Lesní požáry představují rostoucí problém pro velkou část světa. Podle zprávy, kterou loni vydala OSN, vzroste celosvětově množství extrémních lesních požárů do konce století o padesát procent. Důvodem jsou především změny klimatu a způsob, jakým lidstvo nakládá s půdou.

Tento problém se nevyhne ani nám. Už nyní můžeme pozorovat, že od začátku století lesních požárů výrazně přibylo. Vyplývá to z dat Hasičského záchranného sboru České republiky. Například suchý rok 2003 byl z tehdejšího pohledu co do počtu požárů extrémní — bylo jich přes tisíc sedm set. Pro porovnání, jen o rok dříve jich bylo šest set. Podobné množství požárů jako v roce 2003 se ale v posledních letech stává novou normou.

„Počet lesních požárů za posledních dvacet let výrazně stoupl a bude stoupat i nadále,“ potvrzuje Petr Čermák z Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity.

Co na rozdíl od počtu požárů z dlouhodobého hlediska neroste, je velikost vyhořelé plochy. Podle Čermáka je to dáno především velkým množstvím lesních cest a vysokou hustotou osídlení. Požáry se tak většinou daří zpozorovat a uhasit včas — a udržovat malé.

Podle mluvčí Hasičského záchranného sboru České republiky Martiny Götzové navíc přispívá k včasnému uhašení i čím dál lepší hasičská technika.

V posledních letech se tak objevily pouze dva velké lesní požáry, které se vymkly kontrole. Prvním byl v roce 2012 požár v Bzenci na jižní Moravě, druhým pak loňský požár v Českosaském Švýcarsku. Důvody, proč se požáry rozhořely na velké ploše, jsou v obou případech podobné: suché písčité podloží a velké množství extrémně hořlavých dřevin — v Bzenci borovic, v Českosaském Švýcarsku borovic a smrků. U druhého požáru navíc komplikoval jeho hašení i špatně přístupný terén.

Odborníci se shodují, že s postupující klimatickou změnou bude takto velkých požárů přibývat.

„Čekají nás větší extrémy. Například se budou objevovat déle trvající sucha, vlny veder nebo silnější vítr. Předpokládá se tedy, že klimatické podhoubí pro vznik lesních požárů bude větší,“ říká biolog Ondřej Sedláček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „V českých zemích se budou objevovat jevy, které jsme dříve znali především ze Středomoří,“ dodává. „Situací, jako byla ta v Českosaském Švýcarsku, bude čím dál tím víc,“ souhlasí Čermák.

Česká republika jde lesním požárům naproti svým dlouhodobě špatným způsobem hospodaření v lesích, konkrétně nadměrným vysazováním smrkových monokultur. Smrky jsou kvůli vysokému obsahu pryskyřice už samy o sobě extrémně hořlavé.

Podle Zprávy o stavu lesa z roku 2021, kterou vydává ministerstvo zemědělství, u nás zabírají smrky téměř polovinu lesní plochy. Tentýž dokument také uvádí, že pokud by smrky rostly jen v místech, kde se nachází jejich klimatické optimum — tedy tam, kde by se vyskytovaly přirozeně — zabíraly by pouze jedenáct procent z lesní rozlohy.

Skutečné číslo je ale pravděpodobně ještě menší. „Tento předpoklad přirozeného výskytu smrku vznikal v minulém století a číslo je zastaralé. Od té doby totiž kvůli klimatické změně míst s přirozeným výskytem smrku ještě ubylo,“ vysvětluje Jan Skalík z iniciativy Zachraňme lesy, která spadá pod Hnutí Duha.

Pro smrk je ideální vlhčí klima vyšších nadmořských výšek — především na Šumavě či v Krkonoších.

Když smrku pšenka nadále nepokvete

Poloviční pokrytí lesní plochy v České republice smrkem je dědictvím lesnických postupů, které mají původ už v 18. a 19. století. Zmiňovali jsme se o tom podrobněji v předchozím textu této série — v reportáži z Českého Švýcarska. 


Přestože dnes panuje vědecká shoda na tom, že smrk představuje vážný problém, situace se mění jen pomalu. Lesníci smrk stále vysazují i v nížinách a suchých oblastech, tedy v místech se zvýšeným rizikem požárů. Vlivem klimatických změn navíc vhodných lokalit ubývá a plocha se zvýšeným rizikem požáru se naopak zvětšuje.

Právě v oblastech se zvýšeným rizikem požáru by podle Sedláčka neměl smrk růst vůbec. Jedná se především o nížiny, oblasti s proschlým podrostem a hrabankou — tedy směsicí uschlého jehličí a větviček — a také místa se špatně dostupným terénem. „Z míst, kam jsme smrk dosud sázeli a kam nepatří, bych ho úplně odstranil. Zvláště z hořlavých oblastí a lokalit, kde je úplně mimo své klimatické optimum,“ říká Sedláček a dodává, že by jej nahrazoval především listnatými dřevinami, jako je dub nebo buk.

Tyto listnáče jsou pro daná stanoviště přirozenější, ale jsou zároveň výrazně méně hořlavé. „Buk je výborný tlumič ohně. Z paleoekologických studií, které zkoumají lesní požáry tisíce let do minulosti, víme, že jakmile na nějakém území nastoupil buk, požáry ustaly,“ vysvětluje Sedláček. „Buk je ale také spíše dřevina vyšších poloh, v nížinách by to měly být převážně duby nebo javory. Vhodných dřevin je mnoho,“ dodává.

Ministerstvo zemědělství dnes doporučuje snížit zastoupení smrku na osmadvacet procent z celkové plochy českých lesů, což je ale minimálně o sedmnáct procentních bodů více, než činí plocha již zmíněného klimatického optima.