Mýlí se Jindřich Šídlo, když ve svém neobyčejně půvabném textu líčí současné dění v sociální demokracii jako klukovskou hádku o to, čí drak vyletí výš. Ve skutečnosti se jedná o volbu mezi dvěma principiálními možnostmi, v jádru starou jako lidstvo samo. Není ale Šídlovou vinou, že musel do svého textu vložit větu „Takže jestli jsem to dobře pochopil,“ a pak psát způsobem, který je sice elegance sama, z nějž je ale zřejmé, že to, oč jde nyní v ČSSD, věru nepochopil vůbec.

Odpovědnost za to mají především sami sociální demokraté, ale ani jim to nelze příliš vyčítat. Jako celá společnost i oni sami jsou v šoku z výsledku voleb, s nímž nepočítali. Mysleli si, že budou vládnout, a zatím stojí tváří tvář přesile, jakou nezažili dvacet let. Jejich sebevědomí je otřeseno, přirozený vůdce minulé, byť zjevně přechodné, éry vyklidil pole a oni hledají v těžké době a v nepříznivých podmínkách nový směr.

Přitom jejich odpovědnost vůči společnosti nemůže být větší. Sociální demokracii — naší, evropské i světové — lze právem vytýkat tucty neduhů, ale jedna základní věc je nasnadě: režim, který se v českých zemích nyní uhnízďuje, buď přemůže ČSSD, anebo nějaká jiná organizace, která ale ještě není nikde vidět a nejspíše zatím ani nevznikla.

Odboráři budou vzdorovat prostříhávání sociálních sítí, občanská společnost se bude jistě vzpírat zužování prostoru svobody, zrodil se ProAlt jako krystalizační jádro, kolem nějž se z rozmanitých ostrůvku pozitivní deviace může postupně složit pevnina, na níž vyroste kulturně-politická alternativa, jež pohřbí samy předpoklady současného režimu tak, jako se už nyní podařilo znemožnit poradci Jochovi drmolit alespoň ty nejnestoudnější ze scestností, jež vyznává.

Leč přes všechny tyto dílčí nadstranické, občanské přísliby, jejichž prosazení se jeví být spíše otázkou půlgenerace než jednoho volebního období, zůstává otevřena otázka politické moci: tu musí někdo vzít z rukou Nečase a Drobila, Johna a Bárty, Kalouska a Klause a začít ji sám vykonávat radikálně odlišným způsobem, jenž namísto Spojených států George W. Bushe bude brát inspiraci v současné Skandinávii, Latinské Americe či československé masarykovské tradici.

Nemůžeme vyloučit, že Česká strana sociálně demokratická v tomto ohledu zcela selže a vystaví českou společnost nutnosti hledat nového nositele takovéto naděje. Ten ale není nikde na obzoru ani v zárodku. Je tudíž nutné pokoušet se do dna vyčerpat možnosti, že právě ČSSD vyspěje v sílu, která bude odborům, občanské společnosti i ProAltu spolehlivým a tvůrčím spojencem.

A to je právě podstata sporu, který si ČSSD dnes tak neobratně formuluje: spolupracovat s protivníkem, který se jeví nad naše současné síly, anebo se s ním otevřeně utkat?

Hejtmanu Haškovi nelze mít zcela za zlé, je-li zviklán ve víře, že sociální demokracie může českou pravici porazit na hlavu. Zdá se, že má opatrnost ve svých politických genech. Už před nástupem do svého úřadu před dvěma lety si počínal, jako by snad ani sám nemohl uvěřit tak velkému úspěchu v krajských volbách. Na jižní Moravě si ze tří možností vybral nejméně výhodnou koalici s ODS, hlavním protivníkem své strany, která pak ostatně nevydržela ani dva roky.

Hašek dospíval v době nejvykvetlejšího Klausova kultu osobnosti, v atmosféře nadvlády pravice nikoli nepodobné atmosféře dnešní. Jeví se být sociálním demokratem, který uznává monumentální sílu české pravice, a nepracuje s obzorem principálně proměněné české společnosti, kde mladí, vzdělání i společensky aktivní lidé svou příslušnost k demokratické levici berou jako nevyslovovanou samozřejmost před závorkami. Je sociálně-demokratickým mistrem péče o vrabce v hrsti.

Bohuslav Sobotka je jiný. Do celostátní politiky jej uvedl Vladimír Špidla, který, než si jej vybral, musel v něm zahlédnout schopnost přemýšlet o politice jako o metodě zlepšování kvality každodenního života lidí. To je Špildovo pojetí politiky a je to rovněž pojetí Sobotkovo. Není přitom ale romantickým snílkem, z takových se konec konců nestávají ministři financí.

Samozřejmě zná malou i velkou násobilku politické techniky, umí ustupovat a uzavírat kompromisy. Chápe ale, že odpovědností sociální demokracie vůči společnosti dnes je nabídnout vůči vládě principiální alternativu, zcela odlišné pojetí politiky, byť by to mohla být cesta osobně náročnější. Chce českou politickou krajinu od základu změnit a ačkoli možná nepopíše do nejjemnějších nuancí jak, jeho intuice míří tím směrem, kterým se zhruba upírá pohled všech zastánců principiální humanitně-demokratické alternativy k současné vládě společenské neodpovědnosti.

Radikální, tedy ke kořenům mířící střet, Michal Hašek považuje za nerozum, velikášství, romantický přístup k politice — a proto se domnívá, že by byl lepším předsedou. Není to nic osobního a je vůči Haškovi urážlivé, pokud mu to někdo podsouvá. Jeho kandidatura je legitimní, představuje ucelenou a důstojnou alternativu.

Předsedou by se ale měl stát Bohuslav Sobotka, pokud to dokáže zavčasu, tedy bezodkladně vysvětlit. Měl by se jím stát ze stejného důvodu, z jakého dostává přednost při mariáši hráč, který chce hrát vysokou hru, před tím, který sebere všechnu odvahu a karty v ruce k hraní betla.  

Všem by mělo být jasno, mezí čím se ČSSD rozhoduje: zatímco Michal Hašek se bude především snažit se současným režimem jednat, spolupracovat a domlouvat co nejpříznivější podmínky, Bohuslav Sobotka se bude především snažit o principiální konfrontaci v přesvědčení, že po příštích volbách sestaví vládu, která české poměry od základu promění. Haškovi je zřejmě bližší současná vláda nežli komunisté, Sobotkovi nejsou komunisté nijak blízcí, ale podle všeho ví, že bude muset do svého projektu zahrnout i je s vědomím, že představují pro společnost menší nebezpečí než Nečasova vláda.

Úloha Davida Ratha je tu nedocenitelná. Kdyby se natáčel remake filmu V pravé poledne, jemu by měla být svěřena role jediného občana, který svého šerifa neponechá v nouzi samotného. Rath je pronikavě inteligentní, nevadí mu mediální nepřízeň a špičky ODS obvykle argumentačně předčí. ČSSD mnoho tak výřečných a zásadových politiků nemá, potřebuje ho a myšlenka, že by měl být v jejím příštím vedení, je rozumná.

Sociální demokracie potřebuje ale také Michala Haška. Jednak proto, že v politice jsou lidé s výjimečně vyvinutou organizační schopností vzácnější, než se má veřejnost šanci dovědět. V politice skoro každý něco říká, velká většina si dokonce něco myslí, ale jen málokdo pak věci skutečně uvádí v život. Podle všech zpráv Hašek mezi zdatnými organizátory vyniká.

Druhý důvod spočívá v tom, že ačkoli historické poslání České strany sociálně demokratické dnes skutečně spočívá v úkolu porazit českou pravici na hlavu, mohou vznikat situace, kdy bude absolutně nutné s některými jejími segmenty uzavírat generální kompromisy. Sociální demokracie musí i toto umět a Hašek by měl vědět, že si této jeho schopnosti cení jako neodmyslitelné součásti své výbavy.

Sobotka ale musí jasně říct, že ČSSD teď čeká vyšší úkol: nejprve zuby nehty vzdorovat tomu, s čím bude Nečasova vláda přicházet, a po její postupné, ale neodvratné diskreditaci naplnit naděje valné většiny české společnosti, že nastoupí principiální alternativa, která nejen vrátí co bude třeba do stavu z roku 2006 či 2010, ale nastolí perspektivu sociálně, kulturně, ekologicky, ekonomicky i politicky mnohem spravedlivější a otevřenější demokracie.  

Jak ukázalo včerejší selhání Senátu při volbě kandidátů na ombudsmana, podzimní volby, v nichž levice může vůbec poprvé horní komoru českého Parlamentu ovládnout, jsou mnohem podstatnějším střetem, než jak se to nyní může mnohým ze špiček sociální demokracie jevit. Senátní volby ČSSD potřebuje vyhrát a Michal Hašek i David Rath by tomu měl své jednání podřídit.

Hašek i Rath musí říct, že spolu, rozhodnou-li tak delegáti sjezdu, budou rádi spolupracovat v příštím předsednictvu ČSSD. Sobotka musí říct, v čem spočívá mezi ním a Haškem jako kandidáty na předsedu ČSSD rozdíl, ale i to proč uznává Haška vůči sobě jako legitimní alternativu. A proč chtějí všichni tři jednosvorně v podzimních volbách zvítězit.

Pokud to neudělají, čeká je na podzim zřejmě neúspěch, po něm další zmatky a nakonec dost možná vznik reálné konkurence. Bylo by to neodpustitelné selhání, na které by zbytečně doplácela celá česká společnost v situaci, kdy potřebuje všechny síly své, ale i sociální demokracie, k obraně životně ohrožených základů kvality života a k vytváření předpokladů pro vykročení jiným, zcela odlišným směrem.