Lesní požáry představují rostoucí problém pro velkou část světa. Podle zprávy, kterou loni vydala OSN, vzroste celosvětově množství extrémních lesních požárů do konce století o padesát procent. Důvodem jsou především změny klimatu a způsob, jakým lidstvo nakládá s půdou.

Tento problém se nevyhne ani nám. Už nyní můžeme pozorovat, že od začátku století lesních požárů výrazně přibylo. Vyplývá to z dat Hasičského záchranného sboru České republiky. Například suchý rok 2003 byl z tehdejšího pohledu co do počtu požárů extrémní — bylo jich přes tisíc sedm set. Pro porovnání, jen o rok dříve jich bylo šest set. Podobné množství požárů jako v roce 2003 se ale v posledních letech stává novou normou.

„Počet lesních požárů za posledních dvacet let výrazně stoupl a bude stoupat i nadále,“ potvrzuje Petr Čermák z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity.

Co na rozdíl od počtu požárů z dlouhodobého hlediska neroste, je velikost vyhořelé plochy. Podle Čermáka je to dáno především velkým množstvím lesních cest a vysokou hustotou osídlení. Požáry se tak většinou daří zpozorovat a uhasit včas — a udržovat malé.

Podle mluvčí Hasičského záchranného sboru České republiky Martiny Götzové navíc přispívá k včasnému uhašení i čím dál lepší hasičská technika.

V posledních letech se tak objevily pouze dva velké lesní požáry, které se vymkly kontrole. Prvním byl v roce 2012 požár v Bzenci na jižní Moravě, druhým pak loňský požár v Českosaském Švýcarsku. Důvody, proč se požáry rozhořely na velké ploše, jsou v obou případech podobné: suché písčité podloží a velké množství extrémně hořlavých dřevin — v Bzenci borovic, v Českosaském Švýcarsku borovic a smrků. U druhého požáru navíc komplikoval jeho hašení i špatně přístupný terén.

Odborníci se shodují, že s postupující klimatickou změnou bude takto velkých požárů přibývat.

„Čekají nás větší extrémy. Například se budou objevovat déle trvající sucha, vlny veder nebo silnější vítr. Předpokládá se tedy, že klimatické podhoubí pro vznik lesních požárů bude větší,“ říká biolog Ondřej Sedláček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „V českých zemích se budou objevovat jevy, které jsme dříve znali především ze Středomoří,“ dodává. „Situací, jako byla ta v Českosaském Švýcarsku, bude čím dál tím víc,“ souhlasí Čermák.

Česká republika jde lesním požárům naproti svým dlouhodobě špatným způsobem hospodaření v lesích, konkrétně nadměrným vysazováním smrkových monokultur. Smrky jsou kvůli vysokému obsahu pryskyřice už samy o sobě extrémně hořlavé.

Podle Zprávy o stavu lesa z roku 2021, kterou vydává ministerstvo zemědělství, u nás zabírají smrky téměř polovinu lesní plochy. Tentýž dokument také uvádí, že pokud by smrky rostly jen v místech, kde se nachází jejich klimatické optimum — tedy tam, kde by se vyskytovaly přirozeně — zabíraly by pouze jedenáct procent z lesní rozlohy.

Skutečné číslo je ale pravděpodobně ještě menší. „Tento předpoklad přirozeného výskytu smrku vznikal v minulém století a číslo je zastaralé. Od té doby totiž kvůli klimatické změně míst s přirozeným výskytem smrku ještě ubylo,“ vysvětluje Jan Skalík z iniciativy Zachraňme lesy, která spadá pod Hnutí Duha.

Pro smrk je ideální vlhčí klima vyšších nadmořských výšek — především na Šumavě či v Krkonoších.

Když smrku pšenka nadále nepokvete

Poloviční pokrytí lesní plochy v České republice smrkem je dědictvím lesnických postupů, které mají původ už v 18. a 19. století. Zmiňovali jsme se o tom podrobněji v předchozím textu této série — v reportáži z Českého Švýcarska. 


Přestože dnes panuje vědecká shoda na tom, že smrk představuje vážný problém, situace se mění jen pomalu. Lesníci smrk stále vysazují i v nížinách a suchých oblastech, tedy v místech se zvýšeným rizikem požárů. Vlivem klimatických změn navíc vhodných lokalit ubývá a plocha se zvýšeným rizikem požáru se naopak zvětšuje.

Právě v oblastech se zvýšeným rizikem požáru by podle Sedláčka neměl smrk růst vůbec. Jedná se především o nížiny, oblasti s proschlým podrostem a hrabankou — tedy směsicí uschlého jehličí a větviček — a také místa se špatně dostupným terénem. „Z míst, kam jsme smrk dosud sázeli a kam nepatří, bych ho úplně odstranil. Zvláště z hořlavých oblastí a lokalit, kde je úplně mimo své klimatické optimum,“ říká Sedláček a dodává, že by jej nahrazoval především listnatými dřevinami, jako je dub nebo buk.

Tyto listnáče jsou pro daná stanoviště přirozenější, ale jsou zároveň výrazně méně hořlavé. „Buk je výborný tlumič ohně. Z paleoekologických studií, které zkoumají lesní požáry tisíce let do minulosti, víme, že jakmile na nějakém území nastoupil buk, požáry ustaly,“ vysvětluje Sedláček. „Buk je ale také spíše dřevina vyšších poloh, v nížinách by to měly být převážně duby nebo javory. Vhodných dřevin je mnoho,“ dodává.

Ministerstvo zemědělství dnes doporučuje snížit zastoupení smrku na osmadvacet procent z celkové plochy českých lesů, což je ale minimálně o sedmnáct procentních bodů více, než činí plocha již zmíněného klimatického optima.

Jan Skalík z Hnutí Duha argumentuje, že ministerské doporučení neodpovídá modelům, které předpovídají, že se klima bude měnit dlouhodobě. „Není možné dosáhnout určitého cílového podílu dřevin, který by byl optimální po následující desítky nebo stovky let,“ vysvětluje. Už nyní je podle něj potřeba pěstovat lesy, které budou natolik druhově a věkově pestré, že odolají celé škále potenciálních klimatických změn — ať už oteplení, nebo naopak snížení teploty v důsledku ochlazení Golfského proudu.

Jak se jich zbavit

Masivní kůrovcová kalamita, která české smrčiny postihla převážně v letech 2016 až 2021, mírně uspíšila snižování jejich zastoupení v lesích. Smrky tehdy umíraly po celé republice — od východu k západu. Situace byla extrémní především na severní Moravě, Vysočině a na severu Čech. I tak ale za posledních dvacet let kleslo zastoupení smrčin o pouhých šest procentních bodů.

Rychlejšímu poklesu počtu smrků nepomohlo ani to, že lesníci začali v reakci na kůrovce vysazovat více listnáčů, a tím pádem méně smrčků. „Důvodem je, že se vždy obnovuje pouze malá část z celkové plochy lesů. A jen na této ploše máte šanci něco změnit. Tempo je tedy skutečně pomalé, výraznější změna druhové skladby je úkol na desítky let,“ vysvětluje Čermák.

I přesto to ještě nedávno vypadalo, že právě kvůli kůrovci bude množství vysazovaných smrčků klesat dlouhodobě. Jak je ale vidět z grafu, v roce 2019 pokles ustal. Vše se patrně vrací do starých kolejí. „Téma druhové skladby už dnes nezní tak naléhavě jako na začátku kůrovcové kalamity. Majitelé lesů už nejsou pod veřejným dohledem, co a jak sází,“ hodnotí situaci Skalík, který je sám drobným vlastníkem lesa.

Nedávná kůrovcová kalamita však nebyla podle Jaromíra Bláhy zdaleka poslední. „Další vlna kůrovce se očekává. Pravděpodobně se objeví s příštím suchem, nebo pokud přijde velký vítr, který lesy rozvrátí. Na takovém dřevě se pak kůrovec množí rychleji,“ říká Bláha.

Dodává ale, že čekat na další kůrovcové kalamity, které by smrk znovu zredukovaly, není řešení. „Řada odborníků se shoduje, že více než na případnou likvidaci takových kalamit je potřeba věnovat prostředky na to, aby se přeměňovaly stávající, ještě smrkové lesy na lesy smíšené. A to takzvanými podsadbami,“ vysvětluje Bláha.

Taková přeměna by v praxi znamenala vytěžit část stromů ve smrčinách, aby se do lesa dostalo více světla, a následně mezi smrky vysázet jiné dřeviny.

Dalším z možných řešení, po kterém ekologové dlouhodobě volají, je takzvaná přirozená obnova — tedy vznik lesa za pomoci náletů a spadaných semen. Takový les by byl, jak je přesvědčený Ondřej Sedláček, věkově i druhově pestřejší než smrkové monokultury a díky tomu odolnější.

Strašák jménem holoseč

Zranitelnosti lesů vůči požárům však nenahrává pouze výskyt smrku na nevhodných lokalitách, ale i další rizikové faktory, které jsou s jeho pěstováním spojené.

Jedním z největších problémů jsou takzvané holoseče, tedy plošně vykácené části lesa, na kterých zůstává lesní půda obnažená a vystavená drsným vlivům slunečního záření. Právě po smrkových holinách se šíří požáry zvlášť rychle, jak ukázal i požár v Českém Švýcarsku. Podrobně to zdůvodňuje studie zpracovaná kolektivem vědců pod vedením profesora environmentálních věd Jakuba Hrušky pro ministerstvo životního prostředí.

Holin v českých lesích za poslední roky rapidně přibylo zejména v důsledku poslední kůrovcové kalamity. Množství holin tehdy narostlo více než třikrát oproti předchozím letům. Nejkritičtější byl rok 2021, kdy holiny pokrývaly přes šestasedmdesát tisíc hektarů lesní plochy.

Na šíření požáru má ale vliv i druhý extrém, a to příliš hustě vysázené stromy. Problém se opět týká především smrkových monokultur, ve kterých se projevuje snaha vypěstovat na co nejmenší ploše co nejvíce dřeva. Lesníkům tento způsob sázení vyhovuje i proto, že se takové smrky rychle táhnou za světlem, jsou dlouhé, rovné, a tedy snadné na zpracování.

O takový les ale mohou majitelé snadno přijít. „Když máte v krajině hodně biomasy, navíc hořlavé, je to za současných klimatických podmínek vlastně taková pochodeň připravená ke vzplanutí,“ vysvětluje Sedláček.

Vůči ohni jsou zranitelné také monokultury, ve kterých jsou všechny stromy stejně staré. Takové lesy často vznikají právě po opětovném osázení holosečí. Pokud je monokultura přestárlá a uschlá, chybí jí pestrost věkových pater. Jinými slovy: nenacházejí se v ní mladší stromy plné vláhy, díky nimž by les lépe vzdoroval ohni.

Vzrůstající riziko požárů však není jediným důvodem, proč by majitelé lesů měli od smrku upouštět. Množství této dřeviny je podle odborníků nutné snižovat i proto, že v čím dál teplejším podnebí bude mít smrk jen malou šanci na přežití. Pokud neshoří, pravděpodobně uschne nebo v oslabení podlehne kůrovci.

Tak jako tak přijdou majitelé lesů o zisky. „Pokud nyní vysadí smrk, s největší pravděpodobností spláčou nad výdělkem, protože strom nepřežije. Nebo ho budou muset prodat za cenu palivového kůrovcového dříví, která je mnohem nižší. Pokud ale vsadí na jiné dřeviny, je šance dožití lesa vyšší o několik desítek procent,“ vysvětluje Sedláček.

Více než sto let opakujeme tutéž chybu

Proč se tedy množství smrku v českých zemích nedaří snižovat rychleji? Důvodů je mnoho. Odborníci se shodují, že prvním z nich je konzervativní přístup mnoha lesníků, kteří sází smrčky ze zvyku. Pokračovat v tom, co dělali desítky let, je pro ně logicky snazší než nahrazovat zavedené postupy jinými.

Co však brzdí přeměnu lesů patrně ještě více než zvyk, je tlak na rychlý zisk. Kdo ho vyvíjí, závisí na tom, komu les patří. „U státních lesů je to samotný stát, který tlačí na státní podnik Lesy ČR, aby z nich byly výnosy pro státní kasu. V soukromých lesích mohou k výsadbě často tlačit akcionáři, kteří mají neúplné informace o tom, že smrkové monokultury už v dalších desetiletích nebudou tak výnosné,“ vysvětluje Skalík, proč se majitelé snaží do poslední chvíle udržet smrk, kde se dá.

Významným faktorem v celé věci je i stále vysoká poptávka po smrkovém dříví. S ní pak souvisí i skutečnost, že na jeho zpracování jsou přizpůsobené dřevařské stroje, které ne všichni podnikatelé chtějí nahrazovat novými. Dlouhou dobu stály v cestě většímu vysazování listnatých stromů i zásoby lesních školek, které byly orientované spíše na smrk a pro něž bylo obtížné měnit narychlo složení sazenic.

Ochota měnit zaběhnuté praxe se však mezi vlastníky tváří v tvář realitě v podobě sucha a kůrovcových kalamit zvyšuje. „Pokud jste zvyklí, že něco po staletí jakž takž funguje, je hrozně těžké se toho dobrovolně vzdát. V tomto ohledu byl ale kůrovec první velká facka a požár v Českosaském Švýcarsku druhá,“ říká Sedláček.

Ďábel se skrývá v lesním zákoně

Co se ale na rozdíl od myšlení lidí v oboru nemění téměř vůbec, je lesní zákon, který ukládá, jakým způsobem se má v lesích hospodařit. Pochází z konce minulého století, kdy byl důraz na maximalizaci zisku z lesů ještě větší než dnes. Právě kvůli tomu obsahuje pravidla, která vzniku přirozenějších a ohni odolnějších lesů brání.

Jedním z těchto nařízení, o kterém se diskutuje dlouhodobě, je povinnost vysazovat ihned po vykácení nový les, navíc s pevně danými rozestupy jednotlivých stromů. Toto nařízení upravují paragraf § 31 lesního zákona a lesní hospodářské plány a osnovy.

Nařízení bylo dočasně změkčeno během kůrovcové kalamity — ta totiž vedla k mnoha holosečím, které majitelé nestíhali včas zalesnit. V současné době ale nařízení znovu platí. I kdyby lesníci chtěli, nemají de facto možnost nechat les přirozenému vývoji. 


„V cestě novému lesnímu zákonu ale stojí i byznys napojený na praxi holosečí a monokultur, který na udržitelné lesnictví logicky nechce přepnout,“ říká Skalík.

S přeměnou lesů na méně hořlavé měl pomoci i Národní plán obnovy — projekt nastartování a modernizace ekonomiky po pandemii covidu-19, založený na dotacích z Evropské unie. Součástí plánu jsou mimo jiné projekty na budování lesů odolných vůči klimatické změně.

Podle Skalíka však ministerstvo zemědělství financuje z dotací i takové aktivity, které by tak jako tak podpořilo ze státního rozpočtu. Mezi nimi například zalesňování holin smrkem nebo výsadbu vhodných dřevin pouze v minimálních podílech, které odolnost lesa příliš nezvýší.

Stejný problém jako s Národním plánem obnovy je například i s projektem ministerstva zemědělství Podpora adaptace lesů na změnu klimatu. Skalík poukazuje na to, že ani tento projekt ze stejných důvodů k odolnosti lesů nepřispívá.

„Vnímáme to čistě jako podporu hospodářské aktivity soukromých subjektů a státních lesů. Dotace by měly z principu vést k tvorbě něčeho, co by bez těchto peněz nevzniklo. Tento předpoklad ale v České republice porušují skoro všechny dotace do lesnictví,“ vysvětluje kritické stanovisko ekologické organizace Hnutí Duha Skalík.

Tím ovšem problémy s legislativou nekončí. Obnovu lesů dlouhodobě komplikují především vysoké stavy zvěře, která decimuje mladé listnaté stromky. Důkladně kontrolovat a snižovat množství zvířat totiž nedovoluje stávající myslivecký zákon. Ani ten se nedaří výrazně změnit.

Pestřejším a ohni odolnějším lesům tedy stojí v cestě hned několik velkých překážek — zvyk, tlak na výnosy a špatná legislativa.

Jen sázet listnaté stromy nestačí

Změna druhové skladby je — jak vidno — náročný a dlouhodobý cíl, jehož efekt se projeví až za několik desítek let.

Podle Sedláčka je proto nutné soustředit se i na preventivní opatření, která pomohou v boji s požáry už teď. Patří mezi ně proluky v lesích, pásy listnatých stromů nebo dobře zmapované vodní zdroje. Preventivní opatření by podle něj měla být povinná především v oblastech se zvýšeným rizikem požáru.

K těm patří hlavně suché lokality s velkým zastoupením smrku a borovice, která je ještě hořlavější než smrk. Na rozdíl od něj se ale borovice nepěstuje zdaleka na tolika místech a roste především v extrémních podmínkách, kde by jiné dřeviny nepřežily. V jejím případě tedy není řešením eliminace, ale preventivní opatření jiného druhu.

Zásadní je podle Sedláčka především ochrana osob a lidských sídel. „V rizikových místech musí být domy postavené dál od lesa. Na okrajích lesů by pak měly prevenci zajišťovat třeba dvě stě metrů široké pásy listnáčů. V blízkosti lesů naopak nesmí ležet hromady dřeva nebo tam nesmí být vysazeny živé ploty z tújí, které jsou extrémně hořlavé,” vyjmenovává Sedláček možná opatření, která jsou například ve Středomoří už zcela běžná. Právě kvůli přibližování poměrů v našem takzvaném mírném klimatickém pásu středomořskému podnebí budou potřebná i tady.



Je ale potřeba věnovat také více pozornosti prevenci vzniku lesních požárů. „Všechny velké lesní požáry za poslední desetiletí v naší krajině vznikly buď lidskou nedbalostí, nebo se příčina nezjistila, ale lze také předpokládat, že to byla nedbalost,” říká Čermák.

Lesy v České republice jsou volně přístupné a možnost navštěvovat je prakticky bez omezení patří k ceněným výsadám naší kultury. „Mnoho lidí ale porušuje zákaz rozdělávání ohňů. Ten platí kdykoliv, v každém lese a také padesát metrů od něj. A je to prostě zákaz, který se nedodržuje, často nekontroluje, a pokud není vysoké riziko požáru, ani za něj nehrozí žádné velké sankce,“ upozorňuje.

Potřebujeme legislativu a systémová opatření, která zohledňují realitu jednadvacátého století, tedy rizika spojená se změnami klimatu. Vedle toho je ale zcela na místě zapracovat také na osobním přístupu každého jednotlivce. Osvěta a důsledné kontroly se osvědčují ve státech Středomoří. „Všechny tamní země zjistily, že po velkých osvětových kampaních nebo po zavedení přísnějších restrikcí počet požárů klesl,“ uzavírá Čermák.

Analýza vznikla ve spolupráci s Evropskou sítí datové žurnalistiky (EDJNet), mezinárodním novinářským konsorciem, které se zabývá tématy celoevropského významu s využitím datové žurnalistiky.