zmiňovaný pojem odpovědnosti. Evropské pravicové vlády snažící se krotit hrozivé deficity veřejných financí nejsou skupinami jakýchsi zarputilých dogmatiků, kteří prosazují své pomýlené ideje i proti vůli většiny občanů (jak se nám Hauser snaží sugestivně vnutit). A už vůbec jim nejde o odstranění demokracie ve prospěch soukromého vlastnictví. Jak již bylo zmíněno, posvátnost soukromého vlastnictví je jedním ze základních stavebních kamenů demokracie (naopak totalitní režimy různého druhu k němu nikdy nechovaly obzvláštní úctu), tudíž Hauserův závěr, že demokracie je víc než soukromé vlastnictví, nedává valný smysl (snad pouze tak, že úcta k soukromému vlastnictví je jednou z důležitých komponent demokracie, a v tomto smyslu je mu demokracie nadřazena, neboť celek je více než jeho část, což však není to, co měl na mysli Hauser).

Musíme tedy konstatovat, že důvod, který pravicové vlády vede k jejich údajnému „radikalismu“ (ten se může jevit jako radikální pouze obyvatelům štědrých sociálních států, zvyklých na neprotrhnutelnou síť všemožných dávek a úlev), spočívá právě v oné vlastnosti s názvem odpovědnost. V osobním životě je každému jasné, že pokud jeho výdaje převyšují jeho příjmy, je cosi v nepořádku. Je zcela zřejmé, že člověk, který tuto skutečnost dlouho ignoruje, nemůže dopadnout dobře. Je zajímavé, že pokud se jedná o stát, jehož výdaje jsou již dlouhou řadu let vyšší než příjmy, mnoho jedinců tím není ani v nejmenším znepokojeno, a někteří jsou dokonce rozzlobeni, pokud se vláda snaží tento stav účinně řešit.

Řešení, které navrhuje levice vysoká míra zdanění, která by umožnila umořovat státní dluh z kapes těch nejúspěšnějších, nejkvalifikovanějších a nejpracovitějších, není řešením korektním. Samotná progresivní daň, která (zcela nepřekvapivě) pochází původně od Marxe, není ve skutečnosti ničím jiným než formou diskriminace, a pokud na ni pohlédneme svobodným kritickým rozumem, oproštěným od všech konstrukcí a předsudků, tak působí dojmem, jako by se společnost závistivě mstila těm nejlepším členům za jejich úspěch. Neboť, vrátíme-li se k předchozí teoretické konstrukci o svobodě a odpovědnosti, jestliže si za svůj osud může každý sám a každý si nese rovný díl svobody a odpovědnosti (což je ta jediná a skutečná rovnost, která do demokracie patří), je zcela diskriminační, pokud jeden člověk musí platit za neúspěch jiného. Vysoké zdanění, ze kterého plynou vysoké dávky, také vychovává méně odpovědné občany k ještě větší neodpovědnosti, což přináší potřebu ještě vyšších dávek a ještě vyššího zdanění. Je také alarmující, že ti, kteří jsou adresáty všemožných dávek, si této zcela nesamozřejmé skutečnosti nejenže neváží, nýbrž často vyjadřují své pohrdání vůči těm, kteří přispívají na jejich existenci, a chtěli by od nich s naprostou samozřejmostí mnohem více.

Hauserovo tvrzení, že právo na soukromé vlastnictví je diskriminací těch, kteří žádné soukromé vlastnictví nemají, je nesmysl. Jak bylo výše zmíněno, soukromé vlastnictví vychází ze schopnosti jedince realizovat odpovědně svoji svobodu.

Nerovnost není diskriminací, tou by naopak byla uměle vytvořená rovnost. S pojetím diskriminace, které předkládá Hauser, by bylo možné za diskriminaci označit cokoli. Již ve škole by špatná známka z matematiky byla diskriminací těch, kteří nemají matematicko-logické myšlení, z dějepisu naopak diskriminací těch, kteří nemají dobrou paměť, a z filosofie těch, kteří neumí hledat ideové souvislosti mezi texty.

Stejně tak bychom v rámci pohovoru s uchazečem o zaměstnání, ve kterém se zjišťuje míra uchazečovy schopnosti vykonávat danou práci, mohli označit za diskriminaci odmítnutí těch, kteří tyto schopnosti nemají. A, koneckonců, pokud Hauserovu linii myšlení dovedeme ad absurdum, tak lze označit existenci gravitace za diskriminaci všech, kteří neumějí létat, a dokonce samo postupné opotřebení každého žijícího organismu za nepřístojnou diskriminaci všech, kteří nejsou nesmrtelní…

Proč tedy nelámat kouzlo soukromého vlastnictví? Především proto, že nás vychovává k odpovědnosti a bez odpovědnosti není skutečné svobody. A to je hodnota, o kterou by nám všem, kteří rádi žijeme v demokracii, mělo jít.

    Diskuse (20 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    January 7, 2011 v 8.3
    "ideové souvislosti mezi texty..."
    Že by studentům v Olomouci zapomněli říci o Schellingovi a Hegelovi? Kam to naše školství spěje?
    AB
    Adam Borzič
    January 7, 2011 v 9.54
    To je na tom pravicová inteligence vskutku bídně, když si musí vypomáhat Sartrem, aby zdůvodnila patos "svobody a odpovědnosti"! Už dlouho jsem nečetl nic tak demagogického, ale dobře, že to DR otiskl. Coby křesťan věřím, že máme odpovědnost za sebe navzájem. Z tohoto textu jde na mne mráz.
    martin škabraha, autor erót-ické literatury
    January 7, 2011 v 11.45
    Ješkovy voči!
    Tento text je příkladem možná nejhorší polohy, kterou zná akademická filozofie - že totiž dodá zdání myšlenkové hloubky, vznešenosti a jakési vědeckosti prachsprostému tlumočení vládnoucí ideologie. Báječně se k tomu hodí určitý typ "aplikované fenomenologie", která konkrétní společenské pozice schová do mystického vynoření se jakési čisté podstaty, v tomto případě svobody. Vznešené světlo zjevujícího se fenoménu odvádí pozornost od nekorektního způsobu argumentace, založené na směšování pojmů a rovin.

    Klíčová je v celém tom blábolu scéna, v níž Sartre evokuje situaci vězně zavřeného v cele - ano, v tom existenciálním smyslu je i tento vězeň svobodný. A zodpovědný - vždycky se může pokusit o vzpouru (aspoň tím, že by třeba spáchal sebevraždu, když nemůže zvítězit jinak) a nemůže vinit než sebe, když se o ni nepokusí. Už tady mimochodem vysvítá, že sartrovský pojem zodpovědnosti je třeba interpretovat opačným směrem, než to dělá autor, ale to nyní ponechám stranou. Důležité na tomto místě je, že ukazuje absurdnost autorovy argumentace, spočívající v tom, že se od existenciálního pojmu svobody (kterou nelze ztratit ani ve vězení a to je jejím určujícím rysem) přejde ke svobodě občanské a politické, jež má evidentně rysy zcela jiné, protože zavření do cely je její neoddiskutovatelnou ztrátou.
    Dalším příkladem argumentační nedostatečnosti je následující pasáž: "Lidská psychika totiž není stavěna pro realizaci absolutní rovnosti. Jak říkal již Vilfredo Pareto, každá společnost vždy musí být rozdělena na vládnoucí a ovládané a každý pokus o svržení stávajících hierarchií povede opět jen k nastolení hierarchií nových. Dějiny tento předpoklad potvrdily." Co tady znamená slovo "musí"? O jakou jistotu se tu jedná? Je to jistota plynoucí z čistoty fenoménu, jako tomu bylo v té sartrovské pasáži? Asi sotva, protože Paretův argument je primárně sociologický, resp. sociálně psychologický a v principu se opírá o určitou interpretaci lidských dějin. Co pak znamená, že dějiny něco "potvrdí"? Zase: jaký je to typ jistoty? Nejen že je to nekonzistentní (pojem svobody se vypracuje na fenomenologické, tedy ahistorické půdě, zatímco ospravedlnění nerovnosti se odvolává na lidskou psychologii a "potvrzení dějinami"), ale dokonce to vnáší do textu něco, co vyvrací jeho východisko. Ta paretovská teze o nemožnosti překonat dualitu ovládaní - ovládající jde totiž zjevně zcela proti sartrovskému duchu vzpoury, ostatně, bylo by ji možné ještě podpořit argumentem podobně psychologicko sociologickým, že totiž lidé touží víc po autoritě a vedení než po svobodě. V tomto okamžiku by se autor jistě ale bránil, že takové tvrzení se nemůže dotknout svobody v Sartrově smyslu - ta je totiž myšlena jako čistý fenomén. A v tom to právě vězí - politické postoje, které VJ zastává a které jsou nutně relativní ve smyslu přináležitosti k určitému táboru a hájení nějakých zájmů nelze opírat o pojem svobody, který je absolutní jen za tu cenu, že je zcela vyňat z konkrétních historických a politických souvislostí (pročež je pak jedno, jestli nositel té svobody pobíhá po Olomouci nebo sedí jako vězeň v útrobách jejích kasemat).

    Nemá smysl věnovat se jednotlivým bodům, řeknu jen to hlavní - zajímalo by mne, jaký politický postoj si autor myslí, že hájí. Podle mého názoru je to sociální darwinismus. Není to ani liberalismus, alespoň ne moderní, ten si totiž moc dobře uvědomuje, že rovnost příležitostí je v rozporu i s ekonomickou diskriminací. Důvod, proč si to neuvědomuje i VJ, je právě v onom směšování konkrétní historické reality s jejím zfalšovaným obrazem v podobě věčných, absolutních podstat. V soukromém vlastnictví vidí jakési mystické vyjádření autentické lidské svobody (čistý fenomén), není schopen vnímat to, že konkrétní podoby nabývání, držení a rozmnožování tohoto vlastnictví mohou vytvářet prostředí, které zásadně omezuje množství alternativ, mezi nimiž reální lidé volí (a reálným lidem není jedno, jestli jsou ve vězení nebo ne - přičemž určitý systém soukromého vlastnictví je vlastně uvězňuje uvnitř jakési cely). Sociální darwinismus hovoří o přežití nejschopnějšího - nejschopnějším (fittest) rozumí přitom toho, kdo se nejlépe přizpůsobil (je nejlépe "fit") určitým "okolnostem". Když už chce VJ používat Sartra, tak ať ho nepřekrucuje a odvodí z jeho pojmu zodpovědnosti, to, co mu náleží - totiž to, že člověk nemá přijímat okolnosti svého života prostě jako dané prostředí, kterému se musí přizpůsobit (což je jádro Ješkova politického postoje), ale má je aktivně měnit, svrhnout to, co činí z jeho života celu.

    Celkově z toho opravdu jde mráz. Toto je typ "filozofie", jejíž rolí je kázat o svobodě, zodpovědnosti, zásluze a vině nad bezdomovcem umírajícím někde v příkopu. K ničemu jinému neslouží a ničím jiným není.
    DR
    Dušan Radovanovic
    January 7, 2011 v 14.2
    Nebyl bych tak ostrý, myslím, že je opravdu dobře, že tu podobný text,který se snaží o poučenou obhajobu vládních pozic, vychází. Bohužel v něm však také spatřuji příliš mnoho zejících děr. Ano jako jedinec jsem svobodný prakticky vždy a prakticky vždy mám možnost volby. Vědomí toho vede k žádoucí důslednosti a odpovědnosti. Jistě absolutistický panovník stejně jako bezdomovec mají v nejširším smyslu svobodu konat i odpovědnost. Nastavení parametrů tak, aby jejich podmínky k dosažení cílů byly ale pokud možno srovnatelné ani jednoho z nich o zmiňovanou svobodu či odpovědnost pochopitelně nepřipraví.

    Patrně nejvíc mě fascinuje směšování této existenciální svobody s pojmem "rovnost příležitostí", které autor jakýmsi kouzlem vytáhl ze své interpretace Sartra, aniž by ji jakkoli doložil.

    Jestliže je skutečně zcela pravicové upřednostnění rovnosti příležitostí, pak nechť pravice zruší institut dědictví (zdědím-li tři byty a miliony na kontě, jistě nemám stejnou příležitost být úspěšný než ten, kdo nezdědí nic), nechť podpoří čistě veřejnoprávní vzdělání atd. Pak nechť si každý vyběhne ze stejné startovní čáry, dosahuje úspěchů a ukájí se nad neúspěchy druhých, udělá-li mu to dobře.

    Je zajímavé, že autor připouští možné nerovnosti, vždy však pouze fyzické - zdravotní postižení, nemoc, stáří - skutečně se nedomnívá, že jiné nerovnosti neexistují? Myslím, že by se měl zamyslet, neboť to do jeho darwinistického pojetí jakožto volného zápasu bez pravidel nezapadá. Nemůže se snad zdravotně postižený rozhodovat stejně svobodně jako kdokoli jiný, dle teorie páně Ješka?
    KL
    Karel Lippmann, středoškolský učitel
    January 7, 2011 v 14.50
    Souhlasím s Martinem Škabrahou, že "toto je typ 'filozofie', jejíž rolí je kázat o svobodě, zodpovědnosti, zásluze a vině nad bezdomovcem umírajícím někde v příkopu". Bohužel si tato "filozfie" začíná nenápadně, ale účinně podmaňovat celé naše školství, např. prostřednictvím patadidaktických projektů rámcových vzdělávacích programů či nové podoby maturity
    VJ
    Vladimír Ješko
    January 7, 2011 v 18.13
    Stručné odpovědi
    Milý Martine, Tvá schopnost psát brilantní texty, které způsobem hraničícím s genialitou zakrývají skutečný stav věcí, je nesporná. Položím ti jednu otázku, která souvisí s prostou a nevyumělkovanou podstatou mého sdělení. Jako zaměstnanec pobíráš jistý plat, co si myslíš, že se stane, pokud budou Tvé výdaje dlouhodobě vyšší než Tvé příjmy? A dovol mi ještě jednu otázku. Opravdu si myslíš, že v současné době, kdy se vlády střídají v rychlém sledu, aniž by byly schopny něco zásadního prosadit, existuje něco jako "vládnoucí ideologie"?
    Na oplátku Ti odpovím také já. Sociálním darwinistou nejsem, stejně jako nejsem žádným výrazným představitelem některého z ...ismů. Jsem prostě svůj. Také mi dovol dodatek, že nad oním umírajícím bezdomovcem mi opravdu srdce neustrne a slzu nezatlačím, svých zkušeností s těmito lidmi mám věru nemálo a to mě poněkud limituje v jejich litování.
    Pro pana Kopeckého: Na Vaše poněkud arogantní dvě věty bych vám, kdybychom byli v hostinci a nikoli v seriózním periodiku, odpověděl dvěma slovy...
    Pro pana Borziče: Na mě jde zase mráz z celých dvoutisíciletých dějin křesťanství. Jsem rád, že žiji (zatím) ve svobodné zemi, kde mě nikdo nenutí přijímat právě takové demagogické ideologie, jako je křesťanské náboženství.
    AB
    Adam Borzič
    January 7, 2011 v 19.14
    Pane Ješko,
    já jsem asi poslední, kdo by chtěl popírat zločiny křesťanství v dějinách. Ovšem redukovat celé dějiny působení křesťanství pouze na ně - možné není. Dokonce i Vámi do nebes velebená "svoboda" se v evropské civilizaci vynořila v kontextu křesťanství, byť toto vynořování mělo nezřídka polemický charakter. Ovšem chápu, že Vás křesťanství rozčiluje, jeho sociální učení (v převládající podobě) totiž nezná a neuznává absolutní soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví je sice v pořádku, ale vždy pouze s ohledem na společné dobro, které je soukromým zájmům nadřazeno.
    A nemám dojem, že jste M. Škabrahovi odpověděl. To, že jste "svůj", je sice pěkné, ale argument to není.
    Také by mě zajímalo, jak si vysvětlujete Sartrův vývoj. Z Vaší úvahy to vypadá, že to byl nadaný pravicový myslitel a pak se nějak osudově zkazil a stal se z něj "ošklivý levičák".
    Přeji pěkný večer.
    A. B
    VJ
    Vladimír Ješko
    January 7, 2011 v 21.5
    Pane Borziči,
    nenapsal jsem, že Sartre byl pravicovým myslitelem (to by byl vskutku nesmysl). Samozřejmě, že to byl celoživotní stoupenec levice (jak stojí v mém článku). Mé sdělení spočívalo v tom, že, ač je to paradoxní, lze jeho rané pojetí svobody a odpovědnosti s jistou mírou kontroverze interpretovat pravicově.
    Pokud se mě ptáte na Sartrův vývoj, rád Vám ho stručně objasním. Sartrovo myšlení lze v podstatě rozčlenit na čtyři období. To první skončilo, jak píše sám Sartre v Autoportrétu sedmdesátníka, "v posledním dni září roku 1939, kdy jsem obdržel svůj povolávací rozkaz a byl jsem nucen jít do kasáren v Nancy". Bylo to jeho nejranější období, charakteristické např. díly Transcendence ega, Nástin teorie emocí, Nevolnost. Zážitek války (byť pouze "podivné") a následná internace v německém zajateckém táboře, způsobila jistou proměnu a zapříčinila vznik jeho klasického existencialistického období, charakteristického např. spisy Bytí a nicota či Existencialismus je humanismus (původně jeho slavná přednáška z 29. 10. 1945), Sešity z podivné války, stejně jako románem Cesty k svobodě či slavnou divadelní hrou S vyloučením veřejnosti ad. Obě tato období jsou mi sympatická. Pak se však, kolem roku 1950, opravdu, jak vy říkáte, "zkazil" a započalo jeho totalitní období, které trvalo až do konce šedesátých let. V této době vyprodukoval některé texty, se kterými je zcela nemožné se ztotožnit. Sedmdesátá léta (která zčásti prožil již jako slepý), jsou opět o něčem jiném, dosti specifická, spadá sem například Flaubertův životopis s názvem Rodinný blb. To je jen tak krátce, když jste se ptal, s článkem to tak úplně nesouvisí.
    Ještě se vyjádřím k Vaší připomínce ohledně mého "zaškatulkování". Opravdu necítím žádnou povinnost bezvýhradně patřit pod nějaký ...ismus. Člověk je, řečeno Sartrovými slovy, "vesmírem lidské subjektivity" a jako takový může být těžko definitivně zaškatulkovatelný. Snahy označit mě za jakéhosi tlumočníka "vládnoucí ideologie" či za "pravicovou inteligenci" považuji za absurdní a poněkud úsměvné. Je samozřejmé, že tváří v tvář článkům jako je ten od Michaela Hausera se v rozumném člověku zvedme vlna "pravicového rozhořčení" (anebo, lépe řečeno, vlna zdravého rozumu).
    Přeji též hezký večer
    Ivan Štampach, religionista
    January 7, 2011 v 21.22
    Pane Ješko, jsem už řádku desetiletí obhájcem svobody zhruba ve Vašem pojetí. Ve vzdálenějších desetiletích s docela nepříjemnými následky. Rozlišuji svobodu vnitřní, o které floskule říká, že je možno ji mít i v okovech. Přísluší k lidství, ale já se obávám, že tuto možnost všichni lidé neuplatňují. Aby ji člověk napřed v sobě (a pak navenek proti překážkám) vybojoval, musí uplatnit inteligenci, kreativitu a odvahu.

    Možná by se v tomto smyslu mohlo říct, že jsem liberálem. Jsem asi, alespoň jsem o tom často ujišťován, náboženským liberálem. Jsem liberálním křesťanem, protože jsem vykoupen, tedy vysvobozen. Jsem jim navzdory náboženským institucím, a s nimi jsem se dostal do podobného konfliktu jako s minulým režimem. A jsem jím jinak, než to ukazuje dnes hojně rozšířený (i v tuhých náboženských organizacích uplatňovaný) zploštělý, povrchní, redukcionistický, banalizující a nekulturní náboženský modernismus.

    Asi i mé politické přesvědčení má liberální komponentu a není mi divné, že si v mnohém politicky rozumím s českými liberály Bělohradským, Pehem, Patočkou. Jsem proto, aby politický systém nekladl překážky vnějšímu uplatnění vnitřní svobody. Aby umožnil jednotlivci jednat tak, jak sám chce (v mezích daných spravedlivým zákonem), např. s ohledem na to, že svoboda jednoho se může navzájem omezovat se svobodou druhého a nevěřím na to, že v tomto střetu je právo na straně silnějšího. Je-li tam absence zákona, a tedy anarchie, je hned v těsném sledu za ní tyranie, resp. systémy, které bývaly označovány jako oligarchie či plutokracie.

    Právě proto, že jsem v tomto smyslu liberál, jsem stoupenec politické levice. Svoboda v tomto systému je deklarována. Je-li "negativní svoboda" v Ješkově pojetí JEN touto deklarací, je to fikce. Je nutná i rovnost příležitosti. A je jasné, že už zmíněný bezdomovec ve škarpě má zcela jiné startovací podmínky, než ten, kdo si může koupit úředníky veřejné správy, policisty a soudce, zákonodárce a jejich produkty. Kdo jako vlastník má velkou moc nad mnohým a nad mnohými, může jednat s naprostou libovůlí. I když stojí za připomenutí Hegelova geniální analýza pozic "pána" a "raba", podle níž první tím, že bere svobodu druhému, sám ji ztrácí.

    Uspořádání ve smyslu radikálního, angažovaného humanismu, kterému se z jakési nostalgie říká levicové, usiluje o to, abychom si odstranili vnější překážky uplatnění vnitřní svobody pro nás všechny rovnoměrně. Připouštím, že za příznivých okolností může být vlastnictví zárukou vnější svobody a jsem proto, aby v této zemi bylo deset milionů vlastníků a deset milionů svobodných podnikatelů. A také si nenechám zakázat být solidární s těmi, kdo po rovnocenném startu jsou méně úspěšní.
    Lukáš Kraus
    January 7, 2011 v 23.54
    Přidám pouze malý postřeh. Jen opravdu duchem nesvobodný člověk hodnotí a kastuje obsah slova svoboda v tomto ohledu na prázdná "slovíčka" pravicový a levicový. To už je samo o sobě vypovídající o jistém svérázném svazáckém druhu uvažování.

    Svoboda je především sdílená. Neexistuje svoboda jednotlivce ve společnosti jako taková, ale svoboda všech jednotlivců ve společnosti. Není možné si hrát na svobodného, když polovina či více populace je zahnána do kanálů, do spárů šikany, determinována od narození do smrti (dědičnými) virtuálními materiálními pozlátky a systémy, které znevolňovaným zjevně neslouží k žití, ale maximálně přežívání, tím méně ke svobodě ducha.

    Taková společnost je nesvobodná, totalitní, nehumánní a autoritářská. Proto chce levicová politika programově svobodu sdílenou, pro všechny členy společenství stejného živočišného druhu. Jelikož bez svobody bližního svého ztrácíme i tu svou. A jestli chce autor konkrétní příklad. Velmi rád. Bolševický kádr za totality s veksláckým kontem a volným pohybem přes hranice o sobě mohl specielně při pohledu na znevolněné hovořit jako o svobodném. Realita byla ale taková, že šlo o totalitní režim. Dnes je situace neméně naléhavá. V jistých ohledech stejná, když se podíváme na takového svobodného pana Drobila a další otevřeně svobodné pány, je situace společnosti v ještě horší situaci.

    + Další komentáře