Proč Češi nejsou ateisty?

Michael Hauser

Veřejně hlásat ateismus je velmi obtížné. Souvisí to s dnešním vyprázdněným liberalismem. A pokud je to tak, že člověk má určité přesvědčení jenom tehdy, když se k němu veřejně přihlásí, pak nejsou Češi ateisté.

Hodně se toho napsalo o tom, jaký vztah mají Češi k náboženství. Obvykle se dospěje k tomu, že patříme mezi nejvíce ateistické národy. Mnohem zajímavější je ptát se na náš ateismus. Jsou Češi opravdu ateistický národ?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Britští ateističtí aktivisté nedávno uskutečnili kampaň, při níž se v Londýně objevily nápisy jako „Bůh neexistuje, užívej si života.“ Jak by asi na podobnou kampaň reagovali ateističtí Češi a česká média?

Chesterton píše v knize Koule a kříž o tom, jak pan Turnbull, vydavatel časopisu Ateista, má speciální výkladní skříň, do níž dává stále rouhavější nápisy v naději, že si jich konečně někdo všimne. Jeho časopis už dlouho nevyvolává téměř žádnou odezvu. Náboženství přestalo být tématem. Socialisté mu říkají, proč se zabývá Bohem, a ne kapitalisty, umělci mu tvrdí, že člověk se stane svobodným ne tím, že se zřekne Boha, ale tím, že se zřekne morálky. Zkrátka nikdo nechápe, proč ještě mluvit o Bohu, když je tolik důležitějších věcí.

Až jednou uslyší zvuk tříštícího se skla, a tak se seznámí s mladým katolíkem Evanem, který se nemohl dívat na nápisy v ateistické výkladní skříni, a musel něco udělat. Ateistu dokonce vyzve na souboj. Pan Turnbull je ve skutečnosti rád, že se konečně objevil člověk, jemuž rouhavé nápisy nejsou lhostejné. Chesterton říká, že kříž na kopuli sv. Pavla i ateistický krámek jsou stejnou měrou vyčleněné ze světa.

Situace se však změnila. Pan Turnbull by mohl být spokojen. Ti, kteří se i u nás otevřeně hlásí k ateismu, jako např. Tomáš Hříbek ve svých článcích v Lidových novinách, se setkávají ne s jedním, nýbrž s mnoha Evany. Stačí si přečíst jejich reakce na příslušných internetových portálech. V dobách sílícího náboženského fundamentalismu už není problém v tom, že by za Boha nikdo nebojoval.

Potíž je spíše v tom, jak veřejně hlásat ateismus. Chesterton by se asi podivil, jak se role obrátily. Někteří vyznavači náboženství možná v skrytu duše čekají na to, až se objeví nějaký ateista a tak řečeno rozbije výlohu s náboženskými nápisy. Je to, jako by krámek měl pan Evan, který čeká na svého pana Turnbulla. Pak by se totiž mohl rozhořet skutečný zápas o věc.

Proč je tak obtížné veřejně hlásat ateismus? Kuriózně to souvisí s dnešním vyprázdněným liberalismem. Ateismus je pozice, která má dvě části, jednu negativní, jíž zpochybňuje pravdy náboženství, a druhou pozitivní, zaměřenou na vytvoření nějakého nenáboženského smyslu života. Negativní částí se pak dotýká tzv. náboženského cítění jiných.

A teď přichází paradox: čím více fundamentalismu, tedy víry v absolutní platnost náboženských pravd, tím větší volání po právu na vlastní názor a toleranci, tedy volání po liberalismu. Proč by kreacionisté neměli mít stejná práva jako evolucionisté? Pokud si rodiče přejí, aby se ve školách vyučoval kreacionismus tak jako evolucionismus, proč ho nevyučovat? Nebyla by to jinak názorová diskriminace?

Ateismus naopak říká, že kreacionismus je vědecky neprokazatelný a přání (náboženské přesvědčení) je v něm otcem myšlenky. Proto má evolucionismus přednost před kreacionismem. Jenže tím se dostává do konfliktu s dnešním liberalismem, jehož se tak dovolávají fundamentalisté. Ateismus jako popření liberalismu, kdo by se toho nadál?

Pokud je to tak, jak říká Alain Badiou, že člověk má určité přesvědčení jenom tehdy, když se k němu veřejně přihlásí, pak není snadné být ateistou ani v „ateistických“ Čechách. Pokud si Češi nechávají svůj ateismus sami pro sebe, aby prý nikoho neurazili, pak to nejsou ateisté.

    Diskuse
    OW
    October 15, 2010 v 7.33
    Boj za Boha?
    Nemyslím, že by po nás Bůh chtěl, abychom "bojovali za něj". To je spíš styl všelijakých (zbožštěných) lidských vládců a šéfíků, vrhajících své stoupence do bitev "za větší slávu vůdce".
    Co po nás Bůh chce? Vztah. K němu samému a k lidem okolo, blízkým i vzdáleným. Může se stát (a nemusí), že nás tento vztah k boji dovede.
    V čem je rozdíl? V případě "boje za Boha" se jedná o to, že hlasatel Bohem maximálně tak maskuje rozpínavost vlastního ega. Za Boha se přiznaně či nepřiznaně sám považuje, svou vůli vydává za tu Boží.
    V tom druhém případě se jedná o solidarizaci s Božím stvořením , světem, bližním, na kterékoliv rovině. Takovým bojem pak může být zastání se bližního, zastání se třeba životního prostředí, etického principu, zastání se spravedlnosti jako takové, charitativní, sociální či terapeutická práce - ale stejně i pomoc bližnímu v nouzi (třeba tím, že se popereme s násilníkem, který někoho ohrožuje)..........
    Bůh nepotřebuje, abychom bojovali za něj. To on je tvůrce, záštita. Chce, abychom bojovali za sebe vzájemně.
    Ondřej

    October 15, 2010 v 13.3
    Autor uvádí své téma jako spor náboženství s ateismem. Rozumím mu dobře, když to po druhém přečtení dešifruji jako jiný spor? Totiž jako spor relativismu a absolutismu? To musím blíže vysvětlit.

    Zdá se, že autor sice nechválí křesťanský fundamentalismus, ale má pro něj jisté pochopení. Zjevně se mu nelíbí ateisté zdrženliví v hlásání(!) ateismu a asi by si implicite přál ateisty misijně horlivé.

    Absolutistické přesvědčení o vlastní pravdě má nepochybné výhody. Báječně se hodí pro ideologický boj. Snadno se převede do několika jednoduchých pouček a pokynů. Mimoto konečným verdiktem ukončuje nepohodlné bádání a poskytuje příjemné spočinutí. Je také vhodný pro školní použití, protože mladší generaci jsou jednoznačné pravdy srozumitelnější.

    Relativismus je nepohodlný. Když se dospěje k vrcholu cesty poznáni, ukáže se, že se jen otevírá další úsek výstupu. V tomto pojetí má vždy život přednost před jeho reflexí - a to znamená, že žádná interpretace skutečnost plně nevyčerpá. Poznávací úkon je tu vždy jaksi zdvojen, protože vedle předmětu se obrací zpět i k předpokladům jeho poznání. Scholastici svůj relativismus vyjadřovali tak, že cokoli je poznáváno je poznáváno ad modum cognoscendi.A pokud u nich šlo o poznání Boha, to ještě navíc nikdy nemohlo být jednoznačné, bylo vždy pouze analogické.

    Absolutistický nárok ve filosofických a náboženských tématech musím s pohledem na staletí filosofie označit za projev novověkého barbarství. Je to přístup, který je doma u archaických proroků, u důsledných reformátorů a moderních ideologů. Je to bez ohledu na šlechetné úmysly autora krok k totalitní doktríně a od ní k totalitnímu politickému hnutí a totalitnímu systému. Je mi to líto.

    October 15, 2010 v 14.44
    Fíííha... to mě začíná zajímat
    Rozumím tomu dobře, že víra (náboženská ale i jiná), může být relativní?
    October 15, 2010 v 14.50
    Víra je dokonce sama relací, tedy vztahem. Nemůže být jiná než relativní.
    October 15, 2010 v 15.14
    Relace
    Děkuji za odpověď... Myslel, že víra je je něco, co buď je nebo není, ale nemůže to nabývat různých hodnot. Na rozdíl třeba od důvěry. Nebo znalosti. Mě to zaujalo, protože o pojmu relace mám matnou znalost z matematiky, ale naprosto chápu, že tady není prostor ani na diskusi a určitě ne na školení. Tak to budu dál sledovat.
    V
    October 15, 2010 v 16.49
    ad pan Štampach
    Obávám se, že text pan Hausera je nutné dešifrovat ještě jinak. Nedávno totiž do své sítě odmítl zařadit můj ateistický příspěvek "Každý monoteismus je totalitní" se zdůvodněním, jestli si dobře vzpomínám, že by to mohlo některým lidem vadit.
    Takže je to vše jen jako a hra.
    October 15, 2010 v 22.17
    Pane Lobpreisi, Váš první dotaz jsem poněkud odbyl. Teď mám příležitost vysvětlit své stanovisko blíž.

    Když se řekne víra, míní se dva různé postoje. První se týká oblasti poznáni. To může mít různé stupně, např. jistotu, kterou dává vědění. Ale také nejistotu, jíž dává mínění. Víra v tomto smyslu je kdesi mezi. Když řeknu: "domnívám se, že zítra bude pršet", je to víceméně pocit. Když přece jen mám pro to nějaké důvody, mohu říct, že této hypotéze o zítřejším dešti věřím. Mám důvody, ale ne tak silné, abych mohl právem říct, že vím.

    Víra v tomto smyslu (angličtina ji odlišuje slovem belief) se vyskytuje ve všech náboženstvích, protože ta se z principu týkají oblasti mimo možnost poznáni. O skutečnostech božského rázu se mohu něco domnívat, můžu tomu věřit, ale rozhodně o nich nic nevím. Víra v tomto smyslu je tedy povýtce relativní.

    A je docela zřejmé, že neexistuje jen černobílá dvojice víra (belief) versus ateismus. Existuje paleta postojů od fanatického fundamentalismu a náboženského extremismu přes víru subjektivně zaměňovanou s věděním až po víru podmíněnou a selektivní. A existuje také náboženská lhostejnost, agnosticismus a různé verze nedůsledného a důsledného ateismu až po ateismus misijně nadšeny, horlivý a militantní a agresivní. Takže se nedá akceptovat, že "víra buď je nebo není".

    Víra ve smyslu anglického faith se z těchto úvah poněkud vymyká. Ta je právě spíše důvěrou, a tu z úvahy vylučujete. Dala by se popsat jako spolehnutí, oddanost. Její obsahová stránka je druhotná a méně podstatná. K víře ve smyslu faith se člověk nemusí hlásit k monoteismu. Vyskytuje se např. i v různých formách neteistické mystiky. Příkladem může být marxista a psychoanalytik Erich Fromm. O víře bez náboženství přesvědčivě píše český autor Otakar A. Funda (v knize, která se přímo tak jmenuje).
    October 16, 2010 v 8.49
    ad pan Valach
    Nevím, proč přesně odmítl MH zařadit článek pana Valacha do "své sítě" (míněn SOK?), ale mně osobně přijde Valachovo rovnítko mezi monoteismem a totalitním smýšlením nesnesitelně a neudržitelně zjednodušující a jednostranné. A to navzdory tomu, že jsem přesvědčený ateista a máloco je mi tak protivné jako abrahámovská náboženství s Bohem, který je milující a tedy i žárlivý... Každé učení lze ale chápat více než jedním způsobem - tvrzení, že Bůh je jenom jeden, vede stejně tak k Innocentovi III. jako k Chelčickému. Neexistuje žádné pravidlo pro aplikaci pravidla. Ateistou je v jistém smyslu každý - jedině člověk, ne Bůh, musí rozhodnout, jakou cestou se půjde.
    October 16, 2010 v 9.48
    Závěrečné konstatování Vašeho článku mi, pane Škabraho, připomíná známý bonmot, že každý člověk je v podstatě plešatý, jen někteří mají na té pleši vlasy.

    Ale podstatné je, že Váš ateismus připouští různé interpretace a nemá tu jednoznačnost a přímočarost, jíž očekává od kolegů ateistů Michael Hauser. A v tom jsme na jedné lodi. Může se tu sice debatovat o monoteismu a "totalitě" a sám bych k tomu měl co říct. Ale pokládal bych za opomenutí nezvednout Hauserovu hozenou rukavici a nepokračovat ve sporu o relativismus a absolutismus (tak jsem pro zjednodušení pracovně nazval dva póly, které autor článku srovnává).

    Sám, jak je asi zřejmé jsem relativista (ve smyslu tohoto sporu), A myslím, že je možné být dokonce relativistickým monoteistou. Myslím, že jsem jím býval. V současnosti se snad pohybuji někde v blízkosti Johanna Wolfganga Goetha, kterému se připisuje prohlášení: "panteistou jsem, když vstupuji do vědy, polyteistou jsem v umění a monoteistou v etice." A navíc jsou mi velmi sympatičtí někteří ateisté, už zmíněný Erich Fromm a dodám třeba Gastona Bachélarda a Maxe Schelera (v jeho druhém období) a z českých mj. Jaroslava Šabatu.
    October 16, 2010 v 9.59
    Děkuji
    Pane Štampachu, děkuji za objasnění Vašeho stanoviska. Pokud by někdy byla příležitost k rozhovoru, vzal bych sebou nějaké knížky o filosofii matematiky a fyziky od třeba od J.D. Barrowa, které k definici (náboženské) víry přináší pohled, který mi osobně velmi vyhovuje. Ještě jednou děkuji a loučím se heslem z rakouské relace Sciencebusters (http://www.sciencebusters.at). "Wer nichts weiss, muss alles glauben" :-)
    + Další komentáře