↗

Po vypuknutí ruské invaze se obyvatelé města Dobropillja horko těžko starají o vlastní přežití. Navzdory tomu zde působí skupiny dobrovolnic a dobrovolníků, kteří obětují veškerý volný čas práci pro druhé. Foto Polina Davydenko

Polina Davydenko, brněnská umělkyně s ukrajinskými kořeny, se s fotoaparátem vracela do svého rodného města v Doněcké oblasti opakovaně. Její snímky tematizovaly tamní uhelnou těžbu, klimatický žal, nevyhovující pracovní podmínky či problematiku migrace. V létě roku 2023 se do Dobropillje vrátila s neprůstřelnou vestou, ochranou přilbou a novinářskou akreditací válečné reportérky. Výsledkem této cesty je série fotografií na pomezí reportáže a autorské tvorby.

Předpokládám, že motivace vrátit se do rodného města během probíhající války měla více rovin. Mohla bys prosím okolnosti a důvod cesty přiblížit jak z autorského, tak z osobního pohledu?

V Dobropillji jsem žila do šesti let a vracela se tam každý rok, většinou na léto. Mou hlavní motivací vydat se tam nyní byl pocit zodpovědnosti nebo skoro až povinnosti zprostředkovat informace o tom, jak vypadá válka v běžném životě. Zdá se mi, že dostupné obrazy realitu války dost zkreslují. Zničená infrastruktura, vypálené domy a oběti jsou jednou částí skutečnosti, ale na lidi, kteří ve válečných oblastech žijí, má neustálý dopad v jejich každodenním životě. Člověk musí po čase fungovat běžným životem, musí chodit do práce a děti do školy.

Polina Davydenko o životě v Dobropillji za války

„Je horko, něco po poledni. Vzduch se ani nepohne a všichni obyvatelé hledají jakýkoliv úkryt před slunečním žárem. Horníci pospíchají na směnu. Aby zachytili alespoň pár centimetrů stínu, plíží se podél domů a zídek, než se spustí do temnoty šachty. Donbas je v létě nemilosrdný a vlastně tomu není jinak ani v zimě. Vzdušnou čarou je hornické město Dobropillja čtyřicet kilometrů od nejbližší frontové linie.

Válka je tu přítomná na první pohled, ale nejsou to obrazy, které si s ní běžně asociujeme. Nejsou tu ohořelá auta, mrtvá těla ani rozbité domy. Válka je cítit v nenápadných detailech běžného života. Poslední raketa do města dopadla před rokem, za městem to ale bouchá téměř denně, nicméně se tu lidé cítí bezpečně. Dokud se neozvou zvuky výbuchu někde poblíž nebo nepřeletí stíhačky přímo nad hlavami. V tu chvíli každý ustane a poslouchá, jak blízko výbuch je.“

Chtěla jsem ukázat, že na Ukrajině to nemusí vypadat tak, že lidé jsou nonstop v bunkrech nebo sklepech a jen čekají na příděl humanitární pomoci. Cítila jsem potřebu se proti takovému narativu ohradit. Chtěla jsem ukázat, že lidé jsou aktivní a vlastně musí během války pracovat mnohem víc než předtím. Jako by všichni během krátké doby zestárli o pět deset let.

Dobropillji jsem vybrala i proto, že je významným centrem uprchlíků. Vnitřní město bylo naposledy ostřelováno rok zpátky a je považováno za nejbezpečnější místo v Doněcké oblasti. I když samozřejmě pár kilometrů za městem dopadají rakety běžně a fronta je velmi blízko. Připadá mi důležité ukázat, že uprchlická krize a její dopady se netýkají jen zahraničí, ale stejně tak existuje i vnitrostátní migrace, kdy se uprchlíci přesouvají jen do jiných měst nebo oblastí. Do Dobropillje přijelo množství lidí z Bachmutu, Kosťantynivky, ale i z Charkova nebo jiných ostřelovaných měst.

V době války je příprava autorské či reportážní fotosérie nepochybně náročná a záznam prověřovaný patřičnými orgány udělujícími akreditaci. Měla jsi už dopředu plán, jaká témata bys chtěla svými fotografiemi zachytit?

Můj původní záměr byl zaměřit se na uhelné doly, které v podstatě celé město i Doněckou oblast definují. Kromě práce v dole téměř žádná jiná ve městě není. Čtyřsměnnému provozu je podřízená celá infrastruktura i rytmus města. Navíc doly jsou neustálou připomínkou sovětské éry, což v kontextu probíhající války dostává nový rozměr.

Ve své práci jsem se místním dolům věnovala už v sérii Public Tinnitus z roku 2020, kde jsem pracovala s motivem environmentálních dopadů těžby a současně s tématy nevyhovujících pracovních podmínek a stereotypizace mužské a ženské životní role. Což se teď aktuálně s odlivem mužské pracovní síly na frontu radikálně mění a pro práci v dolech se školí i ženy. V minulosti by to bylo nemyslitelné. I daleká vidina konce války stále nese obavu, že se doly úplně zavřou kvůli dekarbonizaci průmyslu.

Ale přes veškeré přípravy a schválenou akreditaci mi focení v dolech nebylo ze strany jejich vedení umožněno. Zdůvodnili to obavou o možné zneužití fotografií ze strany Ruska. Díky osobním kontaktům jsem se ale dostala mezi skupinu dobrovolníků, což mě hned zaujalo i v návaznosti na zmíněné téma pracovních podmínek, protože tady jde o dobrovolnou, ale velmi intenzivní práci — a válka ji ještě umocnila. Řada už existujících problémů se během války prohloubila.

↗

V dubnu 2022 byla vyhlášena plná evakuace Doněcké oblasti, proto se velká část obyvatel z města Dobropillja uchýlila na západ Ukrajiny. Od jara loňského roku se někteří z nich začali postupně vracet domů. Kromě nich přišla do města spousta uprchlíků z frontové linie a město se tak zdá živější než kdy jindy. Do běžného provozu se ovšem nevrátily školy a školky, které zůstávají uzavřené kvůli bezpečnosti. Po pandemii přišla válka a její konec, stejně jako konec distanční výuky je zatím v nedohlednu. Foto Polina Davydenko

Šlo o samostatně fungující skupiny lidí, kteří různě pomáhají, kde je potřeba, nebo o nějakou centrální dobrovolnickou organizaci? Byly i v tomto případě nějaké překážky pro tvou práci z hlediska bezpečnosti místních?

Jsou to jednotlivci i různě strukturované organizace. Hlavní motivací doněckých dobrovolníků je založit funkční síť, nezávislou na městské správě. Roli tu hraje nedůvěra vůči městské administrativě, která těmto organizacím nejenže nevychází vstříc, naopak je spíš potlačuje. Nedůvěra ve státní nebo městskou administrativu je v postsovětských státech častým jevem. Proto se dobrovolníci nesnaží o tlak na město, ale spoléhají na samoorganizaci.

Dobropillja je čtyřicetitisícové město, takže se dobrovolníci mezi sebou znají a navzájem si pomáhají. Když jedna z organizací potřebuje auto nebo materiál, obvolá ostatní místní dobrovolníky. Zatím se vždy všechno podařilo sehnat, včetně kluboven, ve kterých se schází. Čím déle trvá válka, tím víc u těchto lidí roste odhodlání realitu měnit.

S jednou z místních dobrovolnic jsem byla v kontaktu ještě před příjezdem do Dobropillje kvůli nákupu ponožek, suchých sprch, zubních past a dalších základních věcí na frontu. A díky ní jsem se velmi snadno seznámila s dalšími. Během hodiny mi poslala deset telefonních čísel a všem dobrovolníkům o mně řekla. Za pár hodin jsem byla se všemi domluvená a během několika dnů už jsem je fotila.

Na problém jsem narazila jen v případě městské vojenské administrativy. Velmi pečlivě prověřují, kdo ve městě fotí, kvůli kritické a vojenské infrastruktuře. Každou akreditaci prověřuje bezpečnostní služba Ukrajiny. Na bezpečnostní rizika jsem narazila při záměru fotit v nemocnici, které jsou častým cílem útoků. Míra rizika publikovat fotografie z nemocnic je příliš vysoká.