Spor v ČSSD je programový. Ale Sobotka to musí rychle vysvětlit
Jakub PatočkaBohuslav Sobotka má právě teď šanci stát se přirozeným vůdcem ČSSD. Musí ale bezodkladně vysvětlit, v čem spočívá programový a principiální rozdíl volby mezí ním a Michalem Haškem, a proč ho přesto chce mít stejně jako Davida Ratha svým místopředsedou.
Mýlí se Jindřich Šídlo, když ve svém neobyčejně půvabném textu líčí současné dění v sociální demokracii jako klukovskou hádku o to, čí drak vyletí výš. Ve skutečnosti se jedná o volbu mezi dvěma principiálními možnostmi, v jádru starou jako lidstvo samo. Není ale Šídlovou vinou, že musel do svého textu vložit větu „Takže jestli jsem to dobře pochopil,“ a pak psát způsobem, který je sice elegance sama, z nějž je ale zřejmé, že to, oč jde nyní v ČSSD, věru nepochopil vůbec.
Odpovědnost za to mají především sami sociální demokraté, ale ani jim to nelze příliš vyčítat. Jako celá společnost i oni sami jsou v šoku z výsledku voleb, s nímž nepočítali. Mysleli si, že budou vládnout, a zatím stojí tváří tvář přesile, jakou nezažili dvacet let. Jejich sebevědomí je otřeseno, přirozený vůdce minulé, byť zjevně přechodné, éry vyklidil pole a oni hledají v těžké době a v nepříznivých podmínkách nový směr.
Přitom jejich odpovědnost vůči společnosti nemůže být větší. Sociální demokracii — naší, evropské i světové — lze právem vytýkat tucty neduhů, ale jedna základní věc je nasnadě: režim, který se v českých zemích nyní uhnízďuje, buď přemůže ČSSD, anebo nějaká jiná organizace, která ale ještě není nikde vidět a nejspíše zatím ani nevznikla.
Odboráři budou vzdorovat prostříhávání sociálních sítí, občanská společnost se bude jistě vzpírat zužování prostoru svobody, zrodil se ProAlt jako krystalizační jádro, kolem nějž se z rozmanitých ostrůvku pozitivní deviace může postupně složit pevnina, na níž vyroste kulturně-politická alternativa, jež pohřbí samy předpoklady současného režimu tak, jako se už nyní podařilo znemožnit poradci Jochovi drmolit alespoň ty nejnestoudnější ze scestností, jež vyznává.
Leč přes všechny tyto dílčí nadstranické, občanské přísliby, jejichž prosazení se jeví být spíše otázkou půlgenerace než jednoho volebního období, zůstává otevřena otázka politické moci: tu musí někdo vzít z rukou Nečase a Drobila, Johna a Bárty, Kalouska a Klause a začít ji sám vykonávat radikálně odlišným způsobem, jenž namísto Spojených států George W. Bushe bude brát inspiraci v současné Skandinávii, Latinské Americe či československé masarykovské tradici.
Nemůžeme vyloučit, že Česká strana sociálně demokratická v tomto ohledu zcela selže a vystaví českou společnost nutnosti hledat nového nositele takovéto naděje. Ten ale není nikde na obzoru ani v zárodku. Je tudíž nutné pokoušet se do dna vyčerpat možnosti, že právě ČSSD vyspěje v sílu, která bude odborům, občanské společnosti i ProAltu spolehlivým a tvůrčím spojencem.
Je to ovšem otevřená hra, a jsou v ní jistě skryty i jiné možnosti, které zmiňuje Lukáš Jelínek. Z hlediska výše načrtnutého sporu (a ten náčrt má skutečně rysy idealizace či ještě lépe tvroby programu) se mi ovšem jeví jako možnosti méně podstatné.
Jde ale skutečně o hlubší a hlavně dlouhodobější spor - budoucí vizi pro socdem jsem se věnoval ve svém článku, na nějž si dovolím odkázat - http://www.blisty.cz/2010/8/13/art53966.html.
Uvítám reakce i zdejších čtenářů a přispěvatelů.
S J. Patočkou se ale možná přece jen neshodujeme v jedné věci: zdá se mi, že si příliš idealizuje Západ a oškliví naše "ódeesácké" poměry. Neoliberální pravice je zhruba všude stejná, rovněž tak "reformy" a demontáž sociálního státu; podobně stejně bezradná je všude i socdem.
Vladimír Špidla a Petra Buzková.
V nich vidím osobnosti, které by dokázaly oslovit a zaujmout (a to nejen programově) i politický "střed" a znovu vážně konkurovat v příštích volbách pravici.
Trojice, kterou autor základního textu vyjmenoval, by si měla přesně rozdělit role tak, aby každý z nich mohl využívat svých předností. Zásadně ale jakékoliv názory o taktice, strategii a tím spíše programové, by si napřed měli vyříkat mezi sebou a nikdy ne za pomoci médií, jež jsou všechny dokonce včetně Práva v zásadě vůči ČSSD nepřející. Všechny jsou totiž ekonomicky hnána k hledání senzací a ne k pěstování kultury života ve veřejném prostoru.
K fundamentálnímu nasměrování ČSSD jen jediná poznámka. Prakticky souhlasím se vším, co o tom napsal v BL pan Pleva. Čímž podporuji i náhled autora diskutovaného textu. ČSSD musí jít do střetu, i kdyby „padli všici“, protože neoliberální „kapitalismus“, jako všechno, co kdy na světě totálně zvítězilo, bude jednou zákonitě smeten. A do té doby případně i u nás „vstanou noví bojovníci“.
Bývalý eurokomisař, který podporoval všechny zárodky neoliberálního útoku na sociální stát, pokračoval ne evropské úrovni v tom, v čem začal doma: "nejsou peníze, potřebujeme pružnější pracovní prostředí, tedy nový Zákoník práce a sociální systém". Uvědomte si, že dnešní a předcházející Topolánkova vláda jen navazují na jím prosazené "existenční minimum", kompromis ohledně nájemného, atd.
V čem je tedy fundamentální rozdíl mezi Sobotkou a Haškem, mezi Špidlou a Kalouskem?
A jak mám věřit Rathovi, když se ve středočeském kraji chová jak carský gubernátor? To neznamená, že nevidím a nevnímám, že se snažil, že dosud drží poplatky, resp. jejich proplácení, atd., ale to jsou vše jen drobky, navíc prosazované stylem, "my, Rath První ...".
Sociální demokracie jako myšlenka a strana vznikla jako politické vyjádření demokratické vůle dělnické třídy před více jak 130 lety. Její představitelé byly vždy pod drobnohledem a dozorem zdola.
Dnešní obnovená sociální demokracie má s tou předprvoválečnou společné jen jméno. Čekat od ní zázrak je utopie.
od V.Votruby, vlastně celé je doplnit , že přeprvoálečná měla ještě rozvíjející přívlastek dělnická. ČSSD už by měl patřit jediný přívlastek, tj Česká strana, ty dva za dvacet let prohospodařila no a vznik měla spojen s lidmi práce, před téměř 133 lety, několikrát ty lidi různými ústupky opouštěla, ale zásadně je opouští posledních 10 let záchvěvy typu akce Čisté ruce byly opravdu jen záchvěvy . Bída české politické scény jsou právě politické strany, všechny bohužel všechny bez vyjímek, všechny parlamentní.
Nyní v době štěpení politické scény by neškodila odvaha se kouknout do archivů a tradic a velká spousta voličů by na to slyšela, ale neumění je oslovit jinak než přes americké volební agentury pak nutně devalvuje tradice a historii. Nejenom slyšela velká část voličů a občanů , ale by to i vítala.