↗

Současný předseda Labour Patry Keir Starmer při kampani před posledními volbami. Foto Isabel Infantesová, AFP

Od roku 2010, kdy začala v Británii vládnout Konzervativní strana, se v premiérském křesle vystřídalo pět jejích lídrů. Konzervativní ministerští předsedové za uplynulých třináct let stáli před mnoha zásadními politickými a společenskými úkoly, od vyjednání a dokončení Brexitu, přes covidovou krizi, střídání oblíbené královny Alžběty II. ne tolik populárním Karlem III. až po zvyšující se ceny energií a potravin, které Britové dlouho nepamatují.

Asi není divu, že po takto třeskutém období ve vládě se konzervativci potýkají s největší krizí podpory od přelomu milénia. Na druhé straně opoziční labouristé si alespoň dle průzkumů veřejného mínění vážně myslí na výhru v příštích všeobecných volbách, jejichž konání se plánuje nejpozději na leden roku 2025.

I Labouristická strana má ovšem za sebou těžké zkoušky. Posledním labouristickým premiérem byl Gordon Brown, nástupce populárního Tonyho Blaira. Právě Brownova těsná prohra ve volbách v roce 2010 odstartovala desetiletí, které pro Labour Party znamenalo období dlouhé vnitřní konsolidace a pře důsledně levicového a „blairistického“ křídla ohledně základního směřování strany.

Browna po jeho rezignaci vystřídal ve vedení Ed Miliband, jehož předsednické oscilování mezi důslednou levicí, blairismem a sociálním liberalismem vystihuje masivní nejednotu labouristů v tomto období.

Miliband vedl stranu do voleb v roce 2015, které skončily nejen ztrátou dalších křesel. Britové namísto labouristické rozhádanosti ocenili přístup komunikačně zdatného Davida Camerona, obhajujícího konzervativního premiéra, jehož v těchto volbách podpořilo i mnoho euroskeptických Britů mimo tradiční konzervativní elektorát. Právě před těmito volbami slíbil Cameron osudové referendum o brexitu.

Léta s Corbynem

Labouristy přivedl neúspěch ve volbách 2015 k tomu, aby opustili středové pozice a vsadili po letech na důsledněji levicové postoje. Proces byl završen tím, že se Jeremy Corbyn, otevřený demokratický socialista, stal vůdcem strany. A zdálo se, že nová strategie zafungovala. Radikální postoje nového lídra přitáhly pozornost mnohých mladých Britů, kteří začali přicházet do strany.

Podpora nových sociálních vrstev se projevila i v příštích všeobecných volbách v roce 2017. Toryové již řešili počínající brexit. Premiér Cameron byl už pryč — po referendu v červnu 2016 raději rezignoval, než aby dále musel řešit velice složitý proces výstupu z EU.

Cameronova nástupkyně Theresa Mayová čelila nové povolební situaci, kdy její strana ztratila většinu v Dolní sněmovně. Naproti tomu Corbynovi labouristé posílili. Díky vrtkavé podpoře konzervativní vlády, která se ve Sněmovně musela opírat i o hlasy severoirských unionistů, byla pozice labouristické opozice velice silná.

Chybou však bylo, že si strana předem neujasnila svůj postoj k brexitu. Především Corbynův hlas byl nejednoznačný, a to hlavně kvůli některým výhradám vůči evropské integraci v minulosti. Vedle toho čelil obviněním z antisemitismu, což ještě výrazněji poškodilo image Labour Party. Tento pomyslně smrtící mix vyústil v masivní prohru strany ve volbách v roce 2019 a Corbynovu rezignaci.

↗

Keir Starmer (vlevo) ještě s předsedajícím Jeremym Corbynem. Foto archiv WmC

Blair 2.0

Během počínající covidové krize byl lídrem Labouristické strany zvolen Keir Starmer, současně také vůdce opozice. Jeho zvolení znamená otevření se labouristů středovým voličům, kteří odmítali radikálního a osobitého Corbyna.

Avšak nelze říct, že Starmer je příkladem typického středového labouristy. Ačkoli se jedná o elitního právníka s titulem z Oxfordu, v mládí byl činným stoupencem radikálního křídla strany. Dokonce ještě během kampaně pro zvolení lídrem Labour Party sám sebe označoval za socialistu. Vedle svých názorů jde ale také o muže se silným politickým instinktem, který umí „číst“ aktuální naladění občanů.

V současnosti, kdy se vláda premiéra Sunaka rozhodla pro masivní škrty ve veřejných službách, které silně pociťuje i střední třída, prezentuje Starmer svou partaj jako centristickou, catch-all. Akcentuje jak daňovou spravedlnost, tak zelené investice či nutnost ústavních reforem. Celá tato již předvolební kampaň je rámována odporem k thatcherovskému zvýhodňování bohatých ze strany vlády.

Strategie širokého rozkročení mezi více voličských vrstev doplněného o klasickou opoziční kritiku vlády se může zdát riskantní. Tento nový přístup však přináší vytoužené výsledky v podobě vedení v průzkumech veřejného mínění, kde labouristé s přehledem vedou nad konzervativci a atakují ještě před pár lety neuvěřitelnou 45procentní podporu britské veřejnosti. Důkazem úspěšné taktiky mohou být výsledky letošních komunálních voleb, kde labouristé drtivě porazily skomírající konzervativce.

Zdali bude tato strategie stačit i na volby všeobecné, teprve zjistíme. Premiérova nevýraznost, okoukanost vládní strany a špatná sociální situace může labouristům velice nahrát. Pokud však opětovně nedojde na stranické půtky, které mohou novou značku strany zcela znevěrohodnit.