Společenský establishment se rozhodl normalizovat politickou situaci, která nastala po voličském vzdoru v posledních volbách do parlamentních komor a městských zastupitelstev. Metody, které k nastolení normalizace používá, jsou prastaré a mnohokrát vyzkoušené: manipulace fakty a přepisování minulého dění tak, aby lépe vyhovovalo oficiálnímu obrazu. Vymývání mozků se odehrává nenápadně. I proto si málokdo dokáže přiznat, že se nechá opít rohlíkem.

Novoroční projev Milouše Gustáva Klause

V čele tohoto posouvání společnosti ke světlým včerejškům již přes dvacet let stojí mistr ve vymývání mozků Václav Klaus. Slova jako „stabilita“ a „reformy“ používá již od počátků ekonomické transformace k zastírání či popírání negativních jevů, které provázejí celou jeho politickou éru. Kupříkladu: údajně kvůli nutné rychlosti reforem nebyl čas dát transformaci dostatečný právní rámec — tuto „transformační lež“ slýcháme již od počátku devadesátých let.

V posledním novoročním projevu projevil Klaus úpadek myšlení, srovnatelný snad jen se způsobem uvažování komunistických normalizátorů. Prezident třeba oznámil, že špatně rozhodovali politici, kteří nastoupili po něm, o vlastních, fatálních chybách tradičně pomlčel. Podle Klause jsme žili na dluh, který nikdo nesplácel. O tom, že největší část onoho dluhu tvoří tzv. transformační náklady (tedy především následky tunelování a dalšího rozkrádání, které Klausova česká cesta privatizace umožnila), jsme ovšem v jeho projevu nezaslechli ani slovo.

A volání po stabilitě Klaus oživil stejnými slovy, která použil, když se jeho poslední vláda začala otřásat v základech: „Potřebujeme vládu stabilní a funkční… Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří.“

Za tím, opět postaru, stojí v podtextu tento vzkaz:

Rozumní lidé jsou ti, kteří podpoří reformy v takové podobě, jak je vláda připraví. Kdo je nepodpoří, či dokonce si je dovolí kritizovat, je člověkem nerozumným. A aby vláda mohla reformy připravit, potřebuje klid na práci, nikoli brblání kritiků.

I od komunistických aparátčíků jsme se dozvídali totéž, a sice, že stabilita je za jakýchkoli okolností vyšší hodnotou než kvalita vládnutí.

Vyděrači, zrádci a nerozumní pesimisté

Klaus se ani nijak zvlášť netají tím, jak to vlastně myslí. Předem totiž všechny kritiky ocejchoval a předem zařadil mezi škůdce:

„Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru.“

A poté prezident odsoudil ty lékaře, kteří se rozhodli jít za výdělkem do zahraničí, jako vyděrače (nemusíme hned s požadavkem lékařů souhlasit, na odchod však mají bezesporu právo). Vzápětí dodal: „Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.“ Viktor Dyk píše ve své proslavené básni Země mluví, která se k tomuto tématu vztahuje, krom jiného toto:

Nezahynu, věčna jsem,

ale žít budu s trapným úžasem:

kterak jsi zapomněl dědičný na díl?

Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?

Jak možno kletý čin provésti vědomky?

Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? …

Opustíš-li mne, nezahynu.

Opustíš-li mne, zahyneš!

Jinak řečeno: lékaři podle Klause nejsou jenom vyděrači, ale rovnou zrádci.

Úplně stejně jako Klaus o kriticích hovořili komunističtí mocipáni o Chartě 77 či disidentech vůbec. Jediné, co v Klausově projevu oproti projevům Gustáva Husáka či Milouše Jakeše chybělo, byla zmínka o samozvancích — musíme Klausovi ovšem přiznat, že o samozvancích v podobné souvislosti hovořil dříve, takže je jasné, že co do způsobu uvažování dosahuje kvalit obou zmíněných komunistických aparátčíků. A úplně stejně jako Klaus cejchovali jako zrádce každého, kdo se jim nelíbil, představitelé protofašistické tzv. druhé republiky.

Klausově sekernictví pomohl Respekt

A do hysterické nálady, vyvolané Klausovým sekernictvím, v níž jsou lidé s odlišnými názory a pohledy na svět označováni jako zrádci, vyděrači a nerozumní pesimisté, kteří kritizují pouze proto, že si tím budují nadřazené postavení, vstoupil svou programově pojatou nekritičností časopis Respekt. Na straně patnáct tam Marek Švehla leze Klausovi tak usilovně do prezidentského pozadí, jako by Václav Klaus měl nahradit Karla Schwarzenberga v roli majitele listu. Článek hovoří o ekonomické transformaci, Klause představuje jako génia mezi postkomunistickými nýmandy. Pokud už nějakou Klausovu transformační chybu zmíní (bankovní socialismus), hned ji něčím omluví. O rozkradení a vytunelování stovek miliard či spíše bilionu korun během transformace, které budou splácet ještě naši vnuci, není v článku ani slovo.

Někteří novináři mají holt rektální alpinismus vůči politikům vrostlý pod kůži. Co však udivuje, je to, že dříve nezávislý časopis obrátil o sto osmdesát stupňů a co do slouhovství přetrumfl i prohradní tatíčkovské Lidové noviny. Ty sice zacházejí s „tématem Klaus“ podobně jako Respekt, ale zatím nikdy nezašly tak daleko, aby alespoň navenek neztratily na věrohodnosti. Fakt, že permanentně a průběžně posluhují politickým zájmům v podstatě všechna mainstreamová média, Respekt nijak neomlouvá. Ukazuje to naopak dobře, kam se tento časopis, jindy kritizující propojení ekonomiky a politiky, nově zařadil. Sledujme proto bedlivě, nakolik budou koaliční politici při různých příležitostech propříště vstřícní k firmám Zdeňka Bakaly, který vedle vydavatelství Ekonomia vlastní i Respekt.

Chce to voličskou vzpouru

Zmíněný voličský vzdor nevyměnil ty, kteří zde skutečně vládnou, tedy ekonomicko-politické mafiánské kmotry, protože je ani vyměnit nemohl. Většina kmotrů nikam prostě nekandiduje, vládnou z pozadí, prostřednictvím svých lidí v politických stranách a státních institucích a úřadech. Změnil však poměry v tom slova smyslu, že politické strany a někteří politici, kteří kmotrovské zájmy přímo prosazovali, jednak oslabili a jednak se do parlamentních a zastupitelských křesel již nedostali.

Voliči tak politikům jasně vzkázali, že už nehodlají trpět jejich zkorumpovanost a korytářství. Jak se však ukazuje, vzdor nestačí. Nově formulované normalizaci bude zřejmě nutné čelit voličskou vzpourou. Je třeba vymést Klause a všechny ty jeho malé kopie z Hradu a Parlamentu nadobro, a dát prostor politikům, jejichž způsob uvažování je demokratický.